„Nepředpokládáš doufám, že se teď začneme učit balancovat jako provazochodci?“ zeptal se poněkud zneklidněně Severus. „To rozhodně ne. K čemu by vám to bylo?“ „Takže co přesně nám měla ta show ukázat?“ ozval se Sirius. „Vám do té propasti spadnul mozek? Vážně to není jasný?!?“ zahleděla jsem se na ně dost nevěřícně. „Nějakou představu máme, ale bylo by asi fajn, kdybys nám to shrnula.“ Podívaly jsme se s Katkou na sebe a svorně protočily oči a zakroutily hlavami. Dělají si z nás srandu nebo si fakt sedí na vedení?!? „Tak nám to vysvětlete!“ dožadoval se reakce Sirius. Katka ještě jednou zavrtěla hlavou, k tomu ještě pokrčila rameny a následně se zvedla s prohlášením: „Pojďte za mnou, zkusím vám to předvést ještě jednou.“ „Nemůžete nám to prostě říct?“ „Když to nepochopíte ani po téhle ukázce, asi budeme muset…“ „Tou ukázkou myslíš zase nějaké drastické mučení ve stylu potácení nad propastí?“ zeptal se podezíravě Severus. „Ale kdepak. Bude to krátké a pro vás úplně bezpečné,“ usmála se Katka. Zatím jsem vůbec netušila, co má Káča v plánu.Spolu s těmi dvěma jsem ji tedy poslušně následovala. Vedla nás na střelnici. „Tady máte zbraně, zkontrolujte si zásobníky,“ hodila po nich dvě pětatřicítky, sama si jednu zastrčila za pás a pak se otočila ke mně: „Můžu si Tě obkreslit?“ Odvlekla mě k terčům, místo tří z klasických kulatých připevnila na desku velké papírové plachty a popadla tlustý černý fix. „Víš, že jsi taky pěkně záludná?“ zeptala jsem se jí tiše, protože už mi docvaklo, co se bude dít. „Nepovídej…“ zablýsklo se jí zlomyslně v očích. „Ruce od těla?“ ujistila jsem se, když začala kreslit. „Jasně. A nehýbej se, ať nikde nepřetáhnu.“ Podle prvního nákresu obkreslila figuru i na ostatní dva papíry a pak jsme se vrátily k pánům, kteří nás se zaujetím sledovali, ale zatím nejspíš nevypozorovali, v čem bude ta zrada. „Takže,“ ujala se Katka slova, „prozkouším si trochu vaše střelecké dovednosti. Pravidla jsou jednoduchá. Trefit se co nejblíže ke kontuře těla. Ovšem zvnějšku, nikoli zevnitř. Když padne rána dovnitř, do těla, jsou to výrazné mínusové body. Každý máme jeden terč a šest ran. Potom zkontrolujeme, kdo měl nejbližší zásah a kdo měl nejlepší průměr všech.“ „Takže Ty závodíš taky? A proč ne Dana?“ zajímal se Sirius. „Ta už se dnes předváděla dost, nemyslíš?“ podotkla Katka. „No tak začni, ať se pro změnu předvedeš Ty,“ vybídnul ji s úšklebkem Severus. „Sleduj a žasni,“ odvětila Káča. Pak už se soustředila. Zbraň držela pevně v obou rukách a chvíli mířila. Pak vysázela v rychlém sledu všech šest ran. Všechny po pravé straně obkreslené postavy, mezi tělem a upaženou rukou. Všechny ve vzdálenosti půl centimetru od čáry. „Fíha,“ syknul obdivně Sirius. „Jsi na řadě, darling,“ obrátila jsem se na něj. „Neudělej mi ostudu, víš, jak jsem Tě to učila.“ Přistoupil s rozhodným výrazem na čáru před svým terčem. Namířil a vystřelil… No a výsledek nebyl vůbec špatný. Sice ne tak dobrý jako u Káči, ale ani jedna rána mu výrazně neulítla, všechny byly kolem tří centimetrů. A co bylo důležité, všechny byly zvnějšku… Pochvalně jsem ho poplácala po ramenech a pak už se ke slovu, tedy ke střelbě, dostal i Severus. „Dobrý…“ vydechla Katka. A měla pravdu. Na to, že poprvé držel revolver v ruce před několika dny to bylo skoro neuvěřitelný. Jen o chloupek horší než Sirius… Oba se tvářili spokojeně až samolibě. Což je ovšem brzo přejde… Vážně ještě nezačali tušit podraz?!? „Fajn… Když vám to tak pěkně šlo, dáme si ještě jedno kolo,“ prohlásila Katka. „Tentokrát otočíme pořadí. Můžeš začít, Severusi.