Vylekaní studenti pozorovali ostrý příchod Luciuse Malfoye, který se
objevil ve Velké síni. Dusot jeho kroků zanikl ve zděšených výkřicích
některých studentů.
„Copak si se zbláznil?!“ vyjela na něj profesorka McGonagallová a řítila
se k němu.
Někteří studenti se zvedli ze svých židlí a zmateně pobíhali po síni.
Ozvala se hromová rána a studenti, kteří chtěli utéci, byli odhozeni od
dveří.
„Tak to by stačilo, parchanti!“ vyjekla profesorka, jejíž hlas způsobil v
síni hrobové ticho. Máchla hůlkou podruhé a vstupní dveře od síně
zmizely. „Takže konec hry!“ zakrákala.
V tu chvíli do síně vtrhly tři další postavy s kápěmi na hlavě.
„To jsou smrtijedi!“ vypískl kdosi od nebelvírského stolu.
„Zavřete zobák!“ popuzeně vyprskla profesorka.
„Uklidni se, Belatrix!“ štěkl Lucius nadmíru popuzen.
Jen se ušklíbla.
Lucius ji obešel a řítil se směrem ke Snapeovi. „Nevím, co se tu děje,
ale pokud s tím máš něco společného, tak si mě nepřej,“ procedil skrz
zaťaté zuby.
Snape jen lehce nadzdvihl obočí a ironicky se ušklíbl. Malfoy prudce
vyrazil k zadním dveřím a zmizel na chodbě.
- - -
Skoro až běželi, když míjeli jeden z posledních sloupů ve sklepních
prostorách.
„Kam to jdeme?“ zeptal se netrpělivě Ron.
Ally po něm hodila letmým pohledem. „Pokud se ti to nelíbí, můžeš zůstat
klidně tady,“ chladně odvětila.
„Vždyť tam už nic není,“ upozornil ji Harry.
Zastavila se a pevně se na něho zadívala. Ostatní též zůstali stát vedle
ní.
„Máš pravdu,“ kupodivu s ním souhlasila. „Pro tebe tu vážně už nic není,“
pobaveně dodala.
Harry spolkl vzteklou odpověď a zadíval se stranou.
S pocitem zadostiučinění se zahleděla do tmavého zákoutí chodby na jejím
konci. Věnovala pohled Samuelovi a Rebecce a pak se ke všem otočila čelem.
„Asi nemusím připomínat příběh o Tajemné komnatě,“ odtušila Ally a zrakem
ulpěla na Hermioně. „V nevědomosti ovšem zůstávají skutečná fakta o jejím
vzniku.“
„Jak to myslíš?“ zajímala se Hermiona, kterou její pohled trochu vyvedl z
míry.
Mírně zavrtěla hlavou. „Problém je, že je tu ještě něco, co s tím
souvisí,“ pokývala hlavou na konec chodby.
„Na hradě existuje ještě jedna tajná místnost, kterou Salazar vybudoval.
A jen jeho dědici mají k této komnatě klíč.
„Takže i Harry,“ vydechl Ron.
Zavrtěla hlavou. „Vždyť není dědic!“ chladně jej ujistila. „Sice hovoří
hadím jazykem, ale neumí jej číst a zapisovat, což je pouze výsada
dědiců. Nicméně, je to skvělé místo, když je potřeba se před někým
schovat,“ dopověděla.
„Neříkala jsi náhodou, že všichni potomci Zmijozela do ní mají přístup?“
skepticky si ji prohlédl Harry. „Voldemort o ní bude také určitě vědět!“
„Jistě, hned až tam budeme, tak mu pošlu pozvánku!“ ironicky se ušklíbla.
Odvrátila se od nich a pokračovala dál. Když došla na konec chodby,
vytáhla hůlku a na zeď před sebou psala ve vzduchu podivné obrazce. Srdce
se jí sevřelo před vlastními myšlenkami. Prudce trhla hůlkou a po chvíli
se ve zdánlivém prázdnu objevil temný vchod. Všichni se s údivem zadívali
na Ally, která v obličeji nezdravě pobledla. Beze slova prolezla otvorem.
