„Uvažuješ, jak se nejlíp utopit?“ vybafla jsem na Katku, která stála na břehu rybníka se skutečně zvláštním výrazem. „To ani ne… I když vzhledem k čerstvým událostem to není tak špatný nápad…“ „Co přesně máš na mysli?“ sondovala jsem opatrně. „Ale no tak, Dani. Netvař se, že jsi nás v noci neslyšela a ráno neviděla.“ „Neslyšela, ale viděla,“ poopravila jsem ji. „A co si o tom myslíš?“ „No… docela mě to překvapilo. Ale spíš je podstatný, co si o tom myslíš Ty a Severus.“ Zahleděla se do dáli a mlčela. Sedla jsem si na šutr naproti ní a čekala jsem. Měla jsem určitou představu, jak by mohla Katka reagovat, ale třeba jsem se pletla. Třeba se do Severuse zamilovala a bude se snažit z té noci, z toho úletu, vydolovat vztah. „Že jsem husa pitomá, to si myslím,“ pronesla po chvíli Káča. „Ale zase… takhle krásně všechno zkomplikovat, to hned tak někdo neumí.“ Jen jsem neurčitě pokrčila rameny a čekala, až bude pokračovat. „Zrovna se Snapem! Chápeš to?!? Mohla jsem se vrhnout třeba na Míru, ten by určitě nebyl proti. Byla by to příjemně strávená noc bez nějakých následků. Nemusela bych řešit, jaký na to má názor on a jak se teď k sobě proboha budeme chovat. Já kráva blbá svedu ledového krále… Asi bych se fakt měla jít utopit.“ Zdá se, že zamilovaná do něj není… Teď jde o to, jestli to je dobře nebo ne. „Topení zkus zatím vynechat. Třeba to nebude tak strašný. Bavili jste se spolu ráno?“ „Právě že jo… Nebo vlastně… bavili bych to asi nenazvala. Jsem si poměrně jistá, že Severus byl vzhůru dřív než já, ale protože jsem na něm ležela, nemohl vstát, aniž by mě vzbudil. Když jsem se z té pohovky vyhrabala, bylo jasný, že spánek jen předstírá, aby se mnou nemusel komunikovat. Jenže pak jsme na sebe narazili v kuchyni u toho úžasného čajíčku, co jsi pro nás připravila. Myslím, že jsem ho jenom pozdravila a prohodila něco nezávazného. Podíval se na mě jako na nějaký hodně odporný hmyz, pronesl ´Tohle ráno rozhodně není dobré´a odplachtil.“ Celkem očekávaná reakce… Ráda bych se mýlila, ale obávám se, že Severus tenhle nevinný úlet bude rozdýchávat dost blbě. „Třeba se to urovná… Zkusíš si s ním promluvit večer?“ poprosila jsem Katku. „Zkusím, ale velký šance tomu nedávám. Nechtěla bych… mu ublížit nebo tak. Zblbnula jsem to. Cítí se ohrožený a zase bude chtít zalézt do té svojí ulity.“ „Obávám se, že máš pravdu,“ připustila jsem, „ale třeba nás ledový král překvapí…“ Katce se zablýskaly v očích pobavené ohníčky. Zjevně ji napadlo něco vtipného a uvažovala, jestli mi to má říct. „No, mě rozhodně překvapil už v noci. Nakonec nebyl vůbec ledový… Je to pořádný divoch.“ „Ty Káčo, to je pro mě snad až příliš informací…“ podotkla jsem cudně. „A hlavně mě překvapilo, jaký má úžasný tělo,“ nedala se zastavit. „Však já vím,“ uculila jsem se. „Cože?“ lapla po dechu. „Ty jsi s ním taky…“ „Ale no tak, Káčo,“ napomenula jsem ji. „Ale jak teda můžeš vědět… Někdy jsi ho ošetřovala, ale to přece nezjistíš zas tak moc.“ Vypadala tak zmateně, že se mi jí zželelo. „Nevykládala jsem Ti, že jsem strávila jeden den v jeho těle? Měla jsem spoustu příležitostí ho důkladně prozkoumat,“ mrknula jsem na ni. „Tý krávo,“ uklouzlo jí, „tak to je síla. Co on na to?“ „Coby… pokusil se mi potom upravit paměť,“ řekla jsem ledabyle. „Baví Tě mě šokovat?!?