Kapitola třicátá osmá
VZKAZ

Leden se nachýlil ke svému konci, sněhová královna dál vesele vládla nad
Bradavicemi a šesťákům začaly kurzy přemisťování. Harry se znovu uzavřel
do sebe přesně jako o prázdninách a namísto toho, aby se taky trochu
věnoval svému okolí, ležel v učebnicích. Ron s Hermionou z něj po
několika pokusech vytáhli jen to, že s Angelou už nechodí a nic víc. S
Shiernovou dopodrobna probírali noční obludy a stvůry, ponejvíce upíry,
Snape je drtil pod záplavou nových a nových lektvarů a Binns dál uspával.
V Denním Věštci se čím dál častěji objevovaly větší či menší články o
napadání kouzelnických rodin, o vraždách mudlů a podezřelém pohybu či
aktivitách upírů, obrů a mozkomorů. Kouzelnický svět však zatím stále jen
trnul v očekávání horších událostí.
Přišel únor a s ním nová vlna mrazů. Díky další sněhové bouřce se musel
dokonce odložit famfrpálový zápas mezi Mrzimorem a Havraspárem. Angela
stále chodila jak tělo bez duše, Draco se vyhýbal Darie seč mohl a ona
jemu, Ron a Hermiona se dvakrát pohádali a zase usmířili a Harry se dál
šrotil.
Draco s Angelou se pravidelně vytráceli z hradu na speciální výcvik pro
svou budoucí kariéru, a sem tam se museli dostavit i na shromáždění
Smrtijedů. Slibovaní evropští přívrženci už také dorazili, jinak toho
Angela neměla moc co říct řediteli školy. Stále se ho však vyptávala na
svého otce. Tvrdil jí, že nepřišel na nic, ale nebyla to pravda.
Narazil už na určitou stopu, ale nechtěl v ní vzbouzet falešnou naději.
Rozhodl se raději počkat, až si bude jistý.
Nadešel chladný a deštivý březen. Odehrály se další dva famfrpálové
zápasy, šesťáci se v přemisťování lepšili a Angela a Harry si sebe
navzájem úspěšně nevšímali. Angela se ráda scházela s Dariou v Komnatě.
Jen v její přítomnosti se mohla úplně uvolnit a říct jí o všem, co ji
trápilo. Daria to však také potřebovala. Viděla na ní, že se dusí
vlastními city k Dracovi. Bylo jí Darie líto, ale nemohla připustit, aby
se ti dva dali dohromady, tak je dál udržovala v dostatečném odstupu.
Po dlouhých zachmuřených dnech přišlo s dubnem konečně slunce a svěží
vzduch. Roztály poslední zbytky sněhu a sluneční paprsky probouzely spící
zem. Jedinou významnější událostí byl poslední zápas Nebelvíru s
Mrzimorem. Nebelvírské mužstvo Mrzimor úplně rozdrtilo a tím se umístilo
na prvním místě se stejným počtem bodů spolu se Zmijozelem. Madame
Hoochová rozhodla, že se bude muset v květnu odehrát ještě jeden zápas –
Nebelvír vs. Zmijozel, aby se rozhodlo o konečném vítězi. Nutno říct, že
ani jedna kolej z toho nebyla příliš nadšená.

Jednou odpoledne v posledním dubnovém týdnu se odehrálo náhodné malé
setkání, ale stačilo na rozjitření stále ještě nezahojených ran.
Nebelvírský šestý ročník odcházel od skleníků po hodině bylinkářství.
Harry šel jako první, Ron a Hermiona vedoucí se za ruku za ním. Ke
skleníku však z opačného směru již také mířili zmijozelští studenti na
další hodinu. A shodou náhod samozřejmě šestý ročník.
Harry cílevědomě obešel vysoký keř, za kterým už byla vidět vstupní brána
a nečekaně se ocitl přímo tváří v tvář Malfoyovi. Vedle něj nešel nikdo
jiný než Angela, která kráčela schlíple se sklopenou hlavou.
Harry se prudce zarazil v chůzi, překvapený náhlou přítomností Angely,
které se mu dařilo celé tři měsíce úspěšně vyhýbat. Angela vzhlédla, aby
zjistila, kdo jí to stojí v cestě a její pohled zasáhl Harryho do hloubi
duše. Malfoyovi ztuhly rysy tváře.
Angela na Harryho upírala takové oči, že by obměkčily snad i kámen, ale
Harrymu stačilo připomenout si výjev v Komnatě Nejvyšší Potřeby, jehož
byl svědkem a jeho pohled ztvrdl.
Odtrhl zrak od její tváře, zaťal zuby a rázně se protáhl přímo mezi nimi.
Angela se za ním smutně ohlédla.
Draco vrhl povýšený pohled na spojené ruce Hermiony a Rona a obrátil se
na Angelu. Chytil ji pevně za ruku a přiměl ji, aby se na něj podívala.
Dívali se na sebe zvláštním způsobem, kterému Ron ani Hermy nerozuměli.
Angela sklopila oči, vymanila svou ruku z Dracova sevření a rychle obešla
Hermionu.
Draco se za ní vydal, až když Ron a Hermy odešli.

