Hvězda osudu Sirius stál u Rema na balkoně a s cigaretou v ruce sledoval noční nebe. Po chvíli za ním přišel Remus. Beze slova se mu opřel hlavou o rameno a přitáhl si k obličeji jeho ruku, v níž svíral cigaretu, aby si potáhl. Chvíli tam jen tak stáli bez jediného slova. Pozorovali noční oblohu a kouřili. Sirius nikdy neměl rád ticho, přesto to byl Remus, kdo ho první přerušil. „Máš sbaleno?“ Chvíle ticha. Chvíle hledání důvodu, proč ještě vůbec odpovídat. „Jo, mám všechno. Hezky dostane Brumbál zpátky věci, co vyčaroval. Doufám, že si pořádně užije to pyžamo,“ opáčil Sirius sarkasticky. Další ticho přerušované pouze zvuky okolí. Ticho… Jakoby jen to mělo být náplní té doby, než Sirius odejde. Ticho, jaké bývá, když není nic. Jen prázdno. Mrtvolné ticho. A Sirius proto neměl ticho rád. „Je to nespravedlivý,“ zašeptal černovlasý tiše. Druhý se ušklíbl. Kolikrát si ten vlkodlak v životě říkal, že je něco nespravedlivé? Tisíckrát? Ba ne i to je málo. „Patříš přece do Bradavic. Tam máš život,“ odvětil vlkodlak. „Jasně, hezky se vrátím, budu čekat, než skončí to s tebou, než se pak stanu smrtijedem, než povraždím několik lidí a než mě strčí do Azkabanu. Skvělá vyhlídka, už se nemůžu dočkat“ zaironizoval Tichošlápek. „Nebo bych to mohl změnit.“ „Nemůžeš měnit minulost,“ upozornil ho Moony a s naléhavým pohledem se mu vpil do očí. „Není to minulost. Pro mě je to budoucnost,“ opáčil Sirius a uhnul očima. „Ale-“ „Reme, pokud jsem já měl za vinu ten rozpad mezi námi, tak dám dobrý pozor, abych mu nezavdal příčinu. A tu minulost… musím ji změnit! Proč bych neměl? Kdybych nemohl, bylo by to přece tak hrozně moc nespravedlivý! To už nechci. Život už je dost nespravedlivej! Byl na nás na oba děsně nespravedlivý! Mně zavinil to příjmení a vskutku milou a přívětivou matinku. K tobě bylo hrozně nespravedlivý, že tě pokousal vlkodlak, ty úplňky… to sis nezasloužil. Taky byl nespravedlivý v tom, že mě zanesl do doby o dvanáct let dopředu a já zjistil, že mám ztratit někoho, na kom mi nejvíc záleží, a strávit život ve vězení. Je jenom správné, abych tomu zabránil!“ křikl rozhořčeně. „Já tě tady nechci nechávat samotného…“ špitl tiše. „Já… Na tohle jsem zvyklý, Tichošlápku. Prostě se vrátím do normálu.“ A dokáže to ten vlkodlak? Vždyť „normál“ znamenal naprostou opuštěnost. Nechce se do toho vracet. Ale… Ale musí! „Moony…“ zašeptal Tichošlápek. „Kašli na slova,“ zarazil ho oslovený a dlouze políbil. Jen ten druhý. Nic jiného pro každého nebylo. Nezáleželo na čase… …byť tak málo jej zbývalo. Vlkodlakovi tlouklo srdce jako splašené. Snad taky ano, srdce splašené láskou – tím nebývalým citem, kdy se jeden touží rozdat pro toho druhého. Protože na ničem jiném Removi nezáleželo. Jen na Siriovi. Jeho Siriovi. Byl obdařen tím silným nesobeckým citem, miloval jej… oddaně, zoufale, navždy. Toužil se mu celý dát. Darovat mu celé své srdce, co záleželo na tom, že by nedostal nic zpět…? Vždyť to srdce už teď tlouklo jen pro Tichošlápka. Vlkodlak chtěl, zoufale moc chtěl své srdce darovat. Ale jak? Jak můžete někomu ukázat, že jste mu plně oddáni? Že mu dáváte své srdce? Removi přišla na mysl ta jediná věc, kterou nikdy skutečně neudělal. To, co nikdy skutečně neřekl, protože se tak strašně bál, že v momentě, kdy by to vyslovil, by se všechno zničilo. Jemně se odtáhl a naléhavě se podíval do šedých očí. Dvě slůvka, která se nikdy nedostala na jazyk najednou vyšla z jeho rtů. „Miluju tě…“ Dvě slova samovolně vyplynula z Remova srdce, aby jej mohla darovat. „Vždyť já tebe taky,“ usmál se na něj šedooký. Pak nějaké světlo na obloze. „Dívej, padá hvězda. Rychle přání. Třeba se splní,“ zašeptal Tichošlápek. Remus se jen slabě pousmál. „Tak, co sis přál?“ zeptal se Sirius. „To ti nepovím, protože jinak se to nesplní,“ odvětil druhý. „Kdy jsi naposledy viděl padat hvězdu?“ „Nějak koncem května. S tebou…“ zašeptal mu mladík do vlasů. A Remus věděl. Přece si to dobře pamatoval i přes tolik let. Byla to jedna z těch mála nocí, které byly jen jejich. „Moony,“ zašeptal mu Tichošlápek do ucha tak naléhavě „zítra se vracím, ale ještě máme noc. Jedinou poslední noc.