11. kapitola Zbytek večera Hermiona strávila zkoušením mnoholičného lektvaru a byla velmi spokojená, protože dokázala jeho účinky prodloužit až na šest hodin, oproti původní jedné hodiny. Zcela vyčerpaná padla do postele a usnula tvrdým spánkem. Severus neměl tak úspěšný večer jako Hermiona. Stále se mu nedařilo vytvořit správný lektvar, i když věděl, že je už velmi blízko. Vždy, když přidal poslední přísadu, se lektvar pokazil. Začal bublat a přetékat, ztvrdnul nebo se z něj stala pohroma hodna označení „Longbottomův výtvor“. Následující ráno se vydal do jídelny, s úmyslem rychle se nasnídat a vrátit se k výzkumu, když si ho odchytil ředitel. „Tak Severusi, podařilo se Vám získat potřebné přísady?“ řekl ředitel a usmál se na Severuse. Severus se na něj jen podíval s pozvednutým obočím, jakoby říkal „jak mohl vůbec ředitel pochybovat, že by ty přísady nezískal“. „Jistě. Slečna Grangerová byla ochotna mi jich pár darovat,“ klidně odvětil. „Byly nějaké problémy? Vím, že slečna Grangerová je velmi milá žena, ale párkrát jsem ji viděl v situacích, kdy je rozčílená a musím Vám říct, že to bych jí do cesty raději nechodil,“ opět se zasmál a Severus měl v tu chvíli pocit, jako kdyby mluvil s Brumbálem. Taky do všeho pořád kecal. Severus na to nic neříkal, měl možnost vyzkoušet si to na vlastní kůži. Pokračoval v chůzi do jídelny a musel poslouchat brebentění ředitele. Posadil se na svou obvyklou židli a zadíval se směrem k Hermioně. Hermiona toho rána seděla u snídaně a snažila se být neviditelná. Celou dobu se dívala jenom do talíře, do hovoru u stolu se nezapojovala, dokud Susan nevyslovila Severusovo jméno. „Co po tobě vlastně Snape chtěl?“ zeptala se a Hermiona poskočila na židli. Rychle pohlédla směrem k Severusovi, ale jakmile zjistila, že ji opět pozoruje, zase sklonila hlavu a tiše řekla: „Nic“. Susan na ni vrhla nevěřícný pohled a rozhodla se to z ní dostat za každou cenu. „Neříkej mi, že nic! Když jsem přišla, chybělo jenom pár minut a začali byste po sobě vrhat kletby! Teď mi pěkně řekneš, co po tobě chtěl, jinak tě odsud nepustím!“ Hermiona už se chystala odseknout, že nic nechtěl, jenže přišel Jeremy, který slyšel konec Susaniny otázky. „Kdo měl po ní něco chtít?“ zeptal se a posadil se na volné místo vedle Hermiony. Hermiona si povzdechla. Nechtěla o včerejšku vůbec mluvit a už vůbec ne v přítomnosti Jeremyho. Jenže Susan takový problém neměla. „Snape.“ řekla a Jeremy hodil zamračený pohled na Hermionu a potom i na Snapea, který se na jejich stůl stále díval, „Včera jsem za ní zašla, abych ji donesla pár vlasů, které po mě chtěla a našla jsem je, jak se hádají. Tak se jenom ptám, kvůli čemu se málem pozabíjeli.“ „Nechtěli jsme se pozabíjet. Byla to jenom výměna názorů.“ „To ti tak uvěřím. Když tak vehementně zapíráš, o čem jste se bavili, vypadá to, že to bylo něco osobního,“ řekla a s potěšením sledovala, jak Hermiona zakašlala. „CO?“ vydala ze sebe, když konečně popadla dech. „Vždyť říkám, vypadá to, jako by jste probírali něco velmi osobního, když nám to nechceš říct. Taková hádka dávných milenců.“ Hermiona na ní koulila oči, neschopna mluvit. Naproti tomu Jeremy vypadal, jako by měl začít za chvíli soptit. Byl rudý od vzteku, když si představoval, že by Hermiona mohla se Snapem něco mít. „Nejsme žádní dávní milenci! Jen se přišel zeptat, jestli mu nepůjčím pár přísad. Nic víc!“ obhajovala se. „A kvůli tomu jste se pohádali? Kvůli takové prkotině?“ „Spíš jsme se pohádali o způsobu, jakým přišel o ty přísady požádat. On totiž neprosí, on rozkazuje a myslí si, že mu hned všichni vyhoví.“ „Takže odešel s prázdnou,“ konstatovala Susan a Hermiona ji roztřeseně přikývla. Sally se podívala na Snapea, který zrovna odpovídal na nějakou otázku, kterou ho ředitel obdařil, a vypadal, že by byl nejraději někde jinde. „Nevypadá na naštvaného. Nebo před chvíli nevypadal. Teď by asi s chutí proklel ředitele, nedivím se mu, někdy je ředitel až moc dotěrný. Takže ho neúspěch asi tolik nenaštval.