Angela se užírala výčitkami svědomí. Pochodovala ložnicí sem a tam a
nepřítomně si přehazovala v dlaních prstýnek, který dostala od Harryho.
Připadalo jí to teprve včera, jak se na ni usmíval svýma zelenýma očima a
líbal ji ...
Jak jsem mu to mohla udělat? Snaží se to skrývat, ale ta bolest je pořád
v něm. Zlomila jsem mu srdce. Jeho lásku jsem bezohledně zadupala do
země. Celou tu dobu jsem si namlouvala, že čas všechno zahojí, že když se
mu budu vyhýbat, bude to pro něj jednodušší a postupně na to zapomene,
ale to bylo fakt naivní.
Nikdy mi to neodpustí, nikdy. Přece jsem mu to mohla vysvětlit. Říct mu
pravdu ... Pro něj by to určitě bylo lepší. Věřil mi, miloval mě, nikdy
by mne přece nezradil, kdybych mu to všechno řekla. Ublížilo by mu to, to
ano, ale nemusel by se vyrovnávat se zradou, kterou jsem mu připravila.
Jenže teď už je na to pozdě. Nebo ne? Vyslechl by mě, kdybych mu to
všechno chtěla říct? Samozřejmě, že ve vztahu mezi námi by to nic
nezměnilo, nemůžeme se k sobě vrátit, ale určitě by se cítil mnohem líp.
Třeba by je moje jednání pochopil ...
Angela se posadila na postel a zahleděla se na prstýnek se třpytícím se
srdíčkem. Najednou se rozhodla.
Musím to alespoň zkusit. Už si to nenechám rozmluvit. Když už, tak má na
to Harry právo. Jen doufám, že mi dá šanci ...
Vytáhla z nočního stolku kousek pergamenu a po chvíli přemýšlení na něj
začala psát krátký dopis.

***

Několik hodin nato, v pátek večer, vysedávala Hermiona v knihovně. Harry
se vytratil už před dvěma hodinami, Ron to vzdal před ani ne půl hodinou.
Bylo už celkem pozdě, takže byla v knihovně skoro jediná, ale umínila si
ještě dodělat esej pro Snapea o lektvaru pravdy – Veritaséru.
Seděla nedaleko dveří, takže koutkem oka zaregistrovala postavu stojící v
nich a zvedla hlavu od popsaného pergamenu. Byla to Angela a pátravě se
rozhlížela po knihovně. Hermioně se stálo obočí nevolí. Kladla jí za vinu
Harryho trápení. Moc dobře na něm viděla, jak je stále zamlklý a
zamyšlený. Nemusela být žádný génius na to, aby jí došlo, že mu něco
Angela provedla.
Raději se znovu sklonila nad esej.
„Ehm, Hermiono?“ oslovil ji po chvíli tichý nejistý hlas.
Hermiona zvedla zamračený pohled na Angelu, která se neslyšně přesunula k
jejímu stolu a něco žmoulala v ruce.
„Co chceš?“ vyštěkla ne příliš vlídně.
„Já ... chtěla bych tě o něco požádat,“ dostala ze sebe Angela. „Mohla
bys tohle dát Harrymu?“ zeptala se tiše a rozevřela dlaň, ve které se
objevil malý zalepený dopis.
„Proč mu to nepošleš po sově?“ ohradila se Hermiona.
„Protože by ho s největší pravděpodobností vyhodil, jen co by poznal moje
písmo,“ odvětila Angela trpce. „Ale když mu jej doneseš ty, tak třeba ...“
„A proč bych to měla dělat?“ zarazila ji Hermiona nevrle.
Angela se odmlčela a jen se na Hermionu zadívala.
„Podívej, já sice nevím, co jsi mu provedla, ale došlo mi, že to nebylo
nic příjemného. Už opravdu nesnesu pohled na to, jak se trápí,“ pronesla
Hermiona pomalu a s důrazem.
„Ale já právě chci jeho utrpení skončit,“ namítla Angela.
„Proč bych ti to měla věřit?“ argumentovala Hermiona.
Angela odpověděla až po chvíli dusného ticha.
„Víš, jaké to je, trpět pro nešťastnou lásku?“
Hermiona se zarazila. Moc dobře si pamatovala, čím vším musela projít,
než se byl Ron schopný vyjádřit. Pomalu přikývla.
„Takže alespoň trochu chápeš, jak se cítím. Dáš mu to? Prosím ...“
Hermy si povzdechla, zadívala se Angela do unavených a smutných očí a
natáhla se pro dopis. Angele se viditelně ulevilo.
„Děkuju,“ zašeptala a rychle odešla.

