„Můžu se přidat?“ přiběhla Katka, když viděla, že jsem pány zavlekla na cvičiště. „To záleží… jestli bude Dana znemožňovat i Tebe a nebude se soustředit jen na nás, jsem pro všema deseti. Jestli naopak Ty s Dančou budete chtít znemožnit nás dva, zásadně protestuju.“ Tohle moudro vypadlo ze Siriuse, zatímco Severus na Katčinu otázku jen mlčky pokývnul hlavou. Měla jsem radost… zdá se, že ten alkoholový úlet dokázali překonat. „Třeba neznemožním nikoho z vás,“ ušklíbla jsem se, „stačí, když si dáte pozor. Síri, začneme?“ „No jo…“ zabručel nepříliš nadšeně, ale vzal do ruky dřevěnou tyč a postavil se do pohotovostního postoje. S druhou takovou tyčí v ruce jsem se na něho vrhnula. Už dělal pokroky, pár minut vydržel mé útoky vykrývat. Nakonec ale jeho zbraň odlétla vysokým obloukem a on skončil rozpláclý na zemi. „Severusi, teď je řada na Tobě,“ pokynula jsem na lektvarologa, který se právě usilovně snažil zachovat vážnou tvář a nechechtat se Siriusovi. „Ne že bych měl něco proti tomu naučit se zacházet s různými zbraněmi. Ale my jsme přece jen především kouzelníci. Je dost absurdní, že bych bojoval bez hůlky.“ „Já jsem ale neřekla, že nemůžeš používat hůlku,“ odpověděla jsem. Severus se zatvářil zmateně a Sirius jen mnohoznačně podotkl: „Jen to zkus a uvidíš.“ Severus se připravil. V pravé ruce hůlku, v levé tyč. Stáli jsme uprostřed cvičného kruhu, jen pár metrů od sebe. Rozhodně by mě ani nenapadlo ho podceňovat, ale tohle… Kývla jsem hlavou, že můžeme začít. Vzápětí jsem se vrhla k zemi, kam jeho štítové kouzlo nedosáhlo. Tyčí jsem mu podrazila nohy. Když padal, klepla jsem ho mírně přes prsty a zmocnila se jeho hůlky. Následovalo pár ran tyčemi, než se ta moje zastavila milimetr od jeho krční páteře. „Právě jsem Ti mohla zlomit vaz,“ oznámila jsem mu konverzačním tónem. „Všimnul jsem si…“ „Tak co, pomohla Ti hůlka?“ zaryl si do něho Sirius. Následoval pohled vpravdě vražedný… „Káčo, je řada na Tobě.“ Už měla v ruce tyč a tvářila se odhodlaně. Souboj byl… vyrovnaný. Věděla jsem, že bude. Znaly jsme se, takových cvičných zápasů jsme spolu svedly už spoustu. Abych ji vyřídila rychle, musela bych jí doopravdy ublížit. Na těchhle simulacích je problém v tom, že člověk nemůže jít za určitou hranici. Nepříteli už bych ten vaz dávno klidně zlomila, ale Káča dokázala jediný zlomek sekundy, kdy se moje tyč zastavila před jejím krkem, zkušeně využít a uhnout. Po zhruba čtvrt hodině jsem ji konečně zasáhla do nohy a zatímco poskakovala po jedné, vyrazila jsem jí zbraň z ruky. „Znovu!“ ukázala jsem na Siriuse. „Nemůžu si vzít posily?“ pokoušel se mě ukecat. „Severusi, přidáš se?“ otočila jsem se na druhého muže. „Proč ne? Jsem zvědavý, jestli my dva dohromady vydržíme aspoň tak dlouho, jako Katka sama…“ Mrkly jsme s Káčou na sebe. Obě jsme věděly, že to dost těžko, ale nebudeme mu přece zbytečně srážet sebevědomí předem. Sirius ale takové zábrany neměl a taky moc dobře tušil, jak tenhle zápas dopadne. „Budeme rádi, když vydržíme pět minut,“ upozornil Severuse. Měl pravdu… Musela jsem se sice trochu víc soustředit a daleko víc poskakovat, ale celkem brzy jsem je oba odzbrojila. „To nemá cenu… Kašlu na tyhle zlepšovací experimenty, budu si muset vystačit s hůlkou,“ prohlásil po ukončení tohoto minisouboje znechuceně Severus. „Tak to teda ne! Když já jsem se mohla naučit měnit ve zvíře, Ty se naučíš bojovat mudlovským způsobem.