Kapitola 11 – Smělá záchrana Když se Harry probral, ležel na posteli ve svém starém oblečení. Začal se zvedat, ale ihned si uvědomil, že to byl vážný omyl. Jeho celé tělo bylo v jednom ohni. U Merlina, co mi to provedl? pomyslel si malátně. Levou ruku měl určitě zlomenou, ale horší bylo, že nemohl pohnout nohou ani paží na té straně. Pociťoval silné mravenčení v konečcích prstů, které se dál podél končetin vytrácelo. Když se pokusil otočit hlavu doleva, projela mu tou stranou krku ostrá, bodavá bolest. Oči se mu zalily slzami bolesti a na okamžik mu zaskočil dech. Bolestivé nadechnutí taky prozradilo několik zlomených žeber. Otřel si oči pravou rukou, kterou ještě mohl hýbat. Všiml si, že kousnutí od běhnice na předloktí bylo opuchlé, rozpálené a střed hryzance byl tmavě fialový, skoro černý. Jak dlouho jsem byl v bezvědomí? uvažoval. Rozhlédl se, aniž by přitom musel pohnout hlavou, a spatřil sklánějící se paprsky slunce opírající se do závěsů jeho zamřížovaného okna. Jak ten pitomý instalatér mohl připevnit mříže, a nevidět mě přitom, když jsem tady ležel? řekl si rozzuřeně. Pak si všiml, že okno je zavřené a zatažené závěsy byly dole přibité, aby s nimi nešlo hnout. Dobrá, takže alespoň den. Je už sobota nebo neděle? Ačkoliv mohl pravou rukou pořád hýbat, stále pálivá bolest v ní sílila. Nechal ji bezvládně složit vedle sebe, ale kousnutí od běhnice pořád štípalo. Stále se zhoršující necitlivost levé strany ho děsila ještě více. Měl jsem zkusit utéct, nebo alespoň se bránit. I kdyby se tu ukázal někdo z ministerstva, aby mi zlomil hůlku, by bylo určitě lepší, než se nechat umlátit k smrti. Myslel jsem si, že mě jen několikrát praští, jako posledně. Natáhl se pravou rukou pod matraci a s úlevou nahmatal hladké jemné dřevo své hůlky. Pokud sešlu několik kouzel rychle za sebou, přemýšlel, někdo sem určitě přijde. A pokud jenom pošlou další sovy, prostě Vernona prokleju. Ale špička hůlky se o něco zachytila, když ji vytahoval, vyklouzla mu z prstů a spadla na zem. Podle dřevěného klapotu se odkutálela opravdu hluboko pod postel. Harry si povzdechl. Tak teď mě už nikdy nezabásnou, pomyslel si ve vzácném návalu sebelítosti. Chvíli zvažoval, že by se za ní pokusil doplazit, ale celá jeho levá strana těla byla teď jenom nadbytečná váha. Mělce se nadechl a vypustil vzduch nosem. Musel doufat, že se ho Weasleyovi bratři i tentokrát vydají zkontrolovat. Při troše štěstí jim mříže na oknech napoví, který pokoj je jeho. Kromě těžko snesitelné bolesti byl Harry znepokojen tím, jak moc se mu věci vymkly z rukou. Poslední léto projevil příliš mnoho vzteku nebo nezávislosti a teď se to snažil zahrát příliš najemno. Vernon ho nikdy předtím tak vážně nezranil, a začínal se strachovat, jak špatně na tom vlastně byl. Kouzelníci měli být po fyzické stránce odolnější než mudlové, ale rozrůstajícící se ochrnutí v levých končetinách naznačovalo, že se to rychle zhoršuje. Měl taky hlad a obrovskou žízeň. A taky se mu strašně chtělo na záchod. Nevypadalo to ale, že jakákoliv z těchto potřeb bude v blízké době naplněna. Harry si neuvědomil, že usnul, ale když znovu vzhlédl k oknu, byla venku tma. Poznal, že nějaký čas uplynul, podle toho, že se mravenčení posunulo podél levého předloktí a ke koleni. Připadalo mu, že pod hlavou má něco mokrého, ale nebyl si jistý. Kousnutí na pravém předloktí začalo ošklivě zapáchat. Když ho očichal, uvědomil si, že ztratil kontrolu i nad dalšími tělesnými funkcemi. Tehdy ho napadlo, jestli neumírá. Při té myšlence se mu divoce rozbušilo srdce. Pořád ještě měl před sebou tolik práce. Voldemort byl stále napůl naživu a byla jenom otázka času, než znovu povstane. Soustředil se na to, co musel udělat. Mohl by se zkusit někam přemístit pro pomoc? Okamžitě ho napadla vstupní hala