Neuběhlo sotva pár minut a do místnosti vstoupil Voldemort. „Vida, tatínkova holčička se nám konečně probrala,“ řekl velmi posměšně a zároveň tak chladně, až Hope přeběhl mráz po zádech. „To je skvělé, začínal jsem se nudit. Slyšel jsem, že potřebuješ nabrat síly. Výborně, máš příležitost. Večeře je již připravena. Pojď!“ zaburácel a pokynul Hope, ať jí pomůže, bude-li třeba. Panenka na hraní, žádná holčička, běželo Ally hlavou. Naštěstí se jeho slova minula účinkem. Ally byla stále slabá, takže nedovedla udržet delší dobu své myšlenky. Přišel jí s tím věčným nucením do jídla už dost trapný. Zůstala sedět a její pohled nechtěně zabloudil na vteřinu k Hope. Jakmile se od ní odvrátila, opřela se o dlaně a pokusila se zvednout. Ať se jí to sebevíc nelíbilo. Kvůli svým možnostem a celkovému vyčerpání neměla šanci k odporu. Nechtěla mu poskytnout záminku k tomu, aby ji ponížil hned při první příležitosti. Zamotala se jí hlava a málem upadla. Hope ji naštěstí pohotově zachytila. „Výborně,“ spokojeně si dívku prohlížel a pak jí pokynul, aby ho následovala. Šla pomalu, s pomocí Hope, která ji podpírala. Tohle nechtěla vidět, pomyslela si, když sešli ze schodů k jídelní místnosti. Voldemort vešel, ale Ally se v chůzi zastavila. Cítila narůstající úzkost a tušila, že se dnešní večer odehraje v pečlivě připravené režii jejího otce. „Neboj se, mé drahé dítě,“ zdůraznil poslední slovo. „Severusovo místo je ti stále k dispozici. Vím, jak ráda na něm sedíš a nepřipravil bych tě o toto potěšení a prostor pro sentimentální vzpomínky,“ pravil nahlas a velmi pobaveně, aby se i ostatní smrtijedi mohli bavit. Hope pokynul k místu vedle toho, které přidělil své dceři a smrtijeda sedícího na něm poslal jinam. „Sedni si a pusť se do jídla. Vypadáš poněkud hladově a.. vyčerpaně,“ zasmál se. „A to jsem se o tebe v minulých dnech tak hezky staral,“ rozhlédl se na ostatní v sále. Toto představení s ponížením své dcery hrál pro ně. Musí vidět, že ta holka, která si tu na něj minule tak vyskakovala, se tentokrát nezmůže na žádný protest. Z Allyina pohledu se dal vyčíst vzdor a Hope zachytila i nesouhlasný poplašený výraz, který se jí objevil ve tváři, když Voldemort zmínil Severuse. Dále však zarytě mlčela. Došla ke stolu a než zamířila na místo, které jí její otec určil, pustila se smrtijedky a sama se šla posadit. Chůze jí ale dělala značné problémy, přesto to zvládla. Pobledla v obličeji a zadívala se na talíř před sebou. Pokusila se vzít lžíci do ruky, ale ta se jí neovladatelně třásla a lžíci musela opět položit. Uvědomila si, že sama se najíst nedovede. Dovtípila se v okamžení, že si toho její otec byl vědom. Určitě ji opět chtěl před všemi znemožnit a někomu říct, aby ji zase nakrmil. Nechtěla ani v nejmenším, aby se situace opakovala, ale nenapadalo ji, jak se tomu vyhnout. Hope byla otřesena. Ráda pomohla Ally ke stolu a podpírala ji. Ta dívka ji opět překvapila, když se jí vymanila a posledních pár kroků udělala sama. Nemohla si také nepovšimnout reakce Ally při zmínce o Severusovi. V duchu toho chlapa proklínala. Jak mohl to ubohé děvče takto využívat? Co to na ni hrál za hru? Proč si ji k sobě tak připoutal? Čím mu mohla být prospěšná? Rozhodně nevěřila, že by se k ní choval dobře z čisté lásky a dobroty srdce. Severus Snape žádné srdce nemá. Člověk, který vyrábí takové hrozné lektvary, jak