“ „Přesně tak! Nemysli si, že tu ze sebe budu dělat vola jenom já,“ podpořil mě Sirius. „Ale Tobě to jde mnohem lépe než mně.“ Sirius se zatvářil zmateně. Nezdálo se mu, že by ho Severus pochválil. Došlo mu to ale, až když jsme s Katkou vybuchly smíchy. „Tak já ze sebe dělám dobře vola, jo?!? Jen počkej Snape, to Ti nedaruju!“ zaprskal a ukázal holí do středu cvičiště. Dva kouzelníci mlátící do sebe dlouhými dřevěnými tyčemi… Zajímavý pohled. Jejich souboj byl vyrovnaný a celkem dlouhý. Ovšem jeho kvalita… „Taky máš pocit, že by kteréhokoli z nich přemohl i Dave?“ naklonila se ke mně Katka. „Jednoznačně,“ zašklebila jsem se. „Sirius už zase zapomenul skoro všechno, co jsem do něj hustila minulé prázdniny. Děs…“ „Když bojoval před chvílí s Tebou, nebylo to tak strašný.“ „Jo, přizpůsobuje se tomu, kdo proti němu stojí. Proti mně bojoval aspoň trochu mudlovsky, tohle je ale parodie.“ Konečně Sirius svého soka odzbrojil a to trápení ukončil. Moc vítězoslavně se ale netvářil, nejspíš si sám uvědomoval, že to nebylo zrovna přesvědčivé. „Jako estrádní číslo dobrý,“ utrousila jsem. „Hlavně že se dobře bavíš!“ vyjel na mě trochu naštvaně Severus. „Chtěl bych vidět Tebe, jak by se Ti dařilo, když bys měla poprvé v ruce neznámou zbraň.“ „Ten problém ale není ve zbrani. Je ve vašich mozcích.“ „Co tím chceš říct?“ „Na to bys právě měl přijít sám,“ pokrčila jsem rameny. „Tak co, pánové, zkusíte to se mnou?“ vyzvala je k dalšímu měření sil Káča. Nevypadali zrovna odvázaně, ale pustili se do toho. A tentokrát jim to celkem šlo. Katka se zapotila, než se jí podařilo je zneškodnit. „Tentokrát to nebylo tak špatný, co?“ podíval se na mě s nadějí Sirius. „Nebylo,“ připustila jsem, „a jestlipak víš proč?“ „No, děláme pokroky, nebo ne?“ „Tak se na ty vaše pokroky podíváme,“ povzdechla jsem si. „Poslední zápas před obědem. Vy tři proti mně.“ Sirius a Severus se zatvářili odhodlaně. Katka spíš zoufale… „Tak jdeme na ten oběd,“ prohlásila jsem po pár minutách, když všichni tři leželi na jedné velké hromadě. „Jak je to možný?“ nevěřil Severus, že ten zápas skončil tak tychle a jednoznačně. „Obávám se, že vám pořád nedochází pointa.“ „Jak to myslíš?“ „Jste oba dost inteligentní, abyste na to přišli sami. Berte to jako domácí úkol.“ „Jak oba? Snad všichni tři, ne?“ podivil se Severus. „Já ale vím,v čem je ten problém,“ upozornila ho Káča. Po obědě jsme se s Katkou zvedly, nechaly jsme pány trochu relaxovat a rozebírat tu záhadu a my jsme se vydaly do tělocvičny. „Stejně je to zvláštní,“ zasupěla Katka mezi dvěma zdvihy činek, „nikdy bych neřekla, že je ta psychika bude ovlivňovat až takhle.“ „Hlavologie,“ podotkla jsem. „Mě spíš překvapuje, že jim to ještě nedošlo. Navíc když mi tu před pár dny Severus dával přednášku o tom, že se mi nemůže podařit přeměnit do zvěromágské podoby, když nebudu věřit tomu, že to dokážu.“ „Ale aspoň střelba jim docela jde, ne?“ „To jo,“ připustila jsem. „Sirius už má natrénováno a řekla bych, že by porazil i spoustu lidí z Malé rady. A Severus dělá slušný pokroky.“ „Jenže kontaktní boj je něco úplně jinýho, co?