Rebecca se Samuelem ji bez váhání následovali. Ostatní teprve až po malé
chvilce zaváhání. Pohled, který se Harrymu naskytl, byl natolik šokující,
že se musel opřít o nejbližší stěnu. Právě se ocitl v síni, o které se mu
celé prázdniny zdávalo a ve které se ve snu střetl s Ally.
Jakmile Ally procházela kolem sloupů, místnost se rozzářila jasným denním
světlem. I jí se zdávalo o těchto místech. Vzpomněla si na Harryho ze
snu, podivnou kamennou desku a v duchu opět slyšela zvuk střepů
roztříštěných po zemi. S leknutím si schovala obličej do dlaní.
- - -
Potemnělý dům se chvěl pod burácením venkovní bouře a jeho ticho
přerušoval hovor dvou mužů. Voldemort rozvážnými kroky přecházel po
setmělé místnosti a očima probodával svého služebníka.
„Velice zajímavé,“ šeptal si spíše sám pro sebe a v jeho hlase se
objevila dychtivost. „Říkáš, že mluví hadím jazykem?“ zeptal se s čirou
skepsí v hlase.
„Ano, pane,“ odsouhlasil.
„Pokud říkáš pravdu, je to značně znepokojující.“
„Můj pane, nikdy bych vám nelhal.“
„Ovšem, na to nemáš dost odvahy, že Luciusi?“zkřivil rty v posměšný
úšklebek. „Navíc ti Potter opět utekl,“ vypočítavě si ho změřil.
„Ta holka mě překvapila, pane,“ vychrlil ze sebe.
„Mlč,“ okřikl ho. „Nějaké hloupé děcko nemá šanci odzbrojit schopného
kouzelníka. Byla to tvá politováníhodná chyba!“ zlostně sykl. „Svoji
chybu co nejdříve napravíš!“ přikázal mu.
„Zajisté,“ poklonil se.
Voldemort spojil ruce za záda.
„Již brzy budu mít prostřednictvím školy v rukou celé ministerstvo.
Brumbál se jistě brzy dovtípí, jaký je můj plán, ale nebude to na škodu,“
zamyšleně dál přecházel po místnosti. „Budu mít v ruce zbraň, proti které
budou bezbranní,“ otočí se k Malfoyovi. „Jak znám Brumbálovy ušlechtilé
činy, nedovolí, aby se studentům cokoli stalo,“ na jeho tváři se objevil
pobavený škleb. „I kdybych měl zabít všechny uvnitř hradu,…“ prohlédl si
Luciuse.
„Vrať se do Bradavic a zabezpeč celou školu, aby se nikdo nemohl dostat
ven ani dovnitř,“ pak se mírně pootočil a pokračoval ve své řeči, která
byla spíše určena jemu než Malfoyovi.
„Zbývá už jen dostat Pottera a budou mi zobat z ruky.“
Jeho obličej se zkřivil ve vypočítavý úšklebek.
- - -
Samuel přecházel v zamyšlení z jedné strany síně na druhou. Nedovedl
pochopit, jak se mohli smrtijedi do střeženého hradu nepozorovaně dostat.
Vyměnil si němý pohled s Rebeccou a nakonec se zastavil u jednoho ze
sloupů a zkoumal vyryté znaky. Rebeccu očividně trápil stejný problém.
Netušila, kde se mohla stát chyba.
„Co se jen mohlo stát?“ hlesla.
Opět si vyměnila se Samuelem další pohled.
„Myslím, že nemá cenu nad tím uvažovat,“ ozval se Alexander.
Ano, musíme se spíše zaměřit na nějaké schůdné řešení,“ přikývl Samuel.
„To je pravda,“ přitakala Becky.
„Znamená to, že se smrtijedi zmocnili školy?“ zajímala se pro upřesnění
Hermiona.
„Vypadá to tak,“ polohlasně odpověděla Rebecca.
„Zpráva od Severuse, kterou jsme dostali před půl hodinkou, na to nepřímo
upozorňovala. Zmiňuje se o přístupové cestě, se kterou jsme nepočítali.“
Při těchto slovech sebou Ally škubla a zbystřila pozornost. Nevěděla, zda
ji má tato informace uklidnit či znepokojit. Na otázku, zda je Severus v
pořádku, se jí nedostávalo přímé odpovědi.
