Kapitola 10 – Situace se vymyká z rukou Harry se do čísla čtyři v Zobí ulici vrátil pouze s velikou nechutí. Byl v pokušení nechat Záchranný autobus, ať ho odveze na Příčnou ulici, kde by si v Děravém kotli zaplatil pokoj. Bohužel ale venku stále byli lidé, a k tomu ještě Voldemort, kteří by nejraději viděli jeho hlavu napíchnutou na kůlu. Ochranná kouzla kolem domova Dursleyových by ho měla prozatím ochránit, alespoň před vnějším nebezpečím. Kromě toho Harry věděl, že Brumbál by spustil pořádný povyk, kdyby se tam nevrátil. Harry byl, technicky vzato, ještě pořád dítě, a proto neměl v kouzelnické společnosti o moc větší práva než průměrný domácí skřítek. Neviděl jinou možnost, a proto se pomalu šoural po chodníku směrem ke dveřím strýcova domu. Kufr táhl za sebou a Hedviččina klec stála na něm. S povzdechem stiskl domovní zvonek. O chvíli později se otevřely dveře a jeho strýc na něj vrhl nenávistný pohled. „Jsi zpátky?“ „Ano, pane,“ odpověděl Harry opatrně. Následující tři měsíce potřeboval co nejméně potíží. „Zalez dovnitř,“ zavrčel strýc, „než tě někdo uvidí.“ Jakmile se ocitl uvnitř, byl mu jeho kufr odebrán, vhozen do přístěnku pod schody a uzamčen. „Prosím, já to potřebuju,“ řekl co nejopatrněji. „Mám na léto úkoly, které musím udělat.“ „V mém domě se nic takového nebude dít. Nebudu tady snášet tvou – nenormálnost – kluku. Bude lepší, když tě z té tvé školy pro debily vyhodí, aby ses naučil žít jako slušný člověk.“ Probodával Harryho pohledem a cukaly mu ruce. Harry věděl, že jenom hledá záminku, aby ho mohl potrestat, a tak jenom stál a nic neříkal. Bohužel to strýce dopálilo ještě více. Jeho facka Harryho naprosto zaskočila a upadl na podlahu. „Nepokoušej se mě očarovat, ty ubohý mizero!“ zařval strýc. Harrymu se točila hlava a byl rád, že se udrží na všech čtyřech. „Vernone, co se děje?“ zeptala se teta Petunie, která se objevila ve dveřích a tvářila se vztekle. „Ten kluk na mě zkoušel něco divného,“ řekl na obranu. „Jenom jsem byl zticha,“ zamumlal Harry. Celá čelist ho palčivě bolela. „To ses měl naučit už dávno,“ zasyčela jedovatě. Harry potlačil bolestivý sten, když vstával. Jeho slova minulé léto musela opravdu zasáhnout bolestivou strunu. Řekl to, ještě když se jeho vzpomínky dávaly dohromady, ale byla to naprostá pravda. Teta Petunie záviděla své sestře manželství s Jamesem, a to bylo hnací silou k její nenávisti k němu; dočetl se o tom v Lilyně deníku, který našel v rodinném trezoru Potterových. Petunie mu nikdy neodpustí, že se to dozvěděl. Musel držet jazyk za zuby, pokud to nechtěl ještě zhoršit. „Můžu se vrátit do svého pokoje?“ zeptal se potichu. Odfrkla si, ale přikývla. Strýc Vernon se ale natáhl po Hedviččině kleci a zamkl jí dvířka. „Co to – ?“ zeptal se Harry bez přemýšlení udělal krok před. Byl odhozen ke stěně a přitisknut k ní Vernonovou rukou. „Ten – pitomý – pták – zůstane – tady! Nebo mu osobně zakroutím krkem. Když si odešel do té tvojí školy pro debily, měli jsme návštěvu. Přišel strážník a ptal se, proč tě vídával pozdě v noci venku.