Co znamená zmobilizovat síly? Jet do Severní Ameriky a systematicky vyhledávat informace o Jasii Carrootové, které vám nikdo nechce poskytnout? Proč do Severní Ameriky? Proč do spojených států? Řekněme že zaslechl zvěsti, že odtud pochází její rodiče. Vrátit se do Anglie, nedát svým známým a přátelům cokoli vědět, a přesto se ptát na Jasii Ruth Carrootovou? Sebrat veškeré úsměvy, na které byste nejraděj zapomněli, protože se jednoduše necítíte jako hrdina, když vám pod rukama zemřeli vaši přátelé, a vetřít se do podvědomí všem patolízalům, kteří chtějí těžit z vaší slávy, jen abyste získali možnost dozvědět se víc? Prodrat na povrch veškerou sílu, kterou jste využili ve válce, a kterou jste nepoužili a ani jste si nikdy nepomysleli, že ji budete muset znova ukázat, abyste mohli mezi kouzelnickou lůzu a spodinu poptat se jich, jestli neví, kdo by mohl o Jasii Ruth Carrootové něco vědět? Dělat úplně vše z řečeného a navíc se nechat zapírat, bydlet v nějakém zapadákově, kde dobrou noc dávají lišky, navíc pod úplně cizím jménem s penězi, na něž se všichni dívají s notnou rezervou? Pokud tohle znamenalo zmobilizovat síly a ještě navíc existovat jako Harry Potter, s úsměvem na rtech, profláknutou – notoricky známou – tváří a příjemnými zvyky, které se hodí do společnosti, pak Harry Potter své síly zmobilizoval. A to s nenadálou vnitřní energií. Jenže dozvědět se něco víc než její celé jméno, že ona sama pochází z Belfastu, kam se její rodiče z neznzámých důvodů přestěhovali, že pracovala celou dobu na ministerstvu a že buď byla tak vzorná, nebo tak dobrá, že o ní nikdo nechce mluvit, dozvědět se víc než tato fakta byl téměř nadlidský úkol. Až jednou… ~~~ Byla výhra, že se vrátil i na ministerstvo, se kterým nechtěl mít nic společného. Byla výhra, že kontaktoval Korneliuse, kterého víckrát nechtěl vidět. Popovídat si s ním bylo přínosnější než téměř měsíc strávený střídavě v kouzelnickém podsvětí jako dealer, jako Harry Potter ve společnosti, jako téměř bezejmenný ve svém pronajatém domě někde na kraji zapadákova. „Neřeknu ti nic o Jasii Carrootové,“ řekl Popletal a Harryho tak velice zklamal, dokud nenavázal. „Ale zavedu tě k někomu, kdo ti o ní může říct hodně. Potažmo… o nás všech.“ A zavedl ho. Anina. Anina Barroveyová se jmenovala. Byla tichá a uzavřená do sebe. Téměř jako Harry. Jen s tím rozdílem, že Harry už svou změnu, která se netýkala ani z poloviny předchozí války, pochopil. „Půjdeme si někam promluvit?“ zeptala se Anina a aniž by čekala na odpověď, zatáhla Harryho pryč z ministerstva. A směr? Aniž by to Harry chtěl, byla to Gringottova banka. A než se nadál, dala mu Anina číslo trezoru. Když mu předávala klíč, podívala se mu upřeně do očí a požádala: „Zničte ji.“ Klíč nepustila, dokud Harry s jistotou a se stejně vážným pohledem do očí neodpověděl: „Slibuji.“ Teď tady stál. Ten trezor nevypadal jako obyčejný. A nebyl. Když ho skřet pustil dovnitř, uviděl Harry spousty regálů. A v těch regálech byly dokumenty. Dokumenty, které držel v rukou a prohlížel si je. Všichni… byli tam všichni, o kterých Harry třeba i jen slyšel, nebo je znal osobně, včetně jeho složky, kdo něco znamenal. Psalo se tam, koho všeho zabil ve válce, o jeho procesu v pátém ročníku, o tom dopisu z druhého ročníku. Ale našel i jiné spisy. Například Anina měla mimo podobný spis jako Harry i vysloveně kompromitující části složky. Stejně tak Popletal a mrtvý Brousek. Nějaký Charles Bray, Artur, Percy, Charlie, George Weaseyovi. Vůbec všichni Weasleyovi měli nějakou složku. I Malfoy senior. Draco i Narcisa. Hermiona. Bellatrix. Colins a jeho syn, Alie Levitonsová, Consuella Murayová, Hally Berry Venidiová… podvody, prostituce, fetiše, tunelování, krádeže, přestupky, vydírání… Harry si jména prohlížel jen zběžně. Jako i přestupky. Nestačil ani zavřít ústa. „Je to jen ta část, do které mám přístup já. Pravda, je nejrozsáhlejší,“ ozvalo se mu za zády. „Jste ochotná pomoct mi? Pomoct vrátit tenhle… tohle… je to…“ Harry neměl slov. Byl na rozpacích. „Odporné? Zvrácené? Nelidské? Ano, je. Jako je Jasie Carrootová. Ano, pomůžu vám,“ odpověděla Anina. „Proč?