“ „Právě…“ Pak jsme se odmlčely a soustředily na cvičení. Když se pánové asi po hodině přiloudali, zrovna jsem překonávala jeden z nejobtížnějších převisů naší lezecké stěny. „Hele, ona se snad transformovala na opici,“ zaslechla jsem dole hlas. Trochu mě to vyvedlo ze soustředění… To totiž promluvil Severus a já si ještě pořád nestihla zvyknout, že občas vtipkuje. Jedna ruka mi sklouzla z úchytu a na okamžik jsem měla strach, že jim přistanu přímo na hlavách. Naštěstí jsem se ale ještě zvládla zachytit. Za dalších pár minut jsem zdolala vrchol a po laně se spustila dolů. „Neměla bys být při takových sebevražedných aktivitách aspoň jištěná?“ tázal se s obavami Sirius. „To už by ale nebyly sebevražedný, nemyslíš?“ pokrčila jsem rameny. „Víš, že je Tvoje přítelkyně tak trochu cvok, Blacku?“ dotázal se konverzačním tónem Severus. „Už jsem si za ty dva roky stačil všimnout, ale díky za upozornění, Snape.“ „Neprovokujte, nebo vás na tu stěnu dokopu taky,“ zavrčela jsem na ně. …………………… „Matrix?!? Myslíš, že tohle jim pomůže?“ zeptala se mě poněkud vyděšeně Káča, když zjistila, jaký podvečerní program jsem naordinovala těm dvěma. „Třeba. Mysl je důležitá… A navíc, je to pěkný film.“ „Film…“ hlesla Katka a dívala se, jak Morfeus Neovi ukazuje skutečný svět. „Film je to hezký, jednoznačně. Ale víš… děsí mě představa, že by náš svět mohl jednou… třeba i brzy… vypadat takhle.“ „Tak se musíme snažit, aby tak nevypadal,“ řekla jsem jednoduše. „Ale dokážeme tomu zabránit?“ Katka se tvářila opravdu vážně a zoufale. Zrovna u ní, věčné optimistky, to bylo o to víc zneklidňující. „Udělám všechno, abych tomu zabránila,“ prohlásila jsem rozhodně. „Nedopustím, aby svět ovládla temnota.“ „Ona ho už ale ovládla… Jenom si to ještě neuvědomujeme.“ „Je to jen film, Káčo.“ „Jen film?“ ozvala se pochybovačně. „A to říkáš zrovna Ty?“ „Ano. Jen film!“ reagovala jsem důrazně. „Ukazuje, jaká by budoucnost mohla být. Ne, jaká bude. Budoucnost máme možnost měnit…“ „Ty myslíš…“ „Myslím, že by ses měla přestat děsit vzdálených katastrof a soustředit se na ty aktuální. A taky myslím, že bychom teď mohly jít a podívat se na ten film. Zrovna přichází Tvá oblíbená scéna, jestli se nepletu.“ Strčila jsem Katku do pokoje, kde Sirius a Severus seděli v křeslech a zírali na obrazovku, na které právě Neo se slovy „Lžička tu není“ chytnul Trinity a nechal se vynést na střechu mrakodrapu, aby svedl souboj s nebezpečným soupeřem. Lžička tu není… to co se ohýbá, jsi jen Ty sám. Kdyby to bylo tak jednoduché, pomyslela jsem si. Trinity, Neo… Neo přednesl svoji poslední řeč a po vzoru Supermana se vznesl k nebesům. Obrazovkou se rozeběhly závěrečné titulky. Sirius i Severus vypadali velmi zamyšleně. „Zajímavé,“ přerušil konečně ticho Sirius, „trochu děsivé a zároveň povzbuzující.“ Pousmála jsem se, podařilo se mu pár slovy vystihnout i mé pocity z toho filmu. Z té myšlenky, kterou přinášel. „Můžeme si to probrat?“ ujistila jsem se. „Jasně. Chceš vědět, jestli jsme pochopili hlavní poselství toho příběhu?“ „Tak nějak. Podle mě jsou tam tři důležité myšlenky. Vzájemně se proplétají a souvisejí spolu. Často bývá zdůrazňovaná jen jedna z nich, ale já to považuju za zjednodušení.“ „Ta první je ´co chci, to dokážu´, že? Tvoje oblíbené krédo.“ „Zhruba řečeno. Je to o významu vůle. O tom, že s dostatečně silnou vůlí člověk překoná i zdánlivě nepřekonatelné překážky.“ „Nic není, jak se zdá.