Kapitola 25 – Silvestr a znetvoření zpěvaví záprdci

Pro Harryho to byly ty nejpodivnější prázdniny, jaké kdy zažil. Na
horizontu nebyla žádná hrozba války, nikdo zatím nebyl zavražděn a bydlel
u lidí, kteří byli šťastní, že ho můžou mít u sebe; to vše bylo Harryho
mysli doposud neznámé. I se svými mladšími vzpomínkami neměl nikdy
příjemné vánoce. Kromě Dursleyů, kteří se předháněli, kdo ho dokáže
přimět cítit se co nejmizerněji, stejně většinu svátků trávil
přemýšlením, jaké by to bylo, kdyby jeho rodiče byli naživu.
Ne že by snad Harrymu přestali scházet jeho rodiče – uvnitř měl stále
prázdné místo, které se už nikdy úplně nezaplní – ale bylo zkrátka
pochopitelné, že by mu chyběli mnohem více, kdyby na ně alespoň měl
nějaké vzpomínky.
A teď pozoroval různé Weasleyovské vánoční tradice a přemítal, jestli by
i jeho rodiče měli živý stromek. Možná ozdoba, kterou jeho otec vyrobil v
hodině profesorky McGonagallové, taky nějak souvisela s famfrpálem. Možná
to bylo koště, nebo Camrál, uvažoval Harry, a rozhodl se, že se na to
musí své učitelky Přeměňování zeptat. Sirius si nevzpomínal, protože byl
plně zaměstnaný lumpárnou, kterou plánoval na jistou upjatou rudovlasou
čarodějku jménem Lily.
Ne že by mu nakonec prošla. Harrymu zacukaly koutky, když si vzpomněl na
hrdost, s jakou Sirius popisoval, jak jeho plán obrátila proti němu.
Ginny se na něj tázavě podívala, ale Harry jen zavrtěl hlavou. Byli v
kuchyni a čekali na příchod prvních hostů na soukromou novoroční oslavu.
Bylo zapotřebí trocha rychlého vyjednávání přes sovy a jeden Letaxový
rozhovor, než byl ustanoven den a místo. Augusta Longbottomová byla
pozvána na oslavu pořádanou ministerstvem, které se Nevillovi podařilo
vyhnout. I Grangerovi měli v plánu oslavu u nějaké zubařské společnosti,
ze které nebyla Hermiona příliš nadšená. „Předváděna, jako nějaké chytré
zvířátko“ byla slova, jakými popsala poslední podobnou akci. Ne že by se
k ní tak její rodiče chovali – vysvětlila Harrymu, že to bylo spíš tím,
že většina jejich kolegů nevěděla, jak se chovat k malé holčičce, která
nesnášela, když se k ní chovalo jako k malé holčičce.
Luna prohlásila, že může svůj příspěvek do Jinotaje o výrobě pastí na
Škrkny napsat později. Harry se na další podrobnosti neptal.
Paní Weasleyová neměla nic proti tomu, aby se všichni sešli v Doupěti. S
Arthurem nic v plánu neměli a většina lidí stejně už v domě stejně byla.
Ale jakmile bylo rozhodnuto, paní Weasleyová se napřímila a v očích se jí
objevil odhodlaný výraz. Ron ji sledoval s tváří zvířete zahnaného do
kouta. Harry poté poprvé na vlastní oči viděl, jak upadla do toho, čemu
dvojčata říkali „apokalyptické uklízecí šílenství“.
Dva dny před jednatřicátým bylo opravdu rušných, protože to vypadalo, že
obyvatelé Doupěte se rozhodli svůj dům rozebrat a zase složit – a přitom
každičký kousek vyčistit.
Harry, který byl zvyklý sám uklízet celý dům číslo čtyři v Zobí ulici
následoval pokyny paní Weasleyové bez odmlouvání. O něco později slyšel,
jak se o tom Molly zmínila Ronovi, když začal odmlouvat.
Harry, zrovna na cestě do kuchyně, ztuhnul za rohem, když uslyšel Ronovu
odpověď: „Mami, Harry byl zvyklý u těch mudlů uklízet a vařit v jednom
kuse, nebude se stěžovat nikdy, ať mu nakážeš cokoliv.“
Harry měl co dělat, aby na sobě nedal nic znát, když do kuchyně vešel.
„Ložnice jsou hotové. Rone, pomož Percymu na půdě, zajdu se podívat,
jestli tvůj táta nepotřebuje s něčím pomoct v kůlně.“ Na ta slova rychle
odešel, nevšímajíc si výrazů v jejich tvářích.
Pan Weasley se do úklidu své milované kůlny přímo hrnul. Harry věděl, že
to dělal hlavně proto, aby nikdo nenašel Siriuse, než aby zabránil
ostatním – hlavně paní Weasleyové – aby vyhodili všechny jeho mudlovské
krámy. „Jednoho krásného dne,“ zamumlal si Harry pro sebe, „všechna tahle
tajemství skončí.“
Když se přiblížil k dřevěné chatce, ve které se skrýval jeho kmotr,
vynořil se z ní Arthur a opatrně za sebou zaklapl západku. „Už zase spí,“
řekl pan Weasley tiše. „Byl na tom asi hůř, než dával najevo.“
Harry přikývl; domýšlel si totéž.
Arthurova tvář se zachmuřila. „Slibuju ti, Harry,“ řekl zpříma, „že
jednoho dne vystopujeme ty, kteří mu to způsobili, a postaráme se, aby
byli potrestáni dle zákona.“
„Pokud to bude možné,“ souhlasil Harry, čímž si vysloužil od svého
poručníka tázavý pohled. Harry se odmlčel a zvažoval, jestli už bylo
načase podniknout další krok. Čím zřetelnější tím lepší, zvláště pokud by
se mu něco přihodilo. „Pokud Voldemort nějak najde způsob, jak znovu
získat tělo, myslím, že nás bude čekat další válka – alespoň do doby, než
ho dostanu. Když nad tím přemýšlím,“ pokračoval zadumaně, „podle mě nezná
celý obsah proroctví, protože jinak by se loni tak nehrnul do střetu se
mnou. Každopádně, někteří z těch lidí určitě skončí uprostřed celého
konfliktu, a což by mi zrovna srdce nezlomilo.“
„Dost jsi nad tím musel přemýšlet,“ řekl pan Weasley po chvíli.
Harry přikývl. „Zavřít někoho do klece a nechat ho umřít hlady je dost
velké zvěrstvo. Lidi, kteří jsou toho schopní, by Voldemorta následovali
bez mrknutí oka. Pokud něco takového přijde, budeš pro ně určitě terčem,
tak si prosím dávej pozor, s kým pracuješ.“ Harryho ke konci trochu
zneklidněl. Pořád si živě pamatoval hrůzostrašnou scénu v svatého Munga,
kde Arthur nakonec podlehnul jedu z dýky Luciuse Malfoye.
Arthur zamyšleně přikývl a odpověděl: „Musím říct, že jsem se v kavárně
na ministerstvu ptal na různé věci ohledně Luciusova zatčení. Některé
otázky mohly být připsané čisté zvědavosti, ale některé…“
„Ale některé pravděpodobně ne,“ dokončil Harry myšlenku.
Arthur se zachechtal, což Harryho překvapilo. „Připomínáš mi někoho, koho
mi Molly kdysi dávno představila, jednoho starého bystrozora jménem
Moody. Pořád se snažil do všech okolo sebe vtlouct, aby byli ustavičně–“
„–na pozoru,“ dokončil Harry spolu se svým poručníkem.
Pan Weasley překvapeně zamrkal a Harry se v duchu proklel. „Mám v
Bradavicích kamaráda a jeho táta je bystrozor.“ To byla pravda, Nevillův
otec své zaměstnání nezměnil. „A slyšel jsem hodně historek o tomhle
chlápkovi jménem Pošuk Moody, jak pořád hlásá ustavičnou pozornost,“
pokračoval. I to byla pravda – slyšel dost příběhů od Tonksové,
Kingsleyho a ostatní členů Řádu.
„Je to opravdu pozoruhodný chlap,“ souhlasil Arthur přátelsky.
Harry potlačil touhu si nahlas oddychnout, když zamířili zpátky k domu.
Poslední dobou se mu často stávalo, že mu tu a tam něco uklouzlo, a
nevěděl moc proč. Začínal se prostě v okolí Weasleyů příliš uvolňovat?
Nebo mělo jeho podvědomí stejně plné zuby všech těch tajemství jako on
sám? Rozhovor se Siriusem v něm vzbudil lepší pocit, než by kdy od
chvíle, kdy potkal své budoucí já, čekal. Teď by si ze všeho nejvíc chtěl
na rovinu promluvit se všemi ostatními, zvláště se svými přáteli.
Největší starosti mu dělali ti, kteří mu byli nejbližší. Podnikl kroky,
aby jim co nejvíce pomohl, aby mohli plně rozvinout svůj potenciál, ale
druhý náhled na celou věc říkal, že s nimi od počátku manipuloval.
Nezáleželo na tom, jestli ho za to budou nenávidět, připomněl si Harry.
Jeho budoucí já selhalo a neudrželo je naživu, takže nyní byl na tahu on.
Jejich přežití bylo důležitější než jeho raněné city. Nejspíš ho opravdu
budou nenávidět, a budou na to mít právo. Dělal přesně ty věci, které
vyčítal Brumbálovi, ačkoliv opravdu okolo toho nenašel žádnou jinou cestu
– ne se Snapem v dohledu. Možná mu nakonec odpustí, až uspěje a odstaví
Toma jednou pro vždy. Pokud by se mu to nepodařilo, na žádných těchto
pocitových úvahách nezáleželo. Jedno teď věděl jistě: právě teď by jeho
kamarádi přemohli jejich budoucí protějšky z doby, kdy se vydali na tu
pitomou výpravu na Oddělení záhad. I kdyby s ním nechtěli nic mít, až se
dozví pravdu, Harry doufal, že to, co jim řekne, je přiměje pokračovat ve
cvičeních i bez něj.
Samozřejmě, pomyslel si, když Arthur zamířil po schodech nahoru a Harry
čekal s Ginny poblíž krbu v kuchyni, jeho objektivita byla velmi
zpochybnitelná, pokud šlo o nejmladší Weasleyovou. Bylo pravdou, že si
dal opravdu hodně záležet, aby jí zbavil její počáteční stydlivosti,
takže měla nejvíce důvodů ho nenávidět – a její nenávist by ho ranila
nejvíce. Ale naproti tomu měl vzpomínky na rozhovory s ní, ve kterých mu
vykládala o jejím prvním ročníku v Bradavicích, jak mizerně se měla, jak
byla osamělá. Nemohl dopustit, aby si tím znovu prošla, i kdyby to mělo
znamenat, že ji tím znovu ztratí. Kdyby se Ginny obrátila proti němu,
zničilo by ho to, ale pokud to měla být cena za její přežití, tak ať.
Harry si povzdechl a myšlenkami se vrátil ke svému kmotrovi v kůlně.
Navrhl, že se sešlosti zúčastní ve své psí podobě, aby tak mohl poznat
Harryho kamarády, ale Harry to nepovažoval za dobrý nápad. Snape by ho
mohl poznat v jedné z jejich vzpomínek a spojit si to.
„No tak, Harry,“ smlouval Sirius. „Jaký je život bez trochy riskování?“
„Delší,“ odpověděl Harry smrtelně vážně.
„James by prohlásil, že to za to stojí,“ řekl Sirius rychle.
„Já nejsem James,“ odsekl Harry, „a naučil jsem se předpokládat, že ne
všechno prostě nějak vyjde k dobrému.“
Siriusovi se na tváři objevil raněný výraz. „Tak úplně jsem to nemyslel.“
„Já vím,“ povzdechl si Harry, „a my dva do sebe budeme takhle rýt skoro
pokaždé, když spolu budeme mluvit. Chlapi už jsou takoví.“
Sirius se štěkavě rozesmál a rozpaky mezi nimi byly pryč.
Harryho z jeho koloběhu myšlenek vyrušilo, když plameny v krbu zeleně
zaplály a vystoupil z nich Neville Longbottom, který se kolem sebe
zvědavě rozhlédl. Neville na sobě měl velmi formální černé hábit, ze
kterého se okamžitě počal soukat, když uviděl Harryho a Ginny v teplákách
a tričkách.
„Říkal jsem bábi že to nebude takový druh sešlosti,“ řekl hlasem
utlumeným látkou, když se přetahoval společenský hábit přes hlavu, „ale
trvala na tom, že musím být „řádně oděn“ pro případ, kdyby toho bylo
zapotřebí.“
Neville trochu uskočil stranou, aby uvolnil místo, když v krbu znovu
zahučely plameny. Luna ani v nejmenším nezaváhala a jediným plynulým
pohybem jenom co vystoupila z krbu, přešla k Nevillovi a pomohla mu
dostat se z oblečení.
