Minula hostinec U tří košťat, v tuto roční dobu i před lokálem stálo několik stolů. Podle toho, jak u nich bylo namačkáno, se zdálo, že většina návštěvníků preferuje vyprázdnění sklenky pod širým, krásně modrým nebem. Hermiona neodolala, vešla dovnitř, u baru si zakoupila Máslový ležák a rozhlížela se po volném stolku – ono těch lidí, kteří se ven nevešli, bylo také požehnaně. Na zátylku ucítila zašimrání něčího pohledu, pomalu, jakoby nenuceně se otočila. Ten krasavec z Medového ráje na ní kývnul a pokynul k prázdné židli u svého stolku. Hermiona se zatvářila co nejsebejistěji a co nejpomaleji vyrazila ke stolku. „Dobrý den,“ pozdravil ji klidným, neuvěřitelně smyslným hlasem a pomohl jí posadit se. „Dobrý… den,“ odpověděla, jen co se opět usadil proti ní. Stolky byly malé, kulaté, seděli od sebe sotva metr. „Škoda, že venku není místo, je na vás krásný pohled, jak se vám slunce odráží ve vlasech,“ pronesl konverzačním tónem. Hermioně zaskočil ležák, zakuckala se a připadal si neuvěřitelně trapně. On jí věnoval velkorysý úsměv, také se napil. Chvíli čekal, jestli něco neřekne, nicméně marně. Ujal se tedy slova: „A cože tak ušlechtilá dívka dělá v Prasinkách sama?“ „Já… měla jsem schůzku,“ moc si potřebovala dodat sebevědomí, že přeci jen nějaké zkušenosti má, „ale on nepřišel,“ dodala, ještě nasadila samolibý výraz a řekla: „Žádná škoda.“ „To od něho bylo nerozvážné, takové dívky jako vy nikdy nezůstanou dlouho čekat o samotě. Proč by to také dělaly, že?“ „Samozřejmě, když svět nabízí tolik možností…“ pronesla vyzývavě – tak nějak to vídávala ve filmech. Její společník se zamračil, o poznání hruběji prohlásil: „No, Hermiono, teď jsi to vážně přehnala. Opravdu ze sebe děláš lehkou ženu.“ „Co… co tohle má být?!“ rozkřikla se dotčeně a zahanbeně zároveň. „Pšššt! Uklidni se a pojď pryč!“ než mohla začít oponovat, vstal a za ruku jí odvedl ven, v postranní uličce za hostincem se s ní přemístil. Hermiona se rozhlédla po obývacím pokoji, byl to ten, kde se probudila po Voldemortově chrabré záchranné akci. Ustoupila od něj do relativně bezpečné vzdálenosti, naštvaně si ho prohlížela. On ji pobaveně. „Tak žádná škoda, že jsem nepřišel? Nejsi maličko nevděčná?“ Pomalu k ní vykročil. Hermiona v couvání musela ustat, jakmile zády narazila do knihovny. Se směsicí očekávání strachu a opět narůstajícího vzrušení čekala, snad celou věčnost, až k ní dojde. Stalo se tak, natáhl ruku a nabídl si pralinku z kornoutu, který stále svírala v ruce. Rozesmál se, jak jí tváře začínaly červenat, možná i vzteky. „Co tohle má být?“ zeptala se velmi důrazně. „Chtěl jsem ti udělat radost a oblažit tě svým relativně normálním zevnějškem,“ odpověděl a posadil se do křesla kousek od ní. Velmi elegantně přehodil nohu přes nohu. „Jak… relativně normálním…?“ nechápala. „Povedlo se mi upravit Mnoholičný lektvar. Uvařil jsem ho z ostatků mého otce – je zakopán tady na zahradě, mám jeho podobu z doby, kdy zemřel. Byli jsme si neobvykle podobní. Jen snad - já jsme měl o maličko světlejší oči…“ „A to… jak?