Za půl hodiny už Hermiona jistě kráčela chodbami ke své společence.
Pravou rukou svírala v náruči vypracované úkoly a v levé ji pálil
Angelinin dopis. Celou cestu polemizovala o tom, zda ho má Harrymu
odevzdat nebo ne. Co když mu tím jen zase ublíží?
Rozhodla se až ve chvíli, kdy jej uviděla vysedávat o samotě u krbu a
nepřítomně hledět do plamenů. Kromě něj už ve společence kupodivu nikdo
nebyl.
Za pokus to stojí, řekla si v duchu a vydala se k němu.
Sedla si do vedlejšího křesla, ale Harry se ani nepohnul.
„Harry?“ oslovila jej tiše.
S nezájmem se k ní otočily hluboké zelené oči, ve kterých se odráželo
světlo plamenů. Hermiona se zhluboka nadechla.
„Tady tohle,“ položila dopis na opěradlo jeho křesla. „Je pro tebe.“
Harry na něj chvíli zíral a pak se tiše zeptal:
„Od koho?“
„Od Angely,“ odvětila Hermiona pomalu.
Harry ztuhl. Hermiona vstala.
„Už si půjdu lehnout. Dobrou noc,“ rozloučila se nejistým hlasem a pomalu
se vytratila.
Harry se po jejím odchodu nepohnul.
Ve společenské místnosti Nebelvíru se dobrých pět minut neozývalo nic než
praskání polen v krbu. Nakonec se Harry cynicky ušklíbl, natáhl se pro
dopis, vstal a přistoupil ke krbu. Chvíli se jeho ruka vznášela nad
horkými plameny. Chtěl ho zničit, ale nemohl se k tomu odhodlat.
S povzdechem se posadil na zem do tureckého sedu a rozlepil ho. Ve světle
plamenů začal bez jakéhokoliv pohnutí ve tváři číst.

Harry,
nevím, jestli teď tenhle vzkaz čteš nebo ne, ale musela jsem to zkusit.
Vím, že jsem ti hodně ublížila a lituji toho každým dnem, ať mi věříš či
ne. Co se stalo, už nezměním, ale jsem přesvědčená, že si zasloužíš
alespoň vysvětlení. Nejspíš ode mě nechceš vůbec nic slyšet, ale kdybych
ti tuhle možnost nenabídla, vyčítala bych si to do konce života.
Uvědomila jsem si to právě dneska, když jsme se tak nečekaně setkali
venku před hradem. Sice ti to navrhuji pozdě, ale přece. Jestli stojíš o
pravdu, i když za cenu určitého nebezpečí, které tu nechci popisovat a
hrozí tobě i mě, přijď prosím dnes v noci v jedenáct do Komnaty. Budu na
tebe čekat.
Angela

Harry vzhlédl od pergamenu, chvíli se zadíval nepřítomně před sebe a pak
na hodiny. Bylo už něco po desáté. Zmuchlal dopis do kuličky a vhodil jej
do ohně. Zamyšleně pozoroval, jak jej chtivě stravují plameny.
***