„Díky, Harry, jenom jsem se… éé,“ řekl Neville, když konečně osvobodil
svou hlavu a spatřil před sebou Lunu.
Luna na sobě měla lehké světle modré šaty, které byly stejného odstínu
jako její oči. Vlasy měla složitě spletené, takže nevypadaly tak
neuspořádaně jako obvykle, a měla v nich zapletený věnec ze jmelí.
Zamyšleně se zamračila na Nevilla, který před ní stál v kalhotech a
prosté košili. „Tak teď jsem to já, kdo je oblečený příliš slušně,“
povzdechla si. Zvedla ruce k prvnímu knoflíku svých šatů.
Harry se musel kousnout do jazyka, aby nevyprskl smíchy nad Nevillovým
zpanikařeným výrazem. „To je v pořádku, Luno,“ řekl, stále ještě
přemáhaje smích, „nám tady na módě nijak moc nezáleží.“
Luna přikývla a zase ruce spustila. „To je dobře,“ řekla nepřítomně a
nespustila oči z Nevillovy temně rudé tváře, „bez svých šatů bych asi
stejně byla trochu příliš neformální.“
Harry se podíval po Ginny, která k sobě pevně tiskla skousnuté rty a
očividně měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas.
Před vyprsknutím ji zachránil Ron, který zrovna vešel do kuchyně. „Slyšel
jsem Letax. Všichni jsou tady?“ zeptal se.
„Už chybí jenom Hermiona,“ řekl Harry. „Pořád musí přes půl města, aby
moha použít cizí krb.“
Ron se zamračil. „Někdo by se měl konečně postarat, aby byli taky
napojení na Letaxovou síť,“ řekl.
„Podle mě na svých rodičích pořád pracuje,“ mínil Harry.
V tu chvíli znovu zahučely plameny a objevila se v nich Hermiona v
tlustém kabátu. Ron si, trochu k Harryho překvapení, vzpomněl na své
způsoby, vzal její kabát a zavěsil ho do předsíně.
Když se vrátil, vešla paní Weasleyová a zahnala je do obýváku.
Večer uběhl příjemně a zábavně, i když docela poklidně. Ron nedokázal
nikoho nalákat ke hře kouzelnických šachů, a tak všichni hráli
kouzelnické deskové hry s Fredem a Georgem, kteří neskutečným způsobem
podváděli. Percyho to nijak nebavilo a brzo se stáhl do svého pokoje.
Harry ani v jednom ze svých dvou životů neměl příležitost si zahrát
kouzelnickou deskou hru – s výjimkou Řachtavého Petra – a velmi ho to
zaujalo. Jasnou první volbou byly Zlatonky a Chytači, které obnášely
maličké vznášející se oživené figurky na košťatech, které pronásledovaly
drobnou zlatonku po komplikovaném hracím poli. Hráči museli házet
kostkou, o kolik se jejich chytač posune, a zlatonka se pohybovala
naprosto náhodně sama.
Po několika až podezřele šťastných hodech se Hermiona omluvila ze hry,
aby mohla všechnu svou pozornost věnovat sledování Freda s Georgem. Tu a
tam je načapala při podvádění a dvojčata vždycky potom změnila taktiku.
Harryho ohromilo, jak vůbec dokázali vymyslet tolik způsobu, jak
podvádět, ale nejspíš to kdysi dělali, aby naštvali Percyho.
Ale Fredovi s Georgem to nijak náladu nekazilo, spíš naopak: pokaždé,
když je načapala, začali se ještě víc zubit. Harry nad tím přemýšlel, než
si vzpomněl na jejich slova o tom, že Hermionu zlanaří do svých lumpáren.
Skoro se rozesmál, když spatřil, jak se před ním rozbíhá hra ve hře v
další hře. (pozn. překl.: tady nemůžu nevzpomenout maminku sci-fi, Dunu.
Autor je sečtělý, to je typická fráze knížky)
Popravdě to vypadalo, že Hermiona si užívá chytání dvojčat ještě víc než
samotnou hru, ve které záleželo minimálně z poloviny na štěstí. Místo
toho byla ponořená do boje, který vyžadoval pouze sto procent jejího
mozku a žádnou náhodu. A hravá nálada dvojčat udržovala všechny v
přátelské atmosféře.
Dračí lov byl o poznání více na přemýšlení a muselo v něm jít o podobné
strategické myšlení jako u kouzelnických šachů, protože Ron ve hře
naprosto rozdrtil ostatní.
Harry nedával zrovna dvakrát pozor, protože si všiml něčeho podivného.
Dvojčata věnovala nepřirozeně velké množství své pozornosti Hermioně –
pokud by nevěděl, že to je hloupost, řekl by si, že s ní flirtují.
Nejprve vychválili její rafinovanost, když je načapala, když vyměnili
kostky. Potom se začali vyptávat na věci ohledně jejích hodin Přeměňování
a velmi bedlivě naslouchali, když jim začala popisovat několik projektů
navíc, které dělala pro profesorku McGonagallovou. A Harry nebyl jediný,
kdo si toho všiml.
Jak večer ubíhal, Ron nejprve krčil obočí a pak se přímo mračil, ale nic
neříkal. Harry si počkal, až George zamíří do kuchyně pro další hrnek
máslového ležáku, a až tehdy zakročil. Převrátil do sebe svou sklenici,
vstal a vyšel za rudovlasým mladíkem z místnosti.
Harry si odkašlal, když si George nalil a trochu usrkl. Potom se k němu
dvojče otočilo s blazeovaným výrazem, který Harry okamžitě poznal jako
tvář, kterou nasazovali, když je čekal výslech. „Můžu ti s něčím pomoct,
Harry?“ zeptal se znuděným hlasem.
Jó,“ protáhl Harry pomalu a pak se prudce překlonil a vyštěkl: „Můžeš mi
vysvětlit, o co tobě a Fredovi tam vedle jde.“
George ucuknul, i když se tomu očividně snažil zabránit, a pak jenom
pokrčil rameny. „Copak? Můj bratr a já nemůžeme věnovat pozornost milé,
nezadané mladé čarodějce?“
„Ne pokud tím něco sledujete. Je to moje dobrá kamarádka a nechci, aby jí
bylo ublíženo,“ řekl Harry pevně. Pak se usmál. „Ačkoliv nepochybuju o
tom, že jisté naše spoluhráčky z famfrpálu by tento rozhovor velmi
zaujal.“
George se na okamžik zatvářil, že je v koncích, ale pak si povzdechl. „Je
zatraceně těžké něco před tebou utajit, Harry. A to myslím jako poklonu.
Takže – možná sis už všiml, že můj bratr a já jsme o něco šikovnější v
Lektvarech, než říkají naše známky.“
Harry přikývl, ale nic neřekl.
„Jsme docela zruční i ve Formulích,“ pokračoval George skromně a
přeleštil si nehty o předek svého svetru. „Všechno ve jménu lumpárny,
pochopitelně. Ale jakousi náhodou jsme vyslechli jistý rozhovor v
Bradavicích. Profesorka McGonagallová v něm mluvila o naší oblíbené
čarodějce se střapatými vlasy a označila ji jakou svou nejlepší studentku
Přeměňování, kterou za posledních pár let měla, možná nejlepší vůbec. A
tak je snad pochopitelné, že nechceme dopustit, aby takový talent padl na
úkor ministerstva nebo nějaké další slabší instituce.“
Harry zasténal. „Víte o tom, že Ron vás oba přizabije. A pokud jí
jakkoliv ublížíte, moc rád mu pomůžu,“ zavrčel.
„Na to spoléháme, prcku Harryčku, na to spoléháme,“ zachechtal se George.
S Ronem je legrace, když si ho můžeš dobírat a jemu vůbec nedojde, že to
děláš, pokud se přitom neobjeví Chlapec, který přežil celý týden v
Doupěti a nenaštve se v jeho prospěch. Pokud ho naše mířená pozornost
přiměje… jednat dle svých pocitů, jenom lépe. Přítelkyně je skoro stejně
dobrá jako rodina a pořád budeme mít přístup k její nejohromnější mozkové
kapacitě, pokud by se cokoliv… vyskytlo.“
Harry na George Weasleyho šokovaně zíral, ohromen chladnokrevností, s
jakou k tomu celému přistupovali. Samozřejmě, řekl si vzápětí, pokud
jejich vlastní plány mohly pomoct jeho „dlouhodobým společenským cílům“,
proč ne – ne že by je snad dokázal zastavit, aniž by to přitom neodnesla
půlka Doupěte a nezkazil tak všem oslavu… Ačkoliv nikdy neškodilo vzít
dvojčatům vítr z plachet, když byla příležitost. „Pokud by se cokoliv
vyskytlo?“ zeptal se zatrpkle. „Jako třeba ten váš obchod s žertovnými
rekvizitami, který chystáte?“
George vytřeštil oči a doopravdy mu spadla čelist.
Harry si užíval jednoho z mála okamžiků, kdy dostal Freda nebo George.
„Ale no tak,“ pokáral ho mladší-starší chlapec, „vždyť je to zřejmé. S
Fredem trávíte většinu času vymýšlením nových přípravků a kouzel pro vaše
žerty. Copak byste nad tím ztráceli tolik času, kdybyste si z toho
nehodlali udělat kariéru?“
George na to neodpověděl, za což mu byl Harry vděčný. Místo toho se
nahlas rozesmál. „Páni, Harry, na tebe si budeme muset dávat opravdu
pořádný pozor! Dokonce ani mamka o tom nemá tušení, a byli bychom rádi,
kdyby to tak zůstalo.“
„Dobře,“ odpověděl Harry. „Můžete věřit mé mlčenlivosti a já budu věřit
vaší diskrétnosti, pokud se bude jednat o Hermionu. Neráchejte v tom
Ronovi nos zase nějak příliš. Strávil jsem docela dost času postrkováním
těch dvou k sobě, a nechci, aby mi to někdo, kdo pozdě chodí, takhle
zkazil. Kromě toho, pokud to u Rona přeženete, je schopen to celé tak
pokazit, že s ním Hermiona nebude už nikdy chtít mluvit.“
George přikývl a na tváři se mu rozhostil křivý úsměv. „Neměj starosti,
staříku, z dlouhodobého hlediska Weasleyovi jsou neodolatelní.“ S tím
zamířil ke dveřím z kuchyně.
Harry si povzdechl a sotva si vzpomněl naplnit svůj vlastní hrnek, než
zamířil zpátky do obýváku.

Zbytek oslavy uběhl bez větších potíží. Fred s Georgem začali být ve
svých pokusech „sbalit“ Hermionu o něco nenápadnější a Ron se trochu
uklidnil. Harry si všiml, že Ron sám byl k Hermioně o poznání pozornější
než obvykle. Vztahovačnost/přivlastňovačnost nebyla zrovna ta
nejlichotivější z charakterových vlastností, ale alespoň poukázala na to,
že má zájem. Hermiona byla vždycky ve většině věcí mimo školu poněkud
nejistá, a muselo ji svým způsobem uklidnit, když Ron nedokázal úplně
zakrýt svou žárlivost. Harry jen musel zajistit, aby jeho kamarád své
pocity tentokrát vyjádřil o něco konstruktivněji než předtím.
Ne že by si snad sám teď vedl špatně. Harrymu z jeho pohledu připadalo,
že Ron se snaží být ohleduplný ke všem, kromě několika spalujících
pohledů, které vrhnul po svých bratrech. Neville si toho nijak nevšiml,
ale bylo nutno dodat, že ho docela dost zaměstnávala Luna. Čarodějka se
slámovými vlasy seděla na gauči vedle něj a jak se předkláněla, aby dobře
viděla na hrací pole, opírala se jednou rukou o Nevillovo koleno. Její
chování bylo naprosto nevinné, ale Harry si všiml několika udivených
pohledů, které po ní vrhla paní Weasleyová.
Hermiona byla ovšem o něco všímavější a její oči několikrát nejistě
přeskočily mezi Ronem a jeho bratry. Ginny, stočená v jednom z křesel, si
toho taky všimla, ale její tvář byla plná neskrývaného pobavení. Harry
potlačil zasténání.
Jakýmsi způsobem to přečkali až do půlnoci, aniž by byla prolita krev.
Harry nijak moc nepřemýšlel nad možnými tradicemi, které ho mohly čekat,
až přijde nový rok. Ostatní byli ale lépe připravení. Ještě než vůbec
začali odpočítávat, pan a paní Weasleyovi se vytratili do kuchyně, aby
„připravili zvláštní dobrotu“.
Když přišla poslední minuta a vteřinová ručička se blížila k dvanáctce,
George spráskl ruce. „Dětičky, tradice musí být dodržovány,“ řekl
zvesela. Neville se zatvářil nechápavě a Ron nervózně. Když se z rádia
ozvalo tikání zvonkových hodin, Fred s Georgem se po sobě podívali,
trochu si povzdechli, vytáhli z kapes kousky větviček jmelí a s poněkud
sadistickými úšklebky je hodili Hermioně a Ginny.