na běžícím páse. Severus Snape, až do nedávna viditelný po Voldemortově boku. Se všemi jeho výsadami. Ne, to nemohl být člověk, kterého by někdo jen tak mohl milovat. Nejvíce s ní však otřáslo chování Pána Zla. Co měla znamenat jeho slova? Před pár hodinami mu tak záleželo na jejím životě a teď se k ní chová tak otřesně. Jistě, mohla tušit, že s ní nebude jednat v rukavičkách, když i přes její upozornění vyžadoval, aby místo odpočinku a čerpání sil šla s ním, ale takto ji schválně zneklidňovat? To je příliš. Poprvé za dobu, co rezignovala a přidala se k němu, svého činu opravdu z celého srdce litovala. Jen doufala, že se Pán Zla soustředí nyní na jídlo a svoji dceru a nebude ji podrobovat nitrozpytu. To by znamenalo ortel smrti. Ally zamrkala a cítila se sklesle. Našla totiž způsob, jak se vyvarovat ponížení ohledně její neschopnosti se najíst, ale bylo to jako jít z bláta do louže. Musela zapřít samu sebe a nepřipouštět si, že se ho rozhodla o něco žádat. Její oči zabloudily k Voldemortovi a tichým hlasem na něj promluvila: „Chtěla bych raději.. lektvar,“ hlesla jeho směrem. Sklopila zrak a s neslyšným zalknutím dodala: „Prosím.“ V jeho očích hrály jiskřičky pobavení. „Klid, prosím, moje dcera mi něco říkala a přes hluk v místnosti jsem ji pořádně neslyšel.“ Nyní byl v místnosti naprostý klid a oči všech se upřely na jejich Pána a jeho dceru. „Mohla by si to, prosím, zopakovat?“ obrátil se k ní a své pobavení se ani nepokoušel skrývat. „A snaž se to říct tak, abych ti rozuměl,“ jeho ústa se zkřivila falešným úsměškem. Chytila se okraje židle, protože se jí udělalo na okamžik mdlo. S námahou odtrhla oči od talíře a zadívala se nepřítomně do davu. „Chtěla bych.. raději lektvar,“ vysoukala ze sebe a na rukách ucítila slzy, které jí stekly po tvářích. „Možná, pokud poprosíš.. bych tvé žádosti vyhovět mohl,“ zadíval se na ni pevným pohledem prozrazujícím, že bez splnění této podmínky se přemáhala zbytečně. Smrtijedi v sále se již neudrželi a začali se smát. Voldemort se na ně však otočil se slovy: „Řekl jsem, že chci slyšet tu holku, ne vás,“ sjednal klid a zadíval se na ni s očekáváním. Pocítila, jak jí srdce buší o mnoho více, než by mělo. Otřela si obličej a spojila své ruce, které předtím položila na desku stolu. „Pr-rosím,“ vydechla namáhavě. „Co bych pro svoji dcerku neudělal, když tak hezky prosí,“ zasmál se ledově a před Ally se objevil pohár s vyživovacím lektvarem. Voldemort jí však hodlal uštědřit větší ránu, než jen pokoření z toho, že ho musí opakovaně a před všemi prosit. „Překvapuješ mě, dítě. Je zajímavé sledovat tvé záliby. Věděla jsi, že i smrtijed, který na tomto místě sedával před tebou, měl v lektvarech zalíbení? Dával jim přednost před vším ostatním. Asi jsem ti zvolil správné místo, když i ty máš lektvary v takové oblibě, že mě o jeden z nich žádáš. Škoda, že Severus už v mých službách není – zanedlouho nebude už vůbec v ničích službách – mohl tě lektvary naučit připravovat,“ vysmíval se jí do očí. Ally seděla a cítila vnitřní bolest. Jeho slova ji zraňovala a prohlubovala úzkost. Voldemort dále pokračoval: „Mimochodem, neřekla jsi, o jaký lektvar žádáš. Snad jsem zvolil správně. Byl bych nerad, kdybych ti nabízel něco, o co nemáš zájem, namísto splnění tvých přání. Měla jsi, předpokládám, na mysli vyživovací lektvar. Nebo snad, s přihlédnutím k tvému zanícení lektvary, by sis raději dala jiný, poněkud náročnější? Co například takové Tekuté…,“ nechal větu nedokončenou. Viděl, že na ni zapůsobil dostatečně. Její zděšení nešlo přehlédnout. Sama však nevěděla, co na ni působí víc. Zda palčivá připomínka zkušenosti s lektvarem či zmínky o Severusovi. Zamrkala a jen špitla. „Ano, ten.