“ „Celkem jo… Navíc mě napadlo, že v podstatě můžeš být ráda, že na Tebe taky nepoužil Obliviate.“ Káča se šla ještě chvíli toulat po lesích, já jsem se vrátila na Základnu, kam jsem dorazila v pozdním odpoledni. Na zahradě jsem potkala Siriuse, jak sedí pod hruškou a tupě čumí do slunce. „Zdar, darling. Jak se vede?“ „Už nebudu pít…“ hlesne a tváří se naprosto tragicky. „Ty sis nedal můj absolutně spolehlivý vyprošťovací čaj?“ podivila jsem se. „Nějak na mě nevyšel. Když jsem ho objevil, bylo tam už jen na dně posledních pár lžiček.“ „Jejda, tak to sorry. Myslela jsem, že musí vystačit pro všechny.“ „Zdá se, že Katka a Severus ho potřebovali ještě víc než já. Což mi připomíná… netušíš, co jim přelítlo přes nos?“ „Myslíš kromě toho, že se spolu vyspali a teď nejspíš moc netuší, jak se k sobě chovat?“ zeptala jsem se jízlivě. Tak tahle informace Siriuse bezpečně dostala z jeho poopicové letargie… „Oni dva? Spolu?!? Tý vole…“ „No, řekla bych, že se nám ta pařbička trochu vymkla z rukou.“ Včera večer ještě před začátkem pařby jsme se domlouvali, že dnes povečeříme spolu na terase. Měla jsem jisté tušení, že to nebude zrovna veselá večeře…Jako první jsme zasedli ke stolu já a Sirius. Pak se přiloudal Severus, který si na obličej nasadil svoji kamennou masku číslo deset. Jako poslední přiběhla Katka. Když uviděla Severuse, zarazila se, ale pak statečně pokračovala směrem ke stolu. Když Severus uviděl ji, na okamžik to vypadalo, že od stolu uteče… „Čauky lidi, jak se vede po tom báječným mejdanu?“ obrátil se na ně Sirius s dobrou vůlí přerušit poněkud trapné ticho. Severus po něm šlehl jedním ze svých nejděsivějších pohledů. „Už mi občas bylo i líp,“ připustila Katka, „ale zase mě těší, že tentokrát se opila i Danča. Co, Dani?“ „Škodolibost není pěkná vlastnost,“ zatvářila jsem se káravě. „Jistě, paní šéfová,“ ušklíbla se Káča. „Severusi, Tobě po tom pití přestaly sloužit hlasivky?“ nedal si pokoj provokatér Sirius. „Ne. Ale Tobě Blacku zjevně přestalo sloužit i těch pár mozkových buněk, které jsi ještě měl,“ ozvalo se zavrčení. „Jen se snaží být zdvořilý,“ nadhodila mnohoznačně Katka. Severus neodpověděl, neotočil se na ni… prostě se usilovně tvářil, že neexistuje. Zbytek večeře uplynul v podivném hovoru, který z větší části zajišťoval Sirius. Katka i já jsme mu odpovídali dost stručně, Severus se neobtěžoval vůbec… „Severusi, můžeme si promluvit?“ ozvala se Káča, když se zvedal od stolu. „Nemyslím, že by to bylo nutné,“ utrousil a zmizel. Katka na mě vrhla poněkud zoufalý pohled. „Jdu to zkusit. Když se nebudu dlouho vracet, nejspíš mě zabil,“ pronesla a odešla za ním. Vrátila se ale velmi brzo… A velmi rozčilená… „Tohle nepůjde, sorry Dani. Chápu, že je z toho nesvůj… Ne, kecám. Nechápu to, jen se to snažím chápat a tolerovat. Ale sakra vždyť jsme dva dospělý svéprávný lidi, ne? Dokonce nezadaný… Tak v čem je problém? Dobře, OK, je to Snape a není zvyklý si k sobě lidi pouštět. Fajn! Měla jsem dobrou vůli to s ním vyřešit a domluvit se třeba na tom, že se vlastně jako nic nestalo. Ale prosit ho na kolenou, aby mě vyslechl, to ode mě nikdo chtít nemůže!“ „Tak jo, no… Teď to půjdu zkusit já. Jestli Ti teda nevadí, že se do toho motám…“ „Naopak, budu jen ráda.“ „Severusi?“ nakoukla jsem opatrně do jeho pokoje. „Můžete mě sakra všichni nechat na pokoji?!?