Náš střet se Smrtijedy připadnul velmi vhodně na velikonoční prázdniny, takže jsem nemusela Severuse držet na Základně za účelem vyléčení jeho zranění násilím. Měl spoustu času na své léčení a moje mučení… „Musíš se víc soustředit,“ povzbuzoval mě Sirius. „Jestli se budu soustředit ještě víc, vyběhne mi mozek ušima ven!“ prskla jsem na něj naštvaně. Už několik hodin se ti dva se mnou pokoušeli nacvičit zvěromágskou přeměnu. Jak je vidno, zatím bez výraznějšího úspěchu… „Podívej se na mě, Dani,“ ozval se Severus. „Chceš zase zkoušet Nitrozpyt? Ty jsi fakt masochista…“ „Soustřeď se na přeměnu a dívej se mi přitom do očí. Řeknu Ti, jestli postupuješ správně.“ „Na to se mi musíš hrabat v hlavě?!? Kdybych postupovala správně, už tu dávno poletuju ve své nové podobě, ne?“ Severus protočil oči v sloup a zeptal se konverzačně Siriuse: „Blacku, co mi uděláš, když na Tvou nemožnou přítelkyni použiju trochu násilí?“ „Budu nucený Tě zabít,“ pronesl pochmurně oslovený, „pak zabiju i Danu, protože je opravdu nemožná… a aby mě znovu nezavřeli do Azkabanu, hodím si mašli. V dopise na rozloučenou poprosím Harryho, aby Ti vystrojil důstojný pohřeb, protože jsi zemřel při plnění úkolu, jehož význam málokdo docení.“ „Hahaha, moc vtipný,“ naznačila jsem obdivný potlesk. „Vtipný není ani Tvůj zablešený přítel ani Ty. Kdybys konečně přestala se sabotováním a zkusila se do toho opřít doopravdy, třeba bychom se někam dostali.“ „Myslíš, že se nesnažím?!? Co třeba připustit, že to jako mudla prostě nezvládnu?“ „Proč asi chci použít Nitrozpyt? Buď je špatně postup nebo do toho dáváš malou sílu. Podle toho uvidíme, jak pokračovat dál.“ „Dobře, dobře. Prostě máš pocit, že už Tě dlouho pořádně nebolela hlava. Tak s chutí do toho.“ Zkusila jsem se asi po milionté soustředit na proces přeměny. Přitom jsem cítila, jak Severus proniká do mojí mysli. Jako kdyby mě pozoroval zevnitř. Výsledkem byl, přesně jak jsem předpokládala, exkluzivní bolehlav. Bohužel na obou stranách… No, pozitivní na tom bylo aspoň, že jsme pro dnešek trénink přeměňování ukončili… Sirius se zabral do nějaké debaty s Davem a já se šla trochu projít, abych si pročistila hlavu. Při návratu z procházky jsem uviděla Severuse a využila příležitosti probrat pár věcí. „Můžu si přisednout, Severusi?“ oslovila jsem muže pozorujícího s jako obvykle nečitelným výrazem zpovzdálí večerní ruch na Základně. „Jako doma,“ poznamenal a otočil se ke mně. „Napadlo mě, že jsem Ti ještě nepoděkovala za pokus o záchranu života.“ „Nemáš vůbec za co,“ zamručel nespokojeně, „bylo to dokonalé fiasko. Málem jsme tam zůstali oba. Začínám dělat strašlivější hrdinský gesta než kdekterý Nebelvír…“ Nasadil tak znechucený výraz, že jsem se musela rozesmát. Hned jsem se ale ovládla a pokračovala. Potřebovala jsem něco vyjasnit. „Takže Ti nebude vadit, když Tě požádám, aby ses příště zachoval jako Zmijozel a nezachraňoval mě?“ „Hm, zachraňovat tě snad můžu, ne? Ale pokusím se přitom nezmrzačit sám sebe.“ Pátravě jsem se na něho podívala. Něco mi tu nesedělo. Nebo spíš… seděla jsem si na vedení. „Mluvil jsi o tom se Siriusem,“ ujistila jsem se. „Jistě. Black mi vysvětlil, že poměrně špatně snášíš, když se někdo vystavuje nebezpečí místo Tebe. Byl značně rozladěný z toho, že jsi se se mnou na tohle téma ještě nebavila.“ „Chceš říct – byl naštvanej, že jeho jsem onehdy seřvala na tři doby, když se mi pokoušel zachránit krk a málem přitom přišel o ten svůj, a Tebe ne.