“ Hermionu opět ovládla zvídavost. „To ti asi neřeknu… na některé nápady jsem skoupý, jen od Mnoholičného se tento liší i účinky – vydrží 10 hodin ale je o to náročnější na množství ingrediencí. Tudíž ho nemůžu používat moc často – on otec měl jen jedno tělo a zbyly z něj už jen kosti.“ „Aha…“ řekla. Rozhostilo se tíživé ticho, nespouštěli ze sebe oči. „Hermionko, pojď ke mně, nemáme moc času…“ vyzval ji náhle, natáhl k ní ruce. Bylo to jednoduché, děsivě jednoduché – jen udělala dva kroky a skončila mu v náruči. Neobratně zápasila s jeho oblečením, on jí dal náskok a poté z ní jedním nacvičeným pohybem stáhl tričko i podprsenku. „Nezapomeň, co máme jako první bod programu,“ zašeptal jí do ucha a jemným násilím vtlačil její hlavu do svého klína. Polonahá klečela mezi jeho rozkročenýma nohama. On seděl v křesle, se zakloněnou hlavou si užíval práci jejích úst, kterou korigoval rukama zabořenýma v jejích vlasech. Hermiona musela přiznat, že je to vzrušující, nicméně jí bolela kolena, svaly v tvářích tuhly a občas se pod talkem jeho rukou přidusila. Za chvilku z jeho vzdechů odhalila, co přesně má dělat, aby to netrvalo moc dlouho. Ozval se táhlý vzdech, jeho ruce se lehce zachvěly a přestaly tlačit. Hermiona toho využila. Přestala, vyndala penis z úst. Zvedla hlavu, její oči se setkaly s nechápavým pohledem zastřeným velkým vzrušením. „Co to vyvádíš?“ zeptal se naštvaně, v této chvíli mu opravdu šlo jen o to, aby ještě chvíli pokračovala. „Jen se chci zeptat, jestli to dělám dobře,“ řekla hláskem plným obav. „Ty jsi potvora, ty nejsi začátečník, ani falešný začátečník…“ vyčítal jí a přitom hladil po tváři. „Ale opravdu… tohle jsem nikdy…“ namítala. „Prosím tě! Mě je srdečně jedno kolikátý jsem, hlavně pokračuj, nebo tě dám Nagi k večeři…“ sdělil jí s bolestným výrazem. „No,“ políbila mu žalud, „ráda bych,“ další malá, zcela nedostačující pusinka, „zemřela trochu,“ tentokrát zapojila i jazyk, „jinak,“ dodala a s výraznou asistencí jeho rukou ho vzala do úst. Humor ji přešel s jeho vyvrcholením: jak nad sebou ztratil kontrolu, snažil se ho nacpat co nejhlouběji, vůbec nedbal na zoufalé záškuby její hlavy, když se nažila trochu vymanit, aby se opravdu neudusila. Do zápasu o holý život přišlo jeho vyvrcholení. Mohutný proud semene jí plnil ústa už tak zaplněná pensem a prostě neměl kam odtéci. Tedy měl, ale Hermiona si opravdu nepřála a by se vydal po cestě horních cest dýchacích… Sesbírala poslední síly, které z nedostatku kyslíku, měla a pokusila se polknout. Jenže hned zjistila, že semeno není jen tak obyčejná tekutina, nedá se polknout stejně jako třeba čaj… Z nepovedených pokusů o polykání se jí zvedl žaludek. Naštěstí Voldemort již přišel k sobě, povolil tlak rukou ale jen na tolik, aby jí v ústech zůstal aspoň žalud. Konejšivě jí hladil ve vlasech a počkal, až se jí podaří ústa vyprázdnit do žaludku. „Líbilo se ti to?