Luna nepotřebovala žádné pobízení, a když hodiny začaly odbíjet půlnoc,
dala Nevillovi velmi dlouhý polibek na rty. Harry sledoval svého
kamaráda, jak rudne do nepředstavitelných barev, a divil se, proč ho to
vůbec ještě překvapovalo.
Hermiona Freda a George probodla pohledem a hodila po nich větvičku jmelí
zpátky s ostrým „No dovolte!“ Pak se podívala na Rona, který seděl
strnule jako socha, ačkoliv měl červené uši. S povzdechem se naklonila
blíž k Ronovi a zašeptala „Šťastný nový rok, Rone.“
Ron se trhavě překlonil také a dal jí rychlou pusu na tvář. V mžiku seděl
zpátky ve své židli a vrhal výmluvné pohledy na pobaveného Freda a
George. Hermiona vypadala stejně upjatě jako McGonagallová, ačkoliv Harry
si všiml, že koutky úst má povytažené do drobného úsměvu.
Ginny se podívala nejprve na hodiny a pak na Freda s Georgem, kteří se na
ni šklebili. Její levé obočí se vzneslo do zahnuté křivky, což Harryho
budoucí já rozpoznalo jako velmi nebezpečný signál. Zastrčila si větvičku
do vlasů a přešla k Harrymu.
Harryho si připadal, jako by ho někdo přikoval k podlaze. Nevyzvali jste
Ginevru Weasleyovou k něčemu, a potom čekali, že z toho vycouvá. Ne
Ginevru Weasleyovou, kterou znal jiný Harry Potter, ne Ginevru
Weasleyovou, která stála před ním. Tento velmi uchvacující fakt byl
jedinou souvislou myšlenkou, která se mu držela v hlavě, a byl ztuhlý
panikou, co by si měl počít dál.
Ginny ho popadla za límec svetru a zatáhla. Vzpomněl si na jiný polibek z
jiné doby. Jeho ruce se samy přesunuly na její ramena, ale jeho rty
umístily pusu na její čelo, namísto jejího zamýšleného cíle. S takovou
jeho nos skončil v jejích vlastech a vůně, která se mu do něj nahrnula,
spustila lavinu vzpomínek a myšlenek, které sem vůbec nepatřily, a které
ho hrozily přemoci. Věděl, že stiskl její ramena ve snaze zakrýt své
třesoucí se ruce, a nebylo pochyb, že to ucítila také.
Když se Harry odtáhl, Ginny se na něj zdola mračila s podivným leskem v
očích. Pokusil se usmát, ale obával se, že jeho snaha musela vyjít trochu
pokřiveně. Znovu jí stiskl rameno, aby jí sdělil něco, co nevěděl, jak
říct, ale nejistě se na něj usmála, pustila jeho svetr a odstoupila.
Fred otevřel pusu, aby něco řekl, ale George do něj strčil loktem dost
silně na to, aby si to rozmyslel.
Z kuchyně se vynořila paní Weasleyová s velikým tácem v rukou. Kingsley
Pastorek jim na Vánoce dal panetton, který si přivezl z Itálie, a Molly
sladký chleba nakrájela na tlusté krajíce a podávala ho na svých
nejlepších talířích.
Harry se pokoušel vychutnat si moučník, ale cítil Ginniny pohledy, které
po něm co chvíli vrhala. Nevěděl, proč zareagoval, tak, jak zareagoval,
byl si jistý jenom tím, že celá situace mu připadala nějak – nevhodná.
Zanedlouho se všichni začali sbírat k odchodu. Hermionini rodiče měli
brzo dorazit do Děravého kotle, aby si ji vyzvedli, a Luna i s Nevillem
slíbili, že se vrátí rozumě, aby se stačili trochu vyspat.
Harry si všiml, že Luna něco pošeptala Nevillovi do ucha, a projednou se
potom nezačal okamžitě červenat. Místo toho přikývl a usmál se na ni.
Potom přešel k paní Weasleyové a poděkoval ji za pohostinství. „Přál bych
si, aby můj dům byl víc jako váš,“ zakončil. Paní Weasleyová se
začervenala, ale Harry si nepamatoval, že by ji za celý večer viděl tak
šťastnou, jako když poplácala tmavovlasého chlapce po rameni a podala mu
jeho společenský hábit.
Harry se přinutil usmívat se, když se loučil se svými kamarády. Za pár
dní pojedou všichni společně Bradavickým expresem zpátky do školy, ale
přesto se mu okolo žaludku usídlil neklidný pocit, kdykoliv jim měl říct
ahoj. Z objektivního hlediska věděl, že to je jenom zbytek paranoie a
žalu jeho budoucího já, ale to mu nijak nepomohlo ten pocit zahnat.
Tu noc se mu vůbec neusínalo dobře. Konečně okolo čtvrté hodiny ranní to
vzdal, natáhl si přes pyžamo, tepláky a svetr a vyplížil se z pokoje,
který sdílel s Ronem. Měl mlhavou představu, že se projde podél
ochranných zaklínadel, ale ten plán se rozplynul, když spatřil Ginny v
noční košili, jak spí stulená na gauči.
Harry si až po chvíli uvědomil, že zírá na její tvář. Byla ve spánku
uvolněná, rty lehce rozevřené. Vypadala tak nevinně, tato dívka, kterou
nikdy nemučil Tom Raddle. Jenom pohled na ni mu v hrudi vyvolal bolestivý
uzel. Matně si vzpomněl na ještě jiné pocity, ale jeho tělo právě
začínalo pubertu, a tato Ginny před ním přehlušovala vzpomínky na jinou,
vyšší verzi z jeho minulé budoucnosti. Myšlenky na to, že by se jí v této
realitě mělo něco stát, ho přiváděly na pokraj šílenství. Věděl, že by
udělal cokoliv, aby tomu zabránil, ale tohle nebyla jeho Ginny – pořád
mezi nimi byly stěny; stěny z času, stěny ze lží. Věci, které musel
dělat, ale přesto…
Domyslel si, že musela sejít dolů v naději, že si s ním bude moct
promluvit potom, co všichni budou spát. Ale místo toho, co by ji
probudil, vytáhl ze skříně deku a přikryl ji. Ve spánku sebou zavrtěla a
usmála se. Harry ji ještě hodnou chvíli pozoroval, než se napřímil,
zkontroloval pouzdro na hůlku na předloktí a vykročil ven, obcházet
pozemky.

Druhého dne si všichni přispali, dokonce i paní Weasleyová. Harry, který
nespal vůbec, měl už pro svou náhradní rodinu, která se postupně ospale
trousila ze schodů, přichystanou okázalou snídani. Paní Weasleyová mu
vroucně poděkovala, i když naléhala, že se s tím nemusel dávat práci. Ale
Ron a Ginny se na něj dívali trochu podezřívavě.
Harry si dával pozor, aby oběma nejmladším Weasleyům nedal možnost
promluvit si s ním v soukromí. Ačkoliv byl dům obrovský, bylo v něm osm
lidí, které chladný déšť odradil od jakékoliv vycházky ven, takže najít
si chvilku o samotě s Harrym bylo téměř nemožné, pokud tomu on sám
nechtěl.
Nenápadné manévry byly ovšem k ničemu, když vás někdo popadne na
schodišti a rozhodne si to s vámi vyříkat přímo. Harry se zapotácel, když
mu Percy pevně sevřel paži a odtáhl do svého pokoje.
„Ach, Percy, je to tak náhlé!“ zažertoval Harry hranou fistulí, aby
získal trochu času.
„Nehraj si na hlupáka, Harry,“ odsekl Percy.
„A Penelopa o nás ví?“ zeptal se, což staršího chlapce vyvedlo z
rovnováhy.
„Ty jsi četl moje dopisy!“ zavrčel Percy rozzuřeně.
„Ale no tak,“ řekl Harry pohrdavě. „Gentlemani si navzájem poštu nečtou.
Ale mám oči; viděl jsem, že se kolem ní chováš jinak, že se na ni snažíš
udělat dojem. Nečetl jsem ty knížky o psychologii jen tak pro nic za nic.
A Fredovi s Georgem jsem o tom ani nemukl.“
Percy zbledl, i když oči mu pořád plály. „Nejsem jediný, kdo něco skrývá,
Pottere.“
Harry si odfrkl, ačkoliv mozek mu přeskočil na vyšší obrátky a začal
pracovat o sto šest. „A co podle tebe skrývám, Percivale?“ zeptal se
opovržlivě.
Percy začal odpočítávat na prstech. „Máš podivný dar být na špatném místě
ve špatnou dobu. Na druháka se chováš příliš dospěle. Na druháka
vychovaného mudly znáš příliš mnoho kouzel. Dokonce i tvoje magie je
příliš silná na někoho tvého věku,“ zakončil zamračeně. „Kdo jsi
doopravdy? Kdy ses zaprodal černé magii?“
„Opravdu působivé, Percy,“ řekl Harry. „Jak dlouho ses musel dohadovat s
Moudrým kloboukem, aby tě neposlal do Havraspáru? Samozřejmě že dojdeš k
závěru, že jsem černokněžník a rozhodneš se mi postavit sám, dokonce bez
hůlky v ruce.“ Když dokončoval poslední větu, Harry švihl pravačkou
dopředu, vytáhl z rukávu hůlku a rýpl s ní staršího chlapce do žaludku,
až se trochu prohnul. „Možná opravdu patříš do Nebelvíru,“ uzavřel Harry.
Povzdechl si. „Pro tvou informaci jsem nebyl normální od té noci, kdy mi
zemřeli rodiče.“
Když se v očích chlapce před ním objevil strach, Harryho překvapilo, že
si stále stál za svým. Byl taky trochu znechucený sám sebou. Před ním
stál muž, který podle slov ostatních zůstal na svém místě na
ministerstvu, když Voldemort udeřil, a bojoval, aby většině
Scrimgeourových lidí získal čas na útěk – za cenu vlastního života.
Jakkoliv svedený z cesty, Percy Weasley nebyl žádný zbabělec.
Natočil zápěstí, takže hůlka byla zpříma mezi nimi, a promluvil:
„Přísahám na svou magii, že jsem Harry James Potter, syn Jamese a Lily
Potterových a také přísahám, že jednám v nejlepším zájmu všech členů
rodiny Weasleyů, za podmínky, že tito členové zůstanou věrni své rodině.“
Percy se zamračil, i když musel přimhouřit oči před září z Harryho hůlky.
„To má znamenat sakra co?“
„Znamená to tohle, Percy,“ řekl Harry napjatým šepotem. „Neznám tě tak
dobře, ale vím o tobě, že máš rád moc. Užíváš si toho, že jsi prefektem,
ale to je pro tebe jenom začátek. Jednoho dne se budeš muset rozhodnout;
rozhodnout, kam až jsi ochoten zajít pro tu moc. Pokud se obrátíš proti
své rodině, tak moje konání nemusí být ve tvém nejlepším zájmu.“
Percy vytřeštil překvapeně oči; Harry v nich viděl naprosté odmítnutí.
„To bych nikdy neudělal,“ řekl šokovaně.
Harryho až zarazil nepředstíraný odpor k té představě, který v jeho hlase
slyšel. Jak se mohl tenhle Percy tak rozhádat se svou rodinou v průběhu
několika let? Byl pro něj Arthur Weasley v této době ještě stále idol?
Nebo ho předtím někdo zmanipuloval, postrčil ho dál na špatnou cestu?
Harry mu s kamennou tváří podal svou hůlku. Dokaž to,“ řekl.
Percy, stále pobouřený, opatrně vzal Harryho hůlku. „Já, Percival
Ingatius Weasley přísahám na svou magii, že neudělám nic v rozporu s
nejlepšími zájmy rodiny Weasleyů.“ Záře byla mnohem slabší než když u
Harryho slibu, ale přesto to byla Čarovná přísaha. Když Harrymu podával
jeho hůlku, Percy se na něj zamračil. „Měl bys vědět, že ačkoliv moji
rodiče jsou tví zákonní poručníci, příjmením jsi stále Potter, takže moje
přísaha nezahrnuje tebe.“
„To beru,“ řekl Harry a pak se usmál, když pocítil radost z vítězství.
Pokud Percy váhal, jestli zahrnout Harryho nebo ne, znamenalo to, že svá
slova myslel upřímně, pokud šlo o ostatní Weasleye. „Abych tedy odpověděl
na tvou otázku: ano, něco skrývám. Několik věcí, záleží na tom, jak to
bereš. Řeknu ti, o co jde, jakmile si budu jistý, že to Snape nezjistí.“
„Pokud se snažíš pomoct mojí rodině,“ pravil Percy chladně, „zlomil bych
tím svou přísahu, kdybych mu to řekl a on se do toho vložil.“
Harry pokrčil rameny. „Neříkal jsem, že by to bylo dobrovolné. Snape je
zkušený nitrozpytec a dokáže ti vytáhnout vzpomínky z hlavy, aniž bys o
tom věděl.“
To drobné odhalení prefekta zase usadilo. „Jak to víš?“ zeptal se s
vykulenýma očima.
