Na to, jak pozdě jsme šli spát, se Severus sbalil a vypadnul ráno opravdu brzy. Vlastně jsem ani nic jiného nečekala, představa, že by se dobrovolně setkal s nebelvírským triem na území, kde nemůže strhávat body, byla pro něj zřejmě příliš traumatizující… Dopoledne jsem Siriuse vyhnala na pořádně dlouhý běh a on mě pro změnu nutil trénovat zvěromágskou přeměnu. Takové vzájemné sado-maso praktiky… Jak jsme předpokládali, návštěva dorazila až po obědě. Obávám se, že nikdy Molly nevysvětlím, že jsem poměrně schopná zabránit tomu, aby lidé v mé blízkosti hromadně umírali hladem. Nakonec dorazili nejen Hermiona, Harry a Ron, ale i Ginny a Fred s Georgem. A každý z nich měl v ruce balíček s výslužkou na horší časy… „Tak vás tady vítáme, mládeži,“ pronesla jsem rezignovaně. „Sirius vám ukáže pokoje, kde budete spát. Jídlo si můžete odložit v kuchyni.“ „Tohle posílá mamka pro Tebe,“ vrazila mi Ginny do ruky aspoň pětikilový balík. „Však víš…“ „… jsi hrozně podvyživená, s tím se musí něco udělat,“ dokončili dvojhlasně dvojčata a spiklenecky na mě mrkli. „No děkuju pěkně…“ „My pro Tebe máme taky jeden balíček,“ zašeptal Fred nenápadně, když se ostatní kousek vzdálili. „Super! Už nám skoro docházely zásoby… Budu pro vás mít rovnou další objednávku, OK?“ Už rok jsem byla pravděpodobně hlavní odběratelkou jejich kouzelného zboží. Některé z jejich vychytávek se mým lidem hodily v akcích či při stopování, jiné jako jemné přesvědčovací prostředky při výslechu zajatých nepřátel. Zákon u utajení sice dostával trochu na frak, ale co… Lepší získat přiznání vyděšeného teroristy díky bonbonům způsobujícím zvětšování jazyka, krvácení z nosu, plešatění a podobné srandičky, než z něj to přiznání muset vymlátit. Až se o tomhle obchodování dozví Molly, patrně mě přestane zásobovat vybranými laskominkami… ………….. „Uděláte nám exkurzi?“ skoro poskakovala zvědavostí a nadšením Ginny. „Jasně,“ usmála jsem se na ni. „Musím vás ale požádat, abyste si to, co tu uvidíte, nechali sami pro sebe. Utajení je pro naši činnost hodně důležitý.“ Všichni pokývali hlavami, že s tím počítají a souhlasí. I tak jsem jim pochopitelně nemohla ukázat zdaleka všechno, co naše Základna obsahuje. Ani Sirius neviděl všechno… To není nedůvěra, jen opatrnost. Člověk nevykecá jen to, co neví. Při výslechu a podroben mučení se dříve či později rozpovídá skoro každý. Chránila jsem naši organizaci, ale chránila jsem v podstatě i je. Moji nepřátelé věděli, že nejsem natolik dementní, abych tajné informace roztrubovala všem na potkání. Pokud by se od někoho chtěli dozvědět, jaké zajímavosti se dají na Základně najít, ptali by se na to primárně mně, případně Katky nebo Honzy. Začali jsme rozsáhlými tréninkovými prostory. Tělocvična, posilovna, bazén, lezecká stěna… byla tu spousta možností, jak se zpotit, jak to s oblibou definuje Dave. „Kdo to všechno využívá?“ ptala se Hermiona udiveně a rozhlížela se po víceméně liduprázdných prostorách; jen v bazénu se pokoušeli utopit Egon a Míra. „Průběžně všichni z Malý rady, jak kdo zrovna potřebuje něco procvičit, nabrat zpátky ztracenou kondici a tak. Systematicky tu potom ničíme nováčky, když zrovna nějaké nabereme. A když se nám podaří sejít ve větším počtu, pořádáme tu veselé soutěže…“ „Veselé soutěže, to si umím představit,“ zašklebil se Sirius. „Koho by s Tebou bavilo soutěžit, když pořád vyhráváš?