“ ozvalo se z hlubin. Ano, skutečně nebyl v nejlepším rozpoložení… „Můžeš se sakra přestat chovat jak neandrtálec?“ nehodlala jsem mu zůstat nic dlužná. Objevil se na prahu a z očí mu sršely blesky. Nicméně pod celou tou výhrůžnou pózou bylo vidět… nejistotu… zmatek… obavy. Protáhla jsem se kolem něj do pokoje a usadila se do křesla. „Hodláš mi dokázat, že jsi ještě otravnější než Black s Katkou dohromady?“ zeptal se naštvaně. „Prostě si chci jenom promluvit,“ snažila jsem se o nastolení míru. „Není o čem!“ vyštěkl. „Já myslím, že je. A Ty to sám víš moc dobře…“ Dvěma kroky se dostal až ke křeslu, ve kterém jsem seděla, sklonil se a zasyčel mi do tváře: „Není! Tohle snad dokážu posoudit sám. A teď, pokud dovolíš?“ Významně se zadíval na dveře, ale já jsem se ani nepohnula. Právě jsem totiž byla zaneprázdněná tím, že jsem počítala v duchu do dvaceti, abych ho neseřvala na tři doby. „Fajn!“ vyprsknul, „hádám, že Tě nemůžu vyhodit z Tvého vlastního domu. V tom případě půjdu já.“ S těmi slovy se chystal opustit pokoj a zamířit do sousední místnosti s krbem napojeným na letaxovou síť. Uvažovala jsem, jestli se k těm dveřím stihnu dostat dřív než on a zabránit mu v tom. Nakonec jsem ale jenom líně pronesla: „Jen zbabělec utíká před problémy, které si sám nadrobil.“ Strnul uprostřed pohybu. Pak se ke mně otočil a chvíli jsem měla dojem, že se mě pokusí proklít. Jeho hlas byl jako led, když odsekával: „Přestaň-se-mi-plést-do-života. Nic-Ti-do-toho-není.“ Zvedla jsem se z křesla, došla k němu, zabodla mu prst do hrudi a podívala se mu do očí. „Nepletla bych se, kdyby sis to dokázal vyřešit sám s Katkou. To je ale očividně nad Tvé síly. A je mi do toho – protože místo abychom teď trénovali, ztrácíme čas hádkami.“ Stál jako socha a zíral mi do očí. „Pokud chceš něco vědět, stačí se zeptat. Nemusíš mi lézt do hlavy,“ upozornila jsem ho unaveně. „Kdo všechno se mi už chechtá?“ zeptal se zdánlivě mimo kontext a co nejvíc nezúčastněným tónem. „Ví o tom jenom Sirius. A neřekla bych, že je to tak humorné…“ „Black! No jistě! Nejdřív mě opije a pak se bude královsky bavit. Měl jsem vědět, že se jen tak nezmění.“ Severus byl evidentně rozčilený, ovšem to já už taky. „Přestaň laskavě svý problémy svádět na všechny okolo,“ vyjela jsem na něj. „Do opíjení Tě nikdo nenutil a do toho, co se stalo potom hádám taky ne. Tak neobviňuj Katku a Siriuse. Pokud za to někdo může, jsi to Ty sám.“ „Nenutil, jo?!? To bys ji musela vidět, jak se snažila, ta Tvoje nevinná kamarádka,“ ušklíbl se velice zle. „Říkáš, že je Káča kurva?“ byl můj hlas rázem ledově klidný. Nespíš pochopil, že přestřelil. A teď uvažoval, jak z toho vyjít bez ztráty důstojnosti. Tak tohle Ti chlapče neulehčím, pomyslela jsem si a čekala. „To ne,“ odpověděl nakonec potichounku. „Já jenom že… no víš… nejsem zrovna zvyklý…“ Za normálních okolností by mi ho bylo líto, jak tam koktá. Teď jsem ale ještě pořád byla příliš naštvaná. „Na copak nejsi zvyklý?“ zeptala jsem se jízlivě. „Na svádění? Na sex? No, není se co divit, když se chováš takhle…“ Viděla jsem, jak se jeho tvář uzavírá a mění v tu tak dobře známou kamennou masku bez emocí. Do hajzlu, to jsem zase pořádně zvorala! To jsem nechtěla… „Promiň,“ řekla jsem rychle a snažila se mu podívat do očí, „to jsem neměla říkat. Omlouvám se. Byla jsem naštvaná a to občas rychleji mluvím než myslím.