„Hermiona na to přišla,“ vysvětlil Harry. „Je chytřejší než my dva
dohromady. To je jen jeden z důvodů, proč ji Snape nenávidí.“
Percy si promnul kořen nosu. „Souvisí to nějak s těmi vašimi meditacemi,
které poslední dobou procvičujete?“
„Ano,“ řekl Harry mírně. „Nitrobrana je postup, který dokáže nitrozpytce
zastavit. Můžu ti půjčit knížku, kterou o tom našla, pokud slíbíš, že ji
nikomu neukážeš.“
„Proč jsi ho nenahlásil Brumbálovi?“ zeptal se Percy, když se zase dal
trochu dohromady. Šokovaný výraz nahradilo zamyšlené zamračení.
„Proč si myslíš, že jsem to neudělal?“ zeptal se Harry klidně. S Percym
se mnohem lépe jednalo tímto způsobem. V duchu si udělal poznámku, že si
musí promluvit s Fredem a Georgem. „On to ví. Brumbál je sám nitrozpytec,
ačkoliv to na mě přestal zkoušet on sám, Snapea nezastaví. Údajně to
dělá, aby mohl dohlížet na zmijozelské a bezpečnost ve škole,“ pokračoval
kysele.
„Dobře, Harry,“ řekl Percy rezignovaně. „Půjč mi tu knížku; prozatím s
tím souhlasím. Ale pokud najdu možnost tuhle situaci vyřešit, hodlám ji
využít.“
Harry přikývl. „To je férové. Mohl bych tě požádat, abys to se mnou
probral, než cokoliv uděláš? Určité okolnosti mi brání jednat přímo,
ovšem zatím o nich s tebou nemůžu mluvit. A s některými okolnostmi by ses
nechtěl dostat do křížku.“
Percy trochu zmateně zamrkal, ale přikývl také. „To můžu přijmout, ale
nepovažuj nás za kamarády.“
„Toho si jsem vědom,“ souhlasil Harry jenom s náznakem ironie.
Percy se na něj zpříma podíval. „Za těchto podmínek bych řekl, že máme
některé společné zájmy. Konej podle nich a nenechej mě tě chytit při
ničem, na co bych musel jednat v odpověď.“
„Nemůžu slíbit, že se nic takového nestane,“ řekl Harry opatrně, „ale
nebudu nic takového vyhledávat.“
Potom si poněkud formálně potřásli rukama, Harry pokračoval nahoru do
pokoje, který sdílel s Ronem a přemýšlel přitom nad záhadnou, kterou bylo
třetí Weasleyovic dítě.

Bradavický expres se do školy vracel v neděli odpoledne před začátkem
dalšího pololetí, takže Arthur neměl práci a rozhodl se je všechny zavést
na King´s Cross fordem Angliou. Cestou se zastavili ve vesnici a vyzvedli
Lunu, v čemž měla nepochybně prsty paní Weasleyová. Když se k nim
čarodějka se slámovými vlasy vměstnala na kouzlem rozšířené zadní
sedadlo, vysvětlila všem, že její tatínek stopoval Siriuse Blacka, který
byl údajně spatřen poblíž Cornwallu.
Harry si dával pozor, aby na sobě při tom oznámení nedal nic znát, a
potěšilo ho, že Arthur učinil přesně totéž. Po návratu do Doupěte měl
představit své ženě jejich tajného hosta. Pan Weasley si byl jistý, že
Molly odvede mnohem lepší práci v opečovávání a vykrmování uprchlého
vězně než doposud oni dva.
Pokud je tedy předtím oba neprokleje.
Harry mu musel věřit, že bude nejlépe vědět, jak to sdělit své manželce;
navíc pokud paní Weasleyová byla podrobena zároveň rozčilení a soucitu,
to druhé vždy zvítězilo. Ale i přesto byl Harry rád, že u odhalení
nebude. Hlavně nikdo v doslechu.
Byl trochu nervózní z další jízdy autem, a všiml si, že Ginny nenápadně
zařídila, že zase seděla vedle něj. Dojalo ho, že navzdory jakýmkoliv
výčitkám, které k němu mohla chovat po oslavě nového roku, byla stále
odhodlána se postarat, aby byl během cesty autem v pořádku.
Ale nakonec se na zadním sedadle jenom několikrát ošil. Měl už vzpomínky
na poslední jízdu v autě, které tu předchozí alespoň trochu přehlušily.
Ginnin loket spočívající na jeho, zatímco si povídala s Lunou, taky
určitě pomohl. Díval se na její ruce, složené mezi koleny a obdivoval,
jak maličké měla prsty, a po chvíli usnul.
Nepředpokládal, že si zdřímne celou cestu až na King´s Cross, ale přesně
to se mu podařilo. Probudil ho až zvuk otevíraných dveří, ale opravdu se
probral, až když si uvědomil, že na něj všichni ve fordu Anglii zírají.
Začal se červenat, ačkoliv neměl nejmenší tušení, co se stalo.
„Tak pojďme,“ řekla paní Weasleyová náhle, „nemáme moc času. Musíme sebou
pohnout, jinak expres odjede do Bradavic bez vás.“
Harryho náhradní rodina se dala do pohybu. Fred s Georgem se zubili, Ron
a Ginny se na něj dívali znepokojeně a trochu vystrašeně, ale – což bylo
nejhorší – Percy se tvářil zamyšleně. Harry měl co dělat, aby ho
nepřemohl nával panického studu. Co ve svém spánku řekl nebo udělal?
Když si rozebrali kufry a postupně procházeli přepážkou na nástupiště
devět a tři čtvrtě, Harry popošel blíž k Luně, kterou, ať se stalo
cokoliv, to znepokojilo nejméně. „Ehm, Luno?“ zeptal se tiše.
„Ano, Harry?“ zeptala se dívka jemně.
„Stalo – stalo se něco, kdež jsem spal?“ zeptal se.
„No ano,“ odpověděla. „Dojeli jsme z Vydrníku svatého Drába do Londýna.“
Harry měl co dělat, aby sprostě nezaklel. „Chci říct, nestalo se něco
neobvyklého?“
„No,“ zamyslela se, „v začarovaném mudlovském autě jeho devět lidí. Podle
mě to je trochu neobvyklé. Taky si jsem skoro jistá, že jsem cestou
viděla hnízdo pšoukotilů.“
Harry si povzdechl. Neměl teď zrovna všech pět pohromadě a dostat z Luny
jasnou odpověď byla opravdu výzva. „Luno, proč na mě všichni zírali?“
„Aha,“ řekla tiše, popošli o něco dopředu a sledovali, jak se Fred s
Georgem proplétají davem turistů s krosnami na zádech. „Asi je trochu
překvapilo, co jsi říkal.“
„Co jsem říkal?“ zeptal se přihlouple.
„Když jsi spal,“ upřesnila Luna.
Harry se pokusil nedat nic najevo, zatímco se mu divoce rozbušilo srdce.
„Co jsem říkal, když jsem spal?“ zeptal se a děsil se odpovědi.
Luna se otočila a podívala se na něj. Její pohled zpoza úzkých drátěných
brýlí vypadal neobvykle soustředěně a Harry si připadal, jako by ho
přistihli při činu. „Zněl jsi, jako bys byl na někoho moc naštvaný.
Opakoval jsi „tentokrát je nedostaneš“ a „to tě dřív zabiju“. A taky jsi
říkal nějaká slova, která si budu muset vyhledat, až dojedeme do školy.
Ale podle výrazu paní Weasleyové a úsměvu Freda a George si to dokážu
domyslet. Ale přestal jsi mluvit, když tě Ginny začala hladit ruku.“
„Ou,“ řekl Harry. Zatroleně, pomyslel si.
Luna se otočila zpátky dopředu a společně prošli přepážkou. Dav na
nástupišti byl na nedělní odpoledne poněkud příliš hustý, a tak se Harry
musel plně soustředit na navigování svého kufru mezi lidmi.
Jakmile prošli falešnou stěnou, oba se vydali k rostoucí skupince
červenovlasých kouzelníků a čarodějek, která se na promrzlém nástupišti
shromažďovala. Harry si skoro ani nevšiml, že Luna začala zase mluvit.
„Nechápu, proč je to tak překvapuje,“ řekla a bez okolků navázala na
předchozí rozhovor. „Ať už musíš udělat cokoliv, co nám nemůžeš říct,
dokud se nenaučíme nitrobranu, musí být opravdu nepříjemné. Pokud bych
musela udělat něco, co by se mi nechtělo, a nemohla bych o tom s nikým
mluvit, taky bych byla podrážděná. Jé, támhle je Neville.“
S těmi slovy zatočila svůj vozík s kufrem a zamířila k Nevillovi a jeho
babičce. Harry se díval, jak se s oběma přivítala, a byl si docela jistý,
že zamračení, které se na okamžik objevilo na tváři Augusty Longbottomové
nebyl jenom výplod jeho fantazie.
Harry zastavil svůj vozík a pokoušel se uklidnit. Neznělo to, jako kdyby
mu uklouzlo něco nebezpečného. Jeho slova mohla být jednoduše aplikována
na jeho rodiče. A co se týče nadávek, mohl vždycky říct, že se ta slova
naučil na základní škole.
Sirius měl pravdu. Čím déle se bude snažit svůj podvod udržet, tím
obtížnější to pro něj bude. Jejich rozhovor po včerejší večeři byl
neobvykle vážný.
„Jakmile se mi vrátí síly,“ slíbil Sirius, „asi se vydám na cesty.
Ačkoliv nemůžu soupeřit s tvým celosvětovým podrazem, řekl bych, že
uloupení Voldemortových viteálů a jejich zničení by se mohlo počítat jako
moje největší zásluha.“ Jeho tvář se rozzářila zlomyslným úsměvem.
„Dokážeš si představit, jak se bude tvářit, až ho příště dostaneš a
uvědomí si, že jeho životní pojištění vyprchalo?“
Harry si nemohl pomoct a usmál se, když viděl, jak mu jeho kmotr téměř
mládne před očima. „Na to se těším,“ řekl, „ale dávej si při tom sbírání
pozor, nebo uvidíš.“
„Uvidím co?“ zeptal se Sirius drze.
Harry se na okamžik zamyslel. „Nebo tě nechám pohřbít v dámských šatech.
Paní Weasleyová určitě má nějaké hezké šatičky, které by ti padly. Co
třeba růžové?“
Zděšený výraz na tváři Siriuse Blacka byl k nezaplacení. Pak se štěkavě
rozesmál. „No dobře, Harry, budu si dávat pozor. Raději bych nechtěl
vědět, co by na to řekl James, kdybych se vedle něj objevil v dámských
šatech.“
Harry se ušklíbl, ale drtivé objetí, které se mu dostalo, když mu popřál
dobrou noc, bylo hodné paní Weasleyové.
Ale ten rozhovor byl jenom jedním z důvodů, proč byl Harry s nervy na
krajíčku, když nastupoval do vlaku. Vracel se na nepřátelské území,
stejně jako brzo Sirius. Ani v jednom případě tomu nebylo vyhnutí, ale to
neznamenalo, že se mu to muselo líbit.
Všichni byli ještě pořád trochu zamlklí, když se rozloučili se svými
rodiči a nastoupili do Bradavického expresu. Percy zamířil do
prefektského vozu a jeho rázný krok Harrymu prozradil, že tam očekával
Penelopu. Fred s Georgem se od nich také oddělili a vydali se hledat
Leeho Jordana a své kamarády z famfrpálu. Šestice prváků a druháků se
uvelebila znovu ve svém posledním kupé.
Jakmile se vlak dal do pohybu, Harry zamknul dveře kupé a poklepal na ně
svou hůlkou. Všiml si, že Hermiona se na něj zamyšleně mračila. „Pokud
někdo otevře dveře bez našeho vědomí, vydají hlasitý zvuk,“ vysvětlil.
Na Hermionu to udělalo dojem. Což bylo pochopitelné, pomyslel si Harry –
trvalo jí celé dva dny, než to kouzlo vymyslela, během jejich pátrání po
viteálech.
Harry pořád nevěděl, jestli dveře nebyly předtím otevřené nebo ne, ale
nechtěl tentokrát nic riskovat. Deník Toma Raddleho měl raději u sebe v
kapse, než v kufru. Byl tam ve větším v bezpečí, alespoň než se jeho kufr
dostane do nebelvírské věže.
Když se posadil, všiml si, že všichni na něj pořád zírají. „Co je?“
zeptal se. „Cestou domů jsme všichni usnuli. Když jsem se probudil, dveře
byly otevřené. Chci mít jenom jistotu, že pokud se to stane znovu…“
Hermiona pomalu přikývla. „Takže jsi jenom opatrný,“ řekla, zatímco
škrábala Křivonožku po zádech. Jakmile ho pustili z přepravky, napůl
maguár se natáhl přes Ronův a Hermionin klín, jak nejvíce mohl. Harryho
pobavilo, že to pro oba znamenalo, že museli sedět o něco blíž k sobě.