“ „Tak předně… neřekla jsem, že se těch soutěží zúčastňuju. I když většinou jo, přece si to nenechám ujít. A za druhé, není pravda, že vyhrávám pořád a ve všem. Jen většinou a skoro ve všem… A moji kámoši z Malé rady jsou na rozdíl od Tebe schopný pochopit, že to je normální. Kdybys prošel takovým tréninkem jako já, tréninkem, který začal jen co jsem se jako batole udržela na nohách a který v podstatě trvá dodnes, byl bys minimálně stejně dobrý jako já, spíš lepší.“ „Hum, hum,“ přerušila naši debatu Ginny, „můžu se zeptat, k čemu slouží tohle mučící zařízení?“ ………………….. „Tak co teď?“ zeptal se George po dokončení prohlídky. „Máte pro nás připravený bohatý program?“ „To si piš,“ ušklíbla jsem se, „ale dnes už toho moc nestihneme.“ „Nezahrajeme si famfrpál?“ napadlo Harryho a většina ostatních se nadšeně přidala. „No, to je zajímavá myšlenka, ovšem košťata ani míče tu jaksi nemám.“ „Skočím pro ně,“ nabídl se Sirius. „Máte je všichni v Bradavicích nebo v Doupěti?“ „V Bradavicích. A půjči si tam nějaký i pro sebe, ať jsme tři na tři.“ Byl zpátky až podezřele rychle… Kluci a Ginny se s chutí vrhli do sportovního zápolení, my s Hermionou jsme se rozhodly jim dělat diváckou kulisu. „Sirius a profesor Snape se konečně usmířili?“ zeptala se Hermiona a trochu mě tím vyvedla z míry. „Jak… jak Tě to napadlo?“ „Nebyl to on, kdo Siriusovi podával krbem ty košťata?“ „Jo, to byl. Vlastně… máš pravdu, usmířili, i když tomu pořád nemůžu uvěřit… Profesor tu s námi teď dokonce pár dnů pobýval, rozloučil se až dnes ráno.“ „To je mi ale náhoda,“ ušklíbla se Hermiona. „Myslela bych si, že aspoň počká, než dorazíme, aby si užil pohled na naše vyděšené obličeje.“ „Vidíš, z tohohle úhlu pohledu se na to zřejmě nepodíval…“ „Nevíš, jestli bude učit Obranu i příští rok?“ změnila téma. „Hm, to asi ne. Lektvarů se nevzdá a dlouhodobě obojí zvládat nejde, ani s Obracečem. To víš sama dobře, ne?“ „Škoda…“ Znovu jsem se na ni podívala dost zvědavě. „No co. Tak dobrého učitele jsme na Obranu ještě neměli,“ pokrčila rameny, jako by to bylo samozřejmé. „To je… převládající názor?“ sondovala jsem opatrně. „Víceméně jo. Teda chápej, pořád je to Snape. Chci říct… Harry a Ron pochopitelně nejsou úplně nadšený, ale dokonce i Ginny a Fred s Georgem jim řekli, že jsou s tou svojí předpojatostí směšný. A představ si, že Nevillovi se v Obraně docela daří. Ne že by ho teda Snape pochválil… ale aspoň z něho nedělá blba jako pravidelně při Lektvarech.“ To bylo zajímavé. Že by Severusovi konečně došlo, že být dobrý učitel neznamená vyděsit všechny k smrti? „Vážně myslíš, že by nemohl učit příští rok spíš Obranu než Lektvary?“ loudila Hermiona jako malá. „Těžko říct… Lektvary má hodně rád.“ „To je mi jasný. Právě proto mě napadlo, že by se třeba rád zbavil nutnosti snažit se je naučit bandu trotlů. Navíc Obranu teď potřebujeme víc než Lektvary…“ …………….. „Harry… myslím, že přišel čas položit oblíbenou otázku. Co Tvoje jizva a sny?