Ještě než se vlak rozjel, pochopila z nesouvislého výkladu svých tří
přátel, že Snape Voldemortovi nelhal: chudák profesor prožil velice
děsivé tři dny v Doupěti.
„Nebo jak ho mamka poprosila, aby jí pomohl s vařením – že lektvaráři to
půjde…“ Giny při této Ronově vzpomínce vyprskla smíchy, stejně jako Harry.
„On jí připomněl, že lektvary už neučí, ale odbelhal se s ní do kuchyně,“
pokračoval Ron.
„A pak maminka usoudila, že ticho při loupání brambor je neúnosné a
navrhla mu, aby si zazpívali.“
To už se rozesmála i Hermiona, přestože celou cestu, jak jim nemělo šanci
ujít, byla podivně zamlklá.
„A on začal notovat „Stůj při mně Bože můj….“ Ron se taky začal dusit.
„Ale má krásně zabarvený tenor…“ konstatovala Giny s uznalým pokýváním
hlavou.
„A vůbec velmi kultivovaný, vznešený projev… ve srovnání s…“ vyjádřila se
Hermiona, naštěstí velmi potichu, takže si nikdo nevšiml a nechtěl
poznámku dále rozvádět.
„No, to zase jo,“ souhlasil Harry, „ale to nic nemění na tom, že ho
nesnáším!“
„Docela by mě zajímalo, co u nás dělal? Že by hlídal Harryho? Remus
nemohl…“ uvažovala Giny.
Hermiona se uculila, ale už nic neřekla. Do kupé vtrhla Levandule s
výkřikem: „Lolánku!“ se vrhla Ronovy kolem krku. Následovalo několik
chvil hltavého líbaní, že se ostatním zdálo, jako by se chtěli navzájem
sníst. Hermiona lhostejně sledovala scénu, nepřišlo jí na tom nic
vzrušujícího, spíše komického, trapného, zbytečného.
„Už jste spolu zažili dvě minuty v trávě?“ zeptala se, když se od sebe
konečně odsáli.
„Cože, nějak jsem ti neporozuměla,“ zeptala se Levnadule s koketním
zachichotáním a usadila se Ronovi na klín, přestože v kupé byly čtyři
prázdná sedadla.
„Ale nic,“ Hermiona mávla rukou, „jste moc pěkný pár, doufám, že vám to
vydrží.“
„Lolánku! Tvoji přátele jsou… ach! Prostě úúúúžasní!“ seznámila je se
svými pocity.
To už i Harry s Giny otočili oči v sloup.

Tu noc, stejně jako předchozí, Hermiona nemohla spát. Převalovala se v
posteli, snažila se na nic nemyslet a konečně si odpočinout, jenže jediný
spánek, který jí byl dán, byl neklidný, plný nesouvislých snů. Po
probuzení se cítila snad ještě více unavená. Po třetím pokusu snažení o
hlubší spánek vzdala. Už bylo ráno, do snídaně zbývala hodina a půl.
Potichu se oblékla, vzala si nějakou knihu a usadila se ve společenské
místnosti. Po přečtení dvou stránek si uvědomila, že bude ráno vystavena
otázkám, co tady tak brzy dělá, vydala se tedy raději najít nějaké
osamělé místo vhodné ke četní.
Bylo krásné ráno, procházela ztichlými chodbami, bez studentů byl
Bradavický hrad o mnoho malebnější. Zatoužila nadýchat se čerstvého
vzduchu, brána byla zavřená, vyrazila tedy do sovince – to je spíš jen
přístřešek, než věž – našla tam jak výhled, tak dostatek vzduchu.
Opřela se o kamenný sloupek a sledována spoustou sovích očí se rozhlížela
po bradavických pozemcích. Na knihu neměla pomyšlení, i když si to
zakázala, vrátila se v myšlenkách k podivným událostech s Lordem
Voldemortem.
Napadala ji hodně podivná myšlenka! Nicméně, co slíbila, to musela
splnit. Vykouzlila pergamen, brk s inkoustem a začala psát:

Jak jsem slíbila, zeptala jsem se Ronalda, který mi sdělil, že pan
profesor Snape měl to potěšení strávit s jeho rodinou Velikonoce. Nehnul
se od nich celé tři dny. Všechny informace, které Vám říkal a které jsem
já mohla ověřit, jsou pravdivé.

Zaváhala, bála se, aby nepřestřelila, ale s ujištěním, že jí o nic nejde,
dopsala:

Určitě nemáte žádný důvod mu nedůvěřovat. Mějte se krásně,

Další zaváhání, opět zamítnuté.

pozdravujte Nagini, díky, že jste mě nezabil,
podepsána Mudlovská Šmejdka

Ještě si celý dopis přečetla. Ujistila se, že stejně Voldemort nemůže
přijímat obyčejnou soví poštu, takže se jí dopis za chvíli vrátí. Vůbec o
nic nejde. Jako adresáta uvedla: Chrabrý zachránce, přivázala svitek na
nohu jedné školní sovy, a vypustila ji.

Sova se nevrátila na snídani, v průběhu dne začínala být nervózní: Co
když se to někomu dostalo do rukou? To by byla katastrofa! Večer
nevydržela, běžela do sovince, aby zjistila, že její sova v klidu sedí na
bidýlku a požírá myš. Dopis na noze neměla.

Takže ani tato noc nebyla klidná: Hermiona každou chvilku čekala, kdy ji
přijdou zatknout bystrozoři, živě si představila zkroušený výraz
McGonagallové, výčitky v Brumbálových očích a chladný Snapeův vztek.
Harry, Ron, Giny… její bývalí přátelé… Být zrádce je strašný pocit! Co by
dala za to, aby se nic takového nikdy nestalo…

Krátká poznámka autora: Moc děkuji za komentáře, ráda bych čtenáře -
hlavně ty nenasytné - upozornila, že povídka je dopsaná, má 45 kapitol a
troufám si tvrdit, že velký ohlas :-) Ono se to docela zajímavě a hlavně
krásně a při tom realisticky vyvine... Najedete ji na
ff.societasnocturna.com - podle Wikipedie: "FanFiction bez cenzury a
byrokracie" a to je fakt :-)