Ally seděla na ošetřovně v Bradavicích a pohrávala si s pramínky svých vlasů. Unaveně hleděla před sebe a byla vděčná, že její noční můra skončila. Konečně byla v bezpečí a pryč od svého otce. Těšila se, až po dlouhé době opět uvidí Severuse. Vrátil se ze schůze Řádu a Ally mu vyšla vstříc. „Něco se stalo?“ zeptala se místo pozdravu, protože se jí nelíbil jeho podmračený výraz obličeje. Neodpověděl jí. V té chvíli na něj plna obav pohlédla. „Zklamala jsi mne,“ ozval se ledovým, vzdáleným hlasem. Ty slova ji vyděsila. „Ale,“ začala. Navíc se nezmohla, protože byla šokována. „Proč?“ „Věřil jsem, že jsi jiná než tvůj otec,“ vpálil jí pohrdavě, „ale moc dobře vím, že když už jsi kletbu Cruciatus použila, nezůstane to jen u jednoho případu,“ narážel na kouzlo, které použila proti Červíčkovi. „To není… pravda,“ vrtěla nesouhlasně hlavou se slzami v očích. Proč jí říká takové věci? „Já nechtěla, já…“ „Mlč! Nechci nic slyšet!“ zahřměl. „Použila jsi kletbu, která si zasluhuje trest,“ díval se na ni s opovrženým podtónem v hlase a pokračoval: „Starostolec se shodl, že pár měsíců v Azkabanu bude nejvhodnější.“ „Já jsem to přece neudělala schválně,“ zalapala po dechu. „Copak ty s nimi souhlasíš?“ Otočil se k ní. „Měl jsem vědět od začátku, že s tebou ztrácím čas,“ o něco zvýšil hlas. „Ano, máš pravdu, nesouhlasím s trestem, protože se mi zdá velmi mírný na někoho takového, jako ty,“ otočil se neúprosně k odchodu. „Ne,“ vydechla a chytila ho za paži. Prudce se po ní ohnal a odstrčil ji od sebe tak, že neudržela rovnováhu a upadla na podlahu. Severus beze slova odcházel, aniž by o ni pohledem zavadil. Ally se na zemi hystericky rozvzlykala. To pomyšlení, že s ní opovrhuje člověk, kterého si vážila a měla ho ráda, jí trhalo srdce. Vyškrábala se na nohy a rozhodla se najít Alexandera nebo někoho, kdo by ji vyslechl. Nemusela chodit daleko a na konci chodby vedoucí k ošetřovně spatřila svého přítele. „Alexi,“ oslovila ho a přidala do kroku. „Nechoď ke mně,“ zarazil ji stroze. Po jeho slovech pocítila vlnu paniky. „Cože?“ vyhrkla. „Copak ty mě také…?“ „Je mi z tebe na nic!“ vyštěkl. „Ne!“ Pod sebou ucítila studenou zem a uvědomila si, že leží na zádech s nepřirozenou ztuhlostí. Hleděla vyděšeně ke stropu a s obrovskou námahou pootočila hlavu na stranu. Chvíli nechápala, co se stalo, ale nakonec jí to začalo docházet. Byla stále v místnosti, kde ji otec zavřel, pod vlivem lektvaru Tekuté obavy. Připomínalo jí to její živé sny, ale tohle bylo intenzivnější a skutečnější. V mysli měla obraz obavy, kterou prožila a zabydlovala se v její mysli, jako by to byla opravdová vzpomínka. Ucítila prudkou bolest a zaťala ruce v pěst. Ally seděla na ošetřovně v Bradavicích a pohrávala si s pramínky svých vlasů. Unaveně hleděla před sebe a byla vděčná, že její noční můra skončila. Konečně byla v bezpečí a pryč od svého otce. Těšila se, až po dlouhé době opět uvidí Severuse. Konečně přišel a s pocitem úlevy se mu vrhla do náručí. Neudělal sice nic, ale nepřekvapilo ji to. „Jak se cítíš?“ zeptal se jí po chvíli, kdy od něho poodstoupila. „Je to lepší,“ pousmála se. Přikývl a zkoumavě se na ni zahleděl. „To je dobře,“ zatvářil se zamyšleně. Trochu znepokojeně na něj pohlédla. „Něco se děje?