Přemítal, ne poprvé, jak moc byl kocour doopravdy chytrý.
Ron si odfrkl. „Nemyslím si, že Harry by byl zrovna dvakrát opatrný.
Říkal před mamkou slova, která by podle mě nikomu neprošla.“
Hermiona se na Harryho šokovaně podívala. Harry cítil, jak mu začíná
rudnout tvář.
„Vždyť spal, ty pitomče,“ odsekla Ginny. „A měl jednu z těch příšerných
nočních můr, kvůli kterým do něj pořád ryješ. Za to ho přece mamka
nemohla potrestat!“ Harryho překvapilo, a ve skrytu duše potěšilo, že
jejich rozpaky mezi nimi poslední dobou ji nezastavily, aby se ho
vehementně zastala.
„Ty jsi mluvil ze spaní, Harry?“ zeptala se Hermiona. „A o čem?“
rozhlédla se zvídavě po ostatních.
„Nemyslím si, že bychom měli…“ začal Neville, ale když ho Ron probodl
pohledem, umlkl. Polknul a vysunul odbojně čelist. „Podle mě bychom se o
tom neměli bavit.“
„S tím já souhlasím,“ dodala Luna. „Harry nám to řekne sám, až bude moct,
což nejspíš přijde, až bude naše nitrobrana dostatečně silná. Je to
všechno určitě součástí jeho plánu.“
„Plánu? Zeptala se Hermiona zvědavě. „Jakého plánu?“
Harry ztuhl jako ledová socha. Nemohl říct jediné slovo, ani ano ani ne,
aniž by tím riskoval, že toho prozradí ještě víc. Snape z nich stále
mohl, s trochou snahy, vypáčit jakoukoliv vzpomínku. Jakékoliv odpovědi,
které by teď dal, kladné či záporné, by ty vzpomínky v jejich myslích
zvýraznily. Zvláště Hermiona by věnovala zvláštní pozornost každému
slovu, které by podle ní mohlo něco naznačovat. Taková pozornost by celou
vzpomínku přímo Snapeovi naservírovala na stříbrném podnosu. Svým
způsobem její velmi logická, uspořádaná mysl byla nebezpečnou pro
přechovávání citlivých informací. To byl nejspíš jeden z důvodů, proč
byla Snapeovým nejoblíbenějším terčem. Harry se zamračil a znovu zatratil
učitele lektvarů.
„Ty víš, o čem to mluví?“ zeptal se Ron Nevilla.
Neville jenom pokrčil rameny.
„Nejsem si úplně jistá, co to je,“ odpověděla Luna, „ale podle mě nějaký
má. Cvičí nás a tu a tam dělá různá zlepšení.“ Odmlčela se a podívala se
s nakloněnou hlavou po Nevillovi. „Tak třeba se podívejte na mě – nejsem
tak osamělá, jak jsme si myslela, že v Bradavicích budu. Neville říkal,
že byl strašně moc stydlivý a dokonce se i trochu bál toho nepříjemného
chlapce, kterého ztloukl.“ Vřele se na něj usmála. „Ráda jsem se přitom
na Nevilla dívala, cítila jsem se přitom výjimečná. Každopádně si vedeme
mnohem lépe než většina nebelvírských v našem ročníku, a jsem si jistá,
že i za to může Harry. Jeho plán zřejmě obnáší naše zlepšení, pomáhá nám
spolupracovat jako tým, takže pochopitelně že chci vědět, kam to všechno
vede. A taky si myslím, že bychom neměli dělat nic, co by jeho plánu
mohlo uškodit.“
Harry by se nejraději propadl až na ubíhající koleje pod ním, když na
sobě cítil pohledy všech pěti kamarádů. „Ehm, díky za tvou důvěru, Luno.
Vydržíte to prosím do doby, než dokážete Snapea vytlačit z mysli?
Slibuju, že vám pak všechno povím.“
„Úplně všechno?“ zeptala se Ginny slabým hlasem.
Výraz na její tváři Harryho ranil jako bodnutí mečem do žaludku. „Můžeš
se mě potom zeptat na úplně cokoliv,“ řekl jí.
Ginny se trochu dala dohromady a pozvedla obočí. „Abys věděl, beru tě za
slovo,“ odpověděla.
Harry pokrčil rameny. „Vzato kolem a kolem, nemám tajemství vůbec rád.“

Zbytek cesty byl poklidný, za což byl Harry vděčný. Delikátní rozhovory a
pocitové bouře ho vyčerpávaly ještě víc než kouzelnické souboje. A taky
doplácel na svůj nepravidelný spánek.
Po několika hrách Řachtavého Petra se všichni uvelebili na krátké
procvičení nitrobrany. Harryho potěšily pokroky, které všichni dělali.
Tímhle tempem budou jejich mysli zabezpečené někdy koncem roku. A konečně
bude vědět odpověď na otázku, které se tolik děsil: jestli ještě bude mít
nějaké kamarády, až se dozví pravdu.
Hermiona také tiše potvrdila jeho podezření ohledně Ginniných zábran.
Zatímco Harry je byl schopen obejít bez větších potíží, pro Hermionu to
byly jedny z nejobtížnějších ze všech. Čarodějka se střapatými vlasy se
sice nitrozpyt učila jenom velmi pomalu, ale naštěstí na odhadnutí
odolnosti cizích myslí nebylo zapotřebí tolik umu jako se do nich
pokoušet vlomit.
Harryho to zjištění potěšilo, protože to znamenalo, že Ginny na tom byla
stejně dobře jako ostatní a nebude je zpomalovat, ale také ho zajímala
příčina, proč tomu tak bylo. Netušil, jestli to má připisovat nějakému
jejich spříznění myslí, nebo jejich blízkému přátelství. S ohledem na
jeho časový plán to ale nehrálo roli.
Po tak vyčerpávajícím vytížení mozků si všichni potřebovali odpočinout a
čarodějka s vozíkem se sladkostmi přišla právě včas. Harry vyskočil na
nohy, aby zrušil poplachové zaklínadlo, a když spatřil obsah jejího
vozíku, žaludek mu nahlas zakručel. Koupil si náruč sladkostí a popřál
usmívající se čarodějce hezký den.
Ron se trochu mračil, když Harry začal svůj nákup rozdělovat mezi
ostatní, ale dokázal udržet jazyk za zuby. Harry věděl, že mu může
vždycky připomenout dva týdny jídel vařených doma, které teď Weasleyi
měl, ale víc ho potěšilo, když Ron dokázal ovládnout svou hrdost sám. A
jeho kamarád se zatím nepohádal s Hermionou, což určitě musel být rekord.
Harry brzo pocítil nápor cukru na jeho krevní oběh, ale pořád se cítil
unaveně a knihu o přeměňování, která mu ležela na klíně, vůbec nevnímal.
Ginny seděla vedle něj se zkříženýma nohama a mračila se na svou učebnici
do Historie kouzel. Harry se opřel o okno a zahleděl se do krajiny. Na
sedačce naproti němu seděla Hermiona a četla si dopředu do Formulí. Jak u
ní bylo obvyklé, mlčky si nacvičovala výslovnost slov a pohyby hůlky
ukazovákem. Z nějakého důvodu ho pohled na její beze slova se pohybující
rty znepokojoval. Když se znovu zadíval z okna, začal si vzpomínat proč…
Možná právě myšlenky na poplašné kouzlo ho přivedly ke vzpomínkám na
konec Hermioniny účasti v jejich osudovém lovu na viteály. Válka běsnila
už celých deset let a zničila většinu Anglie, zatímco mudlové obviňovali
teroristy, zahraniční vlády a dokonce i mimozemšťany. Voldemortovy
způsoby náboru nových kouzelníků mu ve vyčerpávající válce získaly
potřebnou výhodu a oni tři byli v podstatě posledními, kdo z hnutí odporu
zůstal. Ale jedním z nich byl Chlapec, který přežil, a Voldemort by si
nikdy pořádně neoddychl, dokud byl Harry Potter stále naživu.
Ale pasti a přepadení byly čím dál častější a jakkoliv byli všichni tři
dobří v utajení a pohyblivosti, aby vyvážili početní převahu, štěstí
Zlaté trojce nakonec vyprchalo v ulicích Bristolu.
Smrtijedi proti nim neměli šanci, ale poslední z nich stačil seslat
jedinou kletbu, než ho Harryho Reducto rozmetalo na kousky. Hermiona bez
přemýšlení odstrčila Rona stranou a dostala místo něj řezací kletbou
přímo do hrdla. Složila se na bezvládnou hromadu ještě než si Harry
uvědomil, že byla zasažena. Ron se zapotácel po jejím strčení a zamračeně
se otočil. Vzápětí vytřeštil oči, když spatřil ohavně rudou krev řinoucí
se z krku jeho manželky.
Harryho hůlka byla jediná rozmazaná čára, když začal sesílat léčící
kouzla, jak nejrychleji mohl. Ale i když ze staženého hrdla panikou
soukal zaklínadla, hlásek v jeho hlavě mu říkal, že to bylo zbytečné. Z
úhlu zranění a toho, že se Hermiona skácela a ležela naprosto bez hnutí,
bylo zřejmé, že jí kletba musela přetnout míchu. I nejlepší léčitelé v
dávno zničené nemocnici u svatého Munga by měli co dělat, aby ji
stabilizovali. Ve špinavé zapadlé uličce, ve které byli, nebyly nikde po
ruce skříně plné lektvarů, a i kdyby věděli o místě, kde nějaké sehnat,
nestačili by ji tam dostat včas.
A tak se mohl jenom bezmocně dívat, jak se jeho kouzla neúčinně snaží
zranění zahojit a Ron ji pozvedá a opatrně drží její hlavu v náručí. Oči
měla otevřené a průzračné, ale ústa se jí tiše pohybovala. Zničené hrdlo
jí nedovolovalo mluvit, ale Ron poznal, co chtěla říct, když její pohled
zalétl z jejího manžela k nejlepšímu příteli.
„Neboj se, lásko, postarám se o Harryho,“ zašeptal Ron, odhrnul jí vlasy
z čela a pokračoval svou rukou dál a pohladil ji jemně po tváři. Usmála
se na něj a pak zavřela oči. Krev z rány přestala vytékat a Harry věděl,
že je pryč.
Prudce otevřel oči. Musel bojovat s touhou udělat něco velmi, velmi
destruktivního. To nebyla scénka, kterou bych chtěl prožít znovu. Nikdy.
Jeho mysl byla stále napůl ve vzpomínkách z minulé budoucnosti, zatímco
se pokoušel uklidnit zběsile tlukoucí srdce. Ron dodržel svůj poslední
slib Hermioně, ačkoliv se o sebe s Harrym starali spíše navzájem, jak
každý měl své lepší a horší dny, a když to na ně přišlo na oba zároveň,
jako třeba na její narozeniny, byla vždycky po ruce nějaká ohnivá whisky
– dokud neztratil i Rona a z Chlapce, který přežil, se stal Poslední
chlapec, který přežil.
Harry se plně soustředil na ovládnutí svých bouřících pocitů. Dokonce
pokud jeho kamarádi přijali jeho hru o čas, ostatní by nemuseli být tak
chápaví. Zhluboka se nadechl a povzdechl si.
Pohled na Rona s Hermionou, jak sedí vedle sebe a pilně se učí, byl
balzámem na jeho vnitřní neklid. V této realitě se žádná taková scénka
nikdy neodehrála. A dokud k tomu Harry měl co říct, nikdy ani neodehraje.
Pocítil na rameni jemný dotek a poznal, že se o něj Ginny znovu opírá.
Otočil se, aby se na ni usmál, ale doufal, že výsledek nevypadal tak, jak
se cítil uvnitř.
Uvědomil si, že doufá, že Petr uteče z ministerstva. Chtěl už konečně,
aby bylo po všem. Chtěl teď mít přímo před sebou Voldemorta, aby ho mohl
zabít a být konečně svobodný. Aby všechno tohle mohl hodit za hlavu a žít
si svůj vlastní život a dívat se, jestli to bude Ron nebo Neville, kdo si
to jako první uvědomí. Aby se mohl posadit, uvolnit, a čekat, co Luna
udělá příště.
Ginniny oči se na něj dívaly tázavě, ale i přesto se na něj usmála v
odpověď. Harrymu se sevřel žaludek, když si vzpomněl, že to byla jeho
nedočkavost, která je vyhnala na hon za viteály, aby konečně mohli
pokračovat ve svých životech. Kdyby nebyl tak horlivý, možná by se věci
odehrály jinak? Lépe?
Neměl žádné záruky, i se svými výhodami. To si musel zapamatovat.