“ Vždyť to vlkodlak věděl. Zbývala jen jediná noc. Noc, která mohla být jejich. Remus chytl Siria za dlaň a vtáhl dovnitř. Přibouchl dveře od balkonu a přitiskl na ně mladíka. Dlaně položil na boky a hlavu přiblížil k té Siriově. Nejdříve se jen jemně zlehka dotkl jeho rtů a záhy jej hluboce políbil. Sirius se ochotně přidal. Své paže obtočil kolem Remova krku a cítil jak se vzdaluje od zdi, nechal se vlkodlakem vést někam do neznáma. Vždyť s ním by šel až na kraj světa. Pak na svých zádech ucítil kliku. Jednou rukou se odpoutal od Rema, aby zašátral za sebe a otevřel dveře. Po chvíli už leželi oba dva na Remově posteli. Hladově opláceli vášnivé polibky. Vždyť tahle noc byla už jen jedna jediná. Poslední. A jedinečná. Byla jejich… *** Remus se ráno vzbudil až neobvykle brzy. První, co spatřil byl nahý Sirius přitisknutý k němu. Nevěděl jak reagovat. Jejich noc… Bylo to snad špatně? Ne, bylo to rozloučení. Symbol. Ochutnávka toho, co vlkodlak kdysi měl a už nikdy mít nebude. Byl by se pro Siria rozdal. Věděl to. Najednou si tím byl tak jist jako nikdy ničím předtím. Teď už to věděl – dokáže milovat. Ale dokáže žít zase sám? Několik hodin seděl už oblečený vedle na pohovce a snažil se začít do knihy. Neúspěšně. Sirius, který se objevil něco po deváté hodině, byl vysvobozením. A aniž si to Remus uvědomoval, byl pro něj vysvobozením i v tom hlubším slova smyslu. Vysvobození ze samoty, aby do ní mohl později zase znova spadnout. „Měli bychom co nejdříve jít,“ pronesl Remus do ticha. „Hm…“ zamručel druhý nepřítomně. „Dáš si něco k jídlu nebo k pití?“ optal se vlkodlak. „Třeba kávu nebo čaj…?“ „S rumem?“ zaprosil Sirius. „No, je tady akorát tak to víno!“ „Fajn, víno,“ oznámil Black a svalil se na židli ke stolu. Remus vstal, vytáhl dvě sklenky a víno. Pak sáhl do kapsy. „Tak na co?“ zeptal se starší muž. „Na nás,“ odpověděl druhý, políbil na Rema rty a oba upili trochu vína… Tedy Remus mírně upil, Sirius nikdy neměl zrovna moc ve zvyku pít pomalu, a tak hodil obsah sklenky na ex. „Víš,“ promluvil Tichošlápek „s tím, že znám svou budoucnost a jak se ona nemá měnit… S tvou povahou mě na chvíli napadlo -“ zarazil se. Šedé oči byly najednou zastřené. „Co? Že nebudu chtít, aby sis pamatoval…?“ zašeptal Remus a sevřel v kapse prázdnou flaštičku od lektvaru, co nedávno připravil. Díky němuž se mu v noci už zase klidně usínalo. Slíbil Brumbálovi, že se Sirius nedozví nic ze své budoucnosti. Musí dodržet slib, co mu dal, vždyť Brumbál toho pro něj už tolik udělal. A navíc taky věděl, že minulost nemůže být změněna, protože pak by neexistovala žádná přítomnost. *** Remus si jen velmi zamlženě pamatoval, jak předal – díky účinkům lektvarů – ještě mírně dezorientovaného Siria Brumbálovi. Matně si vybavoval nějaká Brumbálova slova díků, svou chabou výmluvu na Blackovu zmatenost, jež má být důsledek matoucího kouzla. V hlavě mu jako zvon zněla ta věta, že jej pošlou zase zpět do 16. června. Do toho dne, kdy byl konec. *** „Máte ten lektvar, Severusi?“ vybídl Brumbál černovlasého muže, jenž mu bezeslova podal malý flakonek naplněný tyrkysovou tekutinou. „A ještě ten lektvar, po kterém zapomene, že se sem kdy dostal.“ „Ten už jsem přidal ke druhému. Nemůžeme mu podat každý zvlášť, protože pokud nejdříve zapomene, tak si ani neuvědomí, co dělat s tím druhým lektvarem do doby, než zase začne vnímat okolí. A pokud by se dostal zpět do své doby, lektvar zapomnění by rovnou vyhodil, znáte přeci Blacka,“ odfrkl si Snape pohrdavě. „Jistě, lektvary by se sice neměly míchat,“ přitakal Severus na Brumbálův rentgenový pohled „ale smíchat tyhle dva by mělo být poměrně neškodné. No, uškodit mu to rozhodně nemůže,“ ušklíbl se. „Navíc, není až takový rozdíl v tom, jestli jsou dva lektvary smíchány do sebe nebo vypity chvíli po sobě.“ Drobná flaštička se ocitla v rukou mladého nebelvířana. A on pil, aby se dostal zpět, aby najednou zmizel. „Kam se vlastně dostane Brumbále?“ zeptal se profesor lektvarů. „Objeví se na této chodbě o dvanáct let dříve nebo se dostane tam, odkud zmizel?“ „Nevím, ale hlavní je, že bude zpět ve své době, kam patří. To kde vlastně není zas až tak důležité,“ odpověděl Brumbál prostě a vydal se zpět do ředitelny. Ale i Brumbál se musí občas splést. Možná by na tom až tak nesešlo. Možná by se všechno jen o chvíli protáhlo. Možná by vše bylo jinak. Možná by vše dopadlo stejně. Možná… Možná je vůbec poměrně hezké slovo, ale záleží na něm stejně jako na té padající hvězdě. Je stejné jako naivní přání, které si může u létavice kdokoliv – člověk či vlkodlak – přát. Vyplní se to přání? Možná.