“ „Ano, i tak by se to dalo říct,“ připustil Severus, „hovorově.“ Málem jsem se zase rozchechtala. Přísný a nerudný profesor lektvarů se nezdá… „Napadá mě, že já jsem Ti zase ještě nepoděkoval za to, že už nejsem špión.“ Překvapeně jsem mu pohlédla do očí. Nečekala jsem, že bude začínat tohle téma. Zjevně to myslel vážně. „Říkal jsi, ať nečekám, že mi poděkuješ…“ zareagovala jsem neurčitě a čekala, co z něj vyleze dál. „Máte s Dumbledorem společného víc, než by se na první pohled zdálo,“ řekl zdánlivě bez souvislosti. „Jako například potřebu rozhodovat o osudech druhých?“ „Například… Pocit, že všechno víte nejlíp. Že ostatní nemá cenu seznamovat s vašimi úžasnými myšlenkovými pochody, protože by je stejně nepochopili.“ Nezněl naštvaně. Prostě konstatoval fakta. „S tím se nedá než souhlasit. Co z toho vyvozuješ?“ „Že se nedivím, jak blbě spolu vycházíte.“ „Mohlo by být i hůř… Respektuju ho, ale opravdoví přátelé z nás asi nikdy nebudou, to uznávám.“ „Jeho důvod, proč bych měl dělat špióna, bylo získávání informací. Jaký je Tvůj důvod pro to, abych špiónem nebyl?“ vrátil se k původnímu tématu. „Ty to vážně nevíš?“ „Hele, možná začínám nebelvírovatět, ale nesmyslné výplně hovoru ode mě fakt nečekej. Kdybych to věděl, asi bych se neptal.“ „Tomu se říká řečnická otázka, Severusi.“ „A odpovědi na moji otázku se dočkám ještě dnes?“ Ovládla jsem se a neprotočila oči v sloup. Místo toho jsem jednoduše pronesla: „Protože pro mě jsi důležitější Ty než informace.“ „Co tady kujete za pikle?“ připojil se k nám Sirius a přerušil tak napjaté ticho, které po mých slovech zavládlo. „To by Tvůj psí mozeček nepobral,“ ušklíbnul se Severus a odešel. ………………………. Další den hned po snídani ovšem ti dva zase spojili síly a dokopali mě k pokračování tréninku zvěromágské přeměny. Výsledky byly… no, jak to říct… „Já už se na to můžu vybodnout… Nejde mi to!“ „Přestaň se sakra chovat jak rozmazlená vzteklá primadona!“ reagoval okamžitě Severus. „Jsem vzteklá, protože mi to nejde… Je to tak těžký pochopit?!?“ „Čekala jsi, že se přeměníš hned napoprvé? Je tak těžký pochopit, že to chce čas?“ „Jenže já se ještě nedostala ani do první z těch pěti fází… Tu zvládnula i ta krysa Pettigrew bez pomoci a skoro ihned.“ „Jednou jsi mi vykládala o hlavologii. Nenapadlo Tě, že to s tím souvisí? Ty pořád podvědomě nechceš uvěřit, že bys to mohla dokázat… A zároveň se strašně divíš a rozčiluješ, že to nedokážeš.“ „Něco mě napadlo,“ vmísil se do hovoru Sirius, který byl do té doby nezvykle potichu. „Přeměnu zpomalují všechny neživočišný substance. Když jsem se onehdy přeměňoval s revolverem v podpaží, taky mi to dalo víc práce.“ „A pointa je jaká? Já teď žádnou zbraň přece nemám.“ „Ještě aby… Ale co ty korále na krku… sponka ve vlasech, sandále, oblečení… to všechno se taky počítá.“ „Tos měl říct rovnou, že chceš striptýz,“ protáhla jsem ironicky. „Zatraceně Ty jsi ale protivná… Mohla bys aspoň předstírat spolupráci?“ Odběhla jsem beze slova do svého pokoje a chvíli prohrabávala ohromnou skříň, kde skladuju různé sentimentální hrůzy. Když jsem se zase vynořila, ti dva jen lapli po dechu… „Suknice z medvědí kůže, náhrdelník z medvědích zubů a drápů?“ ujistil se Severus, když se vzpamatoval. „A podprsenka, pokud se tomu tak dá říkat, z jelenice,“ dodal Sirius. „Přesně tak,“ zazubila jsem se spokojeně. No, je fakt, že tenhle outfit moc často nenosím… Ale co, chtěli oblečení ze zvířátek, mají ho mít… Zavzpomínala jsem, kdo a při jaké příležitosti mi ten obleček daroval. To těmhle dvěma sadistům ale radši vykládat nebudu… S trochu lepší náladou jsem se znovu pustila do zvěromágské přeměny. „Hele, ono to asi vážně funguje!