“ Možná to nebyla ani minuta, ale mně to připadalo jako věčnost. Ta doba, kdy na mě nehnutě zíral a nebylo jasné, jak bude reagovat. Vůbec bych se nedivila, kdyby se sebral a odešel a zase zalezl do té své ulity… „To jsme dva,“ ušklíbl se nakonec. „Omluva se přijímá.“ Po tváři se mi začínal rozahovat idiotsky spokojený úsměv, který byl ale vzápětí zmražen jeho dalšími slovy: „Vlastně se ani nemáš za co omlouvat. Je to pravda, všechno, cos říkala. Kombinace mého vzhledu a chování není zrovna přítažlivá, pokud v sobě někdo zrovna nemá několik promile alkoholu…“ Říkal to tak… smířeně, rezignovaně. On snad doopravdy věřil tomu, že se do něj nikdo nemůže zamilovat… Přistoupila jsem těsně k němu a opatrně ho objala. „Ne, není to pravda. Teda… nemusí být. Věřím, že dokážeš milovat a být milován.“ Sama nad sebou jsem zakroutila hlavou, jak jsem patetická. Severus to taky hned okomentoval: „Ale no tak… Tyhle útěšný kecy si nech od cesty.“ Hm, tak tímhle způsobem ne… Ale jak? Potřebuju mu tu myšlenku nějak procpat do hlavy. Ale asi to bude chtít zvolit trochu méně vážnou formu. „Náhodou Káča říkala, že byla příjemně překvapená. Že pod těma vrstvama oblečení máš dost dobrý tělo,“ ušklíbla jsem se nakonec uličnicky. Zde by patřilo podotknout, že Severus sice na Základně odložil svůj obvyklý školní hábit a chodil v mudlovském, ovšem zatímco všichni okolo využívali teplého jara a navlékli na sebe kraťasy a trika, on si vybral volné dlouhé černé kalhoty a podobně volnou černou mikinu. A důsledně se tvářil, že mu v tom oděvu není ani trochu teplo… Zrovna teď se pro změnu tvářil dost vyjeveně. Nezvyklé… No, asi mu nikdo moc často neříká, že vypadá k světu. „Cože?“ vypadlo z něj a tak potvrdil, že jsem ho skutečně vyvedla z míry. „Slyšels dobře. A já s ní souhlasím. I když Sirius to možná radši vědět nemusí,“ dodala jsem. „Že by snad slavný lamač ženských srdcí žárlil?“ zašklebil se Severus. „A ještě ke všemu na mě? Na umaštěného bastarda?“ V jeho hlase už nebyla ta rezignovanost jako před chvílí. Spíš jakési pobavené překvapení… Sice jsem ho rozhodně ještě úplně nepřesvědčila, ale zrnko pochyb jsem zasela, a to muselo zatím stačit. Navíc vypadal, že ho přešla ta příšerná nálada, kterou měl, když jsem sem vlezla. Toho se musí využít. „Hele Severusi, myslíš, že by sis mohl promluvit s Katkou?“ sondovala jsem opatrně. „Nerada si doma připadám jako na bitevním poli a ta dnešní večeře mi fakt stačila…“ „Dobře…“ přikývnul. Nepříliš nadšeně, ale přikývnul. „Super! Vidíš, jak se umíš chovat dospěle,“ pochválila jsem ho a vzápětí musela uhýbat před polštářem, který po mně velmi dospěle hodil. „Mohla bys ze sebe aspoň na chvíli přestat dělat šaška?“ zabručel rádoby naštvaně. „To soužití s Blackem na Tebe má jasně špatný vliv…“ „Ještě že mám Tebe, abych načerpala trochu toho rozumu…“ Severus prohlásil něco ve smyslu, že jsem beznadějný případ a odešel vyhledat Katku. Já jsem šla ještě něco probrat s Mírou. Když jsem později večer zapadla do svého pokoje, Sirius se obrátil od knížky a zakřenil se na mě: „Neslyšel jsem žádné rány. Kolik mrtvých?“ „Pokud vím tak nikdo. A byla bych ráda, kdyby sis ze Severuse nedělal moc velkou srandu,“ upozornila jsem ho. „Vždyť mě znáš,“ zatvářil se dotčeně. „No právě…“