Je zvláštní co všechno je schopný člověk zvládnout…

Táta se rozhodl vzniklou situaci nijak neřešit. Prostě jen pokrčil rameny
a lehl si pod auto, kde se začal vrtat v motoru. Ano, opravdu lépe mi
svůj nezájem najevo dát nemohl. Zavrčela jsem. Byla jsem vytočená na
nejvyšší možnou míru. Ozval se za mnou pískot. Otočila jsem se. Ne… Teď
jsem byla vytočená na nejvyšší možnou míru. Stál tam Denny. Denny
pracoval pro tátu a vždycky se do mě strefoval. No, dobře taky jsem mu
nezůstávala nic dlužná.
„No, teda to čumím.“
Potom nadhodil svůdný pohled: „Nechceš si někam vyrazit?“
„Nesnaž se,“ sykla jsem.
„No, já zkrátka nevěřím vlastním očím! Ty vypadáš… jako člověk!“ zatvářil
se nevěřícně.
„A ty jako někdo, kdo se snaží lézt šéfově dceři do prdele a moc mu to
nejde.“
„To je to tak vidět?“ teď se pro změnu zatvářil nešťastně.
„Asi tak jako když bych ti teď tohle,“ zvedla jsem skoro půlmetrovej
hasák – ten největší co jsem viděla, „vrazila do řiti!“
Sladce jsem se usmála.
Dennymu zamrzl úsměv na rtech.
Potom se mi za zády ozval tátův hlas: „Ty jsi ještě tady?“
„Ne, právě jsem se chystala s naštvaný a strhujícím výkřikem rozrazit
dveře a odejít,“ řekla jsem sarkasticky.
„To je dobře. Volala Isabel. Už je doma, takže očekávám, že se jí
omluvíš!“náhle jeho hlas zněl, jako by nepřipouštěl žádné výmluvy.
Ale to bych nesměla být jeho dcera, abych na něj zase nevyjela: „Já a
omlouvat se jí? Tak s tím teda nepočítej. S tou ženskou už nechci mít nic
společnýho!“
Teď jsem ty dveře opravdu rozrazila a odešla jsem. Ještě jsem slyšela,
jak za mnou táta něco řve, ale ignorovala jsem ho.
Dobu jsem se toulala po městě. Neměla jsem nejmenší náladu se vracet
domů. Nicméně kolem půl deváté jsem konečně usoudila, že už mám opravdu
hlad.
Když jsem přišla domů, v kuchyni nikdo nebyl. Něco jsem vylovila z
ledničky a začala jsem to do sebe futrovat. Konečně jsem měla dost a
potichoučku jsem vystoupala do svého pokoje. Ve dveřích jsem se srazila s
Isabel. Už jsem se do ní chtěla pustit, co dělá v mém pokoji, když jsem
si všimla, že v náruči má můj oblíbený svetr s kalhotami na spaní. Chvíli
jsem na ní jen zaraženě koukala.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se, jak nejklidněji jsem mohla.
„Upravuji ti šatník. Už jsem se nemohla dívat na to, jak chodíš oblečená.
Už jsem hotová - tohle je poslední várka.
„Co?“ vyrvala jsem jí oblečení z ruky a vtrhla jsem do pokoje.
Pootevírala jsem všechny skříně… A místo mého skvělého oblečení jsem
našla krátký minisukně, tričíčka, tílečka a potom… o, můj Bože… tanga!
Klid! Nádech, výdech… Tohle je jenom sen. Jenom blbej sen… Protože něco
takový zkrátka a dobře není možný. Tohle všechno se prostě nemůže stát
jednomu člověku. Co by to bylo za spravedlnost? Ne, teď prostě chvíli
počkám a za chvíli se celá zpocená zbudím… Tak já čekám. Tohle je poměrně
stresující situace… Nemohl by třeba už zazvonit budík? Nemám ráda tohle
nejisté a stresující čekání… TAK SAKRA MOHL BY MĚ UŽ NĚKDO ZBUDIT Z TÉHLE
NOČNÍ MŮTY, KTERÁ SE JMENUJE ŽIVOT S ISABEL CANKEROVOU?
Uslyšela jsem zakašlání. Pomalu jsem otočila hlavu ke dveřím. Stála tam
Isabel. Hlavou se mi míhaly myšlenky typu: Zabiju ji a zakopu na zahradě.
Isabel se na mě usmívala. Měla jsem hroznou chuť jí ten úsměv seškrábnout
z ksichtu.
„Chceš si to nechat jako hadr na podlahu?“ zacukrovala na mě.
„Kde je ten zbytek?“ zavrčela jsem. Divím se, že mi rozuměla.
„Drahoušku, tolik hadrů není potřeba. Tyhle budou stačit bohatě.“ Tak
tohle už je malinko přehnaný… CO MALINKO? TO JE MEGA-MALINKO PŘEHNANÝ!
„COPAK SI ÚPLNĚ BLBÁ NEBO TO JENOM HRAJEŠ? TOHLE UŽ JE FAKT EXTRÉM
TUPOSTI! I PŠTROS JE OPROTI TOBĚ GÉNIUS. A TO MÁ MENŠÍ MOZEK NEŽ OKO.
JENŽE NA ROZDÍL OD TEBE SE HO ALESPOŇ JAKŽTAKŽ NAUČIL POUŽÍVAT!!!“ Byla
jsem totálně nepříčetná. Nadala jsem ji od krav začínaje až do něčeho
mnohem, mnohem horšího konče. Zhluboka jsem dýchala. Úplně jsem cítila,
jak mě bolí u srdce. Vůbec bych se nedivila, kdybych z ní dostala
infarkt. Zvedla jsem oči k Isabel. Naštěstí už se neusmívala. Měla trochu
vykulený oči, ale vypadalo to, že polovinu z toho co jsem jí řekla,
stejně nepochopila. Ještě chvíli jsem se vydýchávala.
„Tak ještě jednou… Kde-je-to-oblečení?“ zeptala jsem se klidně.
„Před dvěma hodinami ho odvezli popeláři,“ řekla ochotně. Krev se mi
nahrnula do tváří.
„Co? Ty… CENZURA…Jak si vůbec dovoluješ těma svýma… CENZURA… CENZURA…
CENZURA…“
Nakopla jsem postel: „Au!“ cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.
„Vypadni,“ zašeptala jsem zničeně.
„Nechceš led? Asi to bolí.“ Já ti ukážu, co bolí!
„VYPADNI. VYPADNI NEBO SE NEZNÁM!“ Díky, Bohu, to pochopila. Po jedné
noze jsem doskákala ke dveřím a práskla jimi za ní. Nechtěně jsem se při
tom postavila na druhou nohu. Ošklivě to v zabolelo. Zaúpěla. No, bezva…
Začínám mít pocit, že mě tu někdo nemá rád!