“ vykřikla jsem překvapeně. „Cítila jsem takové mravenčení, jako kdyby mi na rukách vyráželo peří.“ „No vida,“ ušklíbl se samolibě Sirius. To byla ale pro zbytek dne poslední dobrá zpráva. I v dalších pokusech jsem sice cítila mravenčení na různých částech těla, ale nikam dál se to neposunulo. „Už nemůžu… Konec,“ zahlásila jsem po několika hodinách. Po večeři se Severus zeptal: „Máte tu nějaký krb napojený na letax? Potřeboval bych se stavit v Bradavicích.“ „Co tam?“ „Uvařím Ti transformační lektvar. To by mělo k té první proměně pomoct.“ „Aha, tak takhle Ty ses stal zvěromágem. Sám bys to nedokázal, musel sis uvařit lektvar,“ popichoval Sirius. „Aspoň si ten lektvar, na rozdíl od někoho, umím připravit. Viď, ty lektvarová katastrofo,“ nezůstal mu Severus nic dlužen. „Ale pánové…“ snažila jsem se je uklidnit. „Proč se vlastně ten lektvar nepoužívá nějak hromadně?“ „Protože je to strašný hnus.“ „Protože ho málokdo umí připravit.“ Obě odpovědi se ozvaly zároveň… Usoudila jsem, že pravdivé budou obě. Když se ráno Severus objevil znovu na Základně, vypadal jako oživlá mrtvola… tedy jako někdo, kdo celou noc nespal a polykal nějaké jedovaté výpary. Ale tvářil se nesnesitelně spokojeně sám se sebou a v ruce držel lahvičku se slibovaným transformačním lektvarem. Sbírala jsem odvahu k tomu, abych ho vypila. Aspoň pro tu chvíli jsem ale byla zachráněna… „Co se děje, Dave?“ zdvihla jsem hlavu. „Ohlásila se Káča. Za chvíli by měla přistávat a nejspíš bude potřebovat ošetření.“ „Něco vážnýho?“ „Tvrdila že ne, ale známe to, že…,“ podíval se významně po celé naší skupince. „Zdá se, že se tu nebezpečně šíří virus megalomanie, hraní si na hrdiny a přeceňování vlastních sil,“ povzdechla jsem si a šla jsem připravit operační sál. „Už Ti ji nesu,“ objevil se za chvíli Sirius s Káčou v náručí. „Budeš chtít asistovat?“ nakouknul i Severus. „Nejdřív se podívám, co tu máme,“ zamručela jsem si pod vousy. Jedna pěkná sečná rána přes půlku hrudi. Báječně rozšklebená, krev z ní prosakovala i přes ten obvaz, který si Katka připlácla jako první pomoc. Druhá rána mohla nadělat ještě větší paseku, protože zasáhla stehenní tepnu. Byla ale zkušeně zaškrcená. Sice z toho noha nedostatkem přívodu krve trochu modrala, ale ještě to nebylo nijak závažný. „Tohle zvládnu sama,“ oznámila jsem jim. „Ale jestli chcete obdivovat kouzla mudlovské medicíny, prosím…“ Nalila jsem do pacientky dva litry mého úžasného bylinného výluhu, který pomáhá skoro spolehlivěji než Severusovy lektvary. Respektive pro mudly funguje určitě spolehlivěji… S ránou na stehně jsem se moc nepárala, po spravení té ranky přímo na tepně nebylo co řešit. Zato na hrudníku jsem si procvičila svůj elegantní vyšívací styl… „Hotovo!“ pronesla jsem asi po dvou hodinách. „Převezeme ji do nemocničního křídla.“ Vydupala jsem si, že ten den už se nebudeme pokoušet vyrobit ze mě zvěromága. Odůvodnila jsem jim to tím, že Katka potřebuje dohled. A kdyby se mi čistě náhodou podařilo přeměnit ve zvíře ale už ne zpět, asi bych jí nebyla moc platná… Ne že bych byla pomstichtivá… ale na oplátku za to mučení, kterým mě ničili minulé dva dny oni, jsem si pro ně vymyslela takový menší trénink bojových dovedností. Celkem se zapotili, pánové… Navečer se Katka probudila a vypadalo to, že bude brzy v pořádku. Chvíli jsem pobaveně sledovala, jak se kočkují se Siriusem a pak jsem se vydala zkontrolovat naše stádo koní, které jsem už hodně dlouho zanedbávala. U ohrady jsem narazila na Severuse a… „Nechceš se projet?