“ To poprvé od konce filmu promluvil Severus. Kývla jsem hlavou. „Jo, to je druhá myšlenka. Skutečnost a to, čemu věříme, můžou být často dvě naprosto rozdílné věci. Důležité je naučit se vnímat skutečnost, pracovat s ní a ne našimi představami o ní.“ „A to třetí? Důvěra a láska?“ nadhodil Sirius a Severus se značně znechuceně zašklebil. „Sílu lásky určitě není dobré podceňovat. Ale ne, to jsem na mysli neměla. Je tu něco… výraznějšího.“ Oba na sebe zírali a čekali, co vypadne z toho druhého. Katka se při pohledu na ně královsky bavila. „Žádný nápad? Určitě to víte, jen si to uvědomit a naformulovat. Poradím vám, že tenhle třetí bod je i hlavní odpovědí na vaše záhadné výkony z dopoledních soubojů.“ „Jsou tam… vlastně asi ne pravidla, ta tam naopak neplatí. Ale lidi dodržují určité vzorce chování, chovají se předvídatelně…“ mluvil pomalu Severus. „Stereotypy,“ přikývla jsem důrazně. „To je přesně ono. Musíte se naučit znát výhody a rizika stereotypů, umět s nimi pracovat.“ Ještě pořád nevypadali, že to úplně pochopili. Napadlo mě ale něco zajímavějšího, než slovní výklad… „Pojďte, něco si vyzkoušíme!“ Zvedla jsem se a zamířila do vzdálených prostor Základny, kde se nacházela různá mučící tréninková zařízení. Když jsem se zastavila ve zdánlivě skoro prázdné velké místnosti, uprostřed které z podlahy vystupovala jakási lávka, Katka se ke mně naklonila a zašeptala: „Jsi pěkná sadistka, víš?“ „Jeden názorný příklad je lepší než tisíc slov,“ utrousila jsem a obrátila se k těm dvěma: „Dokážete přejít na druhý konec?“ Udiveně se na sebe podívali. „Po téhle traverze nebo co to je? Vždyť je široká aspoň dvacet centimetrů, proč bychom to neměli zvládnout?“ „Vlastně je široká patnáct centimetrů a dlouhá dvacet metrů, ale to není podstatné. Tak mi to předveďte.“ Pokrčili rameny, ale poslušně přešli po té lávce. Bez jakýchkoli problémů, samozřejmě. Lávka byla ve výšce jen asi dvacet centimetrů od země… „Pojďte sem na stranu,“ ukázala jsem jim. Pak jsem stiskla několik tlačítek na stěně místnosti. Podlaha se začala rozestupovat a pod lávkou se rázem nacházela několikametrová hlubina. Desetimetrová, abych byla přesná… Jejich před chvílí ještě udivený a nechápavý pohled se rychle změnil v lehce vyděšený. „Takže si to zopakujeme,“ prohlásila jsem konverzačním tónem a ukázala na lávku. „Siriusi, začneš?“ Bylo vidět, jak v něm pýcha bojuje s pudem sebezáchovy. „Bez jištění?“ zeptal se nakonec. „Pochopitelně. Je to přece dost široké, proč bys to neměl zvládnout?“ zopakovala jsem jeho předchozí slova. Stál na okraji propasti. Udělal krok, pak druhý. Na okraj už by nedosáhl – za sebou měl metr, před sebou mnoho metrů lávky, napravo, nalevo i pod sebou prázdno. Ještě udělal pár opatrných krůčků. Podíval se pod sebe, nohy se mu začaly třást. Rychle si sedl a pevně se chytnul a vypadalo to, že už se nepohne. Spustila jsem ze stropu lano a za něj ho vytáhla zpátky na pevnou zem. Schválně jsem si ho moc nevšímala. „Teď Ty, Severusi,“ otočila jsem se na druhého muže. Stál tam nehybný, zamlklý, ani se neposmíval Siriusovi kvůli jeho neúspěchu. „Tohle asi nepůjde, Dani,“ promluvil tiše a váhavě. „Vím, že je to široké. Přešel bych to klidně se zavázanýma očima, pokud pode mnou nebude ta díra. Obávám se, že trpím trochu závratěmi.“ Tvářila jsem se, že o tom uvažuju. „Se zavázanýma očima, říkáš? No, to měl být další bod programu, tak proč ne.