Kdyby Remus dokázal zabíjet pohledem, Sirius a James by se na místě
zhroutili mrtví k zemi.
,,Zrcadla z Godrikova skla. Zrcadla z Godrikova skla!" Remus se tvářil
naštvaně, křičel a ukazoval na zrcadla.
První, co Sirius a James udělali, když se dostali k Peterovi a Removi,
bylo to, že jim své poklady ukázali. Avšak ihned, jak Remus uviděl
zrcadla, pustil se do takového vyčítání, že je přešla chuť mu ukazovat i
zbytek věcí.
,,Okamžitě to vrátíte profesorce Despicorové a omluvíte se jí!"
Do té doby provinile mlčící Sirius se rozhodl, že teď je ten pravý čas
začít protestovat. ,,Tak na to teda zapomeň! Nic se jí vracet nebude!"
,,Správně! Ať si nás zkusí dopadnout sama!"
Remus složil ruce v bok. ,,Musíte se přiznat! Takhle aspoň nedostanete
tak velký trest!"
,,Blbost," zamítl to James, ušklíbl se a triumfálně si zrcátko pohodil v
ruce. ,,Nikdo nám na to nepřijde."
,,Ale - ale - víte vy vůbec, co jste ukradli? Víte vy vůbec - "
,,Jo, víme, náhodou jsme to zjistili," štěkl Sirius. ,,Já vidím v tom
zrcátku Jamese a on mě!"
,,Oh, no jistě," pro změnu zavrčel Remus. ,,Jenže vy prostě nevíte, co to
je doopravdy!"
,,Tak nás pouč," vyzval ho James.
Remus už už chtěl odseknout, ať si to zjistí sami, ale nakonec se s
povzdechem rozhodl ustoupit. Tedy, alespoň co se vysvětlení, co to vůbec
Sirius s Jamesem ukradli, týče.
,,Zrcadla z Godrikova skla jsou, jak jste správně řekli, zrcadla, která
neukazují váš odraz, ale odraz toho, co je v druhém, bratrském zrcadle.
Vyrábějí se - překvapivě - z Godrikova skla a lze sice prokázat, že se
používali už před Godrikem Nebelvírem, ale právě díky němu vstoupila ve
známost. Používala se mimo jiné při stavbě Bradavic, když se Rowena,
Salazar, Godrik a Helga potřebovali domluvit, zatímco pracovali na
výstavbě hradu každý na jiném místě. Dnes už se téměř nevyrábí, protože
byla nahrazena modernějšími prostředky, a právě proto jsou tak vzácná."
,,Uh, ty jsi úplná encyklopedie," pochválil ho uznale Sirius.
Remus se usmál na znamení přijetí komplimentu, ale vzápětí se
vzpamatoval. ,,Takže, teď, když víte, co jste provedli, ta zrcadla
vrátíte."
,,To těžko! Vždyť jich tam měla ještě dalších osm!"
,,Ani mě nehne!"
,,Nám se stejně hodí víc, než jí."
Remus je oba měřil přísným pohledem a nakonec ne příliš přesvědčivým
tónem prohlásil: ,,V tom případě nemám na výběr a - a řeknu to na vás."
Sirius a James ztuhli. Peter, který jen nečinně přihlížel a nervózně
těkal pohledem z jednoho na druhého, se konečně nesměle ozval: ,,Přece -
přece se na kluky nebudeš kvůli takové blbosti zlobit..."
,,Že ne? To se ještě uvidí!" Remus se naštvaně otočil a cestou z pokoje
nezapomněl pořádně prásknout dveřmi.
Všichni tři si vyměnili znepokojené pohledy.