“ „Co proč?“ „Proč teď? Proč tak pozdě?“ „Já už dělám tuhle práci příliš dlouho. A protože… já už nemám co víc ztratit. Už jsem jí dala všechno. Pokud se vám podaří smést ji z jejího piedestalu, pomohla jsem očistit svět. Pokud ne…“ Harry se otřásl. Přečetl si z jejích očí, že je ochotná skončit se životem, pokud nedostane Jasii Carrootovou na kolena a ještě hloub. Pochmurně se pousmál Pochopil a přikývl. „Tedy… měli bychom je kontaktovat,“ a mávl rukou na všechny regály v místnosti. Anina přikývla. ~~~ „Grangerová?“ zastavil Draco Hermionu procházející chodbou. „Co chceš?“ utrhla se na něj. Podle opuchlých očí poznal, že ještě nepřestala brečet. Po Potterovi… I Severus se choval divně. A Draco osobně v tom měl zmatek. „Měli bychom si sednout k tomu lektvaru, co nám Snape…“ ale zastavilo ho nevěřícné výsměšné i šokované vyprsknutí. „Snad si vážně nemyslíš, Malfoyi, že na to teď mám náladu,“ prskla Hermiona. „Merline, je to měsíc, co Potter odešel. Neumřel! Ani ho nezavřeli! Tak co se to s vámi se všemi děje?“ projevil Draco oprávněné pohoršení. „Možná že to nechápeš,“ připustila Hermiona a přešlápla, „víš, ne každý má místo srdce kamení. Ne všichni řeší jen sebe.“ „Neútoč na mě,“ bránil se Draco. „Neřekl jsem nic zase tak…“ „Asi jsem se nevyjádřila dost jasně…“ Hermiona k němu popošla blíž a Draco mezi emocemi bouřícími jí v očích poznal i odhodlání. Silné odhodlání. „Kašlu ti na úkoly. Prakticky kdybych se teď sbalila a odešla, nic by se nestalo. Mé pracovní vyhlídky jsou v háji. Ronovi rodiče jsou na mizině. Stejně jako já uvažuje o odchodu. Protože se narozdíl od tebe musí postarat o rodinu. A tady to perspektivu nemá. Vyhodila Harryho, postarala se o krach Weasleyů i o to, aby mě nezaměstnali na místě, které jsem si vybrala. Pokud ti ještě nezničila život, gratuluji. Jsi mezi posledními, kterým to ještě neudělala. Těš se z toho. A příště, když nebudeš vědět, co se děje kolem, možná bude stačit otevřít oči, podívat se před sebe a nehledět pořád na sebe a do svých nanicovatých problémů,“ prohlásila Hermiona jedním dechem, čímž nechala Draca absolutně bez šance reagovat. Minimálně pokud se nechtěl podělit o své tajemství. „Jsi nefér a ani nevíš, o čem mluvíš,“ vyčetl jí. „Ne,“ odvětila Hermiona s pološíleným úsměvem. „A víš, co? Ani vědět nechci,“ otočila se a odešla. Draco se za ní dlouho díval. Odevzdaně povzdechl do ticha chodby, otočil se a šel do knihovny. Snape jim první lektvar prvního dne nechtěl prozradit. Mírně se jim posmíval, že ho nepoznali v rozmezí těch tří hodin, ale když lhůta skončila, když skončila i lhůta pro vypracování domácího úkolu, neodpověděl na otázku, co je zač ten lektvar. Řekl, že na to mají přijít. A Draco a Hermiona se vážně snažili. Původně se… pravda… snažili všichni, ale postupem času zbyli jen Draco a Hermiona. A v posledních dvou měsících na ten lektvar ani nesáhli. Což Draca znervózňovalo. A ještě víc ho znervózňovalo, že to přestalo znervózňovat Hermionu. ~~~ Minerva si povzdychla a zahleděla se ven z okna. Proč odešel Harry, to doteď nezjistila. Chtěla něco vytáhnout ze Severuse, ale ten ji odmítl. Naprosto. Absolutně. Rezolutně. Jako by si tohle směl dovolit! Jenže… on směl a věděl to. Bezmocnost ji štvala. Michaelova smrt… další beznadějný případ. Sice se o tom nemluvilo, ale snaha zjistit příčinu Michaelovy smrti ze strany bystrozorů