Harry mlčky pozoroval znaky na stěnách a Rona s Hermionou si nevšímal.
„Harry?“ pokusila se ho oslovit Hermiona stojící za ním. Po chvíli
zaváhání se k ní otočil a pohlédl do jejích vážných očí.
„Něco jsem zjistil,“ hlesne odevzdaně.
„Co?“ zeptali se přátelé.
Roztěkaně se na ně zadíval. „Slyšel jsem rozhovor tety a Samuela,“
bezmyšlenkovitě se podrbal na zátylku.
„Něco nepříjemného, viď?“ špitla Hermiona.
„Jo,“ kývl. „Omlouvám se, nechtěl jsem na vás vyjet.“
„Vyděsil jsi nás,“ zapojil se do hovoru Ron.
„Mrzí mě to,“ ujistil ho.
„A můžeš nám už říct, o co jde?“ pokračovala Hermiona.
„Nic, co bych teď chtěl rozebírat,“ přiznal Harry.
Ron si s Hermionou vyměnili mírně otrávené pohledy. Neodpověděli, protože
se s ním opět nechtěli hádat. Doufali, že jim to dříve nebo později poví
sám.
„Musím zjistit, co se děje,“ zadíval se na ně a zachytil jejich
nesouhlasné pohledy. „Já to musím vědět,“ dodal s mírným zamračením v
obličeji. „Nežádám vás, abyste šli se mnou,“ otočil se k odchodu.
„Děláš si legraci?“ vykročil k němu Ron. „My tě v tom nenecháme
samotného.“
„Ron má pravdu,“ připojila se i Hermiona.
Sotva znatelně přikývl.
Všichni tři vyšli ze dveří a Harry přes všechny přehodil plášť. Hermiona
měla před nedávnem pravdu. Nevešli se pod něj. Na druhou stranu to bylo
lepší než nic.
„Zkusíme najít někoho, kdo jim utekl,“ navrhla Hermiona.
„Skvělý nápad,“ pousmál se Harry.
„Myslím, že by mohli být v Komnatě nejvyšší potřeby,“ zauvažoval Ron.
„Myslel jsem na to samé,“ zašeptal Harry a opatrně postupoval dopředu.
„Co když ale o ní ví smrtijedi,“ namítla Hermiona.
„To se brzy dovíme,“ řekl rozhodně, vytáhl Pobertův plánek a zamířil
známou zkratkou do sedmého patra.
- - -
Ally vyšla před Snapeovu pracovnu. Věděla, že se nemůže vzdálit.
Nenáviděla veškerá omezení, se kterými nesouhlasila.
„Pst,“ ozvalo se za ní.
Prudce se otočila a v další chvíli pocítila příval úlevy. „Alexi, vyděsil
si mě,“ pronesla nazlobeným hlasem.
„Potichu,“ zašeptal.
„Jo, já vím,“ ztlumila hlas a byla ráda, že ho vidí. Rozhodla se však
nedávat to najevo. „Co tu děláš, proč nejsi s ostatními?“
„Šel jsem se po tobě podívat,“ přišel až k ní. „Rebbeca se Samuelem o
tebe měli obavy.“
„Umím se o sebe dobře postarat,“ zamračila se.
Prohlédl si ji.
„Nedívej se takhle na mě,“ mírně sklonila zrak. „Nemám to ráda.“
„Mohli bychom jít někam, kde si nerušeně pohovoříme?“ zeptal se jí.
„O čem chceš povídat?“ nadzdvihla obočí a zaujala nepřístupný postoj.
„Smrtijedi jsou všude po škole a brzy budou Bradavice nedobytná tvrz,“
konstatovala.
„Spíš jsem myslel, promluvit si více osobněji.“
„Alexi, přestaň s tím,“ rozpřáhla ruce.
„Je to důležité,“ apeloval na ni.
„Ale může to klidně počkat!“
„Nemysli si, že..“
„Já to vím,“ ukončila příkře debatu. „Raději mi řekni, kde jsou ostatní.“
„Harry se svými přáteli jsou stále na původním místě.“
„Skvělý, jenže to mě jaksi nezajímá,“ popuzeně zareagovala.
Alexander se na chvíli odmlčel, než se rozhodl pokračovat. „Becky a
Samuel se pokouší najít cestu z Bradavic pomocí tvého plánku.“
„Cože?“ vyjekla. „Vždyť tohle je naprosté šílenství!“
„Nekřič, prosím tě,“ požádal ji Alexander.
