Ally se probouzela a opět usínala – byla neklidná. Občas si všimla, že vedle ní sedí Hope, ale vyčerpáním nebyla schopna cokoli říct. Hope jí nosila jídlo a pokládala je k lůžku, na kterém dívka ležela. Do jídla ji však nenutila. Ally jídlo přišlo vhod. Když nebyla tlačena slovy, snažila se něco do sebe dostat. Věděla, že potřebuje nabrat sílu. - - - Bylo opět ráno, když se probudila a podle slov Hope spala už dva a půl dne. I její stav tomu odpovídal, cítila se odpočatě. Právě se chystala pustit do snídaně, kterou měla opět připravenou, když se otevřely dveře. Se strachem se podívala tím směrem, ale to už k ní rázně kráčel Lucius Malfoy. Surově ji stiskl za zápěstí a tahal ji na nohy. „Pán si přeje tvoji společnost, takže se pohni, ať nemusí čekat!“ Byla zaskočena jeho rychlou reakcí a ani nestihla cokoli namítnout. Lehce se zapotácela, protože se díky Luciusovi dostala na nohy moc rychle. Povedlo se jí následně vytrhnout muži a tvářila se popuzeně. „Copak? Princezna se nám špatně vyspinkala?“ utahoval si z ní. „Starej se o sebe,“ odsekla mu. „Raději se starám o tebe, je to lepší zábava,“ pokračoval Lucius. Ušklíbla se. „To jistě, tvá starost byla zjevná. Jak ses skoro přetrhl, abys splnil moje rozkazy,“ narážela, jak ho poslala pro jídlo a pití. Hope měla co dělat, aby zadržela příval smíchu, zato Lucius byl vzteky bez sebe. Nerozpakoval se a vlepil jí takovou facku, že se Ally ocitla opět na zemi a přemáhala bolest. „Dávej si pozor na jazyk, už nejsi Pánova holčička,“ řekl výhrůžně. Hope neváhala ani vteřinu. Vzala dívku za paži a zvedla ji ze země. „Nemáme zbytečně ztrácet čas, Pán Zla ji chce co nejdříve vidět,“ popostrčila dívku ke dveřím. Ally se neotočila ani na jednoho z nich a s pocitem ukřivděnosti vyšla ze dveří. V duchu proklínala Malfoye, který jí byl stále odpornější. Neotočila se, přesto kroky za sebou bezpečně poznala. Zvuk těchto kroků slýchávala poslední dobou často. To tedy znamenalo, že Lucius musí jít poslední. V tuto chvíli… na tváři jí hrál zlomyslný úšklebek. Ledabyle mávla rukou dozadu a dveře se s hlasitým prásknutím zabouchly. Uslyšela bolestivý Luciusův výkřik, „Uaa“ který jí prozradil, že svůj cíl neminula. Tentokrát se Hope smích zadržet nepovedlo. Zmizel jí z obličeje ale hned vzápětí, když Lucius nasupeně vyběhl ze dveří. To si ten fracek dovolil příliš. Zastihl ji na schodech a vztekle se po ní ohnal. Chtěla mu uhnout. Při svém pokusu ztratila rovnováhu a zbytek schodů sjela vleže. Bolelo ji celé tělo. Ještě horší byl dopad. Zastavila se o něčí nohy. Když se ozval překvapený, ale nadmíru pobavený hlas, litovala, že Luciuse provokovala. „Ale, nečekal jsem, že mi opět budeš ležet u nohou na důkaz pokory,“ smál se Voldemort svým chladivým, jedovatým smíchem. Mohla být jedině ráda, že neměla nic zlomeného. Na otce nepohlédla a myslela si své. Kdyby se alespoň necítila tak trapně. Vyškrábala se na nohy a oddechovala. Voldemort jí nabídl rámě a současně dal pohledem najevo, že odmítavou reakci jí