“ zeptal se, když ulehčeně vyndala z úst ochablý penis. „Ani… nevím…“ řekla ne příliš nadšeně, otlačená kolena se jí podlomila při prvním pokusu vstát. On ji zachytil a posadil si ji na klín. Ze vzduchu vykouzlil ubrousek, kterým jí něžně otřel ústa. Začal jí laskat na krku a ňadrech, přitom nenápadně rozepnul zip sukně, sundal ji, následovaly silonky a nakonec kalhotky. Byla úplně nahá, stejně jako on. Věnoval jí polibek na rozbolavělá kolena, s šibalským mrknutím vzal z pohovky polštář, na který si klekl. Vzal ji za kotníky, prudkým pohybem jí rozhodil nohy a přehodil je přes opěrky křesla. Hermiona se zastyděla, instinktivně chtěla nohy opět spojit, nicméně to nešlo, jelikož on se o opěrky opřel vlastníma rukama. Díval se na ní, v takhle nestoudné pozici – víc odhalený klín už mít nemohla. „Nemáš se za co stydět,“ pošeptal jí smyslně a začal líbat každičký kousek její kůže. Mnoho minut šmejdil po jejím těle jak rukama tak ústy, ale pečlivě se vyhýbal tomu nejcitlivějšímu místečku. Hermiona přerývavě dýchala, mezi vzdechy se čím dál častěji dalo rozeznat slůvko „Prosím…“ Stáhl se z jejího těla, poklekl a dotkl se jejího mokrého klína. Několikrát jí pohladil, poté do ní vsunul prsty. Pohyboval jimi v ní, kroutil, šimral jí, netrvala dlouho a vybuchla v mohutném orgasmu. S úsměvem počkal, ustal v pohybu, dokud neodezní, ale prsty zatím nevytáhl. „A tohle se ti líbilo?“ zeptal se, když se jí dech uklidnil. „Ano,“ zašeptala. Šibalsky se usmál, přidal ještě další prst druhé ruky, několikrát s nimi drsně zatlačil, Hermiona ani tak nevzdychala, jako křičela, byla mimo smysly, nehty zatínala do křesla. Drsné pohyby rukou náhle ustaly, vytáhl je z ní a prudce se přisál na poštěváček. Druhý orgasmus byl ještě mohutnější a také trvalo dvakrát déle, než odezněl. „Chceš ještě?“ zeptal se rošťácky zemdlené Hermiony. „Ne, teď bych potřebovala dvojitý zimní spánek…“ opověděla potichu. „No, to ne… klidně si odpočiň, ale ještě jsi mi něco slíbila,“ připomněl jí. Hermiona vstala, vrávoravě vyrazila do prvního patra, kde se schoulila v posteli. Voldemort v županu dorazil v zápětí, opět nesl víno se dvěma sklenkami. „Spíš?“ zeptal se a objal jí. „Ne, ale jen tak tak…“ odpověděla. Za několik chvilek se propadla do hlubokého spánku. Byla probuzena jeho rty, opět mapující celé jeho tělo. Vůbec nevěděla, jak dlouho spala. „Něžností bylo dneska dost,“ prohlásil věcně, jakmile zjistil, že už procitla, „teď nás čeká trochu drsného sexu.“ Převrátil jí na břicho, podložil jí polštářem, chytil za boky a drsně si jí vzal zezadu. Hermiona překvapeně vyjekla, předpokládala, že tentokrát se obejde bez bolesti, ale mýlila se, opět jí po tvářích stékaly slzy. Zastavil se, vyklouzl z ní, obrátil jí na záda a její nohy si položil na ramena. V této pozici do ní vnikal úplně jejhlouběj, i když se styděla, že na ní vidí, s přívalem slz nemohla nic dělat. „Já jsem říkal, že nechci žádné srdceryvnosti,“ vyčetl jí, na chvíli ustal. „Já za to… nemůžu,“ omlouvala se, „mě to bolí…“ „Samozřejmě, a taky ještě chvíli bude… musíš si zvyknout…“ s povzdechem jí setřel slzu. „Ale nebreč mi tu…“ vystoupil z ní, položil se na záda. „Pojď nahoru, to se ti bude líbit… můžeš si to dělat podle sebe…“ Pomohl jí posadit se na něj. Zprvu nejisté pohyby se brzy přehouply v divoký sex. Ke konci už přirážel na doraz a ona proti tomu vůbec nic neměla. Naposledy změnil polohu, přehoupl se na ní, pevně jí stisknul a několika dlouhými přírazy jí přivedl k vrcholu a sebe v zápětí. Ležel na ní, stále jí pevně svíral ramena, penis v ní pomalu ochaboval. Otevřel oči a zadíval se do těch jejích. „Ty jsi opravdu podivná osoba,“ řekl po dlouhém tichu. „V čem myslíte?