svatého Munga. Bylo mu jedno, jaké by to vzneslo otázky; nezáleželo na tom, pokud by tu nebyl, aby všechno napravil. Dokonce věřit ministerstvu bylo lepší než nic. Pokusil se vybavit si před sebou vstupní halu, ale jeho myšlenky byly příliš rozmazané. Sotva cítil své vlastní kouzelnické schopnosti. Nekonečně pomalu se natáhl a zajel prsty pravé ruky pod polštář. Připadal si, že má celé tělo jako z olova. Netoužil po ničem jiném než se zastavit a už se nikdy nepohnout. Vytáhl zpod polštáře šálu, kterou pro něj Ginny upletla, nebo alespoň jeden její konec. Přiložil si ji ke tváři a snažil se čekat. Temnota ho znovu pohltila. Harryho oči se prudce rozlepily, když zaslechl tichý broukavý zvuk. Náhlý poryv čerstvého vzduchu v jinak zatuchlé, dusivé místnosti zastudil na kapkách potu na Harryho tváři. Oči měl tak oteklé, že je sotva dokázal otevřít, ale uši mu ještě docela dobře sloužily. Slyšel zvuk motoru stojícího auta. „Jsi si jistý–“ „–že máme správnou adresu?“ „A že jsme právě–“ „–nevyrvali mříže z okna–“ „–nějakému nebohému mudlovi?“ „Ztichněte, oba dva. Říkali jste, že to je číslo čtyři, takže tady Harry bydlí. Viděli jsme za okny ty ostatní lidi, a ani jeden z nich nebyl Harry. Takže tohle je jeho pokoj.“ „Cokoliv řekneš–“ „–milý Ronánku.“ „Podívejte, tamhle je Hedvika. To je jeho sova. Jsme na správném místě. Harry?“ zavolal Ron. Harry se pokusil promluvit, ale jediné, co ze sebe dostal, byl šeptavý sten. Skrz přivřené oči sotva rozeznal, že nad ním stojí jakýsi stín. „U Merlina, Harry, co ti to udělali?“ zeptal se obrys šokovaným šeptem. „Rone?“ zakrákal Harry, tentokrát trochu hlasitěji. Krk měl tak vyschlý, že si připadal, jakoby mu ho někdo vysypal štěrkem. „Poberte jeho věci,“ ozval se další hlas. Zněl jako jedno z dvojčat. „Hledám. Mám jeho dopisy. A sovu. Kde je jeho kufr?“ „Harry?“ naklonil se k němu Ron. „Kde máš školní kufr? Dostaneme tě odtud, kamaráde.“ „Pod schody… hůlka… pod postelí.“ „Dobře, najdu ji. Frede, podívej se pod schody po jeho kufru. A buď co nejtišší.“ „Momentík, Rone. Musím odemknout zámek,“ odpovědělo jedno z dvojčat. Ozvalo se tiché zarachocení a dveře ložnice se pomalu otevřely. Znovu se nad ním objevil stín a sklonil se k němu. „Mám tvoji hůlku,“ zašeptal Ron. „Jenom co sem dostaneme tvůj kufr, padáme odtud. Ještě něco máme vzít?“ „Vodu,“ zaskřehotal Harry. Podařilo se mu mrkáním dostat trochu potu z očí a lépe viděl. „Hned,“ zavrčel Ron a znovu zmizel, aby se po chvíli vrátil se sklenicí vody z koupelny. Harry se pokusil zvednout a opřít o pravou paži, ale nedokázal se ani pohnout. „Nehýbej se,“ řekl Ron. „Pocuchali tě opravdu pořádně.“ Odlil polovinu sklenice do Hedviččiny klece a přiložil opatrně okraj Harrymu ústům. Harry pomalu vypil zbytek v maličkých hltech. Ještě nikdy nepil nic, co by chutnalo tak krásně. „Mám kufr,“ ozval se sípavý šepot ode dveří. „Tak dobře; naskládejte to do auta a pak otevřete zadní dveře,“ zasyčel Ron, stojící stále nad Harrym. Vzal šálu, visící z okraje postele, a nacpal si ji do kapsy. Zamračeně k Harrymu shlédl. „Dobrá, všechno je uvnitř–“ „–tak zvedněme Harryho na nohy.“ Ron jednou rukou zadržel dvojčata, druhou vytáhl hůlku a namířil ji na Harryho. „Mobilicorpus“ řekl tiše. Harry si oddychl, když se jeho tělo jemně vzneslo z postele, jakoby nic nevážilo. „Do háje, Rone–“ „–dohodli jsme se–“ „–že nepoužijeme žádní kouzla!“ „Teď už se v tom–“ „–opravdu vezeme!“ „Zmlkněte, vy dva.“ Zavrčel Ron a nechal Harryho pomalu se vznášet směrem k oknu. „Je na tom špatně. Raději bych s ním nehýbal vůbec, ale nenechám ho ani o vteřinu déle v domě těchhle mudlů.