“ „No, je to lepší. Jizva občas bolí, ale ty sny už se mi skoro vůbec nezdají. Ale na druhou stranu…“ Harry se zarazil, zjevně tušil, že za následující sdělení ho příliš nepochválíme. „Tak se pochlub,“ pobídnul ho Sirius. „Minulý týden se mi ten sen zdál po dlouhé době. Ale byl… jiný. Daleko podrobnější. Podařilo se mi otevřít ty dveře a postupoval jsem dál, takovými divnými místnostmi. Skončil jsem v jakémsi ohromném sále plném polic, na kterých byly spousty skleněných nádob.“ Cítila jsem, jak sebou Sirius vedle mě lehce trhnul. Zjevně ten sen měl skutečně nějaký smysl, který mu právě začínal docházet. „A co dál?“ zeptal se. „Pamatuješ si ještě něco. Jakékoli podrobnosti, jak vypadaly ty místnosti, jestli tam byl někdo další…“ „Byl jsem tam sám, to vím jistě. Ty místnosti si moc nevybavuju, vlastně od otevření prvních dveří až po ten sál mám všechno takové zamlžené. Ale mám pocit… jo, na těch baňkách byly nějaké nápisy, na každé z nich. Ty víš, co to znamená?“ s nadějí se otočil na svého kmotra. „Možná,“ připustil Sirius neurčitě. „Neboj, řeknu Ti to, ale nejdřív si musím něco prověřit. ……………… „Mně prozradíš, co jsi v tom snu objevil?“ zeptala jsem se Siriuse, když se děcka večer rozložily u televize a my dva jsme se usadili na zahradě. „Jakou šanci dáváš tomu, že nám Dumbledore odpoví na ty otázky, na které jsi se včera ptala Severuse?“ reagoval Sirius zdánlivě mimo kontext. „Mizivou…“ povzdechla jsem si. „A máš chuť do akce, která se Dumbledorovi zřejmě nebude příliš zamlouvat?“ pokračoval v otázkách. V očích mi nebezpečně zablýsklo. Že by? „Si piš!“ ujistila jsem ho. „Ovšem mohl bys mi konečně říct, jakou to má souvislost s Harryho sny.“ „Sorry, ale radši bych to vzal trochu zeširoka. Co víš o okolnostech smrti Jamese a Lily a vůbec o tom období před pádem Voldemorta?“ „No… těžko říct, co skutečně vím. Spoustu věcí se domýšlím, něco můžou být jen fámy. Asi by bylo lepší, kdybys mi to objasnil.“ „To jsem si myslel… Vrátíme se k tomu, až děcka odjedou do Bradavic, OK? Ono to bude skutečně na dlouho. Navíc si potřebuju utřídit myšlenky a něco dohledat.“ „Tak fajn.“ …………………. Šestice s námi strávila na Základně tři dny a rozhodně jsme se nenudili. Nepřihodilo se nic zásadního a převratného, ale bylo to fajn. Měla jsem poslední dobou trochu výčitky, že Sirius kvůli mně zanedbává Harryho. Tak si to teď aspoň trochu vynahradili. „Uff,“ vydechla jsem, když rudovlasá spoušť spolu s Herminou a Harrym zmizela v krbu směr Doupě. „Snad Tě naše zlatá mládež neutahala?“ chechtal se mi Sirius. „Jak bych to… když jsem onehdy čtyři dny v kuse nespala, cítila jsem se v porovnání se současným stavem celkem svěže. A moc se nesměj, Ty taky vypadáš, jak kdyby se přes Tebe přehnalo stádo kentaurů.“ ……………………… Zbytek dne jsme pojali spíše relaxačně. Zato na večer jsem měla důkladný plán. „Povíš mi, co Tě napadlo v při líčení toho Harryho snu? A můžeš to vzít klidně víc zeširoka.“ Neprotestoval, takže jsme se usadili do pohodlných křesílek v zahradě na Základně, v rukách řádně chlazené půllitry piva. Padal soumrak, na nebi červánky, naproti mně Sirius. Romantika hadr… „Fajn, takže co chceš všechno vědět?