“ zeptala jsem se ho, když jsem viděla, jak naše koníčky obdivuje. „Ani ne, díky.“ „Jak chceš. Ale minule Ti to šlo… moc… dobře.“ Konec věty jsem dořekla už jen z jakési setrvačnosti… To je tak, když je pusa rychlejší než mozek. Došlo mi, co se právě chystám prokecnout, ovšem v tu chvíli už to došlo i Severusovi. Ten se na mě teď díval svým oblíbeným nečitelným rentgenovým pohledem. „Jak dlouho?“ zeptal se jednoduše. „Co? Jak dlouho už to je, co se mi vrátila paměť? Co se mi začaly v mysli vynořovat záhadné obrazce a zdánlivě nesmyslné úryvky, které se postupně složily do jednoho celku?“ „Jo, tak nějak jsem to myslel.“ „Dlouho… Vlastně asi dva dny potom, co jsem tehdy odjela z Bradavic, jsem byla naprosto zmatená. Pak jsem si právě vzpomínala na určité drobnosti a zhruba po dvou týdnech mi to všechno zapadlo do sebe.“ Opět na mě zíral jako na nějaký vzácný druh živočicha… „Nic jsi neřekla…“ pronesl potichu. „Tvářil ses, že nechceš, abych to věděla.“ „Tvářil? Jak tohle myslíš?“ „Ale no tak, to je snad jasný… Kdybys mi opravdu chtěl vymazat paměť, tak mi ji taky vymažeš. Jenže Tys evidentně tak úplně nechtěl… proto to nefungovalo.“ Byl celý napnutý. Klouby na rukou bílé, jak svíral ohradu, čelisti zaťaté… Chtěla jsem ho nějak uklidnit, ale moc jsem netušila, jak to provést. Mluvit nahlas o tom, že jeho slabost proti němu nikdy nepoužiju… to by asi nebylo to pravé. Vyhledala jsem jeho pohled a snažila jsem se mu poslat myšlenku… nebo spíš pocit. Pocit, že se mi líbilo, jak se tehdy choval, že na tom nebylo nic špatného. Že vím, že není tak necitelný, jak se všechny pokouší přesvědčit. Nekonečně dlouhou dobu jsme se navzájem hypnotizovali. Nakonec jeho pohled změkl. „Promiň. A… děkuju,“ zašeptal. Vypadal najednou tak bezbranně. Přistoupila jsem až k němu a opatrně ho pohladila po tváři. „Já už Ti odpustila. A… rádo se stalo.“ Zvolna, váhavě se ke mně sklonil a jeho rty se krátce dotkly mých. Pak se rychle odtáhl a rázně pronesl: „Takže bychom se přece jenom mohli projet, ne? Když už víš, jak skvělý jezdec jsem…“ Spokojeně jsem se usmála. Všechno bylo, jak má být… „Vypadáš nějak podezřele vesele, Dani,“ prohlížel si mě se zaujetím Sirius večer, když jsme se ukládali do postele. „Proč by ne… Katka bude v pořádku, i když to zranění nejdřív nevypadalo vůbec dobře. Severus se taky úspěšně uzdravuje… na těle i na duši.“ „Copak? Zase nějaký zásadní rozhovor?“ zajímal se hned. „Jak se to vezme… Podařilo se mi prokecnout, že si pamatuju všechno z toho, jak na mě použil paměťové kouzlo. Tak jsme si to trochu vyjasnili.“ „Poslední dny mám pocit, že snad někdo použil nějaké kouzlo na Severuse,“ zašklebil se Sirius. „Je až neuvěřitelné, jak se změnil. Občas se s ním dá i bavit, aniž bych měl chuť ho roztrhnout…“ „Vždyť jsem říkala, že se uzdravuje,“ pousmála jsem se. „Já vím… je úžasný, co jsi s ním dokázala.“ „Nejenom já… Ty jsi k tomu taky přispěl.“ ………………………… „Měla by ses zase navléknout do toho úžasného kožešinového oblečku,“ podotknul s nečitelným výrazem Severus další den po snídani. „Copak, lektvar se Ti přes noc zkazil?“ provokoval Sirius. „Říká Ti něco synergický efekt?