“ Ron velmi opatrně Harryho navedl na zadní sedadlo. I tak Harry pocítil několik nárazů, ze kterých mu zaslzelo v očích, a málem znovu omdlel. Naštěstí bylo zadní sedadlo začarované, aby se roztáhlo, takže si na něj Harry mohl lehnout. Ron ho přikryl dekou, která trochu páchla po molech. Harry sice bolestí skoro neviděl, a cítil se opravdu mizerně, ale alespoň věděl, že nezemře v tom pokoji. „Neměli bychom ho odvést rovnou ke svatému Mungovi?“ zeptal se Ron. „Trefíš tam?“ „Protože my ne.“ „Zavezeme ho k mamce. Pokud mu nebude umět pomoct, může použít Letax,“ navrhl Ron. Harry na několik minut usnul, či snad omdlel, ale probudil se, když auto dosedlo na zem. „Máte vy vůbec tušení, jaké jsem si o vás dělala starosti?“ slyšel ženský hlas, jak začíná klidně, ale postupně se zvyšuje k mocnému křiku. „Postele prázdné! Nikde ani řádka! Auto pryč… mohli jste se někde vybourat… div jsem–“ „Mami! Řvi si na mě, jak chceš, ale nejdříve se podívej na Harryho! Je na tom špatně,“ zakřičel Ron. Harry sotva vnímal, že se zadní dveře otevřely. V brzkém jarním slunci se objevil baculatý stín. Kdosi z něj sundal deku a slyšel zalapání po dechu. „Všichni dovnitř. Máte na starost svou sestru.“ Ucítil na rameni jemný dotyk a zasténal, když ho prudké škubnutí odneslo pryč. Molly Weasleyová si nepamatovala, že by se o své děti někdy tolik strachovala. Ve chvíli, kdy modrý ford Anglia přistával vedle kůlny, byla už pořádně nasupená. Dvojčata byla vždycky trochu divočejší, ale tohle bylo moc i na ně. A zatáhnout do toho Rona bylo ještě horší. Jejich výrazy ve tvářích byly neobvykle ponuré a domyslela si, že se dostali do ještě horších potíží, než si myslela. Proto ji ohromilo, když ji Ron přerušil, což si během kázání nikdy nedovolil. Nezdravý výraz na jeho tváři ji ale přiměl zastavit a otevřít dveře auta. Málem se jí z toho zvedl žaludek. Ronův nejlepší kamarád vypadal, jako kdyby se z něj někdo pokusil vytlouct duši, a podle zápachu, který se z auta linul, už tak byl několik dní. Odhrnula deku a spatřila obrovské otekliny a zhmožděniny kolem jeho krku. To rozhodlo. Poslala syny dovnitř a vzala Harryho jemně za paži. Chlapcovy smaragdové oči se roztáhly, když je oba přemístila do vstupní haly svatého Munga. Molly neměla přemisťování ráda. Pokaždé se jí z toho udělalo nevolno, a tak mnohem raději používala Letax. A přemístit sebou ještě někoho bylo o poznání těžší, takže jí okamžik trvalo, než se zase vzpamatovala. V té chvíli se už kolem Harryho seběhlo několik léčitelů. Jejich odborné hatlamatilce nerozuměla, ale z jejich tónů poznala, že jeho zranění jsou velmi vážná. Když jeden z nich zmínil, že by to měli oznámit bystrozorové ve službě, zeptala se Molly, kde by mohla najít nejbližší krb. „Byli bychom rádi, kdybyste zůstala, madam. Budou potřebovat odpovědi na několik otázek.“ „Potřebuju jenom dát vědět svému manželovi, ani v nejmenším nehodlám toho chlapce nyní opustit,“ řekla pevně. Léčitel ji nasměroval do odpočívárny hned vedle vstupní haly. Molly ze zástěry vytáhla svrček a dala ho do váčku vedle misky s Letaxovým práškem. Vzala si jenom špetku a hodila ji do ohně. Když plameny zeleně zaplápolala, řekla: „Kancelář odboru zneužívání mudlovských výtvorů. Arthure, slyšíš mě?“ Po chvíli se v ohni objevila hlava jejího manžela. „Už jsem skoro skončil. Měli jsme dneska devět domovních prohlídek a bylo kolem toho spousta papírování. Věřila bys tomu, že se mě Mundungus Fletcher pokusil proklít? Nemyslel to podle mě vážně, ale přesto!“ Molly si povzdechla. „Arthure, Ron s dvojčaty to udělali a přivezli Harryho.“ „Přivezli? Ale jak? Nepoužili přece…?“ „Přesně to použili, ale to není důležité. Jsem s Harrym u svatého Munga.“ „S Harrym?