nedopřeje. „Vidím, že máš opět problémy s chůzí, mé dítě. Přijmi moji oporu,“ usmál se. „Stejně to uděláš, je jen na tobě kdy a jak,“ dodal v hadí řeči. Měla pocit, že tohle nerozdýchá. „Nejsem tvé dítě,“ obořila se na něj. „To už tu myslím bylo,“ očividně se bavil. „Tvoje pozice u mých nohou ti slušela víc, mé dítě,“ zdůraznil a opět cítila na sobě kletbu, která ji na kolena a do hluboké úklony srazila. Následně i velice silné Imperio, které ji donutilo špitnout omluvu: „Promiňte mi mé chování, Pane,“ ještě dřív, než si kletbu stačila uvědomit a pokusit se jí vzepřít. Pak kouzla povolila a on jí opět nabídl rámě. „Nepřej si vidět, co udělám příště, pokud uvidím vzdor,“ sykl opět hadí řečí. Zuřila a prudce se zvedla. Nenapadala ji ale žádná slova, kterými by vystihla, jak je jí odporný. Zadívala se někam stranou a začala se soustředit na vzdálený předmět. Jednu ruku si strčila do kapsy hábitu, kde překvapeně nahmatala malý studený křížek. Druhou rukou přijala nabízené rámě. „Hodná holčička,“ sykl na ni a obličej mu hrál pobaveným úsměškem. Dovedl ji do jídelny, přešel místnost až ke stolu. Ve chvíli, kdy se ho pustila a chystala se posadit, řekl: „Myslím, že dnes toto místo zůstane prázdné. Stejně na něm sedíš nerada a ani jídla si nevážíš,“ smál se a hleděl jí do očí. „Moji smrtijedi se po tobě ptali, když si se mezi námi neukazovala. Asi se jim stýskalo. Přišlo mi to tak dojemné, že jsem se rozhodl je odměnit. Přeci jen… museli ti den a půl sloužit, být ti oddaní,“ vychutnával si svůj proslov. „Myslím, že bude spravedlivé, budeš-li nyní sloužit ty jim. Skřítka dnes ráno obsluhovat nebude. Její práci zastaneš ty. A snaž se, víš, že jsem ti říkal, že moji služebníci bývají mnohdy prchliví,“ smál se již naplno. „Bello, vypadáš, jak bys chtěla něco říct, neostýchej se,“ vyzval ji pobaveně. „Mimochodem, co dělá tvoje hlava? Ještě pobolívá?“ Provokoval ji, aby si jeho dceru vychutnala. Usadil se a sledoval představení. Ally se zadívala na svého otce a okomentovala slovo, které jí v mysli znělo naplno. „Doufám, že máš v knihovně slovník, aby sis mohl zjistit, co vůbec znamená slovo spravedlnost,“ ozvala se hadím jazykem. „Sectumsempra,“ zařval a její tvář pokryla ošklivá rána, která prozatím neohrožovala její život. Dal si záležet, aby ji nezranil moc do hloubky. „Je na čase roznášet jídlo, poskoku,“ zařval na ni zlostně. „Začni a hned!“ Současně se výhrůžně otočil k Hope. „Nech ji být, jen ji sleduj, kdyby bylo třeba okamžitě zasáhnout.“ Dívka se snažila nevnímat bolest způsobenou kouzlem a ani se mu po tomto nesnažila odporovat. „Kde je kuchyň?“ zeptala se potichu Voldemorta. Chce po ní roznášet jídlo, což jí nevadilo, klidně to udělá, ale kde ho vzít, že? „Nezapomněla jsi na něco?“ zlověstně se otázal. „Kde je kuchyň, prosím?“ upravila otázku dle požadavků. Voldemortovi však ani toto nestačilo a vyčkával. Chtěla mu odseknout, že v tom případě nejspíše umřou hlady, ale nakonec si zachovala chladnou hlavu. „Kde je, prosím, kuchyň… Pane?