“ „Hmm“ zabručela jenom. „Tohle tvoje „hmm“ znám, něco nám tajíš. Vyklop to.“ Hermiona tedy dost neochotně pokračovala. „Za chvíli se vrátil. Přišel pár minut po tom, co jsi odešla Susan.“ Při vzpomínce na nevydařenou proměnu, se Hermiona cítila trapně. Může se stát, že se člověk splete, jenže jí se to stalo už dvakrát. Samozřejmě v obou případech to byla spíš nešťastná náhoda, ale ani tak to nebylo méně ponižující. „Takže jsi mu ty přísady dala. Nemám pravdu?“ „Jo,“ řekla jen. Jeremy se na ní zadíval, něco se mu na jejím chování nezdálo. „To není všechno! Stalo se ještě něco, že ano.“ Sally se usmála, jako kdyby vyhrála velkou částku peněz. „Že by se z Vás stali noví milenci?“ „Co s těmi milenci pořád máte?! On je ten poslední, se kterým bych chtěla něco mít! Jenom se mi nepodařila proměna, tak jak měla!“ Hermiona mluvila hlasitě než by měla, až se po ní pár lidí otočilo. Naopak Jeremy byl jejím prohlášením potěšen. „Tak promiň. Jenom jsme se ptali, nemusíš po nás začít hned křičet. Kdybys nám hned řekla, co se stalo, nemuseli bychom si představovat, Merlin ví co.“ „Omlouvám se. Naštvali jste mě. Nechtěla jsem o tom mluvit, protože je to trochu trapné.“ Susan jenom protočila oči. „Děláš, jako bychom o sobě nic trapného nevěděli.“ Všichni se zasmáli, když si vzpomněli na příhody, které se jim stali a podělili se o ně mezi sebou. „Jo máš pravdu, řeknu vám to. Susan, když jsi odešla, trvalo to jenom pár minut a vrátil se zpátky. Mezitím jsem už vypila mnoholičný lektvar a jak jsem řekla, proměna se moc nevyvedla. Při jeho předchozí návštěvě z něj spadl vlas a pak se mi přimotal mezi tvoje. Takže jsem se proměnila jak do něj, tak i do tebe. Vypadala jsem děsně. A ke všemu to celé viděl.“ Susan se Sally se znova rozesmáli a Hermioně při pohledu na ně, začaly cukat koutky. Když o tom člověk začne přemýšlet jako o vtipu, trapný pocit hned zmizí. „To ho musel trefit šlak.“ „Ani nevím. On se tváří pořád stejně. Jen mi oznámil, že bych se měla od mnoholičného lektvaru držet dál. Pak jsme se znovu začali hádat, ale někdy mezi výčitkami, kdo za to může, se zeptal znova na přísady a byla jsem docela mimo, tak jsem mu ty přísady dala.“ „Jo, má takovou kamennou tvář. Tak každému se jednou nějaká nehoda s lektvarem povede, to ti nemusel hned říkat, ať se od něho držíš dál.“ „Jenže to byla moje druhá nehoda s mnoholičným lektvarem. O té první ví taky, protože se stala ještě v Bradavicích.“ „Co? Proměnila ses v něj už jednou, neúmyslně?“ „Ne, bylo to horší. Potřebovali jsme ten lektvar uvařit, ale aby se o tom nikdo nedozvěděl. Ke všemu jsem si potřebné přísady zapůjčila z jeho skladu. Je za tím dlouhý příběh, ale ten vám říkat nebudu. Byla jsem ve druhém ročníku, když se to stalo,“ Jeremy ji přerušil, aby se ujistil, že opravdu uvařila tak složitý lektvar už ve dvanácti, „ano, ve dvanácti. Uvařila jsem ho bezchybně, ale až jsem přidala poslední přísadu, vlas, který měl patřit jedné spolužačce, vyskytla se chyba. Nebyl to její vlas, ale chlup její kočky. Takže jsem skončila s ušima, chlupy a ocasem. Bylo to hrozné.“ Severus sledoval jak Hermiona vypráví svým kamarádům nějakou příhodu, po které se všichni začali smát, až se mu zdálo, že se asi zbláznili. On sám od toho neměl daleko. Ředitel mu celou snídani převyprávěl snad celý svůj život. Severus nevěděl, jestli to dělá post ředitele, protože i Brumbál se mylně domníval, že Severus jeho tlachání poslouchá rád, nebo něco jiného. Celou snídani měl chuť odejít a věnovat se zase výzkumu, ale přišlo mu nevhodné, takhle od ředitele odejít. Jenže teď, když viděl Grangerovou svíjet se smíchy, si to rozmyslel. Bez jediného slova vstal a odešel.