“ „N-někdy, nemůžu u-usnout, když je horko. Tak se jdu projít.“ Řekl Harry honem a proklínal svůj roztřesený hlas. „N-nechtěl jsem nikoho obtěžovat.“ Vernonova sádelnatá ruka popadla Harryho za triko. Odtáhl ho od stěny a znovu jím do ní vrazil. „Žádné další noční procházky se nekonají, zmetku, nebo se postarám, abys už neuměl chodit. Tvoje teta se tě už nebude zastávat, a kdyby bylo po mém, jsi už mrtvý. Je to jasné?“ Harry si nepamatoval, že by kdy viděl svého strýce tak plného vražedného odhodlání. Jenom němě přikývl. Pořád tu byl uvězněn okolnostmi. Musel tu zůstat, nebo by všechno pokazil a všichni, na kterých mu záleželo, by zemřeli. „Ano, strýčku Vernone. Omlouvám se a už se to nestane,“ řekla slabě. Nenáviděl se za každé slovo, které vypustil z pusy. Harry byl surově strčen směrem ke schodům a sotva nezapackoval. Jeho bratranec Dudley se na něj shora díval a oči mu blýskaly, zatímco Harry roztřeseně stoupal po schodech. Když ho míjel, Dudley do něj prudce strčil loktem. Harry se bolestně odrazil od stěny, ale dokázal se zapotácet kupředu, místo toho, co by spadl dolů ze schodiště. Harry došel ke dveřím ložnice pro hosty a s povzdechem je za sebou zavřel. Posadil se na rozvrzanou matraci a zkontroloval si kapsy. Měl u sebe měšec s jedním galeonem a šesti svrčky, hůlku zastrčenou ve vyplandaném rukávu Dudleyho starého trička a v kapse Ginninu šálu, kterou nyní vytáhl a zastrčil pod svůj polštář. Čekalo ho velmi dlouhé léto. Druhého dne se Harry, ještě celý rozbolavělý ze včerejška, pustil do práce. Zadní zahrada opravdu zdivočela a většinu dne jenom vytrhával plevel. Teta ho s nechutí zavolala na oběd a pak ho poslala zpátky pracovat. Její chování k němu se od včerejšího večera nezměnilo. Odmítala se na něj skoro podívat, což bylo vzájemné. Ale dokud neměl kam jinam jít, nebo neměl na Dursleyovy nějakou páku, byl jim vydán na milost. Pro kouzelnický svět byli stále jeho příbuzní a mohli ho vychovávat, jak chtěli. Když přišel domů Vernon, Harry si dal záležet, aby byl ve své ložnici a z dohledu. Ruce a záda ho pořád bolela z plení a krk měl spálený od slunce, ale stačilo se na několik minut protáhnout a bylo to lepší. Počkal, až budou všichni jíst večeři, než zariskoval cestu na záchod. Jakkoliv ale byl unavený, nemohl okamžitě usnout. Včera byl tak omámený z mlácení o stěnu, že si nedokázal vzpomenout, jestli se mu něco zdálo. Dnes si byl jist, že se noční můry vrátí, a pochyboval, že dokáže být zticha. Místo spaní zíral na strop. Později té noci slyšel hlasitý křik z manželské ložnice. Znělo to, jako kdyby se jeho strýc a teta strašlivě hádali, ale neměl tušení proč. Když ale zaslechl, jak jeho strýc řve cosi o „idiotu Jamesi Potterovi“, ztuhla mu krev v žilách. Slyšel snad strýc, co řekl tetě Petunii minulý srpen? Proto mu teď oba dva šli po krku? Nakonec usnul kolem půlnoci. Nějakým zázrakem, když se ve čtyři ráno probudil, dokázal zadržet výkřik. Tiskl pěsti pak pevně, až mu klouby zbělely do barvy kostí. Procházel pobořeným nádvořím v Bradavicích a znovu nacházel své kamarády, znovu