“ „Druhé dveře vlevo,“ odpověděl. „Speciálně pro tebe jsem je ráno opatřil zelenou cedulí s nápisem kuchyně,“ posmíval se jí a po krátké odmlce dodal: „Můj poskoku… Škoda, že sis toho nevšimla, když si byla tak zaujatá plazením se mi u nohou.“ Ally zaťala pěsti a chtěla se rozkřičet, ale v mysli se jí vybavila slova, která tak nerada slýchávala. „Sebekontrola je základem úspěchu, ale ty se o ni vůbec nesnažíš.“ Severus měl víceméně pravdu. Může se pokusit aspoň nyní. Povolila ruce a rychlým krokem zamířila do kuchyně. Neodpustila si při procházení jejími dveřmi převrátit cedulku, aby skryla ten provokující nápis. Postupně začala nosit jídlo do jídelny. Jak první ho přinesla Voldemortovi. Nenesla mu jen talíř s jídlem, ale i pohár. Obojí položila před něj a v hadí řeči dodala: „Jen pro jistotu, kdyby sis chtěl vybrat, Pane.“ Voldemort ztuhnul, nevěděl, co se děje. Když ale pohlédl na pohár a rozeznal v něm vyživovací lektvar, neubránil se pousmání. Kuráž té holky ho dostala. Musel uznat, že toto se jí povedlo. Své pobavení na sobě však nedal znát. Uchopil pohár a podal jí ho zpět. „Děkuji, ale.. dám raději přednost džusu,“ rozhodl se hrát její hru. Vzala si od něho pohár zpátky a přikývla. Teprve, když se otočila, objevil se v jejím obličeji pobavený škleb. Došla pro požadované pití a donesla mu ho. Pak postupně přinášela talíře s jídlem ostatním. Její plnění úkolu se neobešlo bez komplikací. Párkrát ji někteří seřvali, že jídlo nedonesla včas, nebo že je ho příliš málo. Snažila se zachovávat klid i ve chvílích, kdy na ni tři z nich, nezávisle na sobě, seslali kletbu Cruciatus. Na druhou stranu se našli kupodivu i tací, kteří na ni bázlivě hleděli a dokonce jí šeptem poděkovali. Když přinesla jídlo Hope, jen se na ni letmo zadívala a mlčky si od ní převzala talíř. Po deseti minutách měla svoji práci skoro hotovou. Voldemort ji zatoužil podrobit další zkoušce. Cosi načmáral na pergamen a ten vzduchem poslal Červíčkovi. Oči všech se na něj upřely. Byli zvědaví, co mu Pán chce. Ten si přečetl vzkaz a viditelně zbledl. S hrůzou se podíval na Pána Zla, a když spatřil jeho neústupný pohled, zavolal na Ally, i když se mu hlas třásl. „Poskoku, kde mám své jídlo?“ Ally se musela zhluboka nadechnout. „Ovládej se, kontroluj,“ nakazovala sobě neslyšně. Červíčkovi se odpovědi nedostalo. Místo toho k němu dívka přistoupila s talířem v ruce. Měla sto chutí s ním třísknout a popřát mu ironicky dobrou chuť. Uvědomila si ale, že to nebyl zjevně jeho nápad ji takto popichovat a stále soustředěně se snažila myslet na to, že ji Severus učil klidné mysli. Potřebovala si dokázat, že není zas tak špatným studentem, jak se zdálo. S kamennou tváří před něj talíř položila a ledově se zeptala: „Ještě něco?