“ Stiskla pohár křečovitě v rukou. Bezděky si uvědomila, že jde o stejný, ze kterého vypila Tekuté obavy. Žena vedle Ally seděla bez hnutí a lapala po dechu. Tohle už na ni bylo moc. Pocítila touhu dívku obejmout, ale věděla, že to udělat nemůže. Musela zamrkat, aby odehnala slzy. Naštěstí se všechny pohledy upíraly Voldemortovým směrem. Ally se nadechla a s odporem lektvar vypila. Bohužel se jí zvedl žaludek natolik, až se rozkašlala. Voldemort se hlasitě rozesmál. Strhl i ostatní v sále a celá místnost se naplnila smíchem smrtijedů. Ally si už pak nikdo nevšímal. Plakala. Nejraději by utekla, ale Voldemort by ji nenechal. Nezbývalo jí nic jiného, než poslušně vyčkávat. Položila si hlavu na ruce na stole a zavřela oči. Trvalo téměř půl hodiny, než Voldemort dojedl a upřel na ni opět svůj pohled. „Je čas se opět pobavit,“ řekl zvučným hlasem a místnost jako na povel utichla. „Vstaň!“ řekl směrem k Ally. „Chci se ti dívat do očí. Přejdi tam!“ poručil jí a ukázal na volné prostranství před stolem, přímo naproti jeho židli. Ally se hlavou honilo mnoho věcí ztrácející se v hluku vlastních pocitů. Jen ať už tohle skončí, ať to skončí, zoufale si přála. S mírným zaváháním se zvedla a žena vedle ní též, jelikož si uvědomovala, že Ally by chůzi nemusela zvládnout. „Tebe jsem nevyzval,“ obořil se Voldemort na Hope. „Myslím si, že moje dcera je již dost stará na to, aby uměla chodit sama!“ „Ano, Pane, promiňte mi,“ posadila se zpět na židli a sledovala, jak Ally přichází na určené místo, i když bylo vidět, že ji nohy příliš neposlouchají. „Výborně,“ ušklíbl se. „Minule si se zde chovala velice nemístně. Myslela sis snad, že můžeš odporovat Lordu Voldemortovi? Věřím, že můj trest tě poučil a nyní už víš, jak se v mé přítomnosti chovat,“ poté jeho hlas přešel do přímého, nesmlouvavého rozkazu. „Poklekni a řekni všem přítomným, kdo z nás je tu pánem!“ Hope se na židli zavrtěla a nepřítomně pozorovala dívku. Ta stála bez hnutí s bolestnou grimasou v obličeji a pohledem, ze kterého čišel nesouhlas. „Já čekám…,“ řekl ledově. Musela se hodně přemáhat a začala se sotva postřehnutelně třást. Nakonec s vypětím sil a sebezapřením splnila to, co po ní chtěl, ale stále vzdorovitě mlčela. Náhle pocítila na svých zádech hrubý tlak, který ji nutil se před ním hluboce poklonit skoro až k zemi. Do očí jí vhrkly slzy. Bylo jí jasné, kdo toto kouzlo seslal. „Podívej se na mě!“ zařval, neboť její oči se vpíjely do země. Dál vyčkával, až řekne, co po ní chtěl. Ally věděla již s jistotou, že toho nenechá, dokud nebude po jeho. Následně si uvědomila, že bezděky zavrtěla nesouhlasně hlavou. Náhle ucítila opět nesnesitelnou bolest v hlavě. Neměla pochyb, že se jedná o kouzlo, kterým ji mučil večer v jídelně před podáním lektvaru. Bolest nyní trvala pouze pár vteřin, i tak pro ni znamenala hrozivou výzvu. Byla výhrůžkou, co ji potká, když se mu nepodvolí. Pak se opět ozval jeho hlas. „No, vida, už jsem se bál, že jsi ztratila hlas. Ale přece jen to vypadá, že chceš odpovědět, kdo je tu pánem,“ řekl s hrozbou v hlase. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy ve velkém a musela se přemáhat, aby se nerozvzlykala. „Ty, Pane,“ zamumlala. „Nahlas!“ vychutnával si její ponížení. „Ty, Pane,“ opakovala hlasitěji a musela se rukama podepřít o zem. Voldemort se začal hlasitě smát a za výbuchu smíchu ostatních smrtijedů opustil místnost. Dosáhl svého cíle. Ve dveřích se ještě otočil k Hope a ucedil mezi zuby: „Odveď ji!“ Ally v tu chvíli opět pocítila nepříjemné křeče a to ji donutilo, lehnout si na zem. Nemohla si pomoci. Hope se k ní sklonila, vzala ji do náruče a s obtížemi ji odnesla do jejího pokoje. Nechtěla ji vystavit ještě většímu ponížení a sledování pobavených pohledů smrtijedů, či pohledu na to, jak kouzlem přenáší její tělo. Ally se stočila do klubíčka s rukama na břiše, protože se křeče stupňovaly a chtělo se jí zvracet. Hope ji uložila opatrně na matraci a prozkoumala její stav pár diagnostickými kouzly. V tuto chvíli jí neměla jak pomoci. Sedla si proto jen tiše vedle ní a vzala ji jemně za ruku. Vytrhla se jí, ale spíše proto, že ji polekala. Křeče ustoupily a Ally plakala už jen kvůli svému psychickému rozpoložení. „Promiň, je mi jasné, že mě nenávidíš. Jsem přece jeho stoupenkyní. Už na tebe zbytečně sahat nebudu,“ řekla tiše a poodstoupila od ní. Na chvíli zavládlo ticho a pak se dívka rozhodla reagovat na ženina slova tichou otázkou. „Znamená to tedy, že jsem ve vašich očích stejná jako otec?“ „Ne, to opravdu nejsi,“ řekla a zděsila se, jaké myšlenky v Ally vyvolala. Jen doufala, že Ally neovládá stejně jako Pán Zla nitrozpyt, když si v duchu pro sebe dodala: „Tvůj otec ti nesahá ani po kotníky.“ „Nenávidím, jak se chová,“ vypálila najednou. „Jak manipuluje s lidmi a nejen s nepřáteli. Nebýt jeho nepovšimnutých kouzel, nikdy bych mu neřekla, co chtěl slyšet,“ vypískla s odporem. „Kouzel?“ překvapeně se zeptala Hope. Neměla zájem o tom hovořit, aby si připomínala jeho zacházení. Jen zavrtěla hlavou. „Jaká kouzla, Ally? Chceš říct, že jsi byla pod Imperiem?“ Zavrtěla hlavou a poté popsala ženě, co se v síni přesně odehrálo. „Naprosto mě znemožnil,“ vydechla a otírala si slzy plné hořkosti. Allyina slova Hope pořádně zatřásla. Zmohla se jen na rozpačité: „Já to nechápu. Prostě.. ne. Vždyť jsi jeho dcera. Koluje ti v žilách jeho krev. Nechápu, jak ti může dělat takové věci.“ Pak se jakoby vzpamatovala. „Promiň, měla bych ti být spíše oporou. Jak se cítíš?“ zeptala se jemně. „Nepřitížilo se ti po zacházení z Pánových rukou? Mohu ti nějak pomoci nebo bys chtěla raději odpočívat? Obávám se toho, že s tebou Pán ještě neskončil, i když bych si moc přála, aby ano. To mi věř.“ „To je celkem jednoduché,“ zadívala se na ni a ignorovala její otázky. „Chce mě donutit ke spolupráci. Nepovedlo se mu to, ehm po dobrém, zkouší to jinak,“ propočítávala. „Lidé v mém životě o tom věděli, a proto udělali vše, aby nezjistil, že má potomka.