Bylo již pozdě v noci, když se Samuel procházel po chodbách osvětlenými loučemi. Rebecca po několika neúspěšných pokusech konečně usnula na ošetřovně. Samuel však stále nemohl spát, i když byl unavený podobně jako Becky. Harry na tom nebyl o nic lépe. Seděl ve společenské místnosti Nebelvíru a prohlížel si Pobertův plánek. Díky němu měl všechny jako na dlani. Několik lidí ale nemohl najít. Mezi nimi byl i Severus Snape a muž, se kterým chtěl mluvit co nejdříve – Albus Brumbál. Oba byli očividně mimo hradní prostory, pravděpodobně ve štábu Řádu. Snape nakonec nebyl tím zrádcem, jak předpokládal a ač nechtěl, jeho myšlenky se stále vracely k setkání s Voldemortem a jeho výrazu, když zjistil, že je Ally jeho potomek. Nechtělo se mu vůbec věřit, že by o tom neměl ponětí. Vyskočil z křesla a zamířil ze společenky ven. Potřeboval odpovědi teď hned a bylo mu jedno od koho. V tom případě neměl moc na vybranou, protože pochopil, že skoro všichni spí. Zaujala ho proto pohybující se tečka s nápisem Samuel Snape. Když vyšel z koleje, zamířil jeho směrem. Našel ho, jak sedí na lavičce ve druhém patře s obličejem schovaným v dlaních. O chvíli později vzhlédl a Harry mu uviděl do ustaraného obličeje. „Harry?“ všiml si ho, jak postával kousek od něho. „Pane profesore?“ oslovil ho Harry a odhodlaně k němu přišel. „Takhle by ses tady neměl potulovat, Harry.“ „Nemohl jsem spát,“ přiznal. Samuel se na něho zahleděl a pak mu naznačil, ať se posadí vedle něho. „V tom nejsi sám,“ přiznal. „Já… potřebuju s někým… mluvit,“ vysoukal ze sebe chlapec. Samuel se na něho zkoumavě zadíval a pak se mírně pousmál. „Co máš na srdci?“ snažil se mu to ulehčit. Harry se zahleděl před sebe a spojil své ruce. Najednou se mu z hlavy vytratila jakákoli slova. „Mám si tipnout?“ začal Samuel. „Jedná se o Ally?“ Roztržitě se na něj zadíval a přikývl. „To je hodně složitá,“ hledal správné slovo, „záležitost.“ „Voldemort, myslel jsem, že… ,“ rozpojil ruce a opřel se o lavičku. Samuel se zatvářil mírně nesouhlasně při vyslovení jeho jména, ale přesto věnoval Harrymu veškerou svoji pozornost. „Od začátku jsem myslel, že ví o tom…,“ stále se ve své řeči zasekával. Samuel však tušil, co ho může tak pálit. „Že má dceru?“ dokončil jeho otázku. „Jo,“ vydechl Harry. Samuel zavrtěl hlavou. „Muselo to zůstat utajeno, Harry,“ začal vysvětlovat. „Nemohl to vědět nikdo mimo těch, co strážili její tajemství.“ Harry k němu vzhlédl. „Byl jsem jedním z nich až do doby, než - než ti sama pravdu prozradila. Nemohla to sice říct naplno, ale tys to správně z jejích náznaků pochopil.“ Harry zavrtěl hlavou. „Nemůžu tomu pořád uvěřit.“ „Čemu, Harry?“ zeptal se. „Tomu, že je Ally Raddleova dcera nebo, že máte společnou matku?“ Harry se prudce zvedl. „Nenávidím ho, nenávidím ho o to víc,“ zvýšil hlas a cítil, jak mu myšlenka na Voldemorta zatemňuje jasnou mysl zlobou. „Ne, Harry,“ zvedl se také, „možná, že bychom si měli něco vyjasnit.“ Po jeho slovech se na něj znepokojivě zahleděl. „Lilly se s Voldemortem zapletla dobrovolně.