“ zazněla ironická reakce. Oblékla jsem se do divošského a vypila ten hnus, který pro mě Severus vytvořil. Ten rozdíl byl… výrazný. Soustředila jsem se na přeměnu a za pár minut jsem cítila, že procházím hladce jednotlivými fázemi. Najednou se všechno změnilo… Viděla jsem jasněji a míň barevně, slyšela jsem Davea ťukat něco do klávesnice v místnosti vzdálené dobrých padesát metrů. Sirius a Severus se nade mnou tyčili jako dva obři a tvářili se spokojeně. Zkusila jsem natáhnout ruce… teda vlastně křídla. Fungovalo to! Vyletěla jsem na vrcholek jabloně a nadšeně se rozhlížela po okolí. K smrti jsem vyděsila sýkorku, která v koruně stromu měla hnízdo s třemi malými ptáčátky… „Pojď dolů, Bystroočko! Potřebuješ si tu přeměnu projít co nejvíckrát po sobě, aby se Ti zautomatizovala.“ „Bystroočko?“ zeptala jsem se Siriuse, když jsem zase byla schopná mluvit. „Hezká přezdívka, ne?“ ušklíbl se. Vlastně proč ne, pomyslela jsem si a změnila se opět do své nové podoby. Ti dva sadisti mě nutili to opakovat snad dvacetkrát. Měla jsem toho plné zuby, až konečně Severus prohlásil: „To by stačilo. Lektvar vyprchal už zhruba před čtvrt hodinou, takže se zvládáš přeměnit i bez něj.“ „V nejbližších dnech tu proměnu ale musíš vždycky párkrát zkusit, aby si tělo zvyklo,“ musel mít poslední slovo můj drahý. Když jsem se šla převléct do něčeho běžnějšího, narazila jsem u dveří na rekonvalescentku Katku, která na mě zamyšleně hleděla. „Tak Sokolí oko, jo?“ „Hm… Překvapuje Tě to?“ „Vlastně ani ne…“ ………………………….. Ani netuším, co že jsme to slavili. Snad Katčino a Severusovo zdárné uzdravování, moji zvěromágskou přeměnu nebo prostě prostředek týdne… Fakt je, že pařba to byla velkolepá. Chvíli s námi poseděl i Dave a Míra, ale podezřele brzy… ehm, už kolem jedné ranní… se odklidili a dál jsme pokračovali ve čtyřech. Pro pivo do hospody se nám už dávno nechtělo běhat, chodit pro víno do sklípku začalo být vzhledem ke kombinaci úzkých točitých schodů a jistých motorických obtíží příliš nebezpečné. Skončili jsme na slivovici a pokud si dobře pamatuju, padla celá litrovka. Já obvykle alkohol snáším dobře, ale tentokrát jsem tušila, že to i na mě bude moc… Odbatolila jsem se do postele a ani jsem neregistrovala, kdy se přivalil i Sirius. Ráno mě, překvapivě… probudil sušák… A když jsem procházela přes obývák, kde jsme před pár hodinami vesele popíjeli, zjistila jsem, že tahle akcička bude mít zřejmě i jiné následky než jen bolest hlavy. Na pohovce tam totiž leželi objetí Katka a Severus. Pod pohovkou a kolem pohovky leželo jejich oblečení… Ještěže je Základna momentálně skoro prázdná. Počítačoví mágové jsou zalezlí u svých mašinek a jinak se tu snad nikdo hemžit nebude. Měla jsem pocit, že by ti dva neradi, kdyby je tu někdo objevil. Vytáhla jsem z ledničky džus, dala vařit vodu na čaj a snažila se přimět svůj mozek k aktivitě. Po chvíli jsem to vzdala jako beznadějné… Respektive jsem usoudila, že teď rozhodně nejsem ve formě na to řešit nějaké after party následky. Takže jsem se radši převlékla do sportovního a rozhodla jsem se opičku provětrat. „Kdyby mě někdo hledal, jsem v lesích, Dave. Kdyby někdo hledal ostatní tři notoriky, tak ať je snad radši ani nehledá. Kdyby Ti notorici hledali něco proti kocovině, je to v kuchyni na stole,“ poznamenala jsem do pootevřených dveří počítačové centrály. O hodinu později jsem zpocená stála na břehu rybníka a přemýšlela, jestli přežiju koupel. Rozhodla jsem se to vyzkoušet. Přežila! A navíc jsem utopila opici, to je víc, než v co jsem doufala…