Harry měl pořád o čem přemýšlet. Nejen o události, která se stala před
začátkem školního roku, ale také o věcech následujících. Jeho bývalý
školní rival ho vyhledával, kde se dalo, a u jídla pořád přitahoval
Harryho pozornost. Naneštěstí se Harryho zatím z neznámých důvodů snažil
upoutat i jeho kolega s dlouhými, černými vlasy. Christopher, zkráceně
Chris. Někdy v půlce září se potkali na chodbě a Chris pozval Harryho na
čaj. Harry byl mírně překvapený, protože se s Chrisem sotva zdravil.
Nabídku ale neodmítl. Večer se zastavil u kabinetu profesora Starodávných
run. Zaklepal a čekal, dokud se dveře neotevřely. Chris stál ve dveřích,
v elegantním mudlovském oblečení, vlasy rozpuštěné a modré oči zářící
potěšením. S širokým úsměvem pustil Harryho dál. Přišli kabinetem až do
soukromých komnat a Harry se nemohl vynadívat na vybavení salónku.
Uprostřed byl skleněný konferenční stolek, okolo černé sedací vaky,
vysoká lampa, velký obraz přes půlku stěny a naproti očarované okno s
pronikajícími paprsky zapadajícího slunce. Vše to působilo velice
uklidňujícím a skromným dojmem. Christopher vyzval svého kolegu, aby se
posadil, a Harry se příjemně rozvalil v jednom z vaků.

"Dáš si čaj? Nebo něco silnějšího? Víno, whisky?"
"Čaj bude stačit," souhlasil Harry.
Po chvíli byl čaj na stolku a Chris usazený naproti Harrymu. Chvíli
upíjeli a zkoumali se pohledy. Harrymu Chrisův pohled nebyl moc příjemný.
Připadal si jak pod rentgenem. Aby to nějak zastavil, odkašlal si a
položil svůj čaj zpátky na podšálek. Christopher ho napodobil a
pohodlněji se usadil.

"Tak jak tě baví učit?" začal Harryho kolega lehkou konverzací.
"Je to těžší, než jsem čekal, ale nic hrozného. Moje osoba trochu ničí
jejich soustředění. Kdybych je nechal dělat si, co chtějí, určitě by
pořád chtěli slyšet o tom, jak jsem porazil Voldemorta."
Chris při vyslovení jména toho hada nehnul ani brvou. I když byl
Voldemort dávno zničen, většina lidí se při vyslovení jeho jména
zatřásla. Harry byl rád, že je tu někdo další, kdo s tím nemá problém. A
nebo se umí dobře přetvařovat.
"Ani se jim nedivím. Slyšet to od tebe musí být ze všecho nejlepší. Já
sám jsem vyslechl verze, které se vždy v něčem lišily. Ale asi nemáš chuť
vykládat něco už posté znovu, že?" zkusil Chris štěněcí oči, které
Harryho nečekaně uchvátily, přesto ale nepodlehl.
"To opravdu nemám. A není to tím, že bych z toho měl trauma, ale nechce
se mi zabývat minulostí a věcmi, u kterých jsem rád, že už mám za sebou."
"Rozumím. Také nemám rád, když se někdo šťourá v minulosti. A jak
vycházíš s Malfoyem? Bylo známé, že jste byli nepřátelé. Ale když vidím u
jídla, jak tě provokuje, tak jste asi nezakopali válečnou sekeru."
Harry se mimoděk napjal, ale to snad Chrisovi ušlo. Prohrábl si vlasy a
nasadil usměv, který považoval za škodolibý.
"Nejsme nepřátelé, už se spolu dokážeme bavit normálně, ale Draco...
ehm... Malfoy mě rád provokuje. Asi mu chybí staré časy a mě pobaví, když
ho vytočí fakt, že na jeho připomínky neregeaguji."
"Mně se zdálo, že se mu to spíše snažíš vrátit, ale to není moje věc.
Jinak s ostatními vycházíš dobře?"
"A jo. Už si začínám zvykat na tykání s mými bývalými profesory. A je tu
i Neville, takže se mám vždy na koho obrátit. S ostatními se zatím moc
neznám. A co ty? Jak jsi tu dlouho?" zeptal se Harry, aby se pořád
nemluvilo jen o něm.
"Už je to pátý rok a pořád mě to tu uchvacuje. Jako malý jsem měl domácí
učitele, nejlepší Mistři ve svém oboru, takže jsem nikdy nechodil do
školy. Důvodem bylo, že rodiče mě jako jedináčka chtěli doma, byli na mě
závislí. Proto mě fascinuje hrad, tajné chodby, duchové i strop v Síni, i
když je mi jasné, jak funguje. Je to jako můj druhý domov, tak snad tu
budu ještě dlouho," usmál se modrooký profesor a vypadal při tom velmi
krásně, což si Harry s překvapením uvědomil. To by ještě scházelo, aby se
Harrymu začal líbit jiný učitel. Raději nad tím nepřemýšlel a dál
pokračoval v rozhovoru.

***

Bylo už docela pozdě, když se Harry vydal do vlastních komnat. Po
skleničce vína, ke které nakonec svolil, se na něm už projevila únava a
slušně se omluvil, že už je pozdě. Christopher ho vyprovodil ke dveřím a
jako nechtěně se ho dotýkal v bocích. Harry ale viděl žádostivý pohled,
po kterém mu vyschlo v krku, a s rychlým přáním na dobrou noc se vydal
chodbou pryč od muže, kterému se nejspíš líbí a který se bez sebezapření
líbí i jemu. A to se zdá být problémem. Nejen, že miluje Malfoye, který
je ještě k tomu taky ve škole, ale Chris je taky učitel a muž, ani ho
nezná a prostě… to není možné. A když jsme i u Malfoye, tak ten zrovna
stojí na vrcholu schodů, po kterých Harry stoupá ke svému kabinetu.
To je snad výsměch osudu potkat ho vždy, když je Harry někde sám. Ale to
teď nehodlá řešit. Prostě si ho nebude všímat a on mi dá snad časem pokoj.

Vyšel tedy schody a stanul tváří tvář Dracovi. Chtěl mu popřát dobrou
noc, i když někde v koutku svého mozku věděl, že blondýn má dnes v noci
dozor na chodbách. Už se pomalu nadechoval k vyslovení těch slov, když si
všiml Malfoyova výrazu, který nebyl obvyklý. Nebyl to ten typický pohled,
ve kterém nikdo nic nevyčte, byl to pohled plný pocitů. A právě těch
pocitů se Harry lekl. Poznal tam lítost, vztek, zklamání, žárlivost i
překvapení. Malfoyovi muselo dojít, kde Harry byl, protože schody, po
kterých vyšel, vedly z chodby s učebnou, kumbálem a kabinetem s osobními
komnatami profesora Starodávných run. Ten pohled, jako by ospalého
Harryho plně probudil a donutil ho něco udělat. A to něco bylo jít směrem
k Dracovi a na poslední chvilí uhnout a rozběhnout se ke svým pokojům.

Draco zůstal stát v chodbě a přemýšlel, proč to Harry udělal. Proč utekl
a proč vůbec byl tak pozdě u toho chlapa.

***

Chris si dal ještě skleničku, než se přesunul do koupelny, aby ze sebe
smyl pot a chtíč, který pocítil v blízkosti Harryho Pottera. Ano, slavný
hrdina byl jistě pokušením, a podle všeho by nemusel být k jejich
sblížení nijak proti. Christopher Laurey tu noc usínal se spokojeným
úsměvem na rtech, Harry Potter s hlavou plnou otázek a Draco Malfoy
neusnul vůbec.