“ „Rád bych, kdyby se tam nemotala Dana,“ namítl oslovený. „Ona se tam ale nemotá, ona tam stojí. Docela pevně a nehybně.“ Jo jo… Na druhé kolo jsem si stoupla před terč. Černá čára, kterou předtím Káča namalovala, byla bez problémů vidět, stejně jako díry po předchozích výstřelech. Vnitřek obkreslené postavy ovšem nyní zakrývala moje skutečná postava. „To myslíš vážně?“ zeptal se konverzačním tónem Severus. „Já uznávám, že je občas na zabití, ale není takováhle smrt až příliš drastická?“ „Nemusíš ji zabít… Nicméně zadání zůstává stále stejné.“ Severus rezignoval a chystal se ke střelbě. Byla jsem docela zvědavá… Nepřekvapil… Přežila jsem to bez zranění, všechny rány byly ve velmi bezpečné vzdálenosti od mého těla a tím pádem i od černé čáry. Se Siriusem to bylo to samé v bleděmodré. Nejbližší rána byla asi pět centimetrů od čáry, hned ta první. To ho ovšem natolik vyděsilo, že ostatní byly v rozmezí deset až dvacet cenťáků… Přesunula jsem se k poslednímu terči a duševně se připravovala na Katčinu střelbu. Tyhle rány totiž budou lítat pořádně těsně… Opět všech šest ran následovalo v rychlém sledu, tentokrát po levé straně těla. Demonstrativně jsem si vydechla a podívala se na výsledek. Rány nalevo i napravo byly naprosto vyrovnané, všechny v té vzdálenosti okolo půl centimetru od čáry. Znovu jsme se odebrali do klubovny a usadili se v křeslech. Oba pánové se tvářili velmi zamyšleně… „Kdybyste se zase chtěli ptát… Ne, nečekáme, že budete střílet jako Katka. Tedy… nečekáme, že budete střílet tak přesně jako ona. To vlastně ani není nutný, jestli se trefíte s přesností dva milimetry nebo dva centimetry je většinou dost jedno… Ovšem dva a dvacet už rozdíl je…“ „Prostě jde o to, abyste to, co umíte, dokázali předvést za všech okolností,“ doplnila mě Kačka. „Třeba i kdybych vás rozptylovala, dělala na vás opičky…“ „… když budou kulky lítat všude kolem…“ „… řvát zranění…“ „Stop!“ ukončil náš slovní ping-pong Sirius, „chápeme, co se nám snažíte říct.“ Kačka se na mě podívala s výrazem „no bylo taky načase“, na což zareagoval Severus obličejem tak dotčeným, že jsem se neovládla a začala se chechtat jak blázen… „Chceme říct, že to je záležitost hlavy,“ pokračovala Katka, když jsem se uklidnila. „Přejdete po prkně ve vzdálenosti půl metru nad zemí, ale nepřejdete po tom stejném prkně nad propastí. Střílíte skoro profesionálně na terč, ale nezvládáte to, když tam je místo terče živý člověk. Proč?!?“ „Třeba proto, že nemáme tak úplně chuť zabít ani sami sebe ani Danču?!?“ zavrčel Severus a Srius souhlasně přikývl. Nádech, výdech, nádech… Určitě se mě nesnaží vytočit schválně. Prostě jenom oba dva utrpěli rozvinutý záchvat tuposti. „A proč,“ zeptala jsem se s ledovým klidem, „byste mě měli zabít? Jste absolutně schopný střílet s maximálním výkyvem pět centimetrů. Tak proč sakra téměř všechny vaše rány v druhém kole byly ve vzdálenosti patnáct až třicet centimetrů od mého těla? To si opravdu tak málo věříte?!?“ Vrhli na sebe jeden krátký pohled, aby se vzápětí zvedli a zamířili na střelnici. Pro změnu… Vypadali dost naštvaně. „Tak si to vyzkoušíme ještě jednou,“ utrousil Sirius chladně a nezúčastněně. Severus si mezitím pečlivě prohlížel hlaveň vybraného revolveru. „No? Půjdeš se tam postavit?“ popohnal mě Sirius. Pokrčila jsem rameny a zaujala pozici terče. Sice jsem jim šla nepochybně dost na nervy, ale hádám, že nemají v plánu mě zastřelit. I když… momentálně nevypadali zrovna v klidu. Ne že by se jim vyloženě třásly ruce vzteky, to zase ne, ale do pohody měli daleko. Když jsem si uvědomila, že v takovém stavu by mě opravdu mohli nechtě postřelit, tak mě trochu přešel humor. Katka si toho zjevně taky všimla a vypadala dost vyplašeně… „Tak se do toho dejte. A ať je to lepší než minule!