“ Červíček se mírně zatřásl a ujistil ji, že nikoli. Ally vztekle loupla očima po otci a pak se otočila dodělat svoji práci. „Severus na tebe musí být hrdý. Asi se mu zmíním, až bude mým zajatcem, jak moc si jeho učení bereš k srdci,“ sykl hadí řečí Voldemort a dal tím jasně najevo, že sledoval nejen její reakci, ale i myšlenky. Jeho slova ji zarazila v chůzi a zůstala na okamžik stát. Pak prudce vyrazila a zmizela beze slova v kuchyni. Vztekle přešla k lince a bez rozmyslu se prudce rozmáchla. Všechny talíře na ní se roztříštily o zem. Dolehl k ní hlasitý pobavený Voldemortův smích. „Jen se směj,“ mumlala si pro sebe. „Je mi to naprosto fuk, ty.. ty…“ stále nenacházela slova, kterými by ho označila. Přešla k umyvadlu, pustila vodu a zchladila si jí obličej, aby se lépe uklidnila. Také si chtěla opláchnout zaschlou krev od rány na tváři, ale zjistila, že krvácení ještě neustalo. Hope za ní došla do kuchyně a zahleděla se na ni. Pak začala zpívat složitou latinskou formuli a Ally začala pociťovat úlevu. Za chvíli se jí rána zacelila a bolest ustala. Pak Hope pohlédla na spoušť kolem a pomocí Repara nádobí spravila. „Pojď,“ řekla jí pak. „Mám tě dovést zpět.“ Zadívala se na ženu a pak mlčky zamířila do jídelny. Hope také. Když vešla, Voldemort se zvedl ze židle a vydal se k ní. Zastavil ho nečekaný příchod dvou smrtijedů. Jeden z nich začal spěšně mluvit. „Můj Pane, Fénixův řád se před chvíli dověděl, kde jsme. Došlo k malému střetu. Jeden z našich lidí, Yaxley, byl zraněn, když jsme plnili váš úkol. Ostatní jsou v pořádku. My jsme dostali dva členy Řádu. Už problémy dělat nebudou. Leda by ožili. Voldemort se zasmál, zato Ally se polekala. „A co ten zrádce? Snape?“ „Podařilo se mu uprchnout, můj Pane. To on zranil Yaxleyho.“ V příštím okamžiku Voldemort zařval vzteky a z jeho hůlky vylétl zelený paprsek. Smrtijed padl mrtvý k zemi. Ally vyděšeně vykřikla a hned na to si musela dát ruku před ústa. Hleděla na muže, který se skácel mrtvý k zemi, a pocítila slabost. Tohle bylo k neuvěření. Ještě nikdy neviděla použití smrtící kletby a tohle ji dokonale šokovalo. Navíc se z hovoru dověděla, že Voldemort se tvrdě snaží dostat Severuse do svých rukou. „Stalo se snad něco, dcero?“ zeptal se jí zdánlivě bez zájmu. Její reakce ho vyvedla z míry. Poté, co jí už udělal a vždy mu dokázala opět odporovat, musela mít nervy ze železa. Co ji tak vyděsilo? Že jde po Snapeovi? Řekl jí to několikrát. Smrt dvou členů Řádu? To by vykřikla dřív. To, že zabil to budižkničemu, co nesplnilo jeho příkazy? Těžko jí mohlo být líto smrtijeda. A to, že ty, kdo ho zklamou, chladnokrevně zabíjí je všeobecně známé. O to se postaral. Tak proč tedy? Neodpověděla mu, skoro to vypadalo, že si z ní utahuje. Dokonce ani na jeho oslovení nezareagovala. Bylo to poprvé v životě, co viděla chladnokrevnou vraždu. Tak takhle zemřela její matka s Jamesem? Ne, to přece nemohla být pravda, aby člověk podlehl smrti z vteřiny na vteřinu. Vzpomínka na smrt Potterových jí vehnala slzy do očí a musela se odvrátit od mrtvého. „Máš pravdu, vypadalo to podobně, když tvá matka s Jamesem také nechtěli udělat, co jsem jim nařizoval. Byl na ně pak podobný pohled,“ ušklíbl se. „Přestaň,“ zaječela. „Já tohle slyšet nechci!“ rozkřičela se. „Ty přestaň, křičet na mě nebudeš!