*****
Remus naštvaně proběhl Společenskou místností Nebelvíru a rychle seběhl
schody dolů do knihovny ve čtvrtém patře. Neměl ponětí, proč zrovna tam,
nohy ho nesly samy. Jednoduše věděl, že tam bude mít klid a to bylo to
jediné, co v danou chvíli potřeboval. Srdce mu bilo jako o závod, nebyl
moc na běhání zvyklý, ale alespoň si za tu krátkou chvíli běhu stačil
roztřídit myšlenky. Ne, nikdy by to na kluky nebyl schopný prásknout, ale
co jiného jim mohl říct? Nezbylo mu než jen doufat, že je postrašil a oni
se třeba půjdou udat sami, i když tomu pochopitelně nevěřil. Měl celkem
vztek, že něco ukradli, protože byl zásadně proti takovým věcem, a o to
horší to bylo, že neukradli jen tak nějakou obyčejnou věc, ale rovnou ne
příliš dostupnou kouzelnickou pomůcku. V hlouby srdce však věděl, že v
tom je i něco jiného. Svým způsobem začal Jamese a Siriuse obdivovat. On
by něco takového nezvládl. Ale copak jim mohl říct, jak jsou skvělí, že
to udělali? Ne, nemohl. Ani nechtěl, jelikož si sám připadal nemožně, že
by něco takového nezvládl a ani se k nim nedokázal připojit. Měl sice
celkem dost velkou chuť je doopravdy prásknout, ale byli to jeho jediní
kamarádi a už za ty tři týdny, co tu jsou, se jich naučil vážit. Nikdy
jiné kamarády neměl a nedělal si žádné naděje, že si tu kromě nich najde
nějaké jiné. Takže mu samozřejmě nezbývalo nic jiného, než se někde v
ústraní uklidnit a pak se omluvit. Sakra, to jsem teda kamarád, myslel
si. Jsem tak nesnesitelný, že se jim jen ustavičně omlouvám. Vlastně to
bylo jen podruhé, teď, a když se po úplňku choval jako debil, ale zato
jako pořádně velký debil. Nebo si tak aspoň připadal.
V knihovně byl příjemný klid a jen tiché šeptání studentů. Remus
vydýchával běh a unaveně se sesunul ke stolu. Začal se cítit lépe,
vlastně by si měl na takové situace zvykat. Kamarádi se přece občas
pohádají, ne? Nemusí hned z první menší roztržky dělat takovou aféru.
,,Ehm, ahoj," ozvalo se najednou někde nad ním.
Remus pomalu vzhlédl, aby spatřil bledého chlapce celého v černém, s
delšími havraními vlasy a temnýma očima. Severus Snape.
,,Ahoj," vydechl Remus.
Věděl, že tu Severus trávil celkem dost času, velmi často se tu
potkávali, ale zatím si neměli příležitost nějak významněji promluvit.
Buď byl Severus s Lily a plně se jí věnoval, nebo byl Remus s Jamesem, a
ten Severuse nesnášel.
,,Můžu si sednout?" zeptal se Severus a pokývl hlavou k židli.
,,Uh, no, jasně, že jo," přitakal Remus, poněkud vyvedený z míry.
Severus odsunul židli a posadil se. Celou dobu při tom Remuse zvídavě
pozoroval.
,,Pohádal jsem se se Siriusem a Jamesem."
Remus nevěděl, proč mu to vykládá, ale prostě to z něj vypadlo dřív, než
to dokázal zastavit.
,,No, s takovými omezenci asi není moc těžké se pohádat, že?" ušklíbl se
Severus.
Remus po něm šlehl ukřivděným pohledem.
,,No dobře, promiň. Ale můj názor na ně znáš."
,,James by se ti měl omluvit. A Lily taky. A Sirius by neměl tolik
souhlasit se vším, co z Jamese vypadne. Ale jinak nejsou tak špatní."
,,Zatím mě nepřesvědčili, že by v něčem nebyli špatní. A o takové se já
nezajímám."
,,Tak proč se zajímáš o mně?"
Severus se záhadně usmál. ,,Právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit. Vážně,
Lupine, ty si přece dost chytrý na to, aby ses zahazoval s někým jako
jsou oni, nemyslíš?"
Remus už už otvíral pusu, aby své kamarády bránil, ale Severus mu bez
mrknutí oka skočil do řeči.
,,Znáš Damona Averyho?"
,,Ne," přiznal Remus, nechápajíc, kam tím Severus míří.
