Ráno zpomalena únavou, s rozklepanýma rukama a kruhy pod očima skládala do tašky učebnice na dnešní vyučování. V ruce držela nedopsané pojednání pro Snapea: úplně na něj zapomněla! Teď už se nedalo nic dělat – velikonoční klobouček pro maminku, ani pojednání. Nemá vůbec nic, nemluvě o pannenství, sebeúctě a v brzké době ztratí i svobodu… Odevzdaně se vypravila na snídani, cestou do Velké síně ji nikdo nezatkl, profesoři u stolu nezávazně konverzovali, nevypadali, že by je něco rozrušilo. Začala snídat, aniž by věděla, co jí. Její pozornost upoutalo klovnutí naštvané sovy, která nejspíš hodnou chvíli čekala, až se uráčí si jí všimnout a sundat jí velmi objemnou obálku. Ron s Harrym klábosili o famfrpálu, její zásilce nevěnovali pozornost. Roztřesenýma rukama roztrhla obálku a začala číst první z mnoha pergamenů hustě popsaných svižným, elegantním, ale zároveň krásně čitelným písmem. Slečno Grangerová, předem mého dopisu vám posílám pozdravení a přeji dobrou chuť. Informace, které jste se mi rozhodla podat, jsou pro mně mnohem přínosnější, než si uvědomujete. Rozhodl jsem se být vám také v něčem nápomocen. I když, abyste si o mě nedělala žádné liché závěry, ani tak mi nejde o vás, jako o naštvání vašeho profesora. Jak jste jistě pochopila, vůbec mě netěší, že je byť v jediné disciplíně lepší, než já, proto jsem se rozhodl mu podkopat sebevědomí s vaší pomoci. Určitě nebude nadšen, že ho v jeho vlastních hodinách dostává oblíbená šprtka Grangerová. Severuse už nějaký pátek znám, umím si představit, jak bude při výuce svého vytuženého předmětu (kdyby byl ještě o kousek inteligentnější, zůstal by u lektvarů a tohle by se mu nemělo šanci přihodit - tudíž je to vlastně jeho volba) postupovat. Posílám vám řešení problémů, před které vás bude stavět. Je to psáno rychle a výstižně - počítám s tím, že něco v té hlavě máte, například vaším přátelům by to bylo úplně na nic. Opovažte se na mě obracet, abych vám něco podrobněji vysvětlil! Hodně štěstí, k pozdravu mého domácího mazlíčka se vůbec nevyjadřuji, třeba tím upozorním na vaši drzost a budete se nadále takto lehkomyslnému činění vyhýbat. Pokud ne, nečeká vás moc dlouhý život… Místo podpisu jednoduchý obrázek hada. Hermiona kulila oči, celý dopis rychle hodila do aktovky. Při hodinách přeměňování a kouzelných formulí nenápadně pročítala pergameny. Byla to úžasná práce. Velmi výstižná ale – Hermioně se ulevilo – srozumitelná. Nechyběl puntičkářsky přesný popis, jak ke svému výsledku došel podepřen literaturou. Vynechala oběd, aby si v knihově ověřila správnost. Tajil se jí dech, přemáhána zvědavostí, co se bude dít, přepsala svou nehotovou domácí práci. Cestou do učebny obrany proti černé magii musela pergamenem mávat, aby inkoust stihl zaschnout. U večeře zjistila poměrně zajímavou informaci: Snape má v oblibě volné večery. Práce opravuje bezprostředně po hodině, nepochybně. Celou dobu z ní nespustil svůj pohled. Za tři týdny se ze Snapea stal uzlíček nervů. Už prostě nedokázal vymyslet důvod, proč si Hermiona nezaslouží vynikající. V dřívějších letech ho její pohotová ruka vystřelující při každém náznaku otazníku jenom znechucovala, ale teď se té třepotající ručky začal bát. Upřímně děsit. Nenápadně, po nocích, chodil do knihovny ověřovat přesnost jejích citací, aby jí mohl vytknout alespoň překlep, ale nebylo mu přáno. Jestli to takhle půjde dál, bude jí muset začít dávat body…. Dokonce ho napadalo, že by mohl začít dávat „doučování“ Malfoyovi, aby měl v hodině toho nejlepšího ze své koleje, ale Draco byl v poslední době zaneprázdněn řešením úkolu, jak zabít Brumbála a o prospěch úplně ztratil zájem. Snapea napadaly už tak šílené myšlenky, že by třeba Pánovi zla řekl, co strašného koleji svého předka způsobil, když mladého Malfoye takhle zbytečně rozptyluje od studia. Brumbál stejně do roka umře sám… „Tak jak vychází můj plán?“ Hermiona byla neuvěřitelně zklamaná. Dostala další dopis a v něm stála pouze tato věta. „A co sis myslela, huso?“ okřikla se. „Je to samolibý, nafoukaný, krutý člověk! Že mi věnoval studijní materiál, to je od něho dobrá vůle, ale já ji nezneužívám, dál na ní stavím… a můj profesor může být rád, že má nadaného studenta…“ takto si ospravedlnila, že mu neodepíše. Rozhodnutí jistě dobré, ale vnitřně zničující. Dva dny plakala pokaždé, když osaměla. Neušila, co se s ní děje. I když vlastně trochu ano – měla potřebu vědět, že jejímu prvnímu milenci – ať je to kdokoli – na ní alespoň trochu záleží. I když se snažila sebevíc tomu vzdorovat, byly chvilky, kdy na něho myslela, na jejich společnou noc, něžné doteky a vlastně velmi vstřícná slova. K ničemu jí nebylo, že znala krutou realitu, pravou podstatu jejich „vztahu“ se kterou se od začátku netajil. Přestala používat jeho poznámky, pochopila metodu, byla schopna psát práce na podobné úrovni sama. Přesvědčila se, že to všechno brzo přebolí, že musí zapomenout. Ale on jí nenechal: „Hermionko, děje se něco? Je ti zatěžko napsat mi pár řádek? Nenechávej mne čekat – mohlo by se Ti stát, že se přijdu zeptat osobně…“ S vědomím vlastní porážky odepsala: „Osobní setkání je mi milejší.“