Zpátky do hradu se dostali bez nějaké významné příhody, za což byl Harry
vděčný. Byl ještě trochu rozrušený z jízdy a nedůvěřoval si, že by se
dokázal udržet na uzdě, kdyby ho někdo provokoval. Filch by se asi
zlobil, kdyby musel ze stěn páčit kousky kostí.
Viděl ten večer Draca, ale byl neobvykle zamlklý, seděl mezi Crabbem a
Goylem a mlčky večeřel. Harry si domyslel, že nejspíš se už doslechl o
Luciusově zatčení. Pokud bylo možné z jeho stavu usuzovat, Lucius na tom
musel být hůř, než si pan Weasley myslel. Harry se rozhodl o tom zpravit
v dalším dopise domů. Pokud zmijozelští mohli posílat své děti, aby si
hrály na špehy, proč by to nemohli dělat i ostatní?
Poté se věci vrátily do obvyklé rutiny. Kvůli počasí většinou běhali
jenom okolo nádvoří, ale občas to natáhli i po školních pozemcích,
protože běh ve sněhu posiloval svaly v kotnících a zlepšoval rovnováhu. A
k tomu se mohli občas zasmát, když někdo opravdu parádně uklouzl.
Luna se během jejich cvičeních bojových umění začala chovat ještě
podivněji, než obvykle. Když se Harry postavil proti ní na souboj, dělala
velmi neobvyklé pohyby. Když na ní poslal úder do úrovně obličeje, uhnula
mu do strany, pak se zapotácela dopředu a máchla spodní části dlaně po
jeho čelisti. Harry úder vykryl předloktím, ale dostal se překvapivě
blízko.
Harry se zamračil, otočil se na místě a poslal kop směrem k Lunině hlavě.
Zaklonila se v pase, takže jeho noha nad ní neškodně prolétla. Pak se
krouživým, zdánlivě nejistým pohybem vrhla k němu a její následující úder
hranou dlaně do jeho žeber málem prošel skrz jeho obranu.
Harry ustoupil dozadu a naznačil rukou přestávku. „Luno, co to sakra
bylo?“ zeptal se.
Luna se narovnala a zatvářila se lítostivě. „Asi to nebylo moc dobré, že?“
Harry svraštil obočí. „Ne, to ne,“ řekl honem, „skoro jsi mě dvakrát
dostala. Jenom jsem tě neviděl se tak pohybovat. Co to je?“
„Aha,“ rozzářila se Luna. „Inu, naši sousedé jsou mudlové, a tatínek je
docela společenský člověk. Takže vždycky alespoň jednou týdně k nim
zajdeme na návštěvu, nebo oni k nám na večeři nebo tak. Mudlové obvykle
jedí opravdu zvláštní věci, ale většinou mi to chutná a hodně často se
přitom něco dozvím.“
Harry překvapeně zamrkal. Luna Lovegoodová byla jedna z nejpodivnějších
čarodějek, jaké znal. Nechápal, jak mohl zákon o utajení přečkat takové
návštěvy. „To chápu. Ale co to má společného s tím, jak bojuješ?“
Luna zmateně zamrkala. „Aha, jasně. Když jsme u nich o prázdninách poprvé
byli, dívali se na pořad v té věci, které říkají „telka“. I když mi to
spíš připadá jako „uakazatelka“, protože se v ní ukazujou obrázky a k
tomu zvuky. Podle mě to je zajímavější než kouzelnické rádio. Nemyslíš si
to taky? Už jsi přece v kouzelnických domech byl.“
Harry se musel držet a jemně nasměroval rozhovor zpátky k původnímu
tématu. „Máš docela pravdu, Luno, ale co to má společného s tím, že se tu
potácíš, jako kdybys pila ohnivou whisky?“
„Ale to je přece účelem, nebo ne?“ zeptala se a svraštila obočí. „Jo, už
vím. Ten pořad, na který se v té „telce“ dívali, byl o starém muži, který
uměl bojová umění. Ale dělal je docela jinak, než my. Říkali tomu styl
Opilé pěsti, nebo tak něco. Dívala jsem se, jak to dělá, a trochu jsem to
cvičila, když jsem byla doma. Vypadalo to docela překvapivě a zábavně.“
Harry jenom zamrkal. Koutkem oka uviděl, že Hermiona a Ginny taky ustaly
a poslouchaly. „Takže ses to naučila jenom sledováním televize?“ zeptal
se patrně.
Luna přikývla. „Musela jsem to trochu nacvičovat, abych se naučila
správně pohybovat nohama. Je to o dost obtížnější, než to vypadá.“
Harry se bolestivě zašklebil. „Luno, podle mě je to jenom filmový výmysl.
Nevím, jak by ses s tím uplatnila–“
„Popravdě,“ přerušila Hermiona, „pokud si dobře pamatuju, je to postaveno
na stylu Kung fu Zui Quan. Všechno to potácení a podivné pohyby
odpovídají popisům. Když jsem si procházela knížky o jiných stylech,
našla jsem o tom několik zmínek.“
„Aha,“ řekl Harry pomalu. „Myslíš, že bys mohla na to nějakou literaturu
najít? Luně by asi prospělo více… materiálu, než film, který jednou
viděla.“
Hermiona vážně přikývla, ačkoliv jí v očích bylo vidět, že potačuje
smích. Za to si s ní prohodil partnery a postavil ji proti Luně.
„Na tohle už jsem asi starý,“ zamumlal si pod vousy, když se shýbal pod
Ginniným bleskovým kopem s otočkou.
Alespoň jejich vyučování bylo přesně takové, jaké čekal. Snape byl
strašlivý a každý týden si vymýšlel nejrůznější důvody, aby Harrymu mohl
dát školní trest. Ostatní na tom nebyli o nic lépe, jak se jejich
nitrobrana postupně zlepšovala. Harry si nebyl moc jistý, co přijde, až
ho dokážou vytlačit úplně, ale ať to bude cokoliv, hezké to nebude.
Naproti tomu v ostatních hodinách si vedli skvěle. Byli z celé třídy
nejlepší ve Formulích, Přeměňování a Bylinkářství. A jak Harry
předpokládal, Ginny a Luně velmi pomáhalo, když se učili spolu s
ostatními jejich kamarády. Harryho dopisy daly Ginny docela slušný náskok
a když si teď Lunu nedobírali její spolužáci, začalo se projevovat, proč
ji Klobouk původně poslal do Havraspáru.
Obrana proti černé magii byla stále stejně k ničemu jako předtím.
Luckhart byl v jednom kuse rozhozený z jejich otázek a zvláště Hermiona
měla z dorážení na něj pomstychtivé potěšení. Harry si domýšlel, že to
bylo částečně proto, že se styděla za svou předešlou slabost pro něj a
zároveň vztek, že nebyl tím, kým si myslela, že bude; ne že by si snad v
blízké době hodlal svou teorii u Hermiony potvrdit.
Harrymu se velmi ulevilo, když mu přišel první dopis z Doupěte po jejich
návratu do školy. Arthur ho ujistil, že jeho žena mu jeho opatrnost a
ukrývání Siriuse nijak nevyčítala. Naopak, jenom to posílilo její hněv na
profesora Snapea za to, že taková opatření vůbec byla nutná. Rozčílila se
nad Siriusovým stavem a byla si téměř jistá, že má slabý zápal plic.
Protože plicní tkáň byla velmi citlivá, bylo to skoro stejně obtížně
léčitelné jako v mudlovském světě. Jeho kmotr byl celý žhavý se pustit na
svůj „drobný lov krámů“, jak tomu říkal, ale Molly tvrdě trvala na tom,
že nejprve musí překonat roky utrpení, které jeho tělo muselo snášet, než
ho pustí z dohledu.
Harry byl velmi rád, že mu okolnosti zamezily vidět a hlavně slyšet,
diskuzi, která k tomuto předcházela.
Druhou lednovou soboru večer se poprvé sešel zárodek Branné aliance. Jak
Harry předpokládal, bez hrozby Voldemorta a Harryho veřejně propíraného
střetu s černokněžníkem nebyla účast nijak převratná.
První večer se ukázali jenom Seamus s Deanem. Harry, který v hlavě živě
viděl jejich těla na nádvoří v rozvalinách Bradavic, s nimi pracoval celé
dvě hodiny. Navzdory rozdílům a občasným neshodám, které mezi sebou měli
v původním čase, oba dva zůstali bránit školu.
Když skončili, uměli oba nově příchozí seslat štítové a odzbrojujícící
zaklínadlo docela rychle a bez větší námahy. Tím, jak Harry učil své
kamarády, se naučil vidět v ostatních zbytečné pohyby hůlkou, když
sesílali kouzlo. Byla to náročná, únavná práce, ale každému chlapci to
velmi pomohlo, co se týče rychlosti kouzlení.
Dean i Seamus byli na konci vyčerpaní a propocení, ale očividně potěšení
tím, co se naučili. Harry hlavně doufal, že se to po Nebelvíru alespoň
trochu rozkřikne.
Famfrpálové tréninky pokračovaly s Oliverovým obvyklým zápalem. Dodržel
slovo a sestavil záložní tým, který k tréninku používal jejich stará
košťata. Ron, Ginny a Neville se okamžitě přihlásili, ale Hermiona a Luna
nikoliv. Čarodějka se střapatými vlasy chtěla zůstat na zemi, aby je
mohla zachytit levitačním kouzlem, kdyby někdo z nich spadl, a čarodějka
se slámovými vlasy nechtěla hrát, protože by se pak nemohla dívat na
Nevilla. Její poslední věta celý rozhovor účinně ukončila, protože
Neville zrudnul do cihlově červené.
Harry spokojeně sledoval, jak Oliver ukazuje Ronovi základní bránkářské
triky a postupně mu pomáhá vybudovat si sebevědomí. Fred s Georgem, na
které už Neville udělal dojem tím, jak ztoukl Draca, ukázali svému
náhradníkovi některé jejich mazané postupy pro odražeče. Ginny se před
trojicí starších dívek, které tvořily nebelvírskou střeleckou mašinu na
góly, trochu styděla. Nakonec se ale jeho obavy nepotvrdily, protože
všechny tři střelkyně vzaly dívku, která se musela potýkat s Fredem a
Georgem po většinu jejího života, vroucně mezi sebe. Ginny také zjistila,
že její vzpomínky na rodinu pro ni nyní byly pokladnicí materiálu k
vydírání. Harry předpokládal, že právě toto hrálo alespoň částečnou roli
v pozdějších událostech na Den svatého Valentýna.
Oliverovy obavy se nakonec prokázaly jako velmi podložené. Navzdory
drtivé porážce na začátku roku hrál zmijozelský tým velmi tvrdě. Cho
Chnagová zůstala přes zimní prázdniny u svatého Munga a havraspárský
kapitán svého záložního chytače cvičil opravdu nemilosrdně. Harry
nevěděl, jestli by nakonec přítomnost Cho na hřišti dokázala změnit
výsledek hry, protože zmijozelští rozmetali na svých nových košťatech
havraspárské skoro stejně, jako mrzimor. Poku by Nebelvír ostatní týmy
neporazil na plné čáře, musely by rozhodovat celkové body, na které
zmijozelští zatím jasně vedli.
Počátkem únoru získala Branná alinace několik nových členů. Objevily
Levandule a Parvati, bezpochyby na doporučení jejich spolužáků. A na
další schůzku se dostavili Fred s Georgem a Harry svolil k ukázkovému
souboji, který po něm se sebevědomými úšklebky žádali.
O deset vteřin později na ně oba sesílal Enevarte a pomáhal jim na nohy.
Další souboj vzali o něco vážněji a vydrželi třicet sekund. Když Fred
protestoval, že proti nim používá pohyby z bojových umění, Harry mu
poblahopřál k jeho všímavosti a zeptal se, od kdy bylo proti pravidlům
uhýbat. Zbytek lekce všechny učil, jak se vyhýbat a uskakovat kouzlům,
aniž by to bylo protivníkovi zjevné a neupadnout při tom.
Poté se začali objevovat starší studenti, vesměs z famfrpálového týmu.
Většina nebelvírských si začala uvědomovat, že se toho od Luckharta moc
nenaučí – dokonce i dívky.
Profesorku McGonagallovou trochu pobouřilo, když se doslechla, že v
učebně přímo bojovali, ale uklidnila se, když jí Harry ujistil, že
nepoužívali nic nebezpečnějšího, než obyčejná omračovací kouzla. Dokonce
začala sedávat vzadu v učebně a mlčky lekce pozorovala a po jejich
skončení dávala Harrymu rady.
Za tohle byl Harry velmi vděčný, když se první týden v únoru objevil
Draco Malfoy, z každé strany obklopený Crabbem a Goylem. Ani se
nerozhlížel po ostatních a přešel přímo k Harrymu.
„Vyzývám tě na souboj, Pottere,“ vyštěkl bledolící chlapec.