“ Obrátila jsem se k ovládacímu panelu a vrátila podlahu do původního stavu. Pak jsem vzala tmavý šátek a pevně ho Severusovi zavázala. Bez váhání vykročil. Šel opatrně, prohmatával cestu před sebou, ale nezastavoval se. Když ušel pár metrů, znovu jsem zmáčkla pár tlačítek a podlaha se nehlučně odsunula. Katka jen taktak stihla zacpat Siriusovi pusu, protože při tom pohledu málem vykřikl. Nechal jsem Severuse ujít ještě pár kroků. Pochopitelně šel stále stejně rozhodně. Vždyť přece nevěděl, že se něco změnilo… „Sundej si šátek, Severusi,“ vybídla jsem ho tiše. Myslím, že tušil zradu, už když ho sundával. Pohled, který na mě pak vrhnul, byl stejnou měrou vražedný jako vyděšený. „Stačí, když budeš pokračovat stejně jako doteď. Šlo Ti to moc dobře,“ snažila jsem se ho uklidnit. „Říkal jsem Ti…“ „Tak zavři oči a mysli si, že ta propast pod Tebou není.“ „Ještě nějakou geniální radu bys neměla?!?“ zaprskal. Pokusil se pokračovat. Opravdu zavřel oči a sunul se dál. Po pár krocích ale zavrávoral a málem spadnul. „Chyť se lana!“ křikla jsem na něj a dopravila ho do bezpečí. Oba vypadali, že toho mají plné zuby. A to netušili, že jsme ještě zdaleka neskončili… Jak říkala Katka, jsem tak trochu sadistka. „Káčo, předvedeš jim to?“ obrátila jsem se na ni. Jen přikývla a vzorným pevným krokem přešla přes celou místnost, hlubiny pod sebou si vůbec nevšímala. „Jak prosté…“ zašklebila se na ně poté posměšně. Přistoupila jsem k Siriusovi a lehce ho poplácala po zádech. „Tak co, darling? Zkusíš to ještě jednou? Pomůžu Ti.“ „Nemohla bys nás zabít nějakým míň nervy drásajícím způsobem?“ povzdechl si, ale vydal se znovu k mučícímu nástroji. „Zatím nemám v plánu vás zabíjet…“ Stoupla jsem si na kraj lávky jako první, čelem k němu. „Dívej se mi do očí,“ vyzvala jsem ho. „Ty budeš couvat?!?“ vypadlo z něj vyděšeně. „Jo ale se mnou si starosti nedělej. Tak pojď.“ Udělala jsem první dva krůčky, ale Sirius se pořád nehýbal. Nějak jsem nedokázala identifikovat, jestli se víc bojí o mě nebo a sebe… „Síri, pojď. To zvládneš,“ tiše jsem ho přesvědčovala. Konečně pomalu vstoupil na lávku. „Fajn… Dívej se pořád na mě. Super. Jde Ti to moc dobře.“ Držela jsem se od něho na vzdálenost tak metru, couvala jsem a pořád na něj mluvila a uklidňovala ho. Už jsme byli za polovinou a zatím nenastaly žádné komplikace. Sirius vypadal, že ho nervozita přešla, vykračoval si docela suverénně. Najednou jsem se otočila, několika kroky se dostala na druhý konec a jeho tam chudáčka nechala stát úplně samotného. „Tak dělej, kde to vázne?!? zakřičela jsem na něj. „Hodláš tam vystát důlek nebo co?“ „Bavíš se dobře?“ vyštěknul hystericky. „Ani ne… Koukej pohnout kostrou. No tak, bude to?“ Nervozita se vrátila v daleko intenzivnější míře. Musel tušit, o co se snažím, ale nedokázal se bránit. Viděla jsem, jak se mu zase začínají třást nohy… Na okamžik zavřel oči a soustředil se. Pak opatrně pokračoval dál. Po každém kroku vrhnul pohled pod sebe, zarazil se, sbíral odvahu. Bojoval sám se sebou, ale postupoval. „Trochu rychleji by to nešlo? Jsi jako slimák,“ provokovala jsem ho. Zase jsem ho vyvedla ze soustředění. Ale už aspoň věděl, že nemá cenu mi odpovídat. „Máš v plánu tam viset celou noc? To jsi vážně tak neschopný?