Kapitola 30) Potíže s mládeží

Pomalu a opatrně všichni vstoupili do místnosti. Obhlíželi svítící
pentagram, stejně jako jeho křídový protějšek a všechny runy napsané
okolo. Hermiona byla z celé pětice jediná, kdo chodil na Studium starých
run, takže veškeré pokusy o překlad byly jen na ní…
Harry si důkladně prohlédl tvář na skloněné hlavě sedícího muže.
„To je strejda Harvey!“ došlo mu náhle, když viděl tvář podobnou své a
jizvu ve tvaru blesku.
„Že by?!“ Hermiona si postavu pozorně prohlížela. Nemohla jí uniknout
nápadná podobnost s Harrym Potterem, ale tu by vzájemný, byť možná i
třeba vzdálenější, příbuzenský vztah mohl vysvětlovat. Na druhou stranu
by to nevysvětlovalo, CO dělá TADY?! Chvíli zas obcházela pentagram a
pokoušela se dobrat smyslu kouzla. Dokázala identifikovat jen některé z
run.
„Tohle je runa ‘Léčení‘, tohle je ‘Přetrvání‘, ‘Zpomalení‘, hele to je
‘Čas‘…“ louskala s námahou nápisy okolo křídového pentagramu. Připadala
si jako člověk s vytrženou stránkou řeckého slovníku na hřbitově někde v
Attice.
„Dimitére Captiva!"
Fred s Georgem zkusili jedno odeklínadlo, ale proud bílého světla je
odhodil od pentagramu a jim se po nárazu hlavou do zdi v těch hlavách
‘rozsvítilo‘ přinejmenším natolik, aby to raději už znovu nezkoušeli.
Hermiona také zkusila několik ukončovacích a odemykacích kouzel. Byla
dost tvrdohlavá a několik varovných zásahů bílého světla ignorovala. Měla
opravdu štěstí, že autorem kouzel vázaných na pentagramu byl profesor
Brumbál, který byl laskavý i ke svým odpůrcům a pro ochrany nepoužil nic
pro člověka smrtícího…
Když se poněkolikáté zvedla ze země a rozcvičila ochrnutou ruku, řekla
si, že na to musí jít jinak. Obhlédla ještě jednou pentagram a pokusila
se sledovat linie kouzel. Usoudila, že k otevření bude zapotřebí většího
počtu čarodějů. Nevěděla, že se mýlí. Protože měla ‘k dispozici‘ pět
lidí, tedy stejně jako vrcholů pentagramu, rozestavila je ke svíčkám u
těch vrcholů.
„Neměli bychom ho spíš nechat na pokoji?!“ zeptal se Harry.
„Tohle by mělo jít otevřít a znovu spustit,“ ukázala Hermiona na jednu
runu. „Jestli je to opravdu tvůj strejda Harvey, s tím jsem chtěla už
dlouho mluvit…“ mávla nad námitkami rukou. „Co když je tu v nějakém
zakletí nebo ve vězení…“
To se sice Harrymu jevilo jako krajně nepravděpodobné, jeho strýc vypadal
klidně, křeslo bylo očividně pohodlné a dost honosné, nějak mu připadalo,
jako by bylo vyrobeno pro profesora Brumbála nebo ještě dřív. Hermionu už
ale znal natolik, že věděl, že si některé nápady vymluvit nedá a že
jediné, co se dá udělat, je snažit se minimalizovat škody. Obhlédnul si
celou kompozici kouzla a musel si popravdě přiznat, že se v něm moc
nevyzná…
U jednotlivých svící s podivně nemihotavým světlem byly nápisy v
angličtině. Harry si stoupnul u nápisu ‘James‘, protože vcelku logicky
usoudil, že by se mohl vztahovat k jeho otci. Hermiona si stoupla k
nápisu ‘Minerva‘ a tři bratři Weasleyovi se rozmístili na ostatní místa.
Fred s Georgem Ronovi s jistým ironickým úsměvem přenechali místo
označené ‘Albus‘.
„Dotkněte se plamene svíčky a vyslovte – Finite Incantatum!“ přikázala
Hermiona a počkala, až všichni přiloží své hůlky k vrcholkům znehybnělých
plamenů.
„Finite Incantatum!“ zaznělo pětihlasně.