Angela nervózně popocházela od okna ke dveřím a zase zpátky. Po dlouhé
době měla příšernou chuť na cigaretu. Stále musela sama sebe
přesvědčovat, že si Harry to vysvětlení zaslouží a odolávala pokušení to
raději vzdát a jít se vyspat.
Hodila pohled na neúprosné hodinky. Půl dvanácté.
Ještě počkám. Určitě přijde. Musí být přece alespoň zvědavý, co mu chci,
utěšovala se v duchu, i když tomu moc nevěřila.
Postavila se k oknu a vzhlédla k zářícímu úplňku. V zamyšlení přeslechla
otevření dveří a tiché kroky. Příchozího vycítila, až když byl těsně za
ní.
Prudce se s bušícím srdcem otočila. Shlížely na ni ty zvláštní zelené
oči, ale byly plné chladu a opovržení. Namáhavě polkla. Kam zmizela
všechna ta láska a důvěra, která tam byla předtím?
„Harry ...“ vydralo se jí z úst jediné slovo. Najednou nevěděla, co říct.
Všechna předem připravená slova, se jí vypařila z hlavy.
„Chtěla jsi mi snad něco vysvětlit. Teď máš možnost, tak si ji
nepromarni,“ pronesl Harry chladně.
Angela namáhavě polkla. Aby mohla vůbec promluvit, musela sklopit oči k
zemi.
„Posaď se, prosím tě,“ pokynula k jednomu ze dvou křesel, stojících
naproti sobě.
„Klidně postojím,“ odsekl jí Harry.
Angela se s povzdechem posadila.
„Jak chceš, ale je to nadlouho.“
Harry ji chvíli podmračeně pozoroval, ale nakonec si sedl do druhého
křesla. I když navenek nedával nic najevo, srdce mu prudce bušilo a bylo
mu nesnesitelné vedro. Všechno na Angele mu připomínalo to, co spolu
prožili, i to co mu provedla. Ani nevěděl, co si má myslet o prstýnku od
něj, který se jí stále třpytil na prostředníčku.
„Neříká ti něco mé příjmení?“ začala Angela konečně váhavě, stále s
pohledem upřeným do země.
„To nemůžeš jít rovnou k věci? Nemysli si, že tady míním strávit celou
noc!“ vyprskl Harry opovržlivě.
Angela k němu zvedla oči.
„Úzce to souvisí s tím, co ti chci říct. Tak napadá tě něco?“
Harry se tedy zamyslel, i když ne zrovna s chutí.
Rosierová, Rosierová ... slyšel jsem to už někdy?
Přehrabával se ve svých vzpomínkách docela dlouho a už to chtěl vzdát,
když se mu náhodou vybavil jeden výjev z myslánky ředitele školy.
Kouzelnická rada, soud se Smrtijedy, tehdy Karkarov ze sebe vyplivoval
jména svých kolegů jedna radost a jedním z těch jmen byl ...
„Evan Rosier ...“ vydechl Harry překvapeně.
„Tak přece,“ pokývla Angela hlavou. „Ano, to byl jediný bratranec mojí
matky. Raději zemřel v boji s bystrozory, než aby se nechal odvést do
Azkabanu. A teď jak to souvisí se mnou. Myslím, že s trochou snahy, už ti
to dojde.“
„No, byl to přece Smrtijed ...“ stále nechápal Harry.
„Ano, a moje matka také.“
Harry na to neodpověděl.
„Tohle jsem ti neřekla už dřív, protože jsem ... no ...“
„Myslela sis, že bych v tobě viděl, jen dceru služebnice Pána zla?“
dořekl za ni Harry tiše.
Angela pomalu přikývla.
„To je vidět, že mě vůbec neznáš,“ podotkl Harry.
Angela se zadívala jinam a pokračovala.
„Tohle je však jenom začátek. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že je pro mě
moje matka mrtvá? Bohužel je však v poslední době až příliš živá ...“
Harry ji upřeně pozoroval a nic neříkal.
„Vím, že okolo mě bylo a stále ještě je spousta věcí, kterým nerozumíš a
které jsem ti nechtěla vysvětlit. Teď ti dám odpovědi na otázky, které se
ti určitě objevily párkrát na mysli. Musíš si ale vyslechnout příběh o
mojí matce, protože právě ten můj život nejvíc ovlivňuje,“ pronesla
Angela úvodem a uvědomila si, že obdobnou story bude vyprávět už počtvrté.
Brumbál, Draco, Daria a teď Harry. Avšak jediný komu řekla všechno, byla
Daria a byla odhodlaná to neměnit i za cenu toho, že jí Harry neuvěří.