“ „To chápu,“ pravila, očividně pohroužená do vlastních myšlenek. Všechny děti by měly být drženy od něj co nejdále. On ví, jak jich zneužít,“ ujelo jí. Ally dokonale zmateně ženu pozorovala a nedovedla zakrýt překvapení. Hope si všimla jejího pohledu a přinutila se ovládnout. Přestala plakat a rychle si osušila slzy. Ally si nečekaně vzpomněla na Harryho. „Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím někoho z Voldemortových lidí plakat,“ hlesla. Hope pocítila, jak ji její slova bodly u srdce. Od ní by to nečekala. „Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím někoho, komu koluje v žilách Pánova krev, takto na dně,“ ujela jí jedovatá reakce. „To mě těší, že jsem jiná než on,“ odsekla jí a opět ucítila nepatrné křeče v oblasti břicha. „To mě taky. Jinak bych se tu s tebou nebavila. Promiň, neovládla jsem se.“ Ally se posadila, zavrtěla rezignovaně hlavou a položila si ji na svá kolena. „Jsem zvyklá,“ dodala nevzrušeně. „To mě nepřekvapuje, když uvážím, s kým jsi vyrůstala. Pokud si se chovala stejně svéhlavě i ke Snapeovi, asi sis musela užít.“ „Severus na mě nikdy nevztáhl ruku,“ ohradila se popuzeně. „A to ani ve chvíli, kdy jsem se chovala nesnesitelně,“ její suché oči opět zalily slzy. „Ani nevíte, jak moc bych ho potřebovala mít u sebe,“ slzy se jí teď řinuly v proudech z očí a ani se je nesnažila zadržovat. „Pokud se mu něco stane, neodpustím si to,“ zalkla se. „Jen kvůli mně je ve smrtelném nebezpečí,“ schovala si obličej do dlaní. „Musí ti na něm hodně záležet. Jen by mě zajímalo, zda i jemu záleží takto na tobě,“ utrousila pochybovačně. „Ne, nic neříkej, to byla jen řečnická otázka.“ Její otázka s ní zamávala. „Věřím, že ano,“ odvětila pevným sebejistým tónem, ale uvnitř byla neklidná. V mysli se jí vynořila její obava, kde se k ní Severus choval hrozně, a otřásla se při pomyšlení, že nemá jistotu. Hope se na ni zahleděla, než však stačila cokoli říct, vešel do místnosti Voldemort. Změřil si obě pohledem, a když viděl svoji dceru sedět, naznal, že asi bude relativně v pořádku a Castawayovou nebude potřebovat. Pokynul jí rukou ke dveřím a Hope ihned odešla. Dívka se na něj letmo zadívala a měla co dělat, aby zastavila vzdouvající se vlnu paniky. Rychle si též otřela své slzy do rukávu hábitu. „Říkal jsem si, že bych se mohl zastavit.. na kus.. řeči. Jistě uvítáš společnost. Nemám pravdu?“ řekl posměšně a vychutnával si, co s ní jeho slova udělají. Neodpověděla mu a deku si přitáhla blíže k sobě. „Nemám ti co říct,“ hlesla. „Opravdu? Co třeba vysvětlit, co mělo znamenat tvé chování v jídelně? Člověk by řekl, že po prožitém trestu budeš rozumnější a uděláš, co chci.“ „Udělala jsem, cos chtěl, tak mě nech být,“ nepatrně zvýšila hlas. „Nebudeš mi rozkazovat, to za prvé,“ řekl zlověstně a švihl po ní kouzlem, které ji bolestivě srazilo k zemi. „Za druhé, víš moc dobře, že jsi to udělala, jen s mojí laskavou pomocí. Varuji tě, příště tak vlídný nebudu,“ odmlčel se a spokojeně si vychutnával, jak se s bolestným výrazem ve tváři svíjí na zemi. Ally byla rozzlobená na sebe, že byla tak zranitelná a nedovedla se mu postavit. Musela zůstat ležet nehybně na zemi. Neměla už sílu se posadit. „A teď se dostávám k dalšímu bodu mého zájmu. Varuji tě, nezahrávej si se mnou. Nemám náladu na tvé frackovité chování. Chci slyšet, co jsi na mě použila za kouzlo tehdy v jídelně. Co je zač, na jakém principu pracuje a jak ho neutralizovat,“ zlostně na ni hleděl. Zaplavil ji náhlý příval spokojenosti, když jí došlo, že si s tím její otec sám evidentně neporadil. „Je to obdoba jistého starodávného kouzla, pracuje spolehlivě a neutralizovat se dá protikletbou,“ potichu a zcela vážně mu dala vyčerpávající odpověď. „Varoval jsem tě, ať si se mnou nezahráváš. Jak chceš. Pohraju si já s tebou, než se tě zeptám znovu,“ ušklíbl se. „Tak jsem si vzpomněl na náš první společný den. Tehdy jsme se oba bavili znamenitě. Co to zopakovat?