Vzápětí se čtyři lidé rozplácli o stěnu místnosti, kde je ve skoro
dvoumetrové výši přidržoval proud bílého světla, vytrysklý z pentagramu.
Jediný, kdo zůstal na nohou a na místě byl Harry.
„Ukonči to!“ přikázal pentagramu trochu nelogicky a až trapně jednoduše,
jenže bíle zářící pentagram se skutečně ve vzduchu jakoby zakymácel a pak
se rozprsknul do několika obláčků mlhy, která se rozplynula. Současně
zmizely i proudy bílého světla, které držely u zdi čtyři Harryho přátele.
Ti pak z nevelké výšky dopadli na zem.
‘Strejda Harvey‘ se v křesle trochu sesul a zachroptěl. Hermiona se
zvedla a začala kontrolovat, jestli ucítí tep na zápěstí. Zjistila, že
žije, ale že tep je extrémně pomalý.
„Musíme ho dostat k Lupinovi!“ rozhodla.
„K učiteli Obrany?“ podivil se Fred (nebo George). „Proč?!“
„Proč asi?! Bude potřebovat asi Povzbuzující lektvar a pár dalších věcí,
ale nechceme se snad o tomhle bavit se Snapem?!“ osvětlila mu to
Hermiona. „Rone, Harry, vy ho budete podpírat, Fred a George se
postarají, aby nás nikdo neviděl…“ když rozdělovala úkoly tímhle tónem,
někdy ji poslechla i dvojčata. „Lupin nám určitě pomůže.“
„A co budeš dělat ty?!“ zeptal se Ron s trochu zkřiveným obličejem.
„Já vás budu koordinovat…“ odpověděla mu s úsměvem.
Fred s Georgem se ušklíbli, ale rozbalili Pobertův plánek a začali
plánovat, kudy půjdou.
„Pojď se na něco podívat!“ vyzval náhle Fred (nebo George) Hermionu.
Hermiona se šla podívat. Dvojčata jí ukázala jejich skupinku na plánku.
Dvě tečky měly u sebe stejné pojmenování, totiž Harry Potter. Šlo i o
tečku, odpovídající ‘strejdovi Harveyovi‘. Potřásla hlavou, jestli se jí
to nezdá.
„Počkejte!“ přikázala Ronovi s Harrym a přistoupila k odekletému muži
uprostřed. Zvedla mu hlavu za bradu a pozorně si obhlížela jeho tvář.
Snažila se odmyslet si jizvu, rozdíly dané stárnutím a jen pokrčila
rameny. Opatrně roztáhla víčka na levém oku ‘strejdy Harveye‘ a
prohlížela si kresbu duhovky a pokoušela se jí porovnat s Harryho levým
okem. Nakolik to byla schopná posoudit, byly to totožné oči, ale neměla
podrobnou mikrofotografii, aby to byl jasný důkaz. Rozhrnula mu tedy
hábit a hledala něco, co by podpořilo její nápad. Nejprve našla dva
podpažní holstery s velkorážovými pistolemi, jak nakonec celkem i
očekávala, pak pouzdro s postříbřenou dýkou. Takovou měl teď snad každý
student Bradavic jako neoficiální součást uniformy, i sama Hermiona ji
měla připnutou k pásku a zavedl to právě tenhle ‘Harvey‘ Potter. Ona ale
hledala něco jiného a nakonec to našla také. ‘Strejda Harvey‘ měl na krku
nějaký medailonek, který Hermiona otevřela. V medailonku byl pramínek
rezavých vlasů a fotografie rusovlásky, až nápadně podobné Ginny, jenomže
ve starším vydání.
„To vypadá skoro strašidelně…“ připustil Harry, když to uviděl.
„Já si myslím, že to jsi ty!“ řekla Hermiona. „Totiž nějaká tvoje kopie,
analog nebo něco takového z budoucnosti. Přesnější by bylo říct, z
budoucnosti, která se nejspíš nikdy nestane…“
Sundala ‘Harveymu‘ medailonek z krku.
„Tak počkej!“ protestoval Harry.