“ „Nemáš právo se takhle vysmívat,“ vyštěkla a neobtěžovala se ani použít hadí jazyk. „To tys pak po útoku na Harryho skončil jako ztroskotanec, zatímco moji rodiče zemřeli se ctí!“ prudce oddychovala. „Jak chceš, rozhodla sis sama!“ zařval vzteky. „Luciusi, odveď ji do podzemní cely. Její dva hlídači budou mít radost. Ubezpeč se však, že se jí dostane sice velmi blízké strážní služby, ale k fyzickému kontaktu nedojde!“ Ally nechápala, co to její otec říká. Lucius ji vzal surově za ruku a táhl do chodby a po schodech dolů. Šli dlouhou dobu, spletí chodeb a schodišť. Dívka se mu snažila všemožně vysmeknout, ale držel ji velmi pevně. V jednu chvíli se Lucius neudržel a chytil ji oběma rukama. „Přestaň sebou házet,“ pořádně s ní zatřásl. „Já s tebou nikam nepůjdu,“ vztekle na něj zařvala. „Opravdu mě dojímáš, princezničko,“ stiskl jí paži a chtěl pokračovat v cestě. Dívka se však nechtěla vzdát. Odhodil ji na zem a seslal na ní kletbu Cruciatus. Drsným hlasem se jí vysmíval a pak kletbu povolil. Chytil ji za vlasy a výhrůžně zašeptal: „Ještě chvíli a zabiju tě. Škoda takového parchanta nebude!“ zvedl ji ze země a s pevným stiskem ruky na její paži pokračoval dále. Čím níže byli, tím více se otřásala chladem a cítila se hůř. Najednou došli k cele, o níž se Voldemort zmiňoval. Ally se zmocnila velká úzkost. Věděla, o jakých strážcích mluvil. Hleděla na dva mozkomory. V další moment se vyděšeně vytrhla Malfoyovi. Vykřikla, když ji spěšně chytil a pobaveně si ji prohlížel. „Skvělou zábavu, princezničko,“ ironicky jí popřál, prudce ji odhodil na zem do cely a zavřel bez milosti dveře. Pak sdělil instrukce od Pána Zla mozkomorům a rychle zmizel. Ally zůstala sama s mozkomory za dveřmi. Cítila se postupně hůř a hůř. Snažila si udržet čistou mysl, ale přítomnost mozkomorů v ní znásobovala bezmoc a děs. Po několika hodinách se nekontrolovatelně rozkřičela a začala pěstmi bušit do dveří. „Ne, prosím, pusťte mě ven!“ křičela a nebyla k zastavení ani schopna si rozumově domyslet, že není nikdo, kdo by jí vyhověl. „Já už tu nechci být, prosím,“ její pláč sílil. „Nenechávejte mě tady,“ naposledy prudce zabušila na dveře a pak po nich sjela do prachu na zem. „Prosím…“ - - - Do večeře zbývalo ještě dostatek času. Voldemort přemýšlel, jak zabít čas, když neměl po ruce svoji hračku. Ráno ho naštvala opravdu pořádně. Dokonce kvůli ní pozměnil své plány s ní. Takový trest si zasluhovala už dlouho. Takhle ho ponížit přede všemi. Přemýšlel, jak se jí asi daří. Nakonec se rozhodl, že se na její utrpení zajde sám podívat. Samozřejmě ji tam nechá dál, minimálně celý den si zaslouží. I když věděl, že mozkomorové hlídající celu už dlouho hladověli, takže si na ní smlsnou. Potřebuje to. Pomalu došel k cele a už z dálky ji slyšel. Je to možné? Takto prosí jeho dcera? Navíc, když ví, že zde nikdo není? Nemohl tomu věřit, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Na tváři se mu rozzářil zlý úsměv. „Opravdu tak krásně prosíš, nebo se mi to jen zdá?