Zatvářila se trochu povýšenecky, když si ho letmo prohlédla. „Tak ať si
dělají, co chtějí, je mi to fuk,“ v jejím hlasu byl náznak rezignace.
„Ještě něco?“
Chvíli uvažoval, ale pak se rozhodl dále hovořit. „Jo. Našel jsem
studenty, které zatím nechytili.“
Zadívala se stranou a v očích jí zajiskřilo. „Kde?“ otočila se zpět k
němu.
„Potkal jsem Nevilla.“
„Hm,“ kývla.
„Zareagoval na útok mozkomorů u jezera a pokusil se varovat členy
Brumbálovy armády, která vznikla…,“ mírně vykulil oči.
„Co je?“ zadívala se mu do tváře.
„Od čeho máš ty modřiny?“ všiml si jich.
Shrnula si rukáv. „To není podstatný,“ odsekla.
Zaváhal, ale nakonec se rozhodl respektovat, že mu to neprozradí.
„Brumbálova armáda..“
„Vím, co je Brumbálova armáda,“ připomněla mu. „Takže se Nevillovi
povedlo upozornit je, že se něco děje?“
Kývl a mírně se pousmál, když si všiml, že se jí trochu ulevilo.
„Předpokládám, že budou v Komnatě nejvyšší potřeby,“ hlesla Ally.
„Přesně tak,“ přitakal.
Povzdechla si a zadívala se na stropní klenbu. Pak se pohledem vrátila
zpět k němu. „Jdem za nimi,“ rozhodla.
„Myslel jsem si to,“ pousmál se. „Ale musíme být opatrní,“ vytáhl svoji
hůlku.
„Já ji nemám,“ zatvářila se znechuceně.
„Hůlku?“ překvapeně se na ni zadíval.
„Má ji peroxidová obluda,“ vzpomněla si až teď.
„Kdo?“ zeptal se nechápavě.
„Malfoy,“ procedila skrz zuby.
„Draco?“
„Ne,“ pobaveně se ušklíbla. „Lucius Malfoy,“ upřesnila.
„Vy jste spolu mluvili?“
„Jistě,“ zašklebila se. „Byla to jen lehká výměna názorů.“
„A proto máš ty modřiny?“
Neodpověděla.
„Samozřejmě, jen lehká výměna názorů,“ ironicky tentokrát zareagoval on.
Zastavila se nejistě ve své chůzi a ohlédla se. Takové chování vůči ní u
něho dosud nezaregistrovala.
„Nemůžeš čekat, že budu klidný, když nevím, co se s tebou děje.“
Potlačila nutkání zeptat se na důvod a vzdorovitě na něho pohlédla.
„Víš, lidé jsou nesví, když se strachují o ty, které mají rádi,“ vykročil
chodbou a Ally nechal za sebou. Už si nevěděl rady, jak ji přesvědčit, že
mu na ní záleží.
Vyšla beze slova za ním.
- - -
Harry dorazil s přáteli do míst, kde se nacházela Komnata nejvyšší
potřeby a poté vytáhli své hůlky.
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se Ron těsně před tím, než se objevily
známé dveře, protože Hermiona nezapomněla, jak se dostat dovnitř a
třikrát soustředěně přešla podél zdi.
„Vypadá to, že přece jen budeme mít štěstí,“ zareagoval Harry a vykročil.
Ron ho i s Hermionou následoval.
„Buď opatrný,“ zašeptala Hermiona pro jistotu a Harry zatlačil na dveře.
V dalším okamžiku si oddychl nejen on, ale i jeho spolužáci v komnatě.
„Harry!“ vyšel jim vstříc Neville.
„Jste v pořádku?“ zadíval se letmo po ostatních a pak zpět k Nevillovi.
„Jo, jasně,“ uklidnil jej.
„Mysleli jsme, že smrtijedi dostali všechny,“ vydechla Hermiona a
zadívala se po svých spolužácích.
„Harry!“ uslyšel za sebou a ohlédl se. Byla to Ginny, která se mu vrhla
do náručí. Objal ji.
„Jsem ráda, že se ti nic nestalo,“ zadívala se na něho a usmála se. V
její tváři však byl patrný strach a Harry si uvědomil, jak moc je
uplakaná.