“ otázal se můj přítel. „Všechno,“ odpověděla jsem jednoduše, „všechno, co může souviset s Harrym, jeho rodiči, Voldemortem… Ber to, jako kdybych o tom nevěděla vůbec nic. Poslední dobou mám totiž pocit, že přestávám rozlišovat fakta, báchorky a vlastní domněnky.“ „To bude ale na dlouho,“ upozornil Sirius. „Nevadí,“ pokrčila jsem rameny, „noc je teplá, pivo studené… co víc si přát?“ Sirius nepromluvil hned. Měla jsem pocit, že se nejdřív v duchu taky snaží oddělit skutečnost o fámy. Nebylo to jednoduché… „Voldemortova moc vzrůstala, už když jsme byli na škole. Jen málokdo tomu ale věnoval pozornost. Mudlové o něm tehdy nevěděli vůbec a čarodějové ho považovali za neškodného podivína. Jen Dumbledore a pár dalších už tehdy tušili nadcházející problémy. I když vlastně… Ty jsi ho asi taky evidovala, ne?“ „V té době ještě ne. Nebo jen úplně okrajově. Začala jsem se o něho zajímat až těsně před Harryho narozením. Viděla jsem v něm hrozbu, to je fakt. Jenže jsem neměla čas, prostředky a snad ani sílu do toho zasahovat. Měli jsme svých starostí dost…“ „Po škole většina našeho ročníku začala bystrozorský trénink a někteří vstoupili i do Fénixova řádu. Tehdy už byl Voldemort opravdu silný a jeho hrozbu si začalo uvědomovat i Ministerstvo, nebo přinejmenším někteří zaměstnanci. Nikdo se ale neměl k tomu spustit nějakou hromadnou akci. Voldemort s pomocí bohatých a mocných čistokrevných rodin tahal za nitky na příliš mnoha místech. Takže Řád byl skutečně jedinou organizovanou silou, která proti němu bojovala.“ „Neboli všichni členové Řádu měli automaticky zajištěny přední pozice na jeho listině smrti, je to tak?“ Ani tak jsem se nepotřebovala ujistit, spíš jsem nevydržela sedět tak dlouho zticha… Sirius jen přikývl, jakoby ztracen v myšlenkách. „Ty nemůžeš za svou rodinu, darling,“ pohladila jsem ho po tváři a snažila se rozehnat chmury, které tohle povídání přinášelo. A že jich bude ještě mnohem víc… „Jak říkáš, šel po nás všech. Každý člen Řádu se během těch dvou tří let s ním nebo jeho Smrtijedy aspoň jednou utkal. Každý si byl vědom rizika, pár mrtvých už bylo na obou stranách… V to léto ale Dumbledore přišel s tím, že Lily s Jamesem a Alice s Frankem jsou v bezprostředním nebezpečí a že se musí ukrýt. Myslím, že za normálních okolností by se všichni hádali a nenechali se jen tak vyhnat z akce. Jenže holky měly každou chvíli porodit, takže i takový cvok jako byl James uznal, že bezpečí dítěte je přednější.“ „Pod Fideliem se teda skrývali i Longbottomovci?“ Tohle už byla opravdová otázka, ne jen moje neschopnost být delší dobu zticha… Tady totiž začínalo míšení skutečnosti a legend. Vždycky jsem si myslela, že trvá staletí, než vznikne pořádná legenda. V případě příběhu Harryho Pottera však stačilo jen pár let… „Jo. Harry a Neville se narodili v létě, jen pár dnů po sobě. Ten další rok byl… šílenej. Na jednu stranu jsme si užívali, jak Harry roste... Byl super. Lily i James byli skvělý rodiče, do Dvanácteráka bych to nikdy neřekl.