našel Ginny. Odhadoval, že se mu to zdálo, protože mu chyběly Bradavice, ale to nijak nepomáhalo. Následující čtyři týdny strávil v podobném duchu. Nedostal žádné dopis od svých kamarádů, ale to ho tentokrát neznepokojovalo. To jen trochu bláznil Dobby – kradl mu poštu, aby si Harry myslel, že nikomu na něm v Bradavicích nezáleží. Místo aby si dělal starosti, přemýšlel, co skřítkovi řekne, až se konečně objeví. Věděl, že strach z kouzel byla jedna z mála věcí, která dokázala přimět strýce Vernona se ovládat. Nehodlal riskovat, aby Dobby znovu přivolal varování z Ministerstva. Ráno, v den jeho narozenin, ho nijak netrápilo, že si na něj Dursleyovi nevzpomněli. Vůbec ho nezajímalo, co si o něm vzorové příklady pro Komisi za znovuzavedení lovu mudlů mysleli. Doufal jenom, že Weasleyovic chlapci budou jednat tak jako minule. A do té doby bylo lepší držet hlavu při zemi. A tak se držel stranou během strýcových zmatených příprav na návštěvu Masonových. Když si všiml Dobbyho, jak na něj zírá z živého plotu, dělal, že nic neviděl. „Vím, co je dneska za den,“ zazpíval Dudley, když se k němu přikolébal. Harry se ani nezvedl z lavičky. „Jo, mám narozeniny,“ řekl rovnou. „A určitě si říkáš, proč jsi nedostal žádné dárky,“ zeptal se Dudley jízlivě. „Řekl bych, že jenom proto, že mi něco krade poštu,“ řekl Harry unaveným hlasem. Dudley otevřel pusu, aby odpověděl, ale nic ze sebe nevydal. „A protože bydlím s lidmi, kteří mě nenávidí. Nejsi rád, že se o tebe tví rodiče tak starají, Dudley?“ Harry byl příliš unavený na hádku se svým bratrancem, ale na druhou stranu nedokázal mlčet. „Nic- nic víc si nezasloužíš, když jsi šílenec,“ posmíval se Dudley. „Ne,“ odporoval Harry odevzdaným tónem. „To proto, že moji rodiče zemřeli za správnou věc, a nikdo si nedokázal představit, že by mohla mít tak nenávistnou sestru. Nejsi na to hrdý, Dudley?“ To bylo víc, než Harry chtěl říct, ale slova mu prostě vyplynula z pusy. Nejspíš si přepadal, že mluví k bratranci, kterého před lety zabili smrtijedi. „Povím to mamce!“ pohrozil Dudley. „Udělej to, Dudley. A ona mě potrestá a dokáže, že mám pravdu. Budeš pak z toho mít lepší pocit?“ Dudley ho probodl pohledem a oddusal. Harry ale nezaslechl žádný Petuniin křik. Když zapadlo slunce, vrátil se do kuchyně a teta mu dovolila sníst sýrový sendvič. Když v troubě spatřil vepřovou kýtu, začaly se mu sbíhat sliny, ale snažil se nevšímat si kručícího žaludku. A když otevřel dveře své ložnice, čekal na něj na jeho posteli Dobby. „Ahoj, Dobby,“ řekl Harry. Usmál se, když na něj skřítek vykulil už tak obrovské oči. Předpokládal, že trocha předvádění nemohla uškodit a možná by mu mohla pomoct přesvědčit dobře smýšlejícího skřítka, aby ho přestal „chránit“. „Harry Potter už ví jak se Dobby jmenuje. Harry Potter je opravdu mocný kouzelník. Dobby je o to více rád že sem přišel, aby… aby…“ Maličký tvor se popadl za jedno ucho a začal tlouct hlavou o dveře skříně. Harry to předvídal. Popadl Dobbyho pevně kolem pasu a zvedl ho do vzduchu, aby zamezila jakémukoliv dalšímu trestání. „Dobby,“ vyštěkl Harry. „Když je domácí skřítek na návštěvě u cizího kouzelníka, Není vázán řídit se jeho pravidly?