“ zavolala jsem na ně. Stála jsem před Siriusovým terčem, čekala a vysílala kamsi vzhůru takovou úplně malinkou modlitbičku. Ehm… asi bych měla specifikovat, že jsem se ani tak nebála o sebe, protože smrtelný zásah by byl hodně blbá náhoda a nějaké škrábnutí se snadno vyléčí. Ale tušila jsem, že by pánové dost špatně rozcházeli to, že mě zranili… Sirius namířil, ale vzápětí zbraň znovu sklonil. Zavřel oči, tiše dýchal a snažil se uklidnit. Když zamířil znovu, už jsem se nebála… Všech šest ran se zarylo podél mojí pravé nohy. Pravidelně vyrovnané, ve vzdálenosti necelých pěti centimetrů. Sice tam pořád ještě byla značná rezerva, ale už to bylo akceptovatelné. Mlčky jsem se přesunula před druhý terč a s napětím čekala, jak se předvede Severus. „No vida, že to jde!“ konstatovala jsem, když dostřílel. I jeho pokusy byly výrazně zdařilejší než v předchozím kole. „Učíte se rychle,“ vydechla Katka. „Co nám taky zbývá…“ zašklebil se na ni Severus. Pro dnešek snad již definitivně jsem opustili cvičební prostory a uvelebili se v klubovně. „To by se mělo zapít!“ prohlásil Sirius a už se hrnul k baru. „To,“ reagoval Severus a Sirius strnul, „je doufám jen další z Tvých nejapných pokusů o vtip, Blacku. Předevčírem Ti to nestačilo?“ Zase jednou jsem si uvědomila, jak dokonale dokáže Severus děsit jen modulací svého hlasu. Nekřičel, ale ten tón… když zastavil dokonce i Siriuse… Ten se ale mezitím vzpamatoval a uličnicky se pousmál. „Zrovna Ty si hádám nemáš kvůli tomu večírku na co stěžovat, Snape.“ Teď to byl Severus, kdo strnul. „Jako bych to nevěděl,“ utrousil po chvilce napjatého ticha a jeho hlas byl ještě o stupeň ledovější. „Divím se, že ses bez těch provokací obešel tak dlouho.“ „Nepropadej paranoie, Severusi,“ vmísila se do toho rychle Katka. „Sirius chtěl jen říct, že my dva jsme mu vypili všechen protikocovinový čajíček. Takže my jsme měli jen jisté psychické problémy, zatímco on blinkal celý den jak Amina. Viď, Síri?“ „Hm, jo… víceméně,“ zabručel dotyčný. „Ale tu Aminu sis mohla odpustit, Kačeno.“ Severus se pobaveně skoro usmál (na něj výkon) a zjevně uvěřil, že si Sirius opravdu nechtěl dělat srandu z jeho úletu s Káčou. „Nemyslím, že bychom zase museli vybílit veškeré zásoby alkoholu… ale skleničku si dát můžeme, ne?“ navrhla jsem smířlivě. „Přece jenom jste dnes udělali značný pokrok, zasloužíte si to.“ „Známe to… jen jedna sklenička,“ tvářila se Katka, že mi vůbec nevěří, že by to posezení mohlo skončit tak brzy, ale že jí to v podstatě nevadí. „Nemůžeme ten dýchánek nechat na zítra? Za chvíli bude půlnoc…“ protestoval Severus. Sirius mi pokynul, ať se ujmu slova a oznámím Severusovi jisté skutečnosti. Zbabělec! „No víš, Severusi,“ pustila jsem se do toho, „ne že bych Tě odsud chtěla vyhánět, ale mám pocit, že tu zítra večer už asi nebudeš mít chuť zůstávat. Na Základnu se totiž přiřítí invaze aktivních šprtek, stupidních hrdinů a zrzavých nenažranců.“ „Někdo naklonoval Grangerovou, Pottera a Weasleyho?!? Spaste duši!“ Nedivím se, že není v kolektivu příliš oblíben… Ale když zrovna ten jeho zvláštní smysl pro humor není namířen proti člověku osobně, je to zábava ho poslouchat. „Ještě že nezačali klonovat i sarkastické netopýry,“ nemohl si Sirius odpustit rýpnutí. „A nebo zablešené playboye,“ nezůstal mu nic dlužen. Katka se svíjela v tichých záchvatech smíchu a mimoděk mě mlátila rukou do zad, jak se snažila uklidnit. „Vlastně budou všichni tři jmenovaní jen v jednom exempláři,“ zasáhla jsem pro jistotu, než se z toho prozatím přátelského pošťuchování rozjedou někam dál. „Ale i tak jsme měli pocit, že Tvoje představa ideálních prázdnin je jiná.