“ vysmíval se jí. „Zní to opravdu hezky.“ Zvedla hlavu, když uslyšela otcův hlas a namáhavě se postavila nevnímajíc jeho posměšná slova. Opřela se o dveře. „Nenechávej mě tu, prosím,“ zajíkla se a od slz měla skoro celý hábit. „Tobě se tu snad nelíbí?“ smál se. „Možná si přijdeš příliš osamělá, ale v tom ti mohu pomoci,“ slyšela odemykání dveří a viděla, jak se otevírají. Místo, aby ji však pustil, nechal dovnitř proplout jednoho z mozkomorů a sám také vešel. „Jdi až k ní!“ přikázal mozkomorovi, „ale žádný polibek!“ Vyděšeně couvala až k vlhké stěně, na kterou se přitiskla, jako by se jí chtěla dostat ven a Ally pocítila chladnou ruku na svých ramenou. V té chvíli se hlasitě hystericky rozkřičela. Ten nesnesitelný chlad jí prostupoval celým tělem. Sesula se na kolena a snažila se popadnout dech. „Prosím tě, nenechávej mě tady,“ opakovala daleko zoufaleji než předtím. „Udělám cokoli, jen mě prosím pusť pryč,“ už si ani neuvědomovala, co říká. „Cokoli?“ opakoval Voldemort. „Myslíš to vážně?“ odehnal mozkomora z cely. Vzpomněl si na jednu z jejích obav a rozhodl se s ní trochu pohrát. „Uvidíme,“ zasmál se. Chytil ji za ruku a vyhrnul jí hábit nad loket. Stále před ním klečela. Vytáhl hůlku. „Pokud jsi mínila vážně, že uděláš cokoli, neucukneš!“ zašklebil se. Pak stisk na její ruce povolil, jen si ji přidržoval ve vhodné poloze, ale umožňoval jí volný pohyb. Pomalu, velmi pomalu svojí hůlkou začal do její kůže vykreslovat Znamení Zla. Cítila, jak se jí obraz vpíjí hluboko pod kůži. Začala se neovladatelně třást, sklonila hlavu a pevně stiskla uslzená víčka. Byla už na pokraji zdravého rozumu a nedocházelo jí, co její otec dělá. Měla pocit, že ji vnitřní napětí a bolest rozdrtí na kusy. V dalším okamžiku mírně ucukla rukou, kterou jí Voldemort přidržoval, ale obrys mozkomora, který zahlédla za dveřmi, jí připomněl, co by mohlo znamenat, kdyby ruku odtáhla. Volnou rukou se opřela o zem a nechala svého otce dokončit jeho záměr. „Vstaň!“ řekl jí. Dokonce to ani nezakřičel, jak bývalo zvykem. Pohlédla na něj s očekáváním. Díval se jí střídavě do očí a na Znamení Zla. Díky tomu jí došlo, co se tu před pár vteřinami stalo, a sklonila hlavu. Mlčky ji pevně chytil za paži, zvedl ze země a pokynul ke dveřím. Spletí chodeb šli mlčky, do schodů jí musel Voldemort hodně pomáhat, neboť Ally nebyla schopná do nich vystoupat. Konečně se ocitli v domě. Ally stále plakala. „Přestaň s tím představením,“ sykl k ní, protože už ho to dětinské fňukání rozčilovalo. Odvedl ji do jejího pokoje a hodil dovnitř. Ještě jednou si ji změřil pohledem a zamířil ke dveřím, u kterých zavolal svoji lékouzelnici. Přiběhla hned. Jen na dívku mlčky ukázal a Hope viděla, že bude mít spoustu práce. Pak chtěl odejít, ale náhle se zarazil, jak si na něco vzpomněl a šel zpět ke své dceři. Opět jí vyhrnul rukáv a Hope uniklo ze rtů vypísknutí. Voldemort si toho ani nevšiml, byl příliš zaujat svojí dcerou. Rychlým kouzlem napodobeninu Znamení Zla nechal zmizet. Pak již odešel.