“ Molly pevně stiskla rty. Její manžel byl vzhůru celou noc a tak měl právo být trochu nechápavý. „Arthure, pokud bychom čekali do pátku, než se na něj podíváme, nemyslím si, že by to Harry přežil,“ řekla s náznakem hořkosti. Ani ona ani její manžel nechtěli Ronovi příliš věřit, když mluvil o „těch strašných mudlech“. Byla teď ráda, že její synové jednali dříve. „Bytrozorové s nimi asi budu chtít mluvit ohledně okolností, za jakých Harryho našli. Mohl by ses stavit v Doupěti a přivést je sem? Ginny může mezitím zůstat u Láskorádů.“ Tvář jejího manžela byla zachmuřená, ale přikývl a plameny pohasly. Když se vrátila do vstupní haly, recepční ji nasměrovala k jedné z ordinací. Před dveřmi stál vysoký černoch s hladce oholenou hlavou a zlatým kroužkem v jednom uchu. Měl na sobě jednoduchý, ale elegantní hábit tmavě modré až černé barvy. Pokývl na Molly a natáhl ruku. „Kingsley Pastorek, madam. Chápu dobře, že to vy jste sem chlapce přinesla?“ „Ano, ehm, ale našli ho moji synové,“ odpověděla a pocítila nával hrdosti. „Kde to bylo?“ Vytáhl si malý notýsek a začal si to sepisovat. „Spíš bych měla říct zachránili. Žije se svými příbuznými, strýcem a tetou,“ popotáhla. „Předtím se mi nechtělo věřit, když Ron vykládal jak hrozně se k němu ti mudlové chovali.“ Pastorek přestal psát a ostře k ní vzhlédl. „Chcete říct, že mu to udělali jeho strýc a teta?“ Molly polkla a žaludek se jí několikrát převrátil. „Ano, myslím, že udělali. Nějakou dobu jsme od něj neslyšeli, a moji chlapci si začali dělat starosti a šli se po něm podívat.“ Všimla si že bystrozorů z ní nespustil oči. „Můj manžel je brzo přivede. Nechtěla jsem čekat na Letax, když – byl na tom tak špatně.“ Molly zápasila se slzami. Proč jsme se nešli podívat dříve? Zeptala se sama sebe asi podesáté. „Potřebuji si s nimi promluvit hned, jak dorazí,“ řekl bystrozor Pastorek klidným hlasem. Dveře do čekárny se otevřely a vešel Arthur, následován Fredem, Georgem, Ronem a Ginny. Arthur se jí vyhýbal pohledem. Zatímco bystrozor vyzpovídal chlapce, Molly odtáhla svého manžela stranou. Podívala se úskokem na svou dceru. Ginny přelíčení tiše sledovala, ale oči měla vytřeštěné zděšením. „Co tady dělá ona ?“ zašeptala. „Už o tom věděla, Molly,“ zašeptal Arthur v odpověď. „Slyšela, jak se chlapci vracejí a dostala z nich celý příběh. Byla pořádně naštvaná a odmítla být kamkoliv odstrčena.“ „Arthure, tady by neměla být – on je na tom, ehm, je opravdu –“ „Umlácený skoro k smrti, podle toho, co mi hoši řekli,“ povzdechl si Arthur. „Je stejně rozrušená jako ty. Nemohl jsem ji nechat u někoho jiného. Percy se nabídl, že zůstane doma, pro případ že by přiletěly nějaké sovy.“ „To je asi nejlepší,“ vydechla Molly. Věděla, že její manžel slzám své malé holčičky nikdy nedokázal odolat. „Pokud to tady chvíli zvládneš, potřebuju si ještě někam zajít,“ řekl Arthur náhle. Molly se zamračila. Výraz tváře jejího manžela byl velmi zlověstný. Její vlastní matka tomu říkala bojové šílenství. Nepamatovala si, že by byl takhle rozzuřený od konce války. „Arthure, kam chceš jít?“ zeptala se jemně. „Promluvit si s Albusem,“ řekl a zamířil ke dveřím čekárny. Molly si povzdechla, přešla ke své nejmladší a urovnala jí zbloudilý pramen vlasů z čela. Arthur Weasley byl veselý člověk od přírody. Nechtěl procházet životem a vrčet přitom na každého, kdo se mu postavil na nohu nebo do něj nedopatřením vrazil. Někteří lidé si kvůli tomu mysleli, že nemá žádnou morální odvahu. Několik jeho kolegů z Ministerstva si myslelo, že je doma pod pořádným pantoflem. Jenom si zkrátka schovával hněv pro ty, co si ho opravdu zasloužili. Ani Harryho zatím neviděl. Nepotřeboval ho vidět. Stačily mu rozhovory, které o něm občas kolem u večeře vedla jeho manželka a děti, aby si udělal obrázek. Věděl, že jeho nejmladší syn se cítí trochu zastíněn svými bratry, a proto ho překvapilo, že nezáviděl Chlapci, který přežil, jeho peníze či slávu. Místo toho se strachoval o zdraví svého kamaráda. Pravda, to znamenalo, že se jeho syn dostával do větších a