Ron se též začal rozhlížet po komnatě, aby zjistil, kdo se v ní nachází.
Spatřil Seamuse pohrávajícího si s hůlkou, dvojčata Patilovy, Deana
Thomase, Susan Bonesovou a úplně na druhé straně prvačku, kterou viděli u
jezera a vedle ní Alexandera.
„Skvělá práce, Neville,“ pochválil ho Harry a poplácal po rameni.
„Jo,“ usmál se.
„Říkal jsem si, že mozkomorové v Bradavicích jsou za normálních okolností
nepravděpodobní. Netušil jsem však, co z toho vyleze,“ lehce znervózněl.
„Víme o situaci jen díky Alexovi a Ally,“ dodal Neville.
„Ally?“ vydechl rozčarovaně Harry.
„Jo,“ přitakal. „Před chvílí dorazili,“ mávl rukou na opačnou stranu
komnaty do míst, kam se zahleděl Ron. Harry spatřil Alexandera a dívku,
kterou poznal u jezera. Alexander se pootočil jejich směrem a Harry nyní
mohl spatřit Ally sedící za ním na zemi. Nenapadalo ho nic, co by mohl v
té chvíli říct a pohledem zabloudil zpět k Ronovi.
„To není dobrej nápad,“ ohradil se Ron.
„Myslíš, že jí nemůžeme věřit?“ tázal se Neville.
„Přesně tak,“ přitakal Ron.
Harry stál beze slova i ve chvíli, kdy se na něj oba chlapci tázavě
zadívali. Nemohl z Ally spustit oči. Naklonila se dopředu a něco povídala
dívce ve zmijozelských barvách.
„Ahoj Harry,“ vytrhl ho z jeho myšlenek Alexander.
„Hlavně mi neříkej, že tu nemám co dělat,“ popuzeně se ozval.
„Měl jsi zůstat v bezpečí,“ vytkl mu opravdu Alexander.
„Nepotřebuju žádná kázání,“ zavrčel Harry.
„Jsi v nebezpečí,“ připomněl mu.
„Jsem si toho vědom,“ ujistil ho příkře. Měl už plné zuby věčného
poučování.
„Nějak si tím nejsem jista,“ ozvala se za Alexanderem Ally, která se
přitočila k chlapcům. Cítila přitom velké znepokojení a při pohledu na
Harryho udělal její žaludek náhlý kotrmelec.
„Už s tím laskavě přestaň,“ vložil se do hovoru i Ron. „Jsi fakt trapná,“
dodal odměřeně.
„Hádky nám momentálně nepomůžou,“ upozornil je Alexander a otočil se k
Ally, která si zamračeně měřila Rona.
„Teď to vážně není vhodný,“ prohodil šeptem směrem k ní.
Podívala se na něj opravdu zvláštním pohledem. „Myslíš?“ zpražila ho
pohledem, i když sama měla podobný pohled na věc.
Alexander znejistil. Vzal ji za paži a odvedl ji z dosahu ostatních. „Co
se děje, Ally?“ zeptal se šeptem.
V té chvíli se v jejích rysech obličeje objevilo napětí a ve tvářích
cítila stoupající horkost. „Nezbývá moc času,“ promluvila tiše.
„Na co?“ díval se na ni znepokojeně.
Zaváhala. „Tohle není bezpečné místo a nikdy nebylo,“ zadívala se mu do
očí.
„Nechtěla jsem to tak. Vůbec si tu neměl být a on,“ ukázala směrem k
Harrymu, „taky ne.“
Nerozuměl a tázavě se na ni zadíval.
Sklopila zrak a strčila ruce do kapes.
„Oni ví, kde jsme,“ vydechla.
Než se Alexander stačil zeptat, přeběhl mu mráz po zádech. „Smrtijedi,
oni?“ soukal ze sebe. „To.. proč.. jak?“ rozhodil zmateně rukama s
šokovaným výrazem.
„Některá rozhodnutí jsou těžká,“ začala, „a já už vím, na kterou stranu
tohoto boje patřím,“ zvedla hlavu a zadívala se na něho pevným pohledem.
Uvnitř však cítila, jak jí srdce prudce tluče a čím déle na něj hleděla,
tím více měla co dělat, aby zadržela slzy a nevpadla mu do náručí. Přála
si, aby měla možnost mu vše vysvětlit, ale věděla, že už není čas.