“ zeptala se. „Ne,“ ujistil ji a Ally se spokojeně usmála. „Někdo tu na tebe čeká,“ oznámil jí a lehce pohodil hlavou ke dveřím. „Na mě?“ zeptala se překvapeně a předpokládala, že přišla její teta nebo Alexander. Dveře se otevřely, dívka vytřeštila oči a ztuhla děsem. „Výtečná práce, Severusi,“ pochválil ho Voldemort. Couvla o několik kroků dozadu a zadívala se s obrovskými otazníky v očích na Severuse. Voldemort se ledově usmál. „Ale, ale, to sis opravdu myslela, že je Severus zrádce? Že by zradil mocného Pána Zla?“ Vrtěla prudce hlavou a cítila, jak se jí podlamují kolena, až se musela chytit okraje postele. Ally seděla na ošetřovně v Bradavicích a pohrávala si s pramínky svých vlasů. Unaveně hleděla před sebe a byla vděčná, že její noční můra skončila. Konečně byla v bezpečí a pryč od svého otce. Těšila se, až po dlouhé době opět uvidí Severuse. Uslyšela otevření dveří a vzhlédla. „Alexi!“ oslovila ho a vběhla mu do náruče. Chlapec ji stiskl v objetí. Pak si všimla i Becky, která přišla s Alexanderem. Poodstoupila a usmála se na dvojici. „Ani nevíte, jak ráda vás vidím. Měla jsem strach, že,“ nedokončila a opět objala svého kamaráda. „už vás nikdy neuvidím.“ „Jsme rádi, že jsi zpátky, Ally,“ usmála se Rebecca. „Už je ti lépe?“ „Ano, už ano,“ přisvědčila. „Kdy přijde Severus?“ zeptala se a tázavě na oba pohlédla. Alexander sklopil zrak a Rebecca se mírně nervózně zavrtěla. „On tu není?“ zeptala se nejistě. Becky se přesunula k Ally a položila jí ruku na rameno. Ally pocítila nepříjemný záchvěv nervozity a zadívala se na svoji tetu. V jejím obličeji bylo poznat napětí a zjevně jí dělala další slova problémy. „Severus..“ „Je v pořádku, že ano?“ zeptala se roztržitě dívka. Rozhostilo se nepříjemné ticho, které přerušila Becky a s námahou odpověděla. „Severus.. zemřel.“ „Zemřel?“ opakovala neslyšně. Zahleděla se nepřítomně před sebe a udělalo se jí mdlo. Alexander ji musel zachytit, aby nespadla na zem. „Pojď se posadit,“ vybídla ji Becky a spolu s Alexem ji dovedli k posteli, kam ji posadili. „Nemůže být mrtvý,“ šokovaně jim odporovala a v očích se jí zaleskly slzy. Becky si vzala její ruce do svých dlaní, ale nic neříkala. Neměla slov. Ve chvíli, kdy chtěl promluvit Alexander, se dveře prudce rozletěly. Rebecca vyskočila a šla vstříc muži, který vrazil dovnitř. „Samueli, prosím tě,“ naléhavě na něj promluvila, ale on ji ani nevnímal. Dokonce ji mírně odstrčil z cesty. „Za Severusovu smrt můžeš ty!“ obořil se na Ally sedící na posteli. Dívka se šokovaně zadívala na Severusova bratra. „Já.. já…?“ „Same,“ oslovil ho prosebně i Alexander. „Sklapni, Spencere,“ vyjel na něj ostře a svoji pozornost opět stočil k Ally. „Nesnaž se tvrdit opak!“ zaječel až Ally nadskočila. „Zabila ho tvá práce – tvůj lektvar!“ výhrůžně na ni ukázal prstem. „Za tohle zaplatíš,“ nedbal na Alexe ani Becky a nevybíravě dívku chytil. Allyina živá představa skončila. Ležela na podlaze s nohama mírně pokrčenýma a v bezprostředním hysterickém návalu pláče. Tentokrát si neuvědomila, že účinek lektvaru se na chvíli přerušil a stále prožívala Severusovu smrt jako skutečnou. Náhle s sebou nekontrolovaně trhla, když k jejím uším dorazil drsný, pobavený smích. „Sleduji, že se opravdu dobře bavíš, mé dítě,“ řekl Voldemort, který již před delší chvílí vstoupil do místnosti, aby se podíval, jak probíhá trest a pomocí