,,Tak mi dovol, abych tě s ním seznámil. Je z druháku a mohl by tě
zajímat. Všichni nejsou jako Black a Potter."
,,Já jsem celkem se Siriusem a Jamesem spokojený," namítl Remus poněkud
dotčeně.
,,Vážně? Tak proč ses s nimi pohádal?"
,,To se prostě občas stává."
,,Jak myslíš. Ale to ti přece nebrání v tom, abys Averyho poznal."
Remus se zamyslel. Netušil sice, proč by měl toho Averyho znát, ale možná
by nebylo na škodu se s ním seznámit. Sirius, James a Peter byli jeho
jediní kamarádi. Nebýt závislý jenom na nich se mu zamlouvalo.
,,Tak dobře. Rád tvého přítele poznám."
Severusovi přeběhl přes tvář slabý záchvěv něčeho, co by se dalo označit
jako úsměv. ,,Fajn. Při nejbližší společné hodině se domluvíme, jak to
proběhne."
Zmijozelský chlapec odešel dál se věnovat svým knihám s pochybnou
tématikou a nechal tam Remuse samotného se svými myšlenkami. Remus si
položil hlavu na lavici a povzdychl si. Tenhle den byl opravdu
vyčerpávající. Při hodině lektvarů s Křiklanem sice dostali ohodnocenou
esej, takže se dozvěděl, že dostal V jako Vynikající, a James s Blackem
hodinu také nemálo oživili, ale hádka po tom, co se vrátili z trestu byla
skutečně únavná, navíc, už mohlo být skoro deset hodin, a většina
studentů se právě vracela na pokoje ulehnout ke spánku. Na vracení se do
pokoje však neměl nejmenší chuť. Ne, pokud tam byli kluci. Stejně byla
zítra sobota a on si mohl dovolit jít spát později.
Tak strašně se za sebe styděl. Jsou k němu tak milí a on se nezmůže na
nic jiného, než jim vyhrožovat, že je práskne. Už bys mohl přestat s tím
litováním se, napomenul sám sebe. Celý den na něho začínal doléhat a mu
se pomalu klížily oči. Poslední zbytek studentů z knihovny se zvedl,
taktéž i Severus Snape, a odešli. To bylo to poslední, co Remus vnímal.
Následně totiž usnul.
*****
,,Remusi?"
Hřejivá ruka se dotkla jeho ramene. Spící chlapec něco zavrněl a dál
pokračoval ve spánku s hlavou na tvrdém stole.
,,Remusi, vstávej. Tady si stejně moc neodpočineš. No tak." Kdosi jím
lehce zatřásl.
Spáč se konečně probral a zamžoural, kde to je. Tohle rozhodně nebyl jeho
malý nevzhledný pokojík v domě jeho rodičů. Dokonce to nevypadá ani jako
jeho bradavický pokoj. Zaostřil. Regály plné knih, ale nikde žádní
studenti, ani jediná svítící louče či svíce. Usnul snad? Ztěžka zvedl
svou hlavu ze stolu, jeho ztuhlé svaly na krku ho přitom zabolely. Když
se s námahou otočil po tom, kdo ho probudil, ve tmě mohl spatřit mu dobře
známou siluetu a dlouhé zvlněné vlasy. Byl to Sirius.
,,Siriusi? Co tu děláš?" vydechl překvapeně Remus, ještě trochu omámený
spánkem.
,,Hledali jsme tě," vysvětloval tiše Sirius, jeho hlas se teď nesl
knihovnou s několikerou ozvěnou. Vůbec nezněl rozzlobeně nebo vyčítavě
kvůli té hádce, spíš omluvně. ,,Samozřejmě, že jsme byli taky tady, ale
madam Pinceová říkala, že už tu nikdo není. Asi tě přehlídla. Ale mě to
nedalo a tak jsem přišel znovu."
Takže ho hledali? Báli se o něj? Šlo vidět, že to byli opravdoví
kamarádi. Tohle by pro něj kromě nich a jeho rodičů nikdo jiný neudělal.
,,Aha," hlesl jen Remus slabomyslně.