“ Překonávala jsem se v podpásovkách, Katka se z druhé strany jen pobaveně šklebila a Severus vypadal, že nevěří svým uším. Poslední dva metry byly nejhorší. Trvalo mu snad pět minut, než je zdolal. Za tu dobu si ode mě vyslechl ještě pěkných pár nechutností. Konečně měl propast za sebou! Doufala jsem, že mě do ní nebude chtít shodit. Ne že bych se mu divila… „No super! Vidíš, žes to dokázal!“ Opatrně jsem ho objala. „Ty jsi taková bestie, Dani,“ vydechl. Pak mě políbil… Cítila jsem, jak se celý třese. „Už je to dobrý, darling. Zvládnul jsi to,“ hladila jsem ho konejšivě po zádech. „To by mě zajímalo, co si vymyslíš na Snapea,“ zablýskalo se mu v očích. „Hned uvidíš,“ ušklíbla jsem se. „Tak co máš v plánu se mnou?“ vyzvídal Severus. „Metoda cukru a biče se sotva dá použít dvakrát za sebou, co?“ „Hmm, to máš nejspíš pravdu. Takže… dokážeš to přejít sám? Bez povzbuzování i bez rozptylování?“ „Když to dokázal Black…“ Doufala jsem, že stará řevnivost a nová soutěživost by mohla zafungovat… A opravdu, Severus vykročil více než jistě. Díval se přímo před sebe, dělal krátké pravidelné krůčky a postupovat rovnoměrně vpřed. Pro ten případ tu ovšem máme něco speciálního… Mrkla jsem na Katku a vymačkala na ovládacím panelu další kombinaci. Kousek před Severusem se část lávky sklopila a vytvořila tak zhruba půlmetrovou mezeru. „A to je zase co?!?“ zasyčel. Víc vztekle než zděšeně, nutno podotknout. „Inovace,“ odpověděla jsem ležérně. „To překročíš, ne?“ „Já Tě přetrhnu…“ „Není to nic složitého. Stačí udělat malinko delší krok a jsem na druhé straně,“ vysvětlovala jsem mu zlomyslně. Bylo vidět, jak váhá, bojuje sám se sebou, ale nedokáže se odhodlat. „Nějaká jiná možnost by tu nebyla?“ zeptal se po chvíli. „Můžeš se vrátit,“ pokrčila jsem rameny. Další váhání. Jednak pochopitelně věděl, že tím nesplní úkol a bude horší než Sirius, což ho štvalo. A navíc, mám pocit, zvažoval, jestli otočka není riskantnější než překročení té díry. Nakonec ale nad všemi pochybami zvítězila potřeba být co nejdřív zpět v bezpečí a on se pomaloučku otočil a vydal se zpět. V ten okamžik jsem znovu sáhla na ovládací desku a Katka vydechla: „Ty máš dnes fakt děsivě záludnou náladu…“ Před Severusem se totiž právě objevila další mezera, úplně stejná jako ta první. „Já Tě zabiju!“ zasípěl. „Jak je libo… Nejdřív se ale musíš dostat na pevnou zem. A mimochodem… já Ti přece neslibovala, že cesta zpět bude jednodušší. Nebo jo?“ „Grrrr.“ Teď už neměl moc na výběr. No… ještě by mě mohl poprosit, abych to stopla a uvedla místnost do původního stavu. To mu ale hrdost nedovolila. Stál před tou dírou a soustředil se na její překročení. Jeden obyčejně dlouhý krok… za normálních okolností by člověk nad překonáním půlmetrové mezery ani neuvažoval. Ovšem s tou propastí dole byly okolnosti mimo úroveň normálna… Nakonec se rozhodl… otočil se, došel k té díře, kterou jsem vytvořila jako první, překročil ji a došel na konec lávky. To vše pomalu ale jistě, bez viditelných obav. „Ještě nějak nám chceš dokázat, že jsi fakt zákeřná bestie?“ ucedil Severus, když došel až k naší malé skupince na druhé straně místnosti. „To už snad ani nebude třeba… Ještě bych měla něco malého k procvičení a pak vám předvedeme něco my, co Kačko?