“ zeptala se. „Sama nevíte, co se ve vás skrývá… Jenom si myslíte, že jste kdoví jak pečlivá a dobrosrdečná, nesobecká. Ono to tak není… Tahle vášeň není nic kompatibilního s andělskou povahou, kterou se svému okolí presentujete. Já vím, že jste psala, že se semnou nebudete bavit. Ale přeci jen… Zamyslete se, za co bojujete. Za co jste loni na ministerstvu málem položila život. Nevíte to, neví to ani pan Potter, ani Minerva, nikdo. Kromě Brumbála, který své plány mění, jak se mu to hodí. Kdežto moji následovníci bojují zejména za sebe, každý má svůj cíl, podle jeho potřeb. Pokud je sadista, ať si užije, pokud je nikdo hloubavý, můžu mu pomoci se studiem, pak jsou tu lidé jako Lucius, kteří nejsou ani moc schopní, ani vzdělaní, ale jde jim o prestiž a tradici…“ zatím co mluvil držel jí ukazováček na rtech, aby ho nevyrušovala, což samozřejmě chtěla udělat, „… Hermiono vy mě prakticky milujete, velmi vám imponuji a vy potřebujete partnera, který by vám imponoval – nemyslím na mě, ale myslím na vašeho budoucího partnera, který se jistojistě skrývá někde mezi mými lidmi. Protože není nikdo s povahou a inteligencí, která vás vzrušuje, aniž by se ke mně nepřidal. Myslete na to.“ Odtáhl prst ze rtů a dal jí najevo, že čeká na její vyjádření. Hermiona k tomu už neměla co říci a to jí upřímně vyděsilo. „Dobrá, tak tedy, měla byste se jít umýt a vrátit do školy. Já vám do vany přinesu něco na občerstvení.“ Hermiona se odšourala do koupelny, snažila se na nic nemyslet, ale brouk, kterého jí nasadil do hlavy, byl neodbytný. Ležela ve vaně, když vstoupil. Podal jí sendvič s chedarem a sklenici pomerančové šťávy. Přijala to s povděkem, byla neuvěřitelně vyhladovělá. „Můžu se na něco zeptat?“ řekla po chvíli. Přikývl. „Chcete mě ještě vidět?“ „Tak za prvé, už do sebe nebudu lít ten lektvar, takže jen pokud na mě máte žaludek a za druhé, jak jsem řekl, mám několik obdivovatelek, o sex nemám nouzi, bojím se o to, aby vy jste si na naše velmi nestandardní schůzky nezvykla a nenárokovala si od nich něco víc. Nic víc vám nedám.“ „A ty vaše… přítelkyně… těm o nic víc nejde…?“ „Ani ne, zbožňují mě, a hlavně jedna je úplně šílená – udělala by pro mě všechno. Když jsem se jí dnes ráno ukázal v téhle podobě, chvíli na mě zírala a pak se zeptala, co se jako mělo změnit… V tom Azkabanu jí přeskočilo úplně. Ale je dobrá čarodějka a skvělá milenka.“ Hermiona pokývala hlavou – poznámka, že se s tou ženštinou viděl dnes ráno, ji naštvala – spal s ní včera večer, možná i ráno a pak šel za ní… je nechutný! Vylezla z vany, utřela se, sešla do obývacího pokoje, posbírala své svršky, a oblékla se. S Voledemortem nepromluvila ani slovo, přestože byl s ní a pátravě jí sledoval. „Takže odcházíte,“ konstatoval. Rázně přikývla. Přemístil se s ní na kraj Prasinek. Objal jí, zaklonil a vášnivě políbil. Potom zmizel. Hermiona si otřela ústa a vyrazila do Bradavic. Vůbec se sebe neodvažovala ptát, jak se cítí. Poznámka autora: Moc děkuji Yuki za komentář. Povídka už je mnoho měsíců dokončená, má 45 kapitol a najdete ji na ff.societasnocturna.com.