Mezitím stále po dvojici pokukoval Harry neustále šokovaný zjištěním
pravdy ohledně Ally. Už se nedovedl schovávat před faktem, že jeho matka
měla dalšího potomka s člověkem, kterého tolik nenáviděl. Stále však
nechápal, jak je to jen možné. Co se stalo? Proč, proboha proč? Utápěl se
v otázkách pro něj najednou tak zásadních, že sotva vnímal, co se děje
kolem.
Z úvah jej vytrhlo hlasité prásknutí, když se dveře rozletěly dokořán.
Všichni se strnule zadívali jejich směrem a místnost zaplnil červený
záblesk. Harry sebou prudce trhl a pak přistál na zemi vedle Hermiony.
Ozvala se další rána a v místnosti se objevilo několik postav. Na prahu
stálo několik smrtijedů hledících na neozbrojené a vyjevené studenty.
„Opravdu skvělá práce, slečno Owensová,“ zašklebil se Lucius Malfoy
směrem k Ally. „Severus je na vás jistě pyšný.“
„Chcípni, pro tebe jsem to nedělala,“ zamumlala si pro sebe a jediný, kdo
ji slyšel, byl Alexander.
Všichni se po Ally podívali a nevěřili vlastním očím. Neohlížela se na ně
a chystala se zamířit k hloučku smrtijedů. V tom jí Alexander do dlaně
vtiskl malý předmět. Letmo se na něj zadívala a než stačil někdo cokoli
udělat nebo říct, nakráčela před Luciuse s nataženou pravou rukou a
ledovým pohledem se na něj zadívala. V levé ruce tiskla předmět od Alexe.
„Tu hůlku,“ řekla pevně.
Lucius se ironicky ušklíbl a z hábitu vytáhl její hůlku. Hmátla po ní a
změřila si ho pohledem.
„Co to děláš, Ally?“ vzpamatoval se první Neville.
Při vyslovení jejího jména lehce ztuhla a na Nevilla se ani nepodívala.
Smrtijedi teď na všechny mířili svými hůlkami.
Harry se prudce zvedl celý rudý vzteky. „Já jsem věděl od začátku, že jsi
na straně Voldemorta,“ začal vykřikovat směrem k Ally a zároveň měl
pocit, že se mu snad podlomí kolena.
„Pottere, sklapněte!“ vřítil se dovnitř Snape s připravenou hůlkou.
„Jak jsi jen mohla.. ?“ vřískl opět Harry a sám nevěděl, co přesně chce
říct.
„Nejsem zvědav na vaše výlevy!“ odfrkl si Snape a švihl hůlkou proti
Harrymu. V dalším momentu se Harry skácel na podlahu. Nemohl riskovat, že
prozradí o Ally její původ.
„Harry!“ vykřikl Ron s Hermionou a sklonili se k němu.
„Opravdu dojemné,“ zašklebila se Belatrix.
Ron zaťal ruce v pěst a napřímil se. „T-ty!“ ukázal prstem na Ally, „ty
jsi naprosto stejná zvrácená bestie jako tvůj otec!“ roztřeseným hlasem
začal vykřikovat.
„Nepochlubil ses, že máš tak lichotivou pověst,“ ušklíbl se Lucius na
Snapea.
Ally se na Rona pobaveně usmála. „Spíše bych řekla, že po matce,“
zakřenila se.
Ron už otvíral ústa, když se do hovoru ozvala Belatrix, která byla
unavena takovým tlacháním. „Pokud okamžitě nezavřeš tu svoji nevymáchanou
hubu, schytá to tady tvůj přítelíček,“ namířila hůlkou na Harryho, který
byl stále v bezvědomí. Ron neochotně zmlkl a patřičně se zakabonil.
„Jestli se o cokoli pokusíte, tak váš Potříček to schytá jako první,“
sykla Bella a přejela všechny přítomné vražedným pohledem.
Ally se otočila na podpatku a prudce otevřela dveře, které se při
příchodu smrtijedů sami zavřely. Neohlížeje se na nikoho, vyrazila
chodbou pryč.
„Už aby tenhle den skončil,“ nevrle odsekla a pohodila svými černými
vlasy. Do hábitu zastrčila svoji hůlku a se zájmem rozevřela dlaň, aby
zjistila, co jí Alexander vlastně dal.
Malý křížek.