“ „Cože?“ vyjekl Harry. „To vám nevěřím!“ „Já tě nenutím, abys mi věřil,“ přisvědčil, „ale pochop, že nemám důvod, proč bych si to vymýšlel.“ „Ne, to…,“ vrtěl hlavou. Co ještě přijde, ptal se sám sebe a musel neustále potlačovat myšlenky za samotnou Ally. Poté začal nervózně přešlapovat. „Já to pořád nechápu,“ mírně se zamračil. „To nikoho nepřekvapuje, Pottere,“ ozval se za ním ledově chladný hlas a zpoza rohu vyšla postava v černém hábitu. Severus Snape přezíravě pohlédl na dvojici a zastavil se u Harryho. Jeho hlas zněl nuceně klidným tónem, ale z jeho očí se dala vyčíst zloba. Přistoupil k němu sotva na pár centimetrů a Harry si teprve uvědomil, jak je v obličeji neskutečně pobledlý. „Pozorně mě poslouchejte, Pottere,“ vyzval ho neústupně. Harry se zadíval do profesorových očí a poprvé v životě měl co dělat se strachem, který v něm vyvolával. „Myslím, že už je pozdě, Severusi,“ ozval se Samuel. „Ty buď zticha!“ otočil se k němu s pohledem, kterým mu jasně říkal, aby se do toho nepletl. „Podívej, já chápu, že jsi…,“ začal Samuel. „Varuju tě,“ zvedl výhrůžně prst. „nepleť se do toho!“ „Takovým tónem se mnou nemluv,“ ohradil se podrážděně Samuel. „Nejsem tvůj student, abys na mě takhle křičel,“ připomněl mu. „Nebudeš mi říkat, co mám dělat,“ vyštěkl Snape. „Fajn,“ procedil Samuel rezignovaně, „ale uvědom si, že Harry nemůže za svoji nevědomost,“ neodpustil si. Severus nadzdvihl obočí. „Ach tak,“ hlesnul zlostně a prudce se otočil k Harrymu, který div nenadskočil. „Zapomněl jsem, že bezduchost a snížený intelekt pana Pottera vždycky omlouvá.“ Na Harrym bylo poznat, že se chce ohradit proti takové urážce, ale ani nedostal šanci. „Ani se neopovažujte, Pottere, cokoli říkat,“ přešel ze šepotu do normální mluvy, která se po chvíli proměnila v křik. „Nikdy jste se nesnažil vnímat, co jsem vám říkal, protože vám to vaše arogance nedovolila,“ spustil a přitom se díval Harrymu do očí. „Na prvním místě vždy vy, že, pane Pottere?“ jedovatě se po něm ohnal. „Ne, já…?“ zkusil profesora přerušit. „Řekl jsem vám,“ chytil ho pevně za paži, „abyste sklapnul,“ prudce s ním škubl a odhodil ho na podlahu. Harry se v šoku ze Snapeova chování jen těžko vzpamatovával. Klidně by na místě mohl odpřísáhnout, že takto vytočeného ho ještě nikdy v životě neviděl. To samé si pomyslel i Samuel, ale nabýval dojmu, že pokud by zasáhl, situace by byla daleko horší. „Zapamatujte si jedno, Pottere,“ vztekle se do něj pustil. „Nejste v žádném případě výjimečný, i když vás mnozí považují za vyvoleného a nedotknutelného. Chce se mi až zvracet z vašeho vnímání vlastní neomylnosti a podání hrdinství. Jste jen ubohý nevychovaný břídil, který se schovává druhým za zadkem a vystavuje ostatní nebezpečí.“ „Vždyť je to absurdní,“ okřikl ho bratr. „a ty to moc dobře to víš.“ Šlehl po Samuelovi opravdu nepěkným pohledem, ale nenechal se odradit od toho, aby dokončil svoji řeč. „Pokud se Ally cokoli stane, tak nechtějte vědět, co s váma udělám!“ zahřímal. Nakvašeně se odvrátil od dvojice a rázným krokem odcházel.