“ „Ano, Harry Pottere, jenom pokud tím nezradí svou rodinu.“ „Dobrá. První pravidlo pokoje Harryho Pottera je, že domácí skřítkové se nesmějí trestat sami. Já budu rozhodovat, jestli bude potřeba nějakého trestu. Je to jasné?“ zeptal se a jemně posadil maličkého mužíčka zpátky na postel. Harry Potter je příliš štědrý k ubohému domácímu skřítkovi! Harry Potter je ten největší čaroděj–“ pištěl Dobby. Harry zvedl ruku. Slyšel, jak konverzace pod nimi zakolísala a umlkla. Nejraději by se kopl do břicha. „Druhé pravidlo: rozhovory se musí odehrávat velmi tichým hlasem. Musím tady být potichu, nebo se sem přižene můj strýc a začne mě škrtit. Je to jasné?“ Dobby polknul, až se mu ohryzek na krku legračně zahoupal. „A teď, než cokoliv řekneš. Nemusíš žádným způsobem zradit svou rodinu. Vím, že patříš Malfoyům. Vím, že to jsou zlí čarodějové; potkal jsem Draca a vychovat takové dítě může být výsledkem jenom dlouholetého vědomého snažení. Vím, že se v Bradavicích chystají vypustit veliké zlo. A i když oceňuju, že se mě snažíš chránit, musím do Bradavic nastoupit, abych to zlo mohl zastavit.“ „Ale Harry Potter je příliš důležitý, aby tak riskoval! Harry Potter už dvakrát unikl Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit. Ale v Bradavicích bude Harry Potter ve smrtelném nebezpečí!“ Nebohý tvoreček si doslova zoufal a začal si škubat vlastní plandající uši. „V Bradavicích je Harry Potter v nebezpečí neustále. Kamkoliv zatracený Harry Potter jde, je v zatraceném nebezpečí,“ vrčel Harry a pokoušel se ovládnout své rozčarování. „Podívej, Dobby. Řekl jsi, že jsem veliký kouzelník, že?“ „Harry Potter je ten největší kouzelník všech dob!“ souhlasil domácí skřítek horlivě. „Tak dobrá; a víš, co dělá kouzelníka velikým?“ Dobby se už netvářil tak jistě. „Harry Potter je mocný, moudrý a příliš laskavý k ubohému domácímu skřítkovi?“ „Jednou mi někdo řekl, že veliký kouzelník je ten, kdo dělá veliké věci. Rozumíš tomu, Dobby?“ Dobbyho obrovité oči na něj jenom jednou mrkly. „Pokud mi zabráníš vrátit se do Bradavic, abys mě uchránil před pastí Malfoyových, pokud mi zabráníš, abych chránil své přátele, budeš tím pomáhat Malfoyům. Zabráníš mi, abych se stal velikým kouzelníkem.“ Dobby si poraženě povzdechl. „Ale oceňuju, co ses pokoušel udělat. Pokud najdu způsob, jak tě osvobodit od Malfoyů, udělám to.“ Dobby se na něj jenom ohromeně zadíval. Žádný div, pomyslel si Harry, právě jsem vyslovil jeho životní sen. Po chvíli Dobby potřásl hlavou. „Dobby neví, jak se Harry Potter všechny tyhle věci dozvěděl, ale Dobby nebude překážet velikému kouzelníkovi.“ „To jsem moc rád, Dobby. Mohl bys mi teď prosím vrátit mou poštu?“ Dobby se ostýchavě pousmál a zamával rukou. Na Harryho stole se objevil stoh dopisů a několik balíčků. „Dobby teď musí odejít, nebo se Dobbyho rodina dozví, že byl pryč. Dobby ví, že Harry Potter bude největším kouzelníkem všech dob!