nitrozpytu sledoval poslední obavu. Skvěle se přitom bavil a hlavou mu běžely myšlenky, jak využít to, co viděl. „Nejspíš tě nebudu rušit, ať si to můžeš naplno vychutnat. Společné zábavy si užijeme ještě dosyta později,“ ušklíbl se a sledoval, jak reaguje na jeho hlas a posměšky. „Severuse je mi opravdu líto. Musí být hrozné dozvědět se o jeho smrti,“ pobaveně dodal. Musela se zorientovat. Po otcových slovech byla zmatenější o mnoho více. A pak už to šlo ráz na ráz a hlavou jí běžely jednotlivé události: lektvar, zoufalství, představy, Severusova smrt, posměch. Prudce oddychovala a zpětně jí docházela Voldemortova slova. „Vypadni,“ vysoukala ze sebe a litovala, že nemohla říct víc, protože jí to ochabující lektvar nedovoloval. „Ty mi rozkazuješ?“ obořil se na ni. Spíše než vztek z jeho hlasu však znělo pobavení ze hry s kořistí. „Možná tě přeci jen poslechnu, když tak toužíš být ve svých představách s drahým zesnulým Severusem o samotě. Možná bych vám mohl dopřát trochu soukromí v tak důležitých a nadmíru zábavných chvilkách. Pokud tedy opravdu chceš?“ optal se vyzývavě. Ally cítila, jak ji zaplavuje vlna horkosti. Nechtěla ho vnímat, měla pocit, že z jeho slov zešílí. Obličej jí zkřivila bolest a už se nedovedla ovládnout. „Nenávidím tě!“ zaječela, jak nejvíce mohla. Už nedovedla potlačit své pocity, které cítila vůči otci, i když se je snažila skrývat. „Výborně, dcero. Nenávist je výtečný začátek pro nastávající smrtijedku,“ smál se ledovým smíchem plným své zvrácenosti a nechal ji v místnosti samotnou. Začala se nekontrolovatelně třást a z jejích úst vyšel výkřik, který vystřídala další obava. Seděla v místnosti, do které ji před chvilkou zatáhl Voldemort. Postával u dveří a sledoval vypočítavě průběh dalšího děje. „Prosím tě, nenuť mě,“ zavzlykala Ally směrem k muži, který ji držel pevně za obě zápěstí. Severus se jen ledově pousmál a zadíval se na ni. „Když si lektvar nevezmeš dobrovolně, přinutím tě jinými prostředky,“ odtušil zlověstně. Ally byla stále v šoku z pravdy, která se jí otevírala. Pravdy o tom, že byl Severus plně oddán Pánovi Zla. Neovladatelně se třásla, když se jí vpíjel do očí a pohled jí zabloudil k lektvaru Tekuté obavy, který ji nutil vypít. „Jak jsi to mohl udělat?“ zeptala se přiškrceným hlasem. „Proč?“ „Tobě to stále nedochází?“ podivoval se Severus a naklonil se k ní sotva na pár centimetrů od jejího obličeje. „Moc je příliš sladká, než aby se jí lidé vzdávali.“ „Ale,“ vyrážela za sebe mezi vzlyky. „přece k sobě máme blízko, přece..“ Jen pobaveně zavrtěl hlavou a přerušil její výlev. „Jsi hloupá, když si mi spolkla moji manipulaci,“ na vteřinku se ušklíbl. „Je roztomilé dovědět se, žes mi od začátku důvěřovala,“ ztišil hlas. „Tak hloupoučká. Copak ti to nedochází?“ přibral na hlasitosti. „Tvoje schopnosti se mi náramně hodily k mým plánům, mohl jsem je zkoumat a využívat ve prospěch Pána Zla.“ „Ne,“ prudce zavrtěla hlavou a pak bolestně vyjekla, když jí Severus silně stiskl zápěstí a po tvářích jí stékaly slzy. „Už tě nepotřebuji,“ dodal a dál už se nechtěl zaobírat okolnostmi, i když Ally vycítila, jak ho to nesmírně baví. „Ten lektvar!