horších potíží, ale přesto byl na jeho oddanost Arthur hrdý. Rozhovor s jeho chlapci dnes ráno mu ale vykreslil úplně jiný obrázek. V jejich očích uviděl poloprázdný výraz, který nebyl s to rozeznat, dokud nezabrousil ve vzpomínkách až do časů války. Když Ron a dvojčata uviděli, co chlapci provedli jeho vlastní pokrevní příbuzní, ztratili navždy kus své nevinnosti. Mudlové Arthura vždycky fascinovali. Když byl ještě chlapec, vždycky ho zajímalo, jak mohli lidé bez kouzel vůbec přežít. V Bradavicích se zapsal na úplně první hodinu Studia mudlů, když se předmět teprve zaváděl. Užasle zjišťoval, jak si nejrůznějšími technologiemi nahrazovali věci, které kouzelníci brali za samozřejmé. Ale kromě toho, že nemohli kouzlit, je bral jako běžné lidi. Ale jací netvoři by něco takového udělali dítěti? Jejich vlastní krvi? Bylo to nepředstavitelné a v hlavě se mu začaly objevovat myšlenky, které se mu vůbec nelíbily. Copak se mudlové od kouzelníků tolik lišili? Nenamlouval si celý život, že jsou to jenom lidé jako on? Arthur za sebou zavřel dveře čekárny a zhluboka se nadechl. Jen co byl z dohledu své manželky a dětí, na chvíli se posadil na jednu z laviček ve vstupní hale. Protřel si oči a potlačil zívnutí. Byl vzhůru celou noc a nemyslelo mu to nejlépe. Vždyť existovaly i kouzelnické rodiny stejně tak špatné, pokud ještě ne horší. Nemohl posuzovat všechny mudly na základě jednoho případu, bez ohledu na to, jak rozhněvaný byl. Potřeboval se vyspat, ale měl toho ještě příliš na práci. S povzdechem se zvedl z lákavě pohodlné židle a přešel k ohništi. Když plameny zeleně zaplály, zavolal zřetelně: „U tří košťat!“ Během cesty z Prasinek k hradu si utřídil myšlenky a také se trochu osvěžil a zahnal ospalost. Vycházející slunce ho bodalo do očí a chladný ranní vzduch ho opravdu probudil. Když vešel do Velké síně, učitelé právě dojídali snídani. „Pane Weasleyi, co vás sem přivátí v tuto brzkou hodinu?“ V ředitelových očích byl jenom náznak překvapení. „Mohl bych si s vámi na chvíli promluvit, profesore?“ Arthur skoro cítil, jak si ho starcovy oči prohlížejí a posuzují jeho vyčerpaný výraz. „Zajisté,“ řekl a zvedl se od stolu. Beze slova ho vedl do své pracovny. Za chvíli oba seděli a Arthur kroutil hlavou na nabídku citrónové zmrzliny. „Tak co vás sem přivádí, Arthure?“ zeptal se tiše. „Jde o Harryho Pottera a jeho příbuzné,“ odpověděl Arthur klidně. Brumbál si ho chvíli prohlížel. Tohle byl očividně nečekaný zvrat v rozhovoru. „Jsem si vědom toho, že váš nejmladší syn se s chlapcem přátelí, a že Harry se zmínil, že se svými příbuznými nevychází nejlépe, ale ujišťuji vás…“ „Nevychází nejlépe? Albusi, copak jste se zbláznil?“ Arthur ta slova málem vykřikl. „Ten chlapec byl utlučený skoro k smrti! Je právě teď u svatého Munga, ale kdyby moji hoši neporušili tucet zákonů, byl by touto dobou mrtvý.“ Arthur znal Brumbála mnoho let, ale ještě nikdy nezažil, že by ředitel neměl slov. Až po chvíli se starý kouzelník vzpamatoval. „To zkrátka není možné,“ zašeptal. Prudce se otočil a zkontroloval jeden ze stříbrných nástrojů na jedné z poliček. „Nikdo nenarušil ochranná zaklínadla jejich domu,“ řekl zamračeně nahlas. „Albusi, snažím se vám říct, že to neudělal nikdo zvenčí, byli to oni. Udělali mu to před několika dny a nechali ho jen tak ležet na posteli.“ Profesor k němu vzhlédl. „Harry… mi dal najevo svoje pocity ohledně výchovy u Dursleyů. Vzal jsem to v potaz a navštívil jsem jeho strýce v jeho práci. Potvrdil jsem si, že věci se nevyvíjely dobře, částečně kvůli slovům, které mezi nimi padly, a částečně kvůli despektu, který pan Dursley chová ke všemu, co nepovažuje za normální. Poté… učinil jsem potřebné kroky, abych zajistil Harryho bezpečnost přes prázdniny, ale vypadá to, že se něco ošklivě pokazilo.