“ zasmál se a pak už Ally cítila, jak se naboural do její mysli. Co bude následovat jí bylo jasné hned v zápětí, když se vedle ní objevily střepy a ona neměla sílu vzdorovat hlasu nutícímu ji opět je použít způsobem, jenž se jí hnusil a příliš připomínal minulost. Tu blízkou i tu vzdálenou. Viděla, jak bere do ruky střep a jak se jí zarývá do kůže. Bolestivě se zajíkla a rozplakala se. Střep ji neporanil naštěstí do hloubky, ale přesto z rány začala pomalu vytékat tmavě červená krev. U jedné rány se v této chvíli Voldemort nezastavil a Ally byla nucena způsobovat si zranění a bolest několik minut, až měla celé levé předloktí plné ran a krev jí velmi pomalu stékala po rukách na oblečení. Vyloženě se bavil, když hleděl na její projevy záchvatů bolesti vždy, když jí střep protnul její kůži a na její, již dávno neskrývaný, pláč. Když už měla ruku zalitou krví, ukončil ovládací kletbu. „Tak co, už si se konečně poučila? Jak mi odpovíš nyní na moji otázku?“ vyzval ji. „Já ti nemůžu odpovědět,“ vyhrkla mezi vzlyky. „Já odpověď neznám,“ se známkou zoufalství dodala a stiskla si opatrně levou ruku. „Takže opět vzdor?“ optal se nevěřícně. „Dobrá.“ Ally sebou trhla, když vytáhl hůlku. On s ní však zamířil na vlastní hrdlo a pronesl: „Sonorus.“ Poté se domem rozeznělo jediné slovo: „Castawayová!“ Zadíval se ke dveřím a vyčkával. Dívka nechápala, co se to děje. Znamená to, že jí nechá na pokoji? Hope uslyšela své jméno a spěšně zamířila za svým Pánem. Vešla do místnosti a pohlédla na Pána Zla. „Co si žádáte, můj Pane?“ otázala se ho a pohledem zabloudila k Ally. Měla co dělat, aby šokovaně nevykřikla, když uviděla Allyinu ruku plnou čerstvých ran. „Nejdříve se postarej o tu ruku!“ nařídil jí Voldemort. „Má dcera má zjevně v oblibě působit si sama bolest,“ dodal a v očích se mu zablýsklo. „Jistě,“ přikývla a přešla k Ally. Kouzlem zastavila krvácení a pak ji vzala za ruku. Nebránila se a svým způsobem byla ráda, že jí Hope pomáhá. Ta si kouzlem obstarala hojivý zábal a obmotala ho dívce kolem předloktí. Pocítila úlevu a bolest pomalu ustupovala. Hope se zvedla a otočila k Pánovi. „Velmi dobře. A nyní chci tvoji diagnostiku, co se týče jejího stavu,“ přikázal nesmlouvavě. „Přežije Veritasérum?“ úmyslně silně zdůraznil první slovo. Hope otevřela pusu úlekem. „Můj Pane, to snad.. není to tak dávno, co téměř zemřela. Účinek lektvaru sotva vyprchal.. sám víte, můj Pane, jak nepředvídaně reagovala na protilektvar.. je tak slabá…“ „Na to jsem se neptal,“ obořil se na ni a jen tak se na poslední chvíli zastavil, když chtěl použít kletbu Cruciatus. Málem zapomněl, že tato kletba z jeho rukou vyjít nesmí. Raději použil stejnou kletbu, jako v jídelně na svoji dceru. Když se Hope vzpamatovala z nepředstavitelné záplavy bolesti a poklekla s omluvou u jeho nohou, opakoval svoji otázku. „Přežije veritasérum?“ Hope nezbývalo, než odpovědět. „Snad ano, můj Pane. S jistotou vám to však říct nemohu.“ Voldemortovi se objevila v ruce lahvička s čirou tekutinou. Otočil se ještě k Hope. „Ty tu zůstaň, kdyby bylo potřeba tvých služeb.