“ „Očividně… Moje představa ideálních prázdnin zahrnuje zejména balancování nad propastí,“ podotknul případně Severus. „To neříkej dvakrát, zítra si to můžeš zopakovat,“ usmála se na něj sladce Káča. „Ne, děkuji,“ odmítl zdvořile Severus. „Takže kdy se mám spakovat, abych ty tři katastrofy nepotkal?“ „Harry chtěl dorazit už dopoledne, ale myslím, že Molly je nepustí bez oběda.“ Severus už neměl námitky proti decentnímu posezení a popití, takže se Sirius ujal role barmana a každému přidělil jeho oblíbený nápoj. „Mimochodem, když už byla řeč o Harrym… jak se mu vlastně daří v Nitrobraně?“ zeptala jsem se a doufala, že Severuse skotská whisky naladila do smířlivosti. „Jak podrobně to chceš?“ řekl pochmurně. „Stačí Ti říct, že je neschopný, nebo potřebuješ znát stupeň neschopnosti?“ Hmm, tak asi nenaladila… „Pro začátek by mi stačilo, jestli se snaží a dělá nějaké pokroky.“ „Snaží… no ano, asi trochu snaží,“ připustil nerad, „ale těch pokroků jsem mnoho nezaznamenal.“ „Nemůže být chyba třeba v učiteli?“ vmísil se Sirius s provokativní poznámkou. „Tak mu najdi lepšího učitele!“ odsekl Severus. „Jsi přece jeho kmotr, musíš se starat, aby Tvůj milovaný chráněnec měl jen to nejlepší…“ Problém s těmi dvěma byl v tom, že někdy se špičkovali jen tak, bez nějakých podtónů, ale někdy tam ještě pořád zaznívaly staré křivdy… „Lepšího těžko seženeme,“ pokusila jsem se uklidnit situaci. Oba nejdřív bleskli pohledem po mně, co se jim motám do tak hezké hádky, pak po sobě, znovu po mně… a posléze přikývli, že jako všechno dobrý. „Uvědomuju si, že proti Voldemortovi tváří v tvář bude mít Harry těžko šanci svoje myšlenky uchránit. Ale bylo by fajn, kdyby mu nelezl do hlavy aspoň na dálku,“ specifikovala jsem poněkud snížené požadavky. „Jestli Potter zvládne princip a bude trénovat, může ho dokázat oklamat i naživo. Ovšem to se musí… snažit… výrazně víc, než doposud.“ „Promluvíme s ním,“ slíbila jsem mu. „Taky jsem Tě chtěla poprosit, jestli bys nemohl přibrat ještě jednoho žáka.“ „Myslíš sebe?“ ujistil se. „No jo… Minule si Voldy jen tak hrál, ale kdyby mi chtěl vlézt do hlavy doopravdy, bývalo by se mu to podařilo. Což není zrovna dobré. Myslím, že to nebylo zdaleka naše poslední setkání… A pokud jste mě dokopali dokonce ke zvěromágské přeměně, Nitrobrana by nemusela být takový problém.“ „To jistě ne. S Tvojí silou vůle… Můžeme se do toho pustit klidně hned. Aspoň se ukáže, jestli je chyba skutečně v učiteli…“ neodpustil si rýpnutí. „Díky. Zítra se domluvíme, jak to zorganizujeme, OK?“ „Dobrá.“ „Ještě jsem se Tě chtěla zeptat na jednu věc. Máš nějakou teorii, jak Voldemort mohl přežít vlastní smrt a znovu povstat? A proč tak usilovně touží zlikvidovat Harryho?“¨ Otázka dne… Protože já jsem teorií měla spoustu, ovšem fakta jaksi chyběla… Bohužel tenhle rozhovor skončil skoro dřív, než začal. „Nezlob se, Dani,“ podíval se na mě Severus omluvně, „ale slíbil jsem Dumbledorovi, že o tomhle s nikým nebudu mluvit. Možná by ses měla zeptat spíš jeho.“ Tak tomu říkám dobrá rada nad zlato… Tahat informace z Dumbledora. Tajemnějšího než hrad v Karpatech… Nic zásadního už k probrání nezbývalo. Ještě jsme chvíli klábosili a pak se odebrali do postelí. Katka a Severus tentokrát každý do vlastní…