“ Arthur na muže, který je vedl během poslední války s Voldemortem, několik vteřin zíral. „Použil jste Paměťové zaklínadlo, že ano?“ „Nejsem na to hrdý, ale bylo to nutné, aby byl Harry v bezpečí i mimo Bradavice, zvláště teď, když k sobě opět začal přitahovat zraky kouzelnického světa. Kolem Dursleyů a jejich domova jsou rozsáhlá a mocná ochranná kouzla.“ „Mohl někdo jiný vyhledat Harryho strýce v jeho práci, tak jako vy? Mohl ho podrobit kletbě Imperius?“ Brumbál se podíval po jednom ze svých instrumentů. „Ne. Kdyby na něj někdo seslal kletbu, ne-li přímo Kletbu, která se nepromíjí, věděl bych o tom.“ Profesor se odmlčel a zíral do prázdna. „Co když použili magii, jenom ne přímo kletbu?“ zeptal se Arthur pomalu. „Co by se stalo, kdyby někdo vaše kouzlo zničehonic sejmul?“ Brumbál si povzdechl. Na okamžik vypadal velmi staře a skoro… poraženě. Arthur pocítil náznak lítosti, ale nevšímal si ho. „Dobrá,“ řekl náhle. „Myslím, že se shodneme, že to místo už pro něj není bezpečné.“ „Máte pravdu,“ souhlasil Brumbál opatrně. „Možná mu můžeme přidělit stráž, aby tam na něj mohla dohlížet neustále.“ „Vy mi nerozumíte, Albusi,“ řekl Arthur ledově. „Ten chlapec se do takového prostředí nemůže vrátit. Není to zdravé ani bezpečné a divím se, že z toho nemá psychologické problémy.“ „Arthure, jsou to jeho zákonní poručníci. Jistá pravidla se musí dodržovat.“ „Bystrozor právě teď s mými syny sepisuje výpověď. Jenom co odtud odejdu, promluvím si s Amélií Bonesovou a nemyslím si, že bude nijak obtížné zařídit soudní řízení o opatrovnictví. Na které se Dursleyovi nebudou ani obtěžovat přijít. Do té doby zůstane u nás – tedy, pokud ho propustí z nemocnice.“ Ředitel se ani nepohnul. „Nemyslím si, že by to bylo moudré.“ „Vaše představa o vhodném domově pro dvanáctiletého chlapce je podle mého názoru velmi chabá,“ odpověděl Arthur formálním tónem, který používal při právních řízeních. „Pokud byste stále trval na svém, můžeme do toho přizvat tisk.“ „Uvědomujete si, jaký dopad by měla taková publicita na Zákon pro ochranu mudlů?“ „Trvalo mi šest měsíců, než jsem ten zákon protlačil. Jsem si plně vědom, že by všechno mé snažení přišlo vniveč, pokud by veřejnost zjistila, že Chlapec, který přežil, byl málem utlučen vlastními mudlovskými příbuznými. Ale taky si pamatuju, jak mi někdo kdysi řekl, že máme vždycky na výběr mezi tím, co je snadné, a tím, co je správné.“ Albus na něj jenom zíral a Arthur pocítil bodnutí viny. Tuhle živoucí kouzelnickou legendu následovala za války většina kouzelnického světa. Kým byl Arthur, že teď zpochybňuje jeho úsudek? Narovnal se v křesle. Několik lidí u svatého Munga na něj spoléhalo, že je nezklame a udělá správnou věc. Tím byl Arthur. „Poslední dobou se objevuje spousta nezvyklých příhod,“ řekl ředitel rezignovaně. „Dějí se věci, kterým tak úplně nerozumím, a vypadá to, že některé z nich se točí kolem mladého Harryho Pottera. Doufám, že svého rozhodnutí nebudete litovat.“ „Jediné, čeho lituju, je, že jsem to neudělal dříve,“ řekl Arthur a vstal z křesla. Harry se probudil a překvapeně si uvědomil, že ho nic nebolí. Alespoň ne nijak příliš. Levou rukou mohl sotva pohnout, ale to bylo obrovské zlepšení, oproti naprosté necitlivosti, kterou pociťoval předtím. Viděl jenom veliký bílý strop nad sebou. Pokusil se podívat dolů, ale nemohl pohnout krkem. Až po chvíli si uvědomil, že měl kolem krku obtočený tlustý obklad, který mu tlačil až na čelist. „Je vzhůru, léčiteli Stanhope.“ V Harryho výhledu se objevil muž středního věku s bílými vlasy a laskavýma očima. „Á. Zkus odpočívat, Harry. Bylo na tebe potřeba pořádných kouzel a musíš dát lektvarům chvíli času, než zaberou.