Harry v duchu zasténal. Lucius se asi musel zbavit většiny obvinění proti
němu, když jeho syn zase začal vystrkovat růžky. „Jak chceš, Draco. Jenom
omračovací a odzbrojovací kouzla.“
„Zbabělče,“ posmíval se Draco. „Bojíš se, že se ti něco stane?“
„Od tebe?“ zeptal se Harry. „To těžko. Ale slíbil jsem profesorce
McGonagallové, že nebudeme–“
„Je mi jedno, co jsi té staré ježibabě slíbil,“ zasyčel Draco, ale
zmateně se zarazil, když několik lidí za ním zalapalo po dechu.
Harry by přísahal, že se vzduch v místnosti v mžiku oteplil, jak Minerva
McGonagallová vstala, její rty stisknuté do tenounké čárky. „Pane
Malfoyi,“ řekla ostrým hlasem, „vypadá to, že se musíme sejít s ředitelem
vaší koleje.“
„Paní profesorko,“ ozval se Harry, na což se McGonagallová zastavila ve
svém rázném kroku k šokovanému zmijozelském studentovi, „žádam o povolení
vyzvat pana Malfoye k oficiálnímu souboji za urážku ředitelky mé koleje.“
McGonagallová se zamračila, ačkoliv Harrymu připadalo, že v jejích očích
zahlédl něco jiného. „Souboje toho druhu byly ministerstvem zakázány.“
„Ne na kontineně,“ řekl Harry uctivě. Percyho vánoční dárek byl
užitečnější, než si původně myslel.
Profesorka McGonagallová pozvedla levé obočí. „To je vskutku pravda. A
ačkoliv je to přípustné, žádost se zamítá, pane Pottere. Postarám se o to
sama.“ S těmi slovy odešla a vyvedla všechny tři zmijozelské z učebny.
Zatímco kolem něj si všichni začali vzrušeně šeptat, Harry svraštil
obočí. Od kdy byl Draco takhle neopatrný? Ačkoliv Harry ho nepovažoval za
někoho, kdo by jednal s rozvahou, obvykle býval obezřetnější než… tohle.
Po chvíli přemítání nad tím Harry pokrčil rameny a zjednal si ve třídě
pořádek.

Druhého dne, v jiné části hradu, začínaly agentovi v utajení docházet
nervy. Lektvary, tak opatrně a nenápadně podané, odvedly svou práci
výtečně. Bohužel jeho loutka byla ještě nestabilnější a impulzivnější,
než by čekal.
Inu, jeho „mecenáš“po něm chtěl, aby využil všech dostupných prostředků,
a přesně to učinil. Jestli tyto prostředy budou ještě k něčemu užitečné i
potom, to nebyl jeho problém. Poslední komunikace, které se mu dostalo,
byla v této věci velmi jasná. Cíle musí být dosaženo.
Celotýdenní školní trest mu naštěstí do jeho časového plánu nijak
nezasáhne. To by bylo opravdu… neblahé… po všem tom, co musel podniknout,
aby připravil jednotlivé kostky domina.
A tak jedna z mála myslí, která byla hodna spojení s jeho kolejí,
zvažovala možnosti a plánovala pro všechny možné nepředvídatelné faktory.

Jak Harry předpokládal, profesor Lockhart začal ohlašovat svou
připravovanou oslavu na Valentýna; bezpochyby proto, aby zvedl pozornost
od svých bezútěšných hodin. Harry se svým náhledem na věc byl naštěstí
spíš pobaven vší směšnou výzdobou, než jakkoliv v rozpacích.
Když po ranním cvičení vešli do Velké síně, Harry se ušklíbl, když
spatřil namyšleného profesora v jeho křiklavě růžovém hábitu. Snape se
tvářil právě tak znechuceně, jak si pamatoval, ale McGonagallová mu
připadala, že se spíš celou situací baví, podobně jako Harry. Možná to je
proto, pomyslel si, že tentokrát na ošetřovně nemá žádné zkamenělé
studenty. Jak zamířili ke svým obvyklým místům, Harry přivřel oči před
tou vší oslňující růžovou září ze stěn.
„Přeji vám šťastného svatého Valentýna!“ zvolal Lockhart a odhalil více
zubů, než Harry považoval fyzicky za možné. „A zároveň bych rád poděkoval
všem těm pětatřiceti z vás, kteří mi poslali sváteční blahopřání! Ano,
dovolil jsem si připravit vám všem malé překvapení – tím to ale nekončí!“
Harry obrátil oči v sloup, zatímco Lockhart představoval své přání
doručující amorky – trpaslíky se zlatými křídly a harfami v rukou. Žádný
z nich nevypadal ze svého úkolu dvakrát nadšeně. Také přemítal, jestli se
doopravdy najde někdo tak pitomý, aby vzal radu toho idiota vážně a
poprosil profesora Kratiknota a profesora Snapea o pomoc s Omamujícími
kouzly a Lektvary lásky. Možná by stálo za to vykašlat se na celý den
výuky a čekat pod neviditelným pláštěm v učebně lektvarů, aby to viděl na
vlastní oči.
Hermiona na něj vrhla velmi nesouhlasný pohled a Harry věděl, že
nepotřebovala používat nitrozpytu, když viděla jeho tvář, zatímco dělal
podobné plány.
Ne snad že by Harry zapomněl na svou vlastní příhodu z tohoto dne – jenom
nepředpokládal, že se bude opaktovat, tahle snad nejméně ze všech. Byli s
Ginny stále kamarádi a většina neklidu mezi nimi ze Silvestra vyprchala.
Ale nepředpokládal, že by tahle Ginny něco takového udělala o nic víc než
ta Ginny, se kterou v šestém ročníku nakonec chodil.
Takže ho docela zaskočilo, když cestou do učebny Formulí do něj strčil
trpaslík a přiměl ho zastavit. „Seš Arry Potter?“ zavrčel.
„Jo,“ řekl Harry opatrně. Věděl, že by se tentokrát dokázal trpaslíka
nejspíš zbavit, ale nestálo mu to za to.
„Mám tu hudební vzkaz, který musím doručit Arrymu Potterovi osobně,“
prohlásil a výhružně uhodil do strun své harfy.
Harry se zhluboka nadechl. „Dobře, tak do toho.“
Oči má zelené jak čerstvá žába v láku
A černý vlas mu padá do čela.
Jen o něm sním, je úžasný,
Ten hrdina, co zmohl Pána zla.
Harry se krátce zachechtal, když trpaslík skončil. Nevypadalo to, že by
mu bylo přáno té básničce kdy uniknout. Naproti tomu ale nechápal, prož
ho to předtím tak vyděsilo. Pravda, byla trochu přehnaná, ale koneckonců
to bylo přání k valentýnovi. Možná byl v tomto ohledu Osud na jeho
straně? Koutkem oka viděl Ginny, jak stojí vedle Luny jako přimražená a
pomalu se začíná červenat.
„Tak to bylo vážně ubohé,“ posmíval se Draco za ním. „To tak zoufale
prahneš po pozornosti, Pottere?“
Harry se otočil ke zmijozelském chlapci, stojícím mezi Crabbem a Goylem,
a pokrčil rameny. „Ani ne, jenom mi to připadalo trochu legrační. Proč se
tak rozčiluješ?“ zeptal se Harry. „Závidíš, protože jsi žádnou nedostal?“
Dracův pohled přelétl od Harryho k Ginny a ohavně se ušklíbl. „Jenom
jednu věc bych od ní možná kdy chtěl, a nejsou to tyhle verše, stejně
ubohé a chudé, jako ostatně všechno, co se týká té její takzvané rodiny.“
Harry s Ronem se okamžitě natáhli pro své hůlky, ale zarazili se, když se
chodbou rozlehl další hlas. „Strhávám patnáct bodů zmijozelu za
nevyprovokované, zlomyslné a pohoršující urážky!“ Prodíral se Percy
davem, ve tváři skoro stejně rudý jako jeho vlasy.
„To nemůžeš udělat!“ zavrčel Malfoy na prefekta.
„Mám pravomoc strhnout body jakémukoliv studentovi, který porušuje řád,“
opravdil ho Percy. „Tvoje poznámky jsou proti páté sekci, odstavci cé
Bradavického školního řádu. Můžeš se samozřejmě pokusit přesvědčit
ředitelku mé koleje, aby mé rozhodnutí odvolala.“
Draco se otočil na podpatku a odsupěl chodbou pryč, drtíc mezi zuby
nadávky a kletby, které by jeho kolej stály mnohem víc bodů, kdyby je
Percy slyšel.
„A vás ostatní ať už tady nevidím. Zvonilo před třemi minutami, nemáte
být na vyučování?!“ volal Percy, jak prokačoval chodbou dál.
„Díky, Percy,“ řekl Ron tiše, když jeho bratr šel kolem něj.
„Musel bych strhnout dvacet bodů i Nebelvíru, kdybyste vytáhli svoje
hůlky,“ řekl starší Weasley přísně.
Ron se zamračil, ale Harry se jednoduše usmál. „Tak potom je dobře, že to
díky tobě nebylo potřeba,“ řekl zvesela.
Percy zamířil pryč a vrtěl přitom hlavou. Harry se otočil ke skupince
prváků. Luna si zrovna povídala s trpaslíkem, který ho před chvílí
oslovil, a podávala podsaditému tvorovi složený kousek pergamenu. Ginny
stála opodál, zády ke stěně, jako kdyby s ní chtěla splynout.
„Takže asi všem připadala tvoje básnička naprosto k smíchu,“ posmívala se
Pansy, když kolem ní prošla. Ginny sebou prudce škubla a Harry věděl, že
byla jenom okamžik od bleskového odběhnutí chodbou pryč.
Harry byl v poslední době na rozpacích ohledně svých pocitů k Ginny.
Velmi mu na ní záleželo, a byl si naprosto jistý, že čistě pro ni
samotnou, ne pro žádné duchy vzpomínek, kteří se mu proháněli v hlavě.
Ale zároveň on sám, celý Harry Potter, kterého si myslela, že znala, byl
z větší části předstíraným výmyslem, podrazem, který byl hrán na ni a
celou její rodinu. Dokud tohle platilo, nehodlal se s ní nijak více
sblížit. Část toho byla otázka etičnosti, ale také věděl, že kdyby ho
potom odmítla, bolelo by to ještě víc. A nechtěl znovu zradit její důvěru.
Ale když ji tak viděl, utápět se v rozpacích, vyděšenou, když se před ní
formoval její strach, že nebude respektována nebo brána vážně svou
vlastní rodinou… Nemohl zůstat stát se založenýma rukama. To by šlo proti
všemu, kým byl a co dělal. Postoupil dopředu a položil jí ruku na rameno.
Ztuhla jako socha, ale cítil, že se trochu třese. „No, podle mě byla
úžasná,“ řekl a dal jí rychlou pusu na tvář.
Ginny tentokrát doopravdy ztuhla s vytřeštěnýma očima.
„Uvidíme se u oběda,“ řekl zvesela.
Luna popadla Ginny za loket a s letmým úsměvem k Harrymu ji odtáhla
chodbou na jejich hodinu.
Harry se otočil, aby spatřil Rona, jak na něj zírá. „Pojďme na Formule,“
řekl Harry rychle, doufaje, že tak předejde Ronově reakci.
Šanci na úspěch měl asi stejnou, jako kdyby se pokoušel přetlačit draka.
„O co tady sakra šlo?“ zeptal se konečně jeho kamarád.
Harry si povzdechl. „Nehodlám dovolit, aby se do ní kdokoliv takhle
pouštěl, Rone, kdokoliv. Zapomínáš na první a druhé pravidlo Nebelvíru.“
„Dobře, chápu, jak platí nebelvírští si navzájem pomáhají,“ svraštil čelo
Ron. „Ale co je druhé pravidlo?“
„Nikdy nenech Zmijozel vyhrát,“ řekl Harry, když vykročil chodbou dál.

Tam ale samozřejmě celá příhoda neskončila.
Ginny byla během oběda zamlklá. Ale tvářila se docela v pořádku, takže se
Harry nevyptával. Když se u jejich stolu zastavil další trpaslík, všichni
ztuhli a připravili se, ale zamračený tvor jenom s úklonou podal
Nevillovi složený kousek pergamenu. Neville ho rozevřel, přečetl a ztěžka
polknul. Otočil se k Luně a nejistě se usmál.
„Co tam stojí?“ zeptal se Ron zvědavě a vzhlédl od svého talíře.
„Rone!“ zasyčela Hermiona pohoršeně. „To je soukromé.“
„Píše se tam že tě mám hodně moc ráda,“ řekla Luna, aniž by zvedla oči od
jídla.
Všichni umlkli a Neville pomalu zrudnul.
Luna se napřímila na lavici a rozhlédla se po ostatních. „Měla jsem
dělat, že nevím, co se tam píše?“ zeptala se zvídavě.