Sirius si Remuse chvíli prohlížel. Remus to tedy nemohl vidět kvůli
světelným podmínkám, ale jeho zářících očích si nešlo nevšimnout.
,,Chtěl bych se ti omluvit," špitl mladý Black s pro něj tak netypickou
pokorou v hlase. ,,Já i James. Nebylo to správný, ale nemohli jsme tušit,
že tě to tak vezme."
,,To já bych se měl omluvit," namítl Remus.
,,Ne, to nemáš pravdu. Dohodli jsme se s Jamesem, že ty věci teda
vrátíme."
Removi neušlo, s jakou těžkostí v srdci to Sirius říká.
,,To nemusíte. Není to správné, ale nemusíte. Vlastně... nechci, abyste
měli problémy. Problémy kvůli tomu, že jsem vás k tomu donutil."
Kdyby Remus pořádně viděl, zjistil by, že se Sirius tváří velmi
překvapeně. ,,Neříkal jsi náhodou, že se na to stejně přijde? A že by
bylo lepší se přiznat?"
,,To jsem řekl - jen - jen tak. Nevím, jestli na to přijdou. Můžou, ale
nemusí."
Sirius se teď slabě usmíval.
,,Takže zase kámoši?" uzavřel to nakonec a napřáhl k Removi ruku.
Remus jí odhodlaně stiskl. ,,Kámoši."
Sakra, vážně to bylo tak jednoduchý?
Chvíli na sebe s úsměvem na rtech koukali, než si Remus uvědomil, že
takhle pozdě má být jedině a jedině ve svém pokoji, a že kdyby ho tu
někdo chytil, určitě by dostal trest za porušení školního řádu.
,,Kolik je hodin?" zeptal se s obavou v hlase.
,,Něco po jedenácté. Ale to je jedno, protože zítra je stejně sobota."
Remus nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Není to jedno. Kdyby nás v tuhle
hodinu někdo nachytal jinde než v posteli..."
Sirius se potichu zasmál. ,,Ty máš pořád jen starosti s pravidly, že? Víš
co, něco ti poradím. Tenhle stres není zdraví. Zkus se uvolnit a hodit
všechno za hlavu. Uvidíš, jaký je to povznášející pocit."
,,Jenže já nemám tolik času jako ty, abych ho trávil školními tresty,"
namítl Remus, ale už se také usmíval.
,,Školními tresty? Byl jen jeden! A navíc, komu na tom sejde? Stejně jsou
to všechno strašně hloupá pravidla..."
,,Myslíš školní řád? Ten je přece od toho, abychom se jim řídili."
,,Školní řád jsem sice konkétně nemyslel, ale to je jedno, protože -
moment, školní řád, říkáš? Tady nějaký platí?"
,,Samozřejmě, že platí. Copak tys ho nečetl?" usmíval se Remus, kterého
to ani zdaleka nepřekvapovalo.
,,Četl? Merline, to bych nejdřív musel vědět, že nějaký je! Ale vsadím
se, že tys ho už celý prostudoval, co?"
Remus přikývl. ,,Mimo jiného tam pro tvou informaci stojí, že večerka je
normálně v deset a v dny, kdy je nadruhý den svátek nebo víkend, je v
jedenáct. Takže raději se rychle vraťme do pokoje."
Sirius se zase zasmál a vtlačil Remuse zpátky do židle. ,,Zase ty tvoje
hloupá pravidla? Neříkal jsem, že takový stresy škodí zdraví?"
,,Odkdy se zajímáš o zdraví?"
,,Nezajímám se o zdraví. Zajímám se o tebe."
Tahle upřímná věta Remuse trochu zarazila. Znají se tak krátce a on už s
ním jedná jako s dlouholetým přítelem.
,,To... To mně těší," špitl Remus bez dechu.
Siriovi znovu přelétl přes tvář úsměv. ,,Takže, pořádně se teď opři a
uvolni se. Vsadím se, že ses na tom stole zrovna do růžova nevyspal, co?"
,,No, je pravda, že mě trochu bolí za krkem..." připustil Remus a opřel
se o opěradlo, jak mu Sirius řekl.