Naopak Harry při těchto slovech ožil a vyskočil ze země, na které několik
minut posedával. „Mohl to napsat schválně,“ zareagoval a všechny hlavy se
otočily po hlase. „Snape určitě znal všechna bezpečnostní opatření a mohl
to být klidně on, který smrtijedy dovedl do hradu.“
Za ním se ozvalo líné zatleskání. „Bravo! Jak geniální,“ ironicky se
ozvala Ally a její hlas pojednou ztvrdl. „Tohle už opravdu přeháníš!“
vykročila k němu. „Mohl sis takovou ubohou poznámku odpustit.“
„Může to být pravda. Co my víme, Snape může být pořád na Voldemortově
straně,“ ohradil se.
„To je tvůj problém, takže sklapni!“ zvýšila o něco hlas.
„Přestaň se do mě neustále navážet,“ nenechal si líbit její tón hlasu,
kterým s ním mluvila.
„Jsi stejně malý nevděčný parchant!“
„Ally,“ zasáhla Rebecca. „Už mě nebaví neustále poslouchat vaše hádky,“
snažila se udržet věcný tón.
Samuel ji mírně chytil za paži. Rozuměl jejímu rozladění. I pro něho to
bylo těžké vidět Harryho s Ally na opačných stranách. Také si pamatoval
dobu, kdy oba byli malými spokojenými dětmi.
„A mě zas nebaví poslouchat jeho,“ šlehla po Harrym pohledem. „Stačilo
by, kdyby ses nepletl do věcí, kterým nerozumíš,“ opakovala už po
několikáté.
„Jak to, že o téhle místnosti nikdo nevěděl?“ skočila jim do hovoru
znenadání Hermiona. Očividně se jí také nelíbilo Allyino chování a
věděla, že jejich hovor nikam nepovede.
Ally otázka v tu chvíli znejistila, ale přesto věnovala Hermioně svoji
pozornost.
„Věděl,“ odvětila tiše. „Všichni potomci Zmijozela o ní věděli,“
upřesnila. „Je tu zapsaná celá historie vzniku Bradavic a její následný
vývoj,“ mávla rukou směrem k nápisům, které se táhly po celé síni. „Taky
i záznam o Tajemné komnatě, který jsem si přečetla před čtyřmi lety, když
jsem ve škole skládala NKÚ.“
„NKÚ?“ vykuleně se na ni zadíval Ron.
„Myslím, že už není potřeba skrývat tuhle skutečnost,“ významně se Ally
zadívala na Alexandera s Rebeccou a pokračovala. „Před dvěmi lety jsem
složila i OVCE. Jsem o několik let starší než vy,“ neochotně je seznámila
s tímto faktem. „Do Bradavic mě v tomto roce poslal Fénixův řád.“
„Cože? Proč?“ vyhrkl Ron a mírně zčervenal, když se po něm všichni
ohlédli.
„Protože je špína zažraná,“ nevrle ho odbyla.
Harry si mezitím opět vybavil sen s malou Ally ve štábu Fénixova řádu.
„Ty znaky, kreslila jsi je jako malá,“ zadumaně se ozval Harry. Bylo více
než jasné, že jeho zvědavost byla silnější než vztek.
„Skvělý objev,“ stále si ho dobírala.
Tentokrát ji ignoroval a přesvědčeně pokračoval dál. „Viděl jsem tě, jak
je maluješ.“
Zamračila se.
„Vím to ze vzpomínky, o které se mi zdálo. Počítám, že tě Řád tehdy
chránil.“
Ally zůstala mlčky stát na místě.
„Ano, Harry, je to tak,“ prozradila Becky.
Ally se zatvářila nesouhlasně, ale dál mlčela.
„Ally je stále pod ochranou Řádu, proto jsme chtěli, aby odjela do
Bradavic,“ pokračovala Rebecca.
„Kvůli Voldemortovi?“ nejistě se zeptal, protože mu to moc nedávalo smysl.
„Předpokládám, že kvůli mé matce,“ nenechala Ally tetu odpovědět.
„Nepotřebuju ochranu před někým, kdo o mě nemá ani páru,“ mírně se
zaculila.
S překvapením ve tváři se zadíval jejím směrem.
