Profesorka McGonagallová rozrazila dveře Velké síně, ve které už seděla bezmála polovina žáků. Nepřirozeně se ušklíbla a cestou podél kolejních stolů zamířila k Severusovi, který postával za učitelským stolem. „Vše vychází podle plánu,“ zadívala se vítězně na Severuse a rozhlédla se po síni. „Ještě tu nejsou všichni,“ upozornil ji Severus. „Většina stačí,“ pronesla zlověstně. Studenti si mezi sebou něco zmateně šuškali, ale v podstatě jim nastalá situace nedělala sebemenší potíže. Aspoň se mohli vyhnout odpolednímu vyučování. O blížícím se nebezpečí neměli sebemenší ponětí. „Samozřejmě nikde nevidím Pottera,“ utrousila. „To se dalo čekat,“ odvětil nevzrušeně Snape. „Snad už tahle maškaráda skončí,“ zatvářila se sklesle. „Být takovou…“ „Sluší ti to i tak, Belatrix,“ pobaveně si ji dobíral. „Kde je Lucius?“ zajímala se. Pokrčil rameny. - - - Ally procházela chodbami hradu a měla to štěstí, že na nikoho nenarazila. Šla bezmyšlenkovitě, bez zjevného cíle. Vzteklá a znechucená z celé situace. Právě rychlým krokem přecházela podél stěny a chystala se zabočit za roh. Najednou se prudce zastavila. Její pozornost upoutalo něco, co nešlo přehlédnout. Nevěřícně se pomalu otočila zpět a zadívala se na stěnu, kterou právě míjela. Jen kousek od ní se objevily malé obyčejné dveře. Chvíli jen stála, než si uvědomila, kde se pravděpodobně ocitla a nerozuměla o to víc. Vždyť neměla nic, co by považovala na nejvyšší potřebu. Nedůvěřivě postoupila ke dveřím a zkusila je otevřít. Šlo to až moc lehce. - - - Rebecca seděla chvíli ve svém kabinetu a její myšlenky nebyly vůbec veselé. Bylo jí těžko z celé situace. Za pár chvil se objevil Samuel. Vyskočila ze židle, protože zachytila jeho zkroušený pohled. „Máme problém,“ zadíval se na ni. „Velký problém.“ - - - Ally se ocitla v obyčejně vyhlížející místnosti. Strop byl vysoce klenutý a stěny holé, přesto celá místnost vypadala vlídně, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. A otřásla se podruhé, když v místnosti spatřila jedinou věc, která postávala v levé části místnosti. Věděla, o co se jedná. Najednou měla nutkavý pocit vzít nohy na ramena a zmizet. Nešlo to, stála jako přimražená. Když se po chvíli vzpamatovala, nejistým krokem došla k masivnímu zrcadlu. Nepodívala se do něj, věděla, že je to zrcadlo, které ukazuje člověku to, po čem touží. Najednou si přišla jako blázen a nemohla se zbavit nutkání se do něho alespoň jednou podívat. Kdosi jí říkal, že se zrcadlo z Erisedu nachází právě v Bradavicích, ale nevěnovala tomu pozornost. Nechápala, proč na něj narazila v této nejisté době, ve chvíli, kdy cítí jen zmatek a nevýslovný vztek. Její pohled konečně utkvěl na studeném hladkém povrchu zrcadla. Zpočátku viděla jen matný rozmazaný stín, který se nedal rozeznat. Barevné šmouhy se slévaly do jediného obrazce. Musela si dát ruku přes ústa, aby nevykřikla. Na chvíli se kolem ní zastavil čas. - - - Když se Harry, Ron a Hermiona dostali na kolej, nenašli nikde ani živáčka. „Určitě jsou všichni někde s ostatními,“ utrousil Ron. „Možná ve Velké síni,“ odhadovala Hermiona. „Tak na co ještě čekáme,“ houkl Harry, stále