“ S tichým lupnutím skřítek zmizel. Harry s úlevou vydechl. Alespoň téhle katastrofě jsem zabránil. Usmíval se, když se prohraboval dopisy. Nejvíce jich bylo od Ginny. Všechny přečíst by zabralo více než den. Pokud její dopisy stále zaháněly jeho noční můry, bylo by moudré je brát den po dni a odpovídat postupně, aby mu vyšly na co nejdéle. Ovšem s Hedvikou zamčenou v kleci musel počkat, až se znovu objeví Eroll. Když teď Dobby nepoužíval skřítkovskou magii, aby Harrymu kradl dopisy, mohl Harry při prvním příletu Weasleyovské sovy poslat odpověď. Dokud bude jeho okno přes noc otevřené, mělo by to vyjít. Nepamatoval si, že by mu někdo posledně poslal dárek k narozeninám, ale zase předtím z Dobbyho nikdy svou poštu nedostal. Asi mi o něm minule neřekl, když zjistil, že mi Dobby kradl poštu, abych si nevyčítal, že jsem o něj přišel, řekl si. Krabice byla asi stopu vysoká a zabalená v barevném papíře. Nebyla na ní napsaná žádná adresa, ale pravděpodobně k ní byl připevněný nějaký z dopisů. Harry dárek rozbalil a nazvedl víko. S přidušeným výkřikem uskočil dozadu, když se z krabice vyhrnuly čtyři rozmazané šmouhy. Jedna z nich se okamžitě přisála na jeho předloktí a ucítil, jak se mu do kůže zahryzly ostré zoubky. Harry to plácnutím odehnal, ale zanechalo mu to na ruce půlkruh krvácejících ran. Zranění okamžitě začalo bodavě pálit. Harry se zapotácel a mával kolem sebe rukama, aby je zahnal. Okamžik mu trvalo, než poznal, že to jsou běhnice. Spolu s Weasleyovými jich vyhubili celé hnízdo, když čistili Grimmauldovo náměstí. Paní Weasleyová je varovala, že jejich kousnutí je otrávené. Zatraceně, kde je lahev běhnicidu, když jednu potřebuju? Kousaví létající tvorečci se kolem něj hemžili, doráželi na oči a obličej. Harry jim uskočil a snažil se přistát co nejtišeji. Tlumená konverzace u večeře linoucí se zdola dodávala celé situaci podivnou ironii. Jedna z těch, která dorážela na jeho obličej, se stočila dozadu, rozlétla k dalšímu útoku a Harryho ruka vyrazila obloukem v učebnicovém úderu hřbetem pěsti. Rozmáchl se celou silou své paže a létající škůdce se rozplácl o klouby jeho ruky. Běhnici to odhodilo přes celou místnost, kde s tenounkým výkřikem narazila do stěny. Druhá běhnice dorážející mu na tvář se trochu vzdálila a Harry popadl polštář ze své postele a srazil ji k zemi. Než se stačila vznést, tak na ni dupnul a zaslechl ošklivý křupavý zvuk. Když Hedvika poplašeně zahoukala, vzhlédl a otočil se. Jedna z běhnic se k sově pokusila dostat skrz mříže a byla lapena velmi ostrými pařáty. Teď zděšeně pištěla, ale její společnice si klec oblétla a vytrhla několik per z Hedviččiny hlavy. Její druhá ruka s drápy mířila na její oči. Harry se ani nezastavil, aby o tom přemýšlel. Bleskově vytáhl hůlku a Řezavé kouzlo rozpůlilo běhnici vedví, než se stačila dotknout Hedviččiných očí. Škůdce v jejích pařátech vydal poslední zasténání a ztichl. Znechuceně rozevřela pařáty a nechala netvorka spadnout na podlahu klece. Harry strnule stál a strachy se mu dělalo špatně. Ministerstvo muselo kouzlo zaznamenat a věděl, co přijde