“ zaburácel. Snažila se mu vysmeknout, ale zbytečně se tím oslabovala. „Já ho pít nebudu,“ vyděšeně vypískla. V tu ránu byl na nohou a v pravé ruce třímal lahvičku s lektvarem. Neubránila se výkřiku, když jí pevně stiskl ruce a přitlačil k zemi. Probrala se z prožité obavy a v očích měla panickou hrůzu. Tohle, tohle není možný, tohle se přece nikdy nemůže stát. Plakala. Už si ani neuvědomovala, kolik hrozivých zážitků si prožila, některé i opakovaně. Navíc ztratila úplně pojem o čase. S každou prožitou obavou jí dělalo více a více problémy, aby se zorientovala a také trvalo o mnoho déle, než se vzpamatovala. Dokonce se jí začalo dít i to, že se stávala přímo v konkrétních prožitcích, ještě než skončily, pozorovatelem celého dění, aniž by do něj mohla jakkoli zasahovat. Po nějaké době opět zaregistrovala Voldemortovu přítomnost. Nemohla ale nic udělat a zareagovat, protože se ocitla vzápětí v další obavě. Ally přešla místnost, kde na zemi seděl vyčerpaný Harry Potter a sedla si s vypočítavým pohledem naproti chlapci. „Nechci zbytečně prodlužovat tuto situaci,“ položila před něj pohár s lektvarem Tekutých obav a ledovým hlasem pokračovala. „Nemám ráda, když někdo zbytečně krátí můj drahocenný čas,“ usmála se chladně. Chlapec byl na první pohled velmi vyčerpán a neměl sílu Ally odporovat. Zadíval se na ni ve chvíli, kdy pozvedla svoji hůlku: „Imperio,“ pronesla tiše s notnou dávkou elegance. Ve chvíli, kdy vyslovila kletbu, si s hrůzou uvědomila, kde je a co dělá. Nemohla však zastavit svůj chladný smích při pohledu na Harryho plnícího její příkaz k vypití lektvaru. Mohla pouze přihlížet celému dění. Sledovala, jak se zlověstně ušklebuje nad chlapcem, který se před ní zhroutil na podlahu, jak se mu posmívá a jak mu výsměšným hlasem říká: „Dobře si lektvar užívej – speciálně jsem ho se Severusem vylepšila, aby byl o mnoho účinnější než původní.“ Byla vězněm vlastního těla. Z velké dálky uslyšela svůj křik a v další moment ležela vyděšeně na podlaze. Tentokrát však Ally nebyla jedinou šokovanou osobou. Šok byl znám i ve tváři Voldemorta. Takže ta holka věděla o lektvaru mnohem více, než zjistil. Pocítil emoci, na kterou už dávno zapomněl – obdiv. Ona sama ho se Severusem vylepšila, tudíž o něm i účinku silnější dávky věděla i více, než on sám. Přesto lektvar vypila. Musí si na ni dát pozor, má velké zkušenosti, když ji Severus nechal, aby mu pomohla. Mohla by mu být nebezpečná, ale i užitečná více než předpokládal. „Kletbu jsi zvládla skvěle,“ využil příležitosti ji opět upozornit na svoji přítomnost a zároveň vyzkoušet její reakce. „Všechna čest. To by si mohla dělat častěji,“ posměšný tón jeho hlasu se nedal přeslechnout. „Tu radost ti neudělám,“ hlesla naprosto vyčerpaně a měla pocit, že začíná mít horečku. „Škoda, slušelo ti to,“ utrousil jedovatě. „Celkově se mi tento tvůj zážitek zamlouval,“ ušklíbl se. „Překvapuje mě, že se ti nelíbí. Mně ano. Navíc, když se o něj se mnou tak ochotně dělíš. Za to bych tě mohl odměnit. Vidím, že tě tvé radostně zážitky trošku vyčerpávají, proto jsem ti donesl něco na posilnění. Věřím, že tentokrát nebudeš protestovat a ani by ti nemuselo příliš vadit, že jsem formu zvolil za tebe,“ chladně se smál a Ally cítila, jak jí tělem prostupuje vyživovací lektvar. Ještě zaslechla Voldemortův posměšek: „Navíc, ty máš přece pro lektvary slabost, že?“ Ally nebyla schopna cokoli namítnout ani se bránit. Navíc se k ní blížila další neodbytná obava.