Spojila si ruce před tělem a pomalu začala přecházet po síni.
„Myslím, že to bereš moc na lehkou váhu,“ odvětila Becky směrem k Ally.
„Jistě, to mám po matce,“ nevzrušeně odfrkla.
Rebecca nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Ale jo,“ ujistila ji. „Byla taková. Jinak bych tu teď nebyla,“
poznamenala kousavě. Zastavila se u Hermiony a pronikavě si ji
prohlížela. Tento hovor se jí už také nezamlouval, a proto jej opět
stočila k Hermionině otázce. „Tato síň nabízí mnoho odpovědí k mudlovské
otázce.“
„Vadím ti snad?“ nakrčila nos Hermiona.
Přestala se na ni dívat a poodešla o kousek dál. „Mudlové prý dle
Zmijozela nemají co dělat v této škole a nemají ani právo kouzlit.
Paradoxní na tom je, že jsou to právě jeho dědicové, co znají pravdu. I
můj otec ji zná, ale proč by se o ní zmiňoval, když se mu známá verze
náramně hodila k získání moci.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se mírně zamračená Hermiona.
„Jen to, že Tajemná komnata nevznikla proto, aby mohla být očištěna škola
od mudlovských dětí. Rozhodně ne ve směru, který se hlásá po celé
generace,“ na chvíli se odmlčela.
„Salazar Zmijozel si opravdu zakládal na čistokrevném původu svých
studentů. Právě kvůli tomu pro jeho kolej představovali děti mudlů s
kouzelnickými schopnostmi hrozbu. V širším měřítku je vnímal jako
nebezpečí pro kouzelnické rody.“
Po těchto slovech se všichni zatvářili nevěřícně. Jen Alexander se tvářil
klidně. O všem mu Ally již pověděla.
„Kouzelníci z mudlovských rodin nezískali svoje magické schopnosti
dědičností,“ ujal se slova Alexander a pokusil se vysvětlit tento jev.
„Sami přesně nevíme, jakým způsobem svoje schopnosti získávají. Co se
musí stát, že je dítě obdařeno kouzelnickým umem. Také je právě málo
známé a přesto dokázané, že tito kouzelníci dovedou daleko více využít
tohoto daru magie než kouzelník z čistokrevného rodu, protože mají lepší
předpoklad pro rozšiřování dovedností.“
„Jenže si to v drtivé většině neuvědomují,“ doplnila Ally. „Salazar si
tohle plně uvědomoval a bál se, aby mudlovští kouzelníci a čarodějky
nepředčili svými schopnostmi čistokrevné kouzelníky a Tajemná komnata
měla tomuto předejít ve chvíli, kdyby se něco takového začalo dít,“
osvětlila. „Samozřejmě, že takový důvod by nebyl stylový, proto rozjel
pochybnou teorii o čistokrevných kouzelnických rodech a stál na pokraji
protimudlovské politiky,“ s úšklebkem dopověděla a věnovala svůj pohled
opět Hermioně.
„To vše je zapsané v této síni?“ chtěla se Rebecca ujistit.
„Přesně,“ kývla souhlasně Ally. „Salazar zaznamenal dokonce i vlastní
osobní záznamy. Asi nejzajímavější je zmínka o jeho původu. Nebyl totiž
kouzelník z čistokrevného rodu,“ odmlčela se.
„Chceš říct, že byl mudla?“ vyhrkl Ron.
Zatvářila se pobaveně nad jeho otázkou. „Zas bych to nepřeháněla.“
„Byl ze smíšené rodiny,“ dovtípil se Harry.
„Pro jednou máš pravdu,“ věnovala mu ironické uznání. „Jeho matka
pocházela z mudlovské rodiny a nebyla čarodějkou,“ prozradila. „Proč mi
to jen něco připomíná?“ zeptala se provokativně a pak ostatní nechala
svým úvahám. Padala na ni únava. Došla k nejvzdálenějšímu rohu a usadila
se na zem. Na malou chvíli zavřela oči, aby si utřídila myšlenky.
Nepovedlo se - záhy usnula.
- - -
Po celém Ministerstvu kouzel se nesla nepříjemná dusivá atmosféra. Zpráva
o obsazení Bradavic smrtijedy všechny zastihla nepřipravené. O šíření
šokující skutečnosti se postaral sám Voldemort, který dovedl svůj plán do
slibného očekávání.