,,V tom případě se s tím bude muset něco udělat."
Remus na svém krku ucítil konejšivý dotyk rukou, které se pomalu daly do
příjemného pohybu po jeho bolavých svalech. Nejdřív jemně a pomalu, když
už jeho svaly nebyly tak ztuhlé, přitlačil. Removi se zase začala klížit
víčka. Dotyky jeho kamaráda byly navýsost příjemné a uklidňující, navíc,
jeho krk po masáži vyloženě žádal.
,,Lepší?" zeptal se Sirius tiše podivně zastřeným hlasem, neustávající v
krouživých pohybech svých rukou.
,,Hmp-phf."
,,Beru to jako ano."
Prsty se teď rozběhly po jeho ramenou, hnětly každý bolavý sval, jako by
věděly, kam přesně sáhnout, laskaly jeho kůži a hladily jeho šíji. Remus
už ani nevnímal, jak intimní se staly jeho doteky, uvědomoval si jen to,
jak moc mu to je příjemné a jak moc chce, aby jeho kamarád nepřestával.
Ztichlým hradem se náhle ozvalo odbíjení zvonu. Rema to probudilo
natolik, aby si uvědomil, že je to odbíjení dvanácté. Otevřel oči.
,,Půlnoc. Siriusi, už je půlnoc."
,,To vadí?" hlesl zklamaně.
,,Máme být dávno v pokoji."
,,To vadí?" zopakoval.
,,Siriusi!" Remus se kompletně probral. ,,Samozřejmě, že to vadí."
Teď už mu Sirius nezabránil v tom, aby vstal. ,,Musíme jít," rozkázal.
,,Fajn, fajn," rezignoval Sirius a vydal se v Lupinových stopách.
Prošli kolem regálu s knihami o přeměňování a pak kolem oddílu o
famfrpálu směrem k východu, když tu se náhle knihovnou rozezněl zvučný
hlas, neomylně patřící madam Pinceové.
,,Je tu někdo?"
Oba se naráz zastavili. Sakra, měli jsme být víc potichu. V příští
vteřině se knihovnou skrz regály rozběhlo světlo z konce hůlky.
,,Haló, je tu někdo?" opakoval hlas nedůvěřivě.
Sirius se ostražitě rozhlédl a vzápětí popadl Remuse za rukáv a zatáhl ho
do oddílu lektvarů. Jak totiž podle světla poznal, madam Pinceová se k
nim blížila, avšak takovým směrem, že mezi knihami o lektvarech by před
ní měli být v bezpečí.
,,Jestli tu někdo je, tak ať se okamžitě ozve!"
Světlo hůlky postupovalo blíž. Teď už bylo u oddílu s famfrpálem, takže
mohli zahlédnout, jak se mezi regály mihla ženina bílá noční košile.
Neodvažovali se ani pohnout - byť už byla madam celkem blízko - aby se
neprozradili. Knihovnice se konečně zastavila, zavrtěla hlavou a pomalým
krokem, ještě se párkrát rozhlížíc kolem, se vrátila do své kanceláře.
Sirius ostře vydechl, jak celou tu dobu zadržoval dech.
,,To bylo o vlásek," konstatoval s úlevou v hlase.
,,To ano," souhlasil Remus. ,,Ještě by nám odečetla body."
,,Nebo bysme dostali trest. Ačkoliv, nedovedu si představit, že by někdo
jako ty dostal školní trest."
,,Raději už pojďme, než ji napadne sem zavolat toho školníka," zašklebil
se Remus.
Když už chtěl vykročit, sklouzl jeho pohled na Siriovu ruku. Sirius ho
stále držel za loket přitáhnutého u sebe, jak se snažil proklouznout i s
ním do oddělení s lektvary. Black Removu paži okamžitě pustil.
,,No co," pokrčil rameny a rozhodně se vydal pryč z knihovny.
Remus potřásal hlavou a pospíšil si za ním. V duchu se mezitím modlil k
Merlinovi, aby cestou nikoho nepotkali.