nyní. Honem schoval hůlku pod matraci. Byla to jediná sestra Voldemortovy hůlky a nechtěl, aby ji Vernon v návalu vzteku zlomil. Jenom co začal sbírat mrtvé běhnice, výkřik paní Masonové oznámil přílet sovy z Ministerstva. Pan Mason si myslel, že šlo o nějaký vtip na jeho manželku, která se k smrti bála ptáků, urazil se a odešel. Harry se připravoval na nejhorší, když slyšel, jak strýc dupe po schodech nahoru. Pokud ho teď prokleju, všechno bude v háji. Ministerstvo mi zlomí hůlku. Lucius Malfoy by za to koupil Popletalovi chatu ve Švýcarsku. Voldemort mě dostane, všichni zemřou a všechno to bude moje vina. Musím to vydržet. Ron s dvojčaty už brzo přiletí. Jenom to teď musím vydržet. Dveře se rozlétly a stál v nich jeho strýc ve svém večerním saku s kravatou úplně nakřivo. Dopis z úřadu pro nezákonné použití kouzel držel zmuchlaný v ruce. Harry pořád klečel na podlaze a víkem dárkové krabice seškrabával rozšlápnutou běhnici z podlahy. „Nikdy jsi nezmínil, že máš zakázáno používat o prázdninách kouzla,“ zavrčel tiše Vernon. Musím to vydržet. Několikrát mě praští a pak jen počkám, až se objeví Ron s dvojčaty. „N-někdo mi poslal na narozeniny kanadský žertík,“ řekl honem. „Tyhle věci se mě pokusily zabít. Jsou jedovaté.“ Pozvedl krabici s mrtvými běhnicemi. Vernon mu krabici vykopl z ruky s překvapivou hbitostí. Zadržel výkřik, když ucítil, že mu něco v levé ruce křuplo. „Tak to se musíme postarat, abys už žádné další narozeniny neměl, že ano?“ Vernon následoval svá slova úderem pěsti, který Harryho srazil k zemi. Dost určitě by se mu stačil vyhnout, ale to by celou situaci jenom zhoršilo. Harrymu do žaludku vrazila tvrdá bota, až se vznesl ze země. „Jen si teď něco zkus a vyhodí tě z té tvé školy.“ Něco ho praštilo do krku a podél celého boku ucítil ostrou bolest. Přemýšlel, kdy údery přestanou. „Ukážu ti, co se stane, když se někdo plete do MÉHO obchodu.“ Harry viděl, že další kopanec mu míří do tváře a pokusil se ho vykrýt. Z nějakého důvodu ho pravá část těla neposlouchala a levá ruka se jen bezvládně svalila před něj. Vernonova noha mu zlomila kost v předloktí a vrazila mu zraněnou ruku do obličeje. On nehodlá přestat, byla Harryho souvislá myšlenka. Pozn. autora: Původní vydání této kapitoly trochu vyvolalo spory. Ano, Harry mohl, a měl, Vernona zastavit. Opravdu se hodně moc přepočítal a teď platí za svou snahu chovat se co nejméně v rozporu s minulostí. Snadné vítězství nad Quirellem ho naučilo příliš spoléhat na své vzpomínky a tato změna ho zastihla naprosto nepřipraveného. Čtěte dál a uvidíte náznaky proč… Pozn. překladatele: Překlad této kapitoly jsem si VŮBEC neužíval, na rozdíl od většiny povídky, a omlouvám se, pokud je to občas trochu kostrbaté; nebaví mě vymýšlet vhodné výrazy a obraty, když píšu něco takového, když si to nedokážu užívat. Ještě že byla tak krátká. K ději bude mnoho vysvětleno později, zvláště pokud vám připadá Vernonovo chování přehnané – více bude řečeno v následujících kapitolách a v autorových poznámkách pod čarou, jak psal i autor nade mnou.