“ „Hmmm,“ zabručela nepříliš nadšeně. Další kombinace knoflíků - podlaha se vrací na své místo, kraje lávky se zatahují a její šířka se zmenšuje. Je to teď jen uzoučká pěticentimetrová linka táhnoucí se napříč místností kousek nad zemí. „Přejdeš to, Síri? Slibuju, že si nebudu hrát s ovládáním.“ „Tak jo, no.“ V téhle podobě už lávka vyžaduje dokonalé soustředění a cit pro rovnováhu. Sirius z ní spadl třikrát. „Teď Ty, Severusi.“ „Tvůj slib platí?“ ujistil se dříve, než vykročil. „Jasně…“ Taky tři sklouznutí. Ale jinak oba kráčeli podstatně jistěji než na výrazně širší ploše nad hlubinou… „Tak s chutí do toho,“ povzdechla si Káča. „Klidně mi tu podlahu můžeš rovnou odsunout, stejně vím, že se tomu nevyhnu.“ „Jen si nejdřív potrénuj.“ „Chceš říct – jen se vynervuj tím, že určitě aspoň jednou sklouzneš,“ opravila mě Katka realisticky. Měla pravdu, skutečně na jednom místě zaváhala. Ovšem usilovně se snažila to vybalancovat, jako by se pod ní už teď rozprostírala vražedná propast. Pánové asi ještě pořád nevěřili, že zajdeme až takhle daleko, takže když podlaha opět zmizela a Katka vykročila do prázdna, ozvalo se: „A do hajzlu!“ „Chceš ji zabít?!?“ Katka postupovala opatrně a vypadala celkem klidně. Věděla jsem, že tohle nemá ráda, ale trénovala to a za poslední rok udělala pořádný pokrok. Přešla celou trasu bez zakolísání. Pot se z ní jenom lil, ale tvářila se spokojeně. „Tak se ukaž Ty, šampiónko,“ vyzvala mě. Vyrazila jsem na trasu poměrně hbitým tempem. Věděla jsem, že čím rychleji to zvládnu, tím méně pastiček mi Katka stihne připravit. Tohle tréninkové zařízení totiž ještě rozhodně neukázalo všechny své možnosti… Po pár krocích se objevila oblíbená půlmetrová mezírka, kterou jsem musela překročit. Skutečně, občas je půl metru téměř nepřekonatelná vzdálenost. Dobře, zdoláno. Hned za ní následovala díra metrová… Ta už se musí skákat. Místa na rozběh moc není a šance, že člověk dopadne rovně na tu uzounkou tyčku, je celkem nepatrná. Snažila jsem se nevnímat šum hlasů za sebou a skočila jsem. Při dopadu jsem pochopitelně podklouzla. S tím jsem ale počítala, takže jsem měla ruce připravené a pevně jsem se chytila. Chvíli jsem tam visela nad propastí, než se mi podařilo vytáhnout zpět na lávku a zvednout se. Uvažovala jsem, co mě čeká dál… No ano, lávka se začínala drobně otřásat. Pohyby nepříliš výrazné, ale dostačující na ztrátu rovnováhy. Teď už jsem se musela soustředit opravdu pekelně a stejně jsem po pár metrech opět visela v prostoru. Ještě jeden přeskok. Při rozběhu jsem se stačila zastavit na poslední chvíli. Já hlava sklerotická zapomněla na tuhle vychytávku… Odrazové místo se jaksi změnilo a zákeřně podkluzovalo. Tudíž jsem se musela odrážet už dál a překonat tak ještě větší vzdálenost než byl metr. No dobře… Ruce připravené a zase si budeme hrát na Tarzana. Hm, a když jsem si tak visela ve vzduchu a snažila se dostat spět a lávku i nohama, Katka zmáčkla další knoflík a celý zbytek lávky se zhoupnul do prostoru. No, udržela jsem se a potom už celkem v klidu vyšplhala nahoru. „Ty mi máš co říkat o záludnosti, obludo,“ otočila jsem se na Katku, když jsem konečně stanula nohama na pevné zemi. „Měla jsem dobrou učitelku…“ uculila se na mě nevinně. „Tak fajn, teď bychom mohli pokračovat v hovoru o stereotypech a významu vůle, co?“ oslovila jsem celý náš malý kolektiv. „A můžeme si k tomu dát panáka? Cítím, že ho potřebuju…“ zaprosil Sirius.