podrážděn. „Napřed by ses měl uklidnit,“ začal mu domlouvat Ron. „Já jsem klidný dost,“ odsekl. Ron si vyměnil pohled s Hermionou. Zachytil jejich pohled a rysy v obličeji mu trochu povolily. „Omlouvám se,“ hlesl. „I pro nás je to těžké, Harry,“ kývla Hermiona. „Vadí mi, že nevím, co se děje,“ zamračil se. „Půjdeme to zjistit,“ vyrazila Hermiona k portrétu, až se za ní oba chlapci v mírném překvapení zadívali. Vyběhli za ní a zamířili do dolních pater hradu. Ve čtvrtém patře spatřili na schodech Lupina, který jim šel očividně vstříc. „Profesore Lupine, je všechno v pořádku?“ jako první zareagovala Hermiona. Prohlédl si ji zvláštním způsobem. „Jistě,“ přisvědčil stroze a prohlédl si všechny tři zkoumavým pohledem. Zastavil se u Harryho. „Takže jste dostali varovnou sovu od Snapea?“ zeptal se Harry stále zadýchaný. „Snapea?“ opakoval trochu nejistě, ale jeho další slova zněla opět suverénně. „Samozřejmě, jinak bych tu nebyl,“ mírně se pousmál. „A kde jsou ostatní členové?“ zajímal se dál. „Nejspíše ve Velké síni jako mnoho dalších studentů,“ odvětil a úsměv mu z obličeje zmizel. „Víte už něco o smrtijedech?“ vložil se do hovoru Ron. „Klid chlapče,“ zareagoval a v jeho hlase byl patrný pobavený podtón, kterého si ale nikdo nevšímal. „Všechno máme pod kontrolou,“ otočil se k nim zády a vyzval je, aby ho následovali. - - - Zdá se jí to nebo je to skutečnost? Na vteřinku Ally odvrátila oči od zrcadla a pak se zmateně vrátila ke spatřenému obrazu. Byl tam stále. Svoji levou dlaň položila na studené sklo a tentokrát nedovedla odtrhnout svůj pohled. Viděla sebe samu. Mezi dívkou v zrcadle a jí samotnou byl rozdíl patnácti let. Pozorovala ji. Malá holčička se několikrát otočila ve svých dětských šatičkách a pak se radostně usmála na svůj dospělý protějšek. Za sebou náhle uslyšela kroky a uvědomila si, že nechala dveře do místnosti otevřené. Poplašeně se otočila k příchozímu. „Vyděsil si mě,“ zamumlala, když poznala Alexandra. Neusmál se, jen se zkoumavě rozhlédl po místnosti. „Musím s tebou mluvit,“ zadíval se směrem k ní. Prohlédla si ho. „Myslím, že není vhodná chvíle,“ odpověděla. „Promluvíme si tady a teď,“ řekl tiše. Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Nelíbil se jí jeho nesmlouvavý podtón v hlase. Zavřel dveře do komnaty a nevypadal, že by se dal odradit. „Proč na tom tak trváš?“ nazlobeně se zeptala. „Mám se snad podle tebe dívat na to, jak se chováš?“ „Pokud ti to vadí,“ nevzrušeně nadhodila dívka. „Právě proto, že mi to vadí, si promluvíme,“ pozorně ji sledoval. V obličeji trochu pobledla. „No,“ rozhodila rukama, „jak si přeješ,“ neskrývala svoji ironii a složila ruce na prsou. Ignoroval její poznámku. „Co tě nutí chovat se tak rozporuplně?“ „Mé chování je jednoznačné,“ ohradila se. „Tvé chování závisí jen na tom, co předpokládáš, že si druzí myslí. Jenže já vím, že to nejsi ty,“ rozvine. „Obávám se, že ti nerozumím,“ odvětí s pocitem, že ať to myslí jakkoli, nebude se jí to líbit. „Myslím, že ti hodně překáží to, kým jsi,“ pronesl zamyšleně Alexander. Pocítila vnitřní prudkou bolest. Tohle jí připomínat nemusel. Odvrátila se od něj a bezmyšlenkovitě se opět zadívala do zrcadla. Malá holčička tam byla pořád. Udělal pár kroků k ní. Také poznal zrcadlo, do kterého hleděla. „Co v něm vidíš?