3. kapitola Vešla do svých komnat a zamířila do laboratoře. Jak ráda by si dala koupel a zbavila se všech hrůz, které se jí ten večer podařily, ale ta musela počkat. Nejprve se musí postarat o přísady do lektvarů. Laboratoř byla nejtemnější místnost z celých komnat. Černé kameny na podlaze, černé dřevo na stěnách a ebenový nábytek. Police zaplněné lahvemi se sušenými škorpióny, tarantulemi, kořeny Scvrklofíku, dračí kůží, drápy z Hipogryfa a dalšími přísadami, které musí být v každé laboratoři lektvaristy. Připravila si pracovní stůl a jala se krájet, drtit a sušit listy těžce vydobytých rostlin. Pilně se soustředila na svou práci, takže si nevšimla nebezpečí, které číhalo ve sklenicích s květy. Natáhla se pro další květ, když ucítila pálivou bolest v ruce. Vyděšeně se poohlédla po příčině bolesti a spatřila zelený list v záplavě červené barvy. Na malou chvíli ochromena tím, co vidí, zůstala zkoprněle stát. Po chvíli ji její logické myšlení vytrhlo ze zamyšlení a spěchala pro protijed, který měla na protější polici. Malátným krokem se přibližovala k lektvaru, když se jí začalo zaostřovat vidění „Tak to je špatný, hodně špatný. Hermiono klid,“ okřikla se „to zvládneš, ještě pár kroků.“ Už lahvičku držela v ruce, když se propadla do tmy. S mírným mravenčením v celém těle se probrala ve známé místnosti, i když si najednou nemohla uvědomit, co za místnost to je. Pokusila se otevřít oči, ale rychle je zavřela, když začaly bolet, jako by ji do nich někdo píchal nožem. „Hermi, konečně jsi vzhůru, tolik jsem se bál. Jak ti je?.“ Otočila se směrem, odkud vycházel Jeremyho vystrašený hlas. „Je mi fajn, teda až na to, že mi brní celé tělo, do očí mi někdo zařezává žiletky a nic nevidím. Kde to vlastně jsem? Nějak si to nemůžu vybavit.“ „Jsi na ošetřovně. A neboj, to brnění, slepota i bolest očí za chvíli přejde, je to následek jedu z listu rostlin, které jsme sbírali.“ „Jo já vím. Jak jsem se sem vlastně dostala? Poslední co si pamatuji, je bolest v ruce a snaha dostat se k protijedu a pak jenom tma.“ „No, potom co jsme se vrátili z naší výpravy, jsme šli každý do svých komnat. Šel jsem se vysprchovat a potom za tebou, protože jsem věděl, že určitě nepočkáš do rána, a začneš přísady hnedka zpracovávat. Ještě, že jsem to udělal. Našel jsem tě ve tvojí laboratoři v bezvědomí, s lektvarem v ruce. Hned jsem ho poznal. Nalil jsem ti ho do úst a odnesl tě sem. Strašně jsem se o tebe bál. Byla si smrtelně bledá, myslel jsem, že jsem přišel pozdě.“ V jeho hlase slyšela nesmírnou bolest a starost o její zdraví. „Jsem ráda, že mě tak dobře znáš. Kdybys nepřišel, už bych teď byla mrtvá. Děkuji.“ Chytl ji ruku a mírně stisknul, „Nevím, co bych tu bez tebe dělal. Nechám tě teď odpočívat a stavím se později.“ Políbil ji na čelo a vyšel z ošetřovny. Přemýšlela nad tím, co se teď stalo. Políbil ji. I když jen na čelo, ale i tak. Nic na to neřekla, snad si nebude myslet, že má šanci ji získat. Sakra proč to udělal, všechno jen komplikuje. S povzdechem se zavrtala zpátky do peřin a ponořila se do snů. „A ty jeho oči. Černé jako noc.“ „A ta jeho impozantní chůze. Asi jsem se zamilovala.“ „Hele, já ho viděla první.“ Probudily ji hlasy jejích přítelkyň, které se určitě rozplývaly nad svým novým objevem. Sally a Susan si byly strašně podobné. Kdo je neznal, myslel by si, že jsou to dvojčata. Stejné dlouhé černé vlasy, šedá barva očí, menší postava. I povahově si byly velmi podobné. Energické a trochu ztřeštěné. Byly nerozlučné kamarádky, teda dokud nepřišlo na kluky, to se pak proklínaly na každém kroku, ale záhadně to vždycky trvalo jen něco přes hodinu a brzo to přešlo. Vždy se jím líbil stejný kluk a jak je vidět, i teď se zakoukaly do toho samého. Hermiona se posadila na posteli, aniž by si ji všimly. „Tak, kdo je váš nynější objev?“ zeptala se a konečně je vytrhla z pění ód na neznámého. „Jéé, Mio, nechtěly jsme tě vzbudit.“ Omlouvaly se obě zároveň. „To je dobrý. Tak co ten objev.“ „Kdybys ho viděla. Přijel včera večer, ale viděly jsme ho až dneska na snídani. Není to vyložený krasavec, ale ty jeho oči.“ Susan si povzdechla a zasněně na něj vzpomínala. „Je na něm něco zvláštního, takového tajemného.“ Pokračovala Sally. „Však ho určitě uvidíš na večeři. Ošetřovatelka říkala, že až se vzbudíš, můžeš už odejít a je akorát sedm. Doufám, že tam bude, protože na obědě nebyl, snad nedrží hladovku.“ „A není to žádný student, je asi tak o dvacet let starší a to ho jen dělá zajímavějšího.“ „Ředitel říkal, že přijel, aby se věnoval svému výzkumu, a že potřebuje klid, tak ať ho nikdo nevyrušuje.“ „Neříkal jak se jmenuje a my jsme ochotné si o něm všechno zjistit a hlavně ho ulovit. To bychom se na to podívaly, aby nepodlehl.“ Skákaly si do řeči, ale Hermioně to bylo jedno, už si na to zvykla. Docela jí připomínaly Freda s Georgem. „Tak to abychom šly, ještě ho prošvihneme.“ Pomalu se vyhrabala z postele, odešla se převléct a mohly se vydat do síně, kde se podávalo jídlo. Dělalo jí to trochu potíže, protože viděla ještě trochu rozmazaně, ale lepšilo se to. Byly zrovna před dveřmi, když se Susan se Sally zastavily a zůstaly zírat za jeden ze sloupů, který byl ve vstupní hale. Vrátila se k nim a zeptala se. „Co se děje? Na co tak koukáte?“ Susan se vzpamatovala první. „To byl on, běž se rychle podívat, možná ho uvidíš jak jde dovnitř druhými dveřmi.“ „Proč? Když šel dovnitř tak ho uvidím tam.“ Obě se na ni ostře podívaly, jen si povzdechla a rázně vyrazila ke sloupu. Zrovna zacházela za roh, když do něčeho narazila, ztratila rovnováhu a spadla. Podívala se na postavu, se kterou se střetla a oči se jí hrůzou rozšířily. Raději by čelila rozzuřenému vlkodlakovi, než černé postavě před sebou.