opadala. Objevovaly se nové a nové případy a nikdo už neměl čas řešit Michaela. Scény jeho matky byla jediná věc, díky které to neodpískali už dávno. Dokonce ani Minervina intervence na ně neměla vliv. Pokud nechtěla své studenty děsit, otvírat staré rány před Carrootovou a obnažovat je tak, shodit se před kolegy – byla její jediná šance mlčet. A nechat to na lidech, kteří jí nepomohou nebo nic neřeknou. Pokud ale chtěla dostát titulu ředitelka Bradavic, byla její jediná šance něco udělat. Což znamenalo… Minerva si rychlostí blesku spočítala dvě a dvě… pátrat na vlastní pěst. Prsty zabubnovala na desku stolu, vrhla jeden ostrý pohled před sebe na obraz Brumbála. Náhle bubnování na desku stolu přestalo. Minerva vstala. ~~~ „Skončím se školou,“ oznámil Ron před sešlou rodinou. „Prosím?“ zamrkal pan Weasley nevěřícně. „Ale, Rone…“ začala mu to vymlouvat paní Weasleyová. „Prosím…“ přerušil je Ron. „Tam mě stejně už nic nečeká. Famfrpál hrát nesmím – z pro mě záhadných důvodů, od bystrozorů mi přišla zamítavá odpověď. Povedu s Georgem obchod. Při nejhorším. Stejně na to sám nestačí…“ „Rone, drahoušku, poslouchej,“ říkala paní Weasleyová úpěnlivě. „Ne, mami, vy poslouchejte mě. Kdyby mělo smysl zůstávat v Bradavicích, zůstal bych. Jenže tam se nestuduje, teď je z toho jen chabá náhražka studia. Dokonce Hermiona říkala…“ „To nesmí napadnout ani jednoho z vás! Tohle tu už přece jednou bylo. Musíš dostudovat, Rone, musíš…“ „Ne, mami…“ „Maminka má pravdu, Rone,“ zastal se své ženy pan Weasley. „Není tvá starost, že nemůžu najít práci. Ty musíš dokončit školu.“ „Ne,“ zamítl Ron prostě a jasně. „Tak poslouchej, dokud tě živíme a šatíme my, dokud bydlíš pod naší střechou, budeš poslouchat.“ „Jsem dospělý, mami, a můžu si dělat, co bud chtít…“ „Ty to nechápeš,“ zašeptala paní Weasleyová s údivem i opatrností v hlase, oči se jí rozšířily. „Cože?“ to zatavilo i Ronovu neoblomnost, ten tón jeho matky, který se dál nehádal. K jeho údivu si rodiče vyměnili pohled a odpovědi se dočkal od otce. „Podívej, jak velkou máme rodinu,“ obsáhl pan Weasley celou místnost. „Budeš studovat, protože studium je to jediné, co ti do života můžeme dát,“ šokovaného a konsternovaného pohledu svého syna si dál nevšímal. Vstal, pomohl své ženě, kterou od války bolely klouby, a zejména kolenní, na nohy a společně odešli z místnosti. „Rone,“ ozval se k podivu všech vážný hlas Georga, „dostuduj. Těch pár měsíců nás stejně nevytrhne. Rodiče mají pravdu.“ „Georgi! Dohodli jsme se…“ vykřikl Ron pobouřeně. „Já vím, brácho,“ další chmurný úsměv, který by Ron raději neviděl. „Fred by chtěl, abys dostudoval,“ začal náhle, což Rona ochromilo. „Já si přeji, abys dostudoval,“ dodal vážně. „Fred by mě chtěl v obchodě!“ „Ne, Rone. Fred by tě tam nejraděj neviděl vůbec. Nechtěl by, abys žil jeho snem. Protože obchod není tvůj sen. Byl bys nešťastný, nenáviděl bys mě a nás všechny. Fred by chtěl, abys dostudoval, a pak si sám našel to, co tě baví. Chtěl by tě vidět šťastného.“ „Ale…“ „Obchod byl náš sen, nikdy ne tvůj. Nechci tě tam vidět, nechci, abys kdy pomyslel, že někomu ustoupíš. My nedostudovali, pravda. A teď tě tady poučuji. Další pravda. A víš alespoň, proč tě poučuji? Protože o tom něco vím. Protože jsem na ten obchod odkázaný. Nic jiného dělat nemůžu… Rozumíš mi? Obchod mám rád, rád ctím Fredovu památku, rád se s ním zase jednou setkám. A vyčtu mu tu pitomost s nedokončením školy. Ale ty máš na víc a chceš víc. Tak se řiď sebou, zůstaň s Hermionu a počkej, co bude. Ano?“ „Souhlasím,“ ozval si Bill. „Jo,“ ozval se Charlie. Ginny přikývla. „Je čas nechat Freda jít, brácho,“ řekl mu George a stiskl mu rameno. Ron zamrkal a raději sklopil zrak. Ale už v ten okamžik něco uvnitř něj vědělo, že má George pravdu.