Albus Brumbál si i přes závažnou situaci dovedl zachovat chladnou hlavu a
okamžitě svolal všechny členy Řádu, kterým plně důvěřoval. Avšak i na něm
bylo patrné jeho překvapení a starosti. S vážným výrazem přecházel po své
pracovně a rozvažoval. V mysli se snažil najít několik možných alternativ
pro další postup. Nejdříve ze všeho se potřeboval dozvědět o vývoji
situace v Bradavicích, aby mohl co nejlépe zvážit další postup.
Nepochyboval však, že studentům a profesorům hrozí velké nebezpečí.
Voldemort byl nebezpečný sobě i druhým a jeho lidé byli schopni čehokoli.
Netušil však, že se o tomto faktu záhy opět přesvědčí.
Ve chvíli, kdy se chystal připojit k ostatním, jej zaujal malý vznášející
se obláček páry, který proletěl skrz zavřené dveře do místnosti.
Pochopil, že se jedná o patrona někoho z Řádu. Členové využívali své
patrony nejen k obraně proti mozkomorům, ale naučili se jejich
prostřednictvím zasílat potřebné zprávy. Obláček páry se zastavil před
Brumbálem, který ho upřeně pozoroval, a začal se zvětšovat. Po chvilce se
zdálo, že rozpínající se pára zmizí bez jakéhokoliv účelu. Ovšem než se
tomu skutečně tak stalo, vytvořila řadu nesrozumitelných znaků. V
Brumbálových očích zajiskřilo. Takovou šifru už někde viděl.
- - -
Ally vyběhla z hloučku studentů vyděšených k smrti a dopadla na zem Velké
síně.
„Same!“ uslyšela Rebeččin výkřik a zvedla hlavu. Rebecca se v slzách
zhroutila na podlahu.
„Ano, výborně,“ ironicky se zašklebil Lucius a sklonil se k Becky, kterou
pevně stiskl za paži.
Allyin pohled se upřel na postavu ležící na zemi bez známek života. Byl
to opravdu on, Samuel Snape… mrtvý.
Pak z dálky uslyšela volat své vlastní jméno.

„Slyšíš, Ally?“
Stěží otevřela své oči a spatřila Alexandera s Rebeccou.
„Co se.. stalo?“ zamumlala se slzami v očích ale v zápětí sama přišla na
odpověď.
„Usnula jsi,“ ozval se Samuel a Ally sebou škubla. Zahleděla se na něj
nepřítomným pohledem.
„V pořádku?“ udělal pár kroků k ní.
Sklonila hlavu a roztřásla se. „Jo, v pořádku,“ zalhala a mírně polekaně
se na něj opět zadívala. Pak vstala, prošla kolem něj a zastavila se.
„Tohle určitě musel být jen sen,“ ujišťovala v duchu samu sebe a snažila
se nemyslet na podobný zážitek před více než patnácti lety. „To snad…,“
opřela se o nejbližší sloup.
Harry si povšiml jejího vyděšeného výrazu, který se jí na chvíli objevil
ve tváři.
„Přestaň na mě civět!“ utrhla se na něho, když si ho povšimla.
Rebecca přešlápla na místě. „Ally?“
Přitočil se k ní Alexander a chytil ji jemně za paži. Ztišil hlas, aby ho
mohla slyšet jen ona. „Měla jsi předtuchu?“
Pohled, kterým se na něj zadívala, svědčil o tom, že se Alex nezmýlil.
„Nechci o tom mluvit,“ ujistila ho podrážděně a pak se prudce otočila k
ostatním. „Co tak koukáte! Není snad načase něco.. ,“ odmlčela se,
protože síní zavál odněkud lehký větřík.
„Podívejte, to je Fawkes,“ vykřikl Harry a všechny pohledy se upřely na
ladně se vznášejícího fénixe.
„Určitě ho musí posílat Brumbál,“ řekla Hermiona a přistoupila blíže k
Harrymu.
Fawkes několikrát zakroužil po místnosti a následně se snesl k zemi těsně
vedle Ally.
Nadzdvihla obočí a sklonila se k němu.