„Já mu to pak vrátím!“ odbyla ho Hermiona. „Nakonec to stejně není žádný
tvůj strýc…“
„Mýlíš se!“ oponoval Harry. „Možná to nebyl můj strýc, ale teď to je MŮJ
STREJDA!“ začal vypadat už spíš rozčileně. „Táta říkal, že zachránil naší
rodinu…“
„Hmmm… Fajn, já mu vážně nechci jinak ublížit, ale CHCI tomu přijít na
kloub!“ Hermiona byla občas silně zatvrzelá.
Namířila na ‘Harveye‘ hůlku: „Enervate!“
„Doveďte ho k Lupinovi, já tam dovedu Ginny.“
‘Harvey‘ Potter mezi dvěma chlapci v jakémsi polospánku mechanicky kráčel
podle toho, jak ho navigovali. ‘Starší‘ Harry byl vyveden ze stáze příliš
násilným způsobem a ještě pořád nepřišel k sobě…
*
Fred s Georgem sice možná začínali s rošťárnami za Hermioniným kvartetem
trochu zaostávat, stále se ještě ale dovedli po Bradavicích pohybovat
tak, aby je tu nikdo nechytil. Dovedli tedy celý ‘kvintet‘ (pokud
započítáme i ‘strejdu Harveye‘) ke dveřím Lupinova kabinetu.
Fred (nebo George) zaklepal na dveře.
Profesor Lupin otevřel a pak jen vyvalil oči.
„Harr… Totiž Harvey, jak jste ho našli?!“
„Takže o něm víte!“ řekl trochu obviňujícím tónem jeden z dvojčat. „A s
tím ‘Harveyem‘ se můžete přestat namáhat, víme všechno!“ zkusil dodat
natvrdo.
„Všechno asi jen sotva…“ pousmál se profesor a otevřel dveře kabinetu.
„Dejte ho dovnitř, než si ho někdo všimne!“
„Remusi…“ dostal ze sebe ‘starší‘ Harry pološeptem.
„Harvey, pojď si sednout!“ dovedl ho učitel Obrany proti černé magii ke
křeslu.
Chvíli se přehraboval ve skříňce, až našel patřičný flakónek a podal ho
‘staršímu‘ Harrymu k napití. Ten se flakónku chopil a na dva loky ho
vypil.
„Jak mě jenom mohli dokázat dostat ven?!“ ukázal pak na čtveřici, která
ho ke kabinetu doprovodila. Mluvil už silnějším hlasem, ale stále se
necítil nejlépe.
„Nevím, Harvey, ale skočím to říct Brumbálovi, ten by na to přijít mohl…“
přislíbil Remus Lupin a odběhl pryč. „Mluvte na něj a udržujte ho v
bdělém stavu!“ přikázal čtyřem chlapcům ještě ve dveřích a byl ten tam.
*
„Tak co, jseš Harvey, nebo Harry Potter?“ zeptal se jeden z dvojčat.
‘Starší‘ Harry se usmál.
„V podstatě se dá říct, že obojí…“ začal vysvětlovat. „Jak jste na to
vůbec přišli?!“
„To Hermiona…“ přiznal ‘mladší‘ Harry. „Když tě viděla, došlo jí, že
podobnost je trochu moc velká na to, abys byl jen můj strejda…“
„Proč ses vlastně vrátil?!“ zeptal se Fred (nebo George).
„Hádej!“ doporučil mu ‘starší‘ Harry.
„Ale jo, to chápem…“ dvojčata se vyjadřovala společně. „Ale proč máš v
medailonku na krku fotku naší sestry?!“
„TOHLE opravdu neuhodneš?!“ zeptal se Harry s pohledem, který vyjadřoval
pochybnosti o zdravém rozumu a inteligenci dvojčat.
„Vážně?!“ obrátili se na něj Ron i ‘mladší‘ Harry.
‘Starší‘ Harry vážně pokýval hlavou.
To se ozvalo zaklepání na dveře a vzápětí se do místnosti jako velká voda
vevalily Hermiona s Ginny v těsném závěsu.
„To je on?!“ ukázala na ‘staršího‘ Harryho sedícího v křesle.
Když Harry přikývnul, podívala se na něj udiveně.
„Tohle nám budeš muset vysvětlit!“ rozhodla rezolutně Hermiona. „Jak ses
dostal do naší doby? Obracečem času nebo nějakým zaklínadlem?!“
„Počkat!“ Harry už trochu chytil hlas a