“ Pak popošel k Ally, která se před ním schoulila u stěny. Nebylo nic platné ani to, že se pokusila bránit. Uchopil ji za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. Donutil ji vypláznout jazyk a na něj nakapal tři kapky tekutiny. Sesula se na podlahu celá roztřesená a přitiskla se zpět ke stěně. „Dobrá, tak znova,“ oči mu plály vztekem. „Co je to za kletbu?“ „Sama nevím, vymýšlela jsem ji já,“ slyšela samu sebe, jak proti své vůli odpovídá. „Sestavila jsem ji na základě zákonitostí magie, které mi vysvětlil Severus.“ „Co přesně má za úkol dělat?“ ptal se dál. „Zablokovat a obrátit kletbu Cruciatus proti tomu, kdo ji použil a zamezit seslání na jiného při novém úmyslném použití,“ přešla do šepotu. „Jak dlouho trvá její účinek?“ ¨ “Dokud nebude prolomena,“ vysoukala ze sebe a ucítila na obličeji něco teplého. V další moment zjistila, že je to krev, která se jí valí z nosu. Hope k ní chtěla hned přiskočit, Voldemort ji však gestem ruky zastavil. Opět se stočil ke své dceři. „Jak ji lze prolomit?“ zeptal se a doufal, že ji konečně bude moci zrušit. „Nevím, neměla jsem možnost to zjistit,“ vydechla a rukávem hábitu si otírala krev. Voldemort hlasitě zařval vzteky. Navíc mu došlo, že ta holka si z něj po jeho poslední lekci se střepem legraci nedělala. Její odpověď byla pravdivá, i když to tak nevypadalo. Došlo mu, že kletbu jen tak nezvrátí. Pronikl do její mysli pomocí nitrozpytu. Hledal jakékoli zmínky o tom, jak ke kletbě přišla. Inspirace, zmíněné hovory se Severusem, přemýšlení… Musí najít vodítko na vymyšlení protikletby. Když se mu už nedařilo najít nové užitečné věci, stáhl se. Ally se pod náporem nitrozpytu i Veritaséra celá třásla a krev z nosu nekapala, ale tekla proudem. Štěkl na Hope: „Zastav to, hned!“ Hope se k dívce sklonila a pomalým pohybem před ní udělala několik gest hůlkou a něco si pro sebe mumlala. V další moment se jí povedlo krvácení zastavit, avšak podle množství krve kolem ní bylo jasné, že jí dívka ztratila nezdravě moc. Mávla hůlkou a kouzlem ji odstranila. Voldemort tušil, že ji bude muset zanechat v péči své nejlepší lékouzelnice, chtěl však využít ještě Veritaséra. „Jak dlouho mě Severus zrazoval a kdo všechno o tom věděl?“ dychtivě se otázal. Při téhle jeho otázce dívce ztuhla veškerá obličejová mimika a oči se jí rozšířily strachem. „Brumbál, Rebecca Potterová,“ na vteřinku se odmlčela, ale bojovat s účinkem Veritaséra bohužel nezvládla. „, lidé ve Fénixově řádu a… já,“ dopověděla roztřeseným hlasem a bylo poznat, jak velkou psychickou bolest jí působí pomyšlení nad druhou částí odpovědi. „Od chvíle, kdy jsi zabil mou matku,“ zakřičela na něho. Už se nedovedla udržet. Voldemort byl vzteky bez sebe. „Co pro tebe Severus Snape znamená?“ Zvedla hlavu a poprvé v jeho dnešní přítomnosti se mu podívala zpříma do očí. „Je mi otcem a nejbližší osobou mého života.“ Tato informace ho velmi zaujala. „Byla by si ochotna se ke mně přidat a spolupracovat se mnou, kdybych ti zaručil jeho bezpečí a ušetřil ho?“ Tato otázka ji nejvíce rozrušila a vyvedla z rovnováhy. Na tohle nemohla odpovědět, na tohle ne. Najednou ji přemohla nepříjemná slabost, cítila, jak se jí zrychlil dech, a před očima měla pouhou černou tmu. Tělo jí kleslo na matraci - ztratila vědomí. „Postarej se o ni. Nespouštěj ji z očí,“ otočil se na Hope a pak odešel z pokoje. Mrzelo ho, že se odpovědi nedočkal, ale neměl odvahu ji křísit a následně zase riskovat její kolaps. I tak se dnes dozvěděl hodně.