„Proč by ho Brumbál posílal?“ uvažovala nahlas Rebecca.
„Spíš je otázka, jak nás mohl najít.“ odtušil Samuel a též se k němu
sklonil.
Harry s Ronem a Hermionou se přidali ke skupince.
Ally se mírně zamračila, když si všimla pevně stočeného pergamenu, který
vykukoval zpod Fawkesova křídla. „Možná…,“ mírně se předklonila a opatrně
vytáhla stočený pergamen a rozbalila jej.
Všichni se zvědavě zadívali přes její rameno, aby mohli nakouknout do
papíru, ale byli zmatenější daleko více než předtím.
„Co to je?“ jako první promluvil Alexander.
„Vypadá to na šifru,“ zamrkala Becky.
„Nikdy jsem tohle neviděl,“ zamyšleně dodal Samuel a prozkoumával znaky.
„Skoro jak miniaturní obrázky,“ vydechl Harry.
Ally se postavila opět na nohy a odtrhla oči od pergamenu. „Já to znám,“
roztřásl se jí hlas. „Jeví se to jako šifra, ale jedná se o kouzlo, které
vymyslel Severus a posléze mě ho i naučil,“ odmlčela se a zadívala se
opět do vzkazu. „Myslela jsem, že o něm víme jen my dva.“
„To poslal Snape?“ podivil se Alexander.
„Zavrtěla hlavou a ve chvíli, kdy dočetla vzkaz, se jí v očích objevily
slzy. „Ne, je přímo od Brumbála,“
„A co píše?“ zajímal se Samuel.
Po těchto slovech a po dnešním snu to byla pro Ally poslední kapka -
zničehonic se rozplakala.
První zareagovala Rebecca a Ally objala.
„Oni.. zabili už dva...,“ nedořekla dívka a pergamen pevně stiskla v
dlani.
„Cože?“ vypískli zděšeně Ron s Hermionou.
„Lenku Láskorádovou a… Lupina.“

Několik minut se nikdo neodvážil ani pohnout. Zpráva, kterou právě
vyslechli, všechny nesmírně zarmoutila. Hermiona se nezadržitelně
rozplakala Ronovi v náručí. Harry je chvíli pozoroval a pak se otočil k
ostatním.
„Nemůžeme už jen tak sedět a dívat se na to!“ znechuceně zavrčel.
Rebecca se na něho unaveně zadívala, ale neodpověděla.
„Harry, já tě chápu, ale…,“snažil se jej uklidnit Samuel.
„Ale, co?“ rozčíleně vyjekl. „Budeme snad čekat, až zabijou další?! Na to
už se dívat nebudu!“
„A co chceš dělat?“ ozvala se Ally s podmračeným výrazem v obličeji.
„Vtrhneš tam a pozabíjíš je?“ úsečně na něj pohlédla.
„Třeba by si to zasloužili,“ odsekl a cítil, jak mu horkost stoupá do
hlavy.
„Jak… nebelvírské!“ ironicky se na krátko ušklíbla.
„Přestaň mě neustále kritizovat a tahat za slovo. Jsi fakt strašná!“
obdařil ji nevraživým pohledem.
„Vážně? A co dalšího jsem?“ v obličeji se jí objevil neproniknutelný
výraz.
Jen se na ni se záští v očích díval.
„Nic dalšího?“ nasadila naoko překvapený výraz. „Zapomněl jsi
Voldemortova dcera.“
Harry se chtěl nadechnout k odpovědi, ale Ally ho nenechala.
„Nebo bych spíše měla říct dcera Toma Raddlea, ale vyjde to nastejno,
nemyslíš?“ V jejím hlase se jí objevil hněv. „Ano, můj drahý otec, myslel
si, že s novým jménem získá něco jiného, než měl předtím,“ zatvářila se
pohoršeně. „Zůstal stále stejný, jen pocit větší moci jej úplně pohltil.
Nikdy nikoho nezmění jeho jméno, ale mnoho lidí si to myslí - jako třeba
Ty.“
„Přeháníš to!“ zakřičel silněji, než měl v úmyslu.
Přivřela oči.