“ „Krk bolí,“ zakrákal Harry. Byl trochu na rozpacích, když u pusy ucítil brčko, ale také velmi vděčný. Dlouze se napil a léčitel přikývl. „Ano, jsi určitě dehydrovaný. Nejhorší bylo zranění na krku. Několik nervových spojení bylo poškozeno, ale časem by se to mělo spravit. Teď hlavně odpočívej. Za dvě hodiny by sis měl vzít další dávku, takže mezitím můžeš pospat.“ Harry cítil poplácání na rameni a tvář zmizela. Světla potemněla, ale Harry se na spánek necítil. Pokud by toho byl fyzicky schopný, dal by si pořádný kopanec do zadku. Silně podcenil zuřivost strýce Vernona. Vzpomínal, jak ten den prožil kdysi – potom, co vystrašil Dudleyho, se po něm teta Petunie ohnala pánví. Ale tentokrát ho jeho strýc málem zabil. Obvykle, když byl vzteklý, spokojil se Vernon s jednou nebo dvěma obyčejnými ranami, ale místo toho do něj nyní tloukl ze všech sil a lámal kosti. Než si Harry uvědomil, že to myslel vážně, byl už příliš zraněný, aby se mohl bránit. Ale nebyla to jenom vina jeho špatného odhadu strýcovy zuřivosti. Očekával, že se věci odehrají tak jako minule, alespoň dokud do nich nezačal zasahovat. Myslel si, že ho strýc jenom zavře do pokoje jako posledně; úplně přehlížel o poznání tvrdší přijetí, kterého se mu dostalo, když se vrátil ze školy. Jeho vzpomínky mu zajistily snadné vítězství nad Quirellem na konci roku. A zvykl si na ně příliš spoléhat a málem ho to stálo život. Ať ale cítil k Dursleyům jakoukoliv zlost, mnohem větší vztek měl sám na sebe. Málem ho zabila jeho vlastní hloupost. Příliš se snažil chovat se podle toho, jak od něj ostatní čekali, aby nevzbudil podezření u Snapea nebo Brumbála. Snažil se nevystrkovat hlavu, nezahazovat ochranu své matky a málem přitom zemřel. A bez něj by Voldemort nakonec znovu povstal, a nikdo by ho nemohl zastavit. Většina lidí, na kterých mu záleželo, by pod takovou nadvládou dlouho nepřežila. I použití hůlky proti jeho strýcovi by byla lepší možnost. Nezlomili by mu hůlku bez řádného soudního řízení… ačkoliv otázka byla, jestli by mu věřili bez použití veritaséra. A pak by stačila jediná špatně položená otázka a nikdy by z budovy ministerstva neodešel. V hlavě se mu začaly rojit všechny „co kdyby“ a Harry se musel zhluboka nadechnout a zavřít oči, aby se uklidnil. Pak si vzpomněl na něco, co četl v jedné z knížek o psychologii. Cítil se trochu provinile za budoucí smrt Dursleyů. Byla jeho snaha řešit celou situaci nenásilně jakýsi prapodivný druh pokání? Doufal snad, že se Vernon neukáže jako takový parchant jako posledně? Nebyla to příjemná myšlenka, že by v sobě měl takové sebedestruktivní sklony. Nakonec toho Harry nechal, protože to bylo zbytečné. Udělal zkrátka hloupost a už to nebude opakovat. Pokud by znovu přišla volba mezi poškozením statusu quo a poškozením Harryho, vykašlal by se na všechny následky. Harry zavřel oči a pokusil se usnout. Pozn. autora: Když byly tato a minulá kapitola poprvé publikovány, vedly k mnoha zvednutým obočím a několika ošklivým pohrůžkám. Pokud to někoho zajímá, zde vysvětluju některé otázky těch zvednutých obočí… Teď už by mělo být velmi jasné, že Harry špatně odhadl celou situaci. Má čtyři hlavní starosti, a Voldemort není okamžitě největší z nich. Bez nějakého pořadí jsem je vypsal zde: Jedna – dávat si pozor, aby se neprozradil. Dvě – zajistit, že si jeho kamarádi uvědomí svůj potenciál a jsou připraveni na to, co je čeká. Tři – najít způsob jak zastavit Voldemorta, než všechny zabije. Čtyři – nezměnit příliš běh událostí, aby mu jeho vzpomínky byly stále co platné. Číslo čtyři začíná ztrácet smysl a Harry si to konečně začíná uvědomovat. Opakoval si své důvody, když vystupoval ze Záchranného autobusu, ale teď vidí, že i drobné změny (jako třeba stížnosti Brumbálovi, ačkoliv o tom ještě neví, a rána, kterou vrazil Malfoyovi) mají značné dopady na vývoj událostí a jeho vzpomínky začínají být nespolehlivé. Bude se muset