“ zeptal se. „Sebe,“ odpověděla, a když zachytila jeho překvapený výraz, dodala: „Před mnoha lety.“ Posadila se na zem a opřela se o zrcadlo. Sedl si vedle ní. Několik minut seděli zcela mlčky. „Mám o tebe strach,“ prolomil ticho chlapec a přiznal. Rukama objala svá kolena a zadívala se na něj. Vztek, který před pár minutami cítila, byl pryč. „Mráz kopřivu nespálí,“ pousmála se. Mírně zavrtěl hlavou a chvíli se na sebe dívali. „Vím, že to uslyšíš nerada, ale ty nemusíš žít ve stínu svých příbuzných.“ „Nic jiného mi nezbývá,“ tiše odvětila Ally. „Proč máš takový pocit?“ trochu bezmocně zareagoval. „Vždyť jsme už o tom tolikrát mluvili,“ připomenul. Postavila se na nohy. Alexander se zvednul také. „Copak mám na vybranou?“ měla co dělat, aby se nerozkřičela. „Ať bych udělala cokoli, pro okolí budu stále jen ta dcera největšího černokněžníka všech dob. A copak může být jiná než její otec, že?“ nedovedla se ovládnout. „To jsou ale nesmysly a ty to dobře víš!“ „Možná,“ připustila, „ale ty nevíš, jaké to je. Žít s vědomím toho, čí jsem dítě?“ Její obličej zkřivil vztek. „Vždyť mi zabil mámu!“ rozkřičela se. „Vlastní otec mi zabil mámu, chápeš?!“ Alexander se trochu zalekl. Už viděl mnoho jejích reakcí, ale málokdy z nich bylo cítit zoufalství či beznaděj. „Já to chápu, ale neumím si představit, že bych v tom musel žít,“ potichu hlesl. „A proč já mám? Proč já?“ rozhodila ruce v bezmocném gestu. „Kdyby se mi třeba poštěstilo a já si konečně v klidu..“ „Tohle neříkej,“ přerušil ji trochu rázněji, než měl v úmyslu. Na vteřinku se zarazila. „Alexi, já .. nejsem věřící jako ty. Nevěřím v Boha a nikdy nebudu.“ „Víš dobře, že mi takové řeči vadí i bez souvislosti s mojí vírou,“ připomněl jí. „A musím říct, že to byla minule taková pitomost!“ vzpomněl si, že jí zatím neřekl od plic, co si myslí. Udělal ještě pár kroků blíže, až byli od sebe sotva metr. „Ty si nejspíše neuvědomuješ, jaké to bylo pro mě – nás, když ses rozhodla sáhnout si na život. Předpokládala jsi snad, že budeme skákat radostí?“ trochu nešetrně zareagoval. Udiveně se na něho zadívala a sklonila hlavu. „Nemůžu za sebevražedné tendence, které jsem zdědila po matce,“ ohradila se, ale když zachytila jeho pohled, zmlkla. Náhle ji vzal za ruku. „Měla bys něco vidět,“ s těmito slovy ji odváděl pryč z komnaty. Dostal totiž přímo geniální nápad. Nechala se vést a ucítila, jak jí horké slzy stékají po tvářích. V mysli měla stále obraz sebe sama ze zrcadla. Jenže to nebyl jen obraz, byla to ona - tak vzdálená, někdo, na koho se snažila zapomenout. Přeje si snad mnoho? Je snad špatné znát odpovědi na kladené otázky? Ano, nikdy se neměla ráda, ovšem při pohledu do zrcadla z Erisedu si uvědomila, jak moc by chtěla otevřít svou náruč pro tu malou holčičku a mít ji ráda. Prvně cítila tu potřebu, jenže to pro ni nebyl dostačující motiv pro to, aby se snažila. A i kdyby se snažila, neuspěla by. Ne za těchto podmínek a se vším, co cítí. Častokrát cítila odpovědnost za vše, čeho