„Přeháním?“ zopakovala. „Spíš jsem měla říct, že nejsi jediný, u kterých
jsem se s tím setkala,“ zpražila ho pohledem. „Od chvíle, kdy jsem ti
řekla můj původ, mě tituluješ jako Voldemortovu dceru, nebo mě
přinejmenším pro jistotu neoslovuješ vůbec.“
„Co tím chceš říct?“ odvětil skepticky Harry.
Zavrtěla hlavou. „Na to by ses měl zeptat ty sám sebe, co tím chceš
říct,“ odsekla. „Proč je pro tebe důležité vyvyšovat to, čí jsem
potomek,“ ztišila hlas. „A přitom zapomenout, že jsem …. Ally,“ prudce se
otočila, aby jí nebylo vidět do obličeje.
„Už tu nechci s vámi být,“ otočila se po chvíli k ostatním. „Odcházím,“ v
očích se jí zablýsklo.
„Ally,“ oslovil ji Alexander.
„Ne, Alexi. Já nechci nic slyšet,“ upozornila. „Své závazky jsem splnila
a bez výčitek můžu odejít.“
„Kam chceš jít, Ally?“ přistoupila k ní Becky.
„Pryč. Od všeho a od všech,“ odpověděla stroze. „Nenávidím tohle místo,“
vzhlédla k ní.
„Tenhle nemožný boj - už toho mám po krk.“
„Vždyť se ti může něco stát,“ přidal se Samuel.
„Tobě taky,“ zadívala se na něj se znepokojivým výrazem.
Rebecca mírně svraštila čelo. Tón jejího hlasu zněl přinejmenším
strašidelně.
„Už nechci stát na žádné straně,“ pokračovala Ally. „Chci být jen sama za
sebe,“ otočila se k odchodu.
„Ally,“ do cesty jí vstoupil Alexander.
„Já musím odejít,“ ztišila hlas, aby ji slyšel jen on.
„Nemusíš,“ odporoval jí.
„Musím,“ trvala si na svém. „Už proto, že potřebuju vyřešit svůj vlastní
boj.“
„Kam chceš jít?“
Sklonila hlavu.
„Znám tě dost dlouho natolik, abych věděl, že bys v této chvíli z
Bradavic neodešla.
„Zkus mi věřit,“ zadívala se na něj.
„Chceš jít za ním?“
„Nemůžu popřít, že jsem o tom neuvažovala,“ lehce se pousmála. „Jednou to
musí přijít,“ vykročila. Avšak než stačila odejít, na něco si vzpomněla.
„Alexi,“ otočila se k němu zpět.
„Ano?“
Zašmátrala v jedné ze svých kapes. Po chvilce hledání vytáhla zažloutlý
pergamen a podala mu ho.
„Co to je?“ rozbalil jej.
„Po nějaké době, co Salazar opustil školu, se setkal opět s Godrikem a
podařilo se jim najít společnou řeč. Spolu se rozhodli, bez vědomí
ostatních zakladatelů, vybudovat pod hradem spletitý systém chodeb,“
pokývala směrem k pergamenu. „Tohle je jeho náčrt.“
Alexander pohlédl na plánek.
„Předpokládám, že se těmito chodbami dostali smrtijedi do hradu,“
pokračovala. „Je to bezpečná cesta ven, protože smrtijedi sázejí na to,
že jsou jediní, kdo o nich vědí.“
Tentokrát se na ni zadíval Alexander.
„Bude tomu tak až do chvíle, než se doví o mně. Salazar porušil pravidla
a nově postavené podzemní části hradu zdokumentoval.“
„A uložil také zde,“ dokončil její myšlenku.
„Správně,“ přitakala a náhle ji sevřela úzkost. Mnoho jistot držela ona
sama v rukou. Pravda o tom, že je poslední potomek z rodu Salazara
Zmijozela, by tuto jistotu rozmetala na kousíčky. Ohlédla se po ostatních
a pak bez dalších slov odcházela.
„Buď opatrná, Ally,“ zvolala ještě za ní Rebecca a pak se zadívala na
Samuela.
Harry s ostatními mlčky pozorovali její odchod. Nemohl si pomoci a cítil
nejen znepokojení z odchodu Ally.
„Něco se děje, Harry?“ všimla si jeho pohledu Becky.
Jen zavrtěl hlavou.