naučit méně spoléhat na vzpomínky a více věcí řešit sám. Pokud byste měli možnost, vypracovali byste si test sami, nebo byste použili tabulku se správnými odpověďmi? Harryho načapali, když někdo změnil otázky. Dursleyovi nemůžou být popsáni jinak, než jako tyrani, kteří Harryho zneužívají, ačkoliv JKR na to v knížkách příliš neupozorňuje. Pokusu tety Petunie přetáhnout Harryho po hlavě pánví se říká alespoň „napadení smrtící zbraní“, a tam, odkud pocházím, to je „pokus o vraždu“. A pokud by se ještě ke všemu jednalo o dítě, začala by vás navštěvovat spousta lidí, tedy pokud byste ještě seděli doma a ne někde v chládku. Odpírání jídla jako trest za špatné chování (jeden talíř polévky za dva dny) je snad z časů Olivera Twista. A ano, i já Vernona nenávidím. A technicky vzato jsem ho už jednou v příběhu zabil. Jak jsem řekl, víceméně jsem čekal, že desátá kapitola vzbudí údiv. Lidem se nelíbí, když jejich hrdinové dělají pitomosti, i když na to mají své důvody. Ale tenhle „dvojitý“ Harry není neomylný, a byl by to přece *opravdu* nudný příběh, kdyby byl, že? Viridian Pozn. překl.: Autorovy poznámky k této kapitole jsou docela dlouhé (a důležité), tak se i já přidám (ale nebude to důležité). Protože tento příběh překládám, aby si ho mohli přečíst i čeští čtenáři, kteří neumí tak dobře anglicky, měl bych i česky zmínit autora, pokud to někoho zajímá. Pán s přezdívkou Viridian, je třicetiletý (plus/mínus) Američan s bakalářským titulem z Technického inženýrství a magisterským diplomem z Psychologie. To se obojí projevuje na jeho povídkách (technická část ohledně cestování časem a pak psychologický záběr celého příběhu). Žere DnD a Naruto, ale kdoví, jestli to tady někomu něco řekne. Rád bych upozornil na nevyřčené věci v povídce, zvláště co se týče Harryho. Je jen málokdy zmíněno, jak pozorně a opatrně volí Harry slova. Vždy řekne to pravé, co daná postava chce nebo potřebuje slyšet, protože všechny z nich znal hezkých pár let a nyní s nimi opravdu doslova manipuluje – to abyste se nedivili jeho výčitkám. To je zřejmé hlavně v dalších kapitolách, když se nad nimi trochu zamyslíte. Ještě popíšu stručně autorův náhled na magii a jednu lehkou změnu ve světě JKR; podle mě ji způsobil Viridianův kontakt s DnD světem =). Každý kouzelník, podle něj, má v sobě jakési magické jádro, které se může unavit jako každý sval, takže dlouhé bitvy nebo velké dávky kouzel čaroděje unaví, že není schopen seslat ani nejmenší zaklínadlo (JKR nic takového nikdy ani nenaznačila). Harry má toto „jádro“ o poznání silnější, než jeho vrstevníci, viz další kapitola. Bylo na to několik narážek předem, ale většinou jsem je obešel: „magická únava, magické vyčerpání“ atd. Mimochodem, nebyl jsem si jistý rozhovorem Arthura s Brumbálem, jestli si mají tykat nebo vykat. Původní verze, kde si oba tykali, mi připadala příliš podivná, tak jsem nechal jenom Brumbála tykat Arthurovi (odpovídalo by to vykreslení Brumbálovy povahy v tomto příběhu), ale při závěrečné kontrole jsem to změnil na vykání z obou stran. Jenom abyste se nedivili. A na závěr jedna dobrá zpráva. Už jsem tuším psal, že povídka není dokončená a autor už asi rok s ničím nehnul a ztratil se z internetu. To se nedávno změnilo! Viridian je stále naživu a pracuje na povídce, ačkoliv asi ani zdaleka ne takovým tempem, jakým já překládám. Pro pořádek – povídka má momentálně 37 kapitol, což není to mnoho, ale přibližně od poloviny příběhu mají odhadem dvojnásobnou délku než ty v první desítce; zvláště kapitoly 27 a 28 jsou dlouhé (hádejte proč asi?). Dle mého neodborného odhadu by výtisk povídky odpovídal tloušťkou prvním třem dílům HP. Anglická verze má zatím 362 708 slov, ačkoliv při překladu jich vždycky trocha ubude. A to není moje vina, to čeština! =) Alastor Moody