se její otec dopustil. Nemohl jí být ukradený. I kdyby ho sebevíc nenáviděla - bude navždy jejím otcem. Mohla by sice předstírat, že tomu tak není. Nikdy s ním přece nemluvila, neviděla ho.. vždyť ani on sám neví, že má potomka. Avšak ono pokrevní pouto ji bude stále usvědčovat z toho, kým je. Kým byla, je, a možná i bude, když zvolí cestu ve stopách svého otce. - - - Lupin sešel posledních pár schodů do přízemí s Ronem, Harrym a Hermionou v patách a zahnul směrem k Velké síni. V té samé chvíli se objevil Alexander s Ally v postranní chodbě. Alexander svižně kráčel chodbou a Ally mu jen taktak stačila. „Kam jdeme?“ ptala se trochu popuzeně. Své odpovědi se nedočkala. Zastavil se a zabočil do další chodby, kde se před nimi rozprostřely prostory Pamětní síně. Po obou stranách se tyčily velké výstavní vitríny, ve kterých byly uloženy různé trofeje, vyznamenání, která po staletí získávali studenti bradavické školy. Ally se rozhlížela kolem. Ještě nikdy v těchto místech nebyla, i když se nacházela blízko Velké síně. Vzhlédla směrem k Alexandrovi. Jen se na ni díval. Zadívala se do vitríny po své pravé ruce a pozorně se dívala. Ptala se sebe sama, co tím Alexander sleduje. Kráčela pomalu kolem dalších trofejí a pozoruhodných dokumentů. Po pár desítkách metrů se strnule zastavila u jedné výkladní skříně. „Za mimořádné služby škole,“ přečetla nahlas a prohlížela si plaketu. Patřila jejímu otci. Bez jediného náznaku emoce se odtrhla od jeho jména a kráčela dál. Snad chtěla křičet, sama nevěděla. Mlčky dál prohlížela vše, co Pamětní síň nabízela. Zastavila se opět s neproniknutelným výrazem u další plakety. Tentokrát si ji prohlédla se zájmem v očích. Patřila dávnému chytači famfrpálu. Z úvah ji vyrušil Alexandrův hlas. Když se otočila, uviděla ho, jak stojí na chodbě a s někým mluví. Hovořící o kousek popostoupili a Ally zahlédla Lupina a Rona. Zatvářila se rozmrzele. Kde je on, musí být i Harry. „Měl jsi zůstat na koleji,“ právě říkal Alexander. „Náš hrdina si opět hraje s ohněm,“ odtušila škodolibě Ally. Její poznámka způsobila, že se na ni Lupin s ostatními, kteří se připojili k hloučku, otočili. Stála stále na stejném místě. Než stačil Harry něco odpovědět, ozval se Lupin. „Proč nejste s ostatními ve Velké síni?“ Zatvářila se pobaveně. „Měla bych, Lupine?“ nadzdvihla obočí a zadívala se na něj. Lupin se zatvářil poněkud pohoršeně. „Nezahrávejte si se mnou,“ zvýšil o něco hlas. Pozorně si ho prohlédla a pak nejistě přešlápla. „Jste nějaký bledý,“ vypadala, že si ho dobírá. „Mohla bys mlčet,“ přerušil ji Harry. V jeho hlase však nebyla ta známá nevraživost. Hodně přemýšlel o tom, co se dověděl od své tety. I o tom, co mu pověděl Alexander. Allyinu matku zavraždil Voldemort. Vyvedlo ho to z míry natolik, že nebyl schopen logického uvažování. Ally ho okázale ignorovala. „Vzal jste si snad váš lektvar? Za pár dní bude úplněk,“ probodla ho pohledem a zadívala se do jeho očí. Lupin v té chvíli opravdu pobledl a zamířil k ní. Harry se zahleděl na místo, kde Ally stála. „Už žádné otázky, slečno,“ s těmito slovy ji vzal za paži a odváděl k ostatním. „No možná ještě jednu,“ přiškrceným hlasem odpověděla, protože jeho stisk byl natolik silný, až jí do očí vhrkly slzy. Alexander se mírně překvapeně zadíval na Harryho a ostatní. „Kde je Remus Lupin?