“ Sirius se odmlčel a bojoval s dojetím. Přesedla jsem si k němu do křesla a na chvíli se mu stulila do náruče. Připadala jsem si zle, že ho nutím na to vzpomínat. Jenže co jiného jsem mohla dělat? „Díky, Dani. Už jsem v pořádku… Ale klidně můžeš zůstat sedět tady, mně to nepřekáží,“ uculil se tím svým svůdcovským pohledem. „Občas jsi fakt na zabití,“ pleskla jsem ho a usadila se znovu na svém místě. „Začínalo jim z toho hrabat. Pořád zavřený v baráku, nemoct nic dělat. Jen pozorovat, jak ostatní nasazujou kůži… Lily byla ještě celkem v pohodě, ale Jamese to strašně deptalo. I když se snažil nedávat to najevo, aby jí neublížil. A pak… mezi členy Řádu se šířila nedůvěra. Věděli jsme, že mezi sebou máme zrádce. Bylo to jako mor, odporný. Hádali jsme se, všichni se báli, uzavírali do sebe.“ „Spousta členů Řádu si myslela, že ten zrádce je Moony, viď?“ „Jo, s některýma jsem se kvůli tomu pořádně chytnul. Koho by jen napadlo, že to byl ten malý zbabělý krysí hajzlík.“ „Můžeš se vrátit trochu nazpět? Proč se Potterovi a Longbottomovi začali tak najednou ukrývat? Vysvětlil to Dumbledore nějak?“ „Co myslíš? Je to Dumbledore…“ ušklíbl se Sirius. Hm, ne že bych něco podobného nečekala… „Víš, pokud chceš slyšet jenom fakta, tak je to prostě tak, že jim to Dumbledore dal víceméně příkazem. S odkazem na důvěrné a velmi věrohodné informace. Nicméně proslýchalo se cosi o jakési věštbě. Věštbě o Voldemortovi a dítěti, které se teprve mělo narodit…“ „Tak je to pravda? Voldemort zabil Lily a Jamese jen kvůli nějaké podivné věštbě?“ Už jsem o tom slyšela, samozřejmě. Pořád mi ale dělalo problémy tomu uvěřit. Voldy byl sice nepochybně vraždící maniak, ale podle všeho byl značně inteligentní. Což mi nešlo dohromady s důvěrou v jakýsi blábol. „Podívej, on je hromadný vrah. Vždycky byl,“ začal vysvětlovat Sirius, jako kdyby mi četl myšlenky. „Řekl bych, že doopravdy tomu moc nevěřil. Ale co kdyby náhodou, že jo? Tak je prostě zabil… čistě preventivně.“ Ze Siriova hlasu zaznívala ukrutná hořkost… A já po těch pár slovech konečně pochopila, co mi tak dlouho unikalo. Vlastně to bylo logický… Tedy, z pohledu vraždícího monstra. „Ta místnost, o které se Harrymu zdálo,“ pokračoval Sirius tiše, „je Sál věšteb na Oddělení záhad Ministerstva. Pokud nějaká věštba o Harrym a Hadím ksichtu byla vyslovena, měla by se nacházet tam.“ Znovu mezi námi zavládlo na okamžik mlčení. Sirius vypadal jako hromádka neštěstí, to povídání mu rozjitřilo spousty vzpomínek. Zkusila jsem ho od nich odvést a nasměrovat jeho mysl k něčemu užitečnějšímu… „Takže kdy si tu věštbu půjdeme vyzvednout?“ zeptala jsem se nedbale. „Nebude to tak jednoduché… Radši bych se ještě zeptal Dumbledora, co o tom ví.“ „Tak se ho zeptej,“ pokrčila jsem rameny. „Já už na to nervy nemám. Jeho hra na tajemný hrad v Karpatech mě nikdy moc nebavila a poslední dobou na ni začínám být vyloženě alergická.“ „Klídek, nevyskakuj hned.“ „To se Ti řekne… Pokud nějaká věštba existuje, neměl by Harry právo o ní vědět?“ „Nepochybně. Hele, zkusíme to nejdřív cestou spolupráce, souhlas? Když to nepůjde, vydáme se zase jednou na Ministerstvo.“ „Zní to rozumně,“ přikývla jsem. „Jen nechápu, jak jsi s něčím takovým mohl přijít zrovna Ty…“ Hodil po mně dotčený pohled a hned po něm i polštářek z křesla. Deprese byla aspoň pro tu chvíli zažehnána…