„Obvykle se to tak dělá,“ řekla Hermiona. „Zvláště když jsi přání
nepodepsala.“
Luna svraštila obočí, natáhla se a vzala si přání z Nevillových
neprotestujícíh prstů, potom vytáhla z brašny brk a okrasně pergamen
podepsala. Podala ho s úsměvem zpátky Nevillovi. „Ještě nikdy jsem žádné
neposílala, a tak si chci dát záležet, abych to udělala správně.“
Harry se musel kousnout do vnitřních stran tváří, aby se nerozesmál
nahlas.
Když odcházeli z Velké síně, Ginny Harryho zatahala za rukáv. Otočil se k
ní a kývla hlavou k prázdné učebně. Harry se zastavil a sehnul, aby si
převázal tkaničku a nechal ostatní, aby ho minuli. Trochu ho překvapilo,
že mu to vyšlo, když zmizeli za rohem, ale celý dnešní den je asi trochu
rozhodil.
Napřímil se, otočil se zpátky k Ginny a následoval ji do učebny.
„Zaprvé,“ začala, „sice oceňuju, co jsi udělal, ale já jsem ti tu
valentýnku neposlala.“
Harry pozvedl obočí. Během krátkého času v Bradavicích, kdy spolu
chodili, jeho budoucí já a ta druhá Ginny se té strašlivé básni společně
dost nasmáli. Proč tahle Ginny cítila potřebu mu lhát? Kolem žaludku se
mu začal rozhosťovat mrazivý pocit.
Ginny si odkašlala. „Ehm, no, napsala jsem tu básničku, ale bylo to hodně
dávno, ještě než jsme si začali dopisovat, a měla jsem opravdu ošklivý
den a…“ zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Když jsem se na ten
strašlivý výtvor podívala, rozhodla jsem se, že nesmí nikdy spatřit
světlo světa. V žádném případě jsem ti ji neposlala po trpaslíkovi, aby
ji zazpíval!“
Harrymu to začínalo docházet a pozvedl obě ruce v uklidňujícím gestu.
„Věřím ti,“ řekl rychle, „a myslím si, že nebudeme muset chodit daleko
pro pachatele.“
„Jejich zákaz lumpáren vypršel před dvěma týdny,“ zamračila se Ginny.
„Nejvíce mě ale štve, že jediný způsob, jak se mohli dostat k té
básničce, bylo prohrabat mi pokoj. A to opravdu přehnali, i s ohledem na
to, co vyvádějí obvykle.“
Harry nehodlal o tomto prohlášení pochybovat. „Co bys řekla drobné
odplatě?“
Nad tou představou se Ginny rozzářila. „Co tě napadá?“
„Myslím, že se můžu dostat k několika jejich starým esejím,“ řekl Harry.
„Jsou trochu nepozorní a neuklízí po sobě zrovna dokonale, když je něco
opravdu nadchne. Můžeme okopírovat jejich podpisy… a znáš to staré
přísloví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá?“
Ginny se zazubila v odpověď vskutku dravčím úsměvem.

Poslední várka valentýnek byla doručena toho dne při večeři, k nesmírné
úlevě většina studentstva. Toho dne skončilo na ošetřovně pět mladíků.
Jeden byl příliš horlivý ve snaze odehnat jednoho z trpaslíků. Zbývající
čtyři byli prokleti rozlícenými čarodějkami. Nikdo se neptal na
podrobnosti.
Poslední trpaslík toho dne zamířil ke zmijozelském stolu, kde poněkud
nejistě poklepal na rameno Melise Bulstrodové. Prefektka z pátého ročníku
byla ještě větší a vlasatněšjí než její sestra Milicent, a většina lidí
kolem ní chodila po špičkách. Říkalo se, že loni při hodiny Péče o
kouzelné tvory se jeden z jednorožců trochu rozdováděl a srazil ji k
zemi. Údajně okamžitě vstala, oprášila se a úderem pěsti poslala nebohého
tvora v bezvědomí k zemi.
Melisa se otočila a zamračila se na trpaslíka, který jí honem podal dva
úhledně složené kousky pergamenů, a pak honem odcupital pryč. Přečetla si
obě přání, svraštila obočí a pak vstala. Oddusala k nebelvírskému stolu,
kde většina rozhovorů bojácně utichla, když kolem nich prošla impozantní
čarodějka. Nakonec se zastavila za Fredem a Georgem, kteří se otočili a
zadívali se na ni.
Pokynula k nim rukou se dvěma přáními a přemýšlivě si je změřila
pohledem. „Takže oba dva, jo? Nevypadá te špatně, i když trochu pohublí.
Ale když jste dva, tak by to neměl být problém.“ Přikývla. „Takže
souhlasím.“
„Ehm, souhlasíš s čím?“ zeptal se Fred.
„Asi jsme tě tak úplně nepochopili,“ dodal George opatrně.
„Souhlasím,“ řekla zostra, „že s vámi půjdu příští víkend do Prasinek, a
s čímkoliv, co přijde… později.“
Fred s Georgem si vyměnili jediný pohled, když její poněkud silné ruce
dopadly na jejich ramena. O zlomek vteřiny později byla jejich lavice
obklopena zapáchajícím oblakem dýmu z několika vybuchlých bomb hnojůvek.
Když se kouř rozptýlil, dveře do vstupní síně se už pomalu zavíraly.
A Melisa byla jenom pár kroků za nimi.
Ginnin úsměv byl příliš zlomyslný, než aby se dal nazvat andělským, ale
Harrymu to bylo jedno.

O týden později Fred s Georgem litovali, že vůbec na Den svatého
Valentýna vylezli ze svých ložnic. Nebo že kdy měli co do činění s
jakoukoliv básničkou.
Melisa Bulstrodová je neúprosně následovala. Na chodbách mězi vyučováním,
během jídel a dokonce i na famfrpálových trénincích – nikdy nevěděli, kdy
se u nich objeví a bude si chtít promluvit o „později“. Nevypadalo to, že
odmítala přijmout „ne“ jako odpověď, spíš jako kdyby to slovo ani
neslyšela.
Během prvního tréninku Oliver trochu protestoval, když ji našel sedět na
tribunách, ale jak mu velmi hlasitě vysvětlila, Marcus Flint do svého
hýčkaného týmu nevpouštěl žádné holky, bez ohledu na to, že ho dokázala
ztlouct s jednou rukou uvázanou za zády. A kromě toho nebelvírští už z
Marcuse a jeho šovinistické tlupy pablbů už duši vytloukli, takže jak by
jim mohla uškodit?
Oliver Wood očividně nevěděl, co si počít, když mu někdo řekl takové
věci, ať už proto, že to pocházelo od studentky zmijozelu, nebo protože
to byla holka. Nakonec ho Angelina odtáhla stranou na krátký rozhovor, po
kterém se rozhodl nechat to plavat.
Fred s Georgem se samozřejmě rozhodli pro to nejdůmyslnější a
nejdospělejší řešení, jak se se situací vypořádat. Když trénink skončil,
schovali se v převlékárnách a zamkli dveře.
Tou dobou se už Harry cítil trochu provinile. Ne snad kvůli dvojčatům,
ale kvůli jejich nevědomé spolupachatelce. Trochu v obavách přišel k
mohutné dívce, která seděla na tribunách, odkud mohla vidět na východ z
převlékáren.
„Ehm, Meliso?“
„Ano?“ zeptala se překvapivě příjemným hlasem.
„Já, no, musím se ti omluvit,“ zápasil Harry se slovy.
„A za co?“ zeptala se.
„No, mysleli jsme, tady, já jsem si myslel, že nevezmeš tu valentýnku tak
vážně,“ řekl. „Chtěli jsme jim oplatit jednu hodně ošklivou lumpárnu,
kterou provedli, takže…“
„Já vím,“ přikývla Melisa.
„Cože?“ zeptal se Harry šokovaně.
„Vím, že to byl žert,“ vysvětlila, „ale oni přecejenom jsou docela
roztomilí, tím nebelvířáckým způsobem, a domyslela jsem si, že asi
udělali něco, aby si to zasloužili. Tak jsem si řekla, že se trochu
pobavím.“
Harry se slabě zasmál.
„Ale využil jsi mě, i když jenom trochu, abys dostal svou pomstu, takže
mi dlužíš,“ řekla s úsměvem.
Harrymu nepřipadalo, že se usmívala příliš často, protože to proměnli
celý její obličej. Z náhlého popudu k ní natáhl ruku. „Souhlasím –
kamarádi?“ zeptal se.
Zasmála se a potřásla mu s ní. „Teď se musí Salazar někde obracet v
hrobě. Ale nejspíš si budu muset nechat převést tu laskavost na mou malou
sestřičku. Pochybuju, že Dracovi a jeho bandičce patolízalů na ní nějak
záleží; ne podle toho, jak o ní mluví, když si myslí, že nikdo
neposlouchá.“
Prefektka vstala a protáhla se; Harry si připomněl, jak obrovská ve
skutečnosti byla.
„Nechce mě poslouchat,“ porkačovala Melisa, „ale měla jsem v jejím věku
stejný problém – lidi mě chtěli jenom jako sval a hrozbu. Naštěstí jeden
mrzimorský prefekt, o kterém jsem věděla, že v tom nemá žádný skrytý
motiv, je zaslechl o tom mluvit a pověděl mi to.“ Povzdechla si. „To byla
ta nejhezčí věc, kterou pro mě kdy kdo udělal,“ řekla a pak se smutně
usmála. „Kdybych už v té době neměla přítele, okamžitě bych po něm
skočila.“
Harry, ačkoliv se tomu snažil zabránit, ucítil, jak mu spadla čelist.
„Víš, Harry, na tak chytrého mladého čaroděje tě není tak těžké vyvést z
míry,“ poznamenala zmijozelská studentka.


Pozn. překl.: Uf, tohle byla opravdu dlouhá kapitola. Odteď se asi držím
tempa jedna týdně, i kdybych měl už hotovou v zásobě většinu povídky.
Škola může přijít jako blesk z čistého nebe a pak by se vám ty dvou
týdenní odmlky nemusely líbit.
Jinak, co se tu událo? Zajímavý silvestr, dvojčata mě docela pobavila (i
tady na konci =) ). Sirius se chystá na lov. Co se popisu jeho úkolu
týče… no, nebudu prozrazovat, ale nečekejte nijak podrobný popis každého
viteálu se vším všudy; šak uvidíte.
Potom Hermionina smrt, ta dala docela zabrat (i proto, že to nebylo lehké
anglicky). Potom je tu znovu „agent-in-place“, tedy agent v utajení.
Stále nevím, kdo to může být. Sedí mi to na Draca, ale zároveň taky
nesedí. Povíme si, co si o tom myslíte, po té opěvované sedmadvacítce (už
jsme skoro tam!). A každopádně je tady moje oblíbená zmijozelka, Melisa.
Po Snapeovi nejoblíbenější členka koleje =) Těšte se, o té ještě něco
uslyšíte (dokonce se dočkáte kousku psaného z jejího pohledu… jaj, to ode
mě není hezké, ti, co to četli asi chápou =) ).
Jinak BA se zatím jen rozbíhá, její plnou sílu uvidíte v přátelském
turnaji na konci roku (to nijak extra nespoiluju). A McGonagallová je
vážně skvělá, opravdu hodně Harrymu pomáhá, a navzdory všemu, za čím
stojí, bych řekl, že mu i trochu nadržuje. =) No, je hodně hodin a jsem
napůl ospalý, což se u mě rovná poněkud podnapilému stavu, takže tady
nebudu rozepisovat bláboly. Komentujte (nejkomentovanější kapitolu už
mám, teď už mi nejde o slávu =D ), pomáhá to v hledání si času na
překlad, jak sem už tolikrát psal.
Jo, chtěl jsem poznamenat drobnost. Myslím, že na to ještě někde narazím,
až bude Harry přemýšlet nad Osudem. V angličtině je Osud s velkým O
ženského rodu, tak jak u nás je mužského. Nehodlal jsem to měnit, protože
to podle mě není správné (tuhle jedinou věc například vyčítám jinak
úžasnému Kantůrkovu překladu Zeměplochy – on vždy dává Osud jako Dámu…
přitom tak úplně nemusel, dle mého). Možná s tím budou později problémy,
protože Harry na Osud myslí často a v různých spojeních, ale snad mu
dokážu udržet mužský tvar…
Málem bych zapomněl – co říkáte na Lunu a její Opilou pěst? Když jsem to
poprvé četl, málem jsem smíchy spadl ze židle. Je to sice trochu
přitažené za vlasy… ale na druhou stranu, ono to bojové umění vážně
existuje, a na Jackieho Chana je vždycky fajn se dívat, jak blbne… prostě
to k Luně sedí. Tedy, předpokládám, že to většině lidí dojde, ten film,
byť starý, je snad povinností, ne? =)
Nakonec samozřejmě děkuju Arn Dair za pomoc při kontrole… po překladu už
na to nemám energii. A pomáhá mi i jinak, kromě nadšení pro překlad,
které mám z jejích sáhodlouhých komentářů, můžete jí poděkovat i za
doladění názvu kapitoly =) Beta, jakou si může každý překladatel přát =)