“ vyjekla a vytrhla se mu. Zadívala se mu přímo do tváře. Všechny oči spočinuly na ní a s kamenným výrazem si ji prohlížely. „Co to povídáš, Ally?“ zeptal se jí opatrně Alexander. Profesor Lupin ustoupil o pár kroků dozadu. „Výtečně slečno,“ nepřirozeně se usmál a než stačil kdokoli zareagovat, držel již v ruce svoji hůlku. „Co to?“ Ron se zatvářil vyjeveně. Nepravý Lupin pobaveně sledoval jejich reakce. „Měl byste ji schovat, ještě si s ní ublížíte,“ zatvářila se znuděně Ally. Znechuceně se na ni zadíval. Harry se ve chvilce nepozornosti pokusil vytáhnout hůlku. „To ať vás ani nenapadne, Pottere!“ zahřměl hlas falešného Lupina. „Dejte to sem!“ „Kdo jste?“ chladně odvětil Harry. „Vždyť je to přece jasné,“ probodla ho pohledem Ally. Lupin na ni namířil hůlkou a tím ji velmi rozzlobil. „Tak to by stačilo!“ vykřikla a pohotově vzala hůlku Harrymu z ruky. „Expelliarmus!“ zaburácela a z hůlky se vyvalil proud červeného světla. Nečekal to. Kouzlo bylo tak silné, že ho porazilo na zem, hůlku ve své ruce ale svíral pořád. V tu chvíli vytáhli hůlky i ostatní a zamířili je na nepravého Lupina. Ten se jen ledově zasmál a vzápětí zcela nečekaně zmizel. „V Bradavicích se přece nelze přemístit,“ vzpamatovala se Hermiona. Ally se otočila prudce k Alexanderovi. „Použil mnoholičný lektvar,“ odvětila. „Měli bychom,… pozor!“ vykřikl zcela nečekaně Alexander. Zpoza rohu se nečekaně připlazil Harrymu povědomý had a s hlasitým sykotem se k nim přiblížil. Ally zareagovala jako první a beze strachu k němu zamířila. „Podívejme, kdo to přišel,“ spustila v hadí řeči, které rozuměl jen Harry. Ron s Hermionou s sebou leknutím škubli. Had se prudce vzepjal s úmyslem ji nemilosrdně kousnout. „Ale, tak ty bys chtěl kousnout mě?“ zdůraznila poslední slovo. „Ally!“ ozvalo se naléhavě z druhé strany chodby. Spěšně k nim mířila Rebecca se Samuelem, a když spatřili obrovitého hada, zůstali stát na místě. Ally věděla, že patří Voldemortovi a tento fakt dovedla dobře zúročit. S napětím v obličeji jej pozorovala. Had z nějakého důvodu nezaútočil a za chvíli to vypadalo, že je něčím omámený. Otočila hlavu k ostatním. „Je načase vypadnout,“ řekla pevným hlasem. Prošla kolem hada, který ležel nepřirozeně klidně na zemi. „Jdeme!“ řekla prudčeji. Alexander, Ron a Hermiona ji následovali, po chvilce i Harry, který se ještě zastavil u hada a pohlédl do jeho očí. Zasykl bolestí. Otočili se k němu a Hermiona ho vzala za paži a odváděla k ostatním. „Ta jizva tě zase bolí?“ zeptala se ustaraná Becky. Jen přikývl. „Teď není čas na vysvětlování,“ odtušila chladně Ally. „Vypadá to, že se škola hemží samými smrtijedy,“ dodala. „Každopádně musíme zmizet,“ ozval se Samuel, „na nějaké bezpečnější místo.“ „Co třeba do Komnaty nejvyšší potřeby,“ navrhl Harry. Ally prudce zavrtěla hlavou. „To není dobrej nápad.“ „Jiné vhodné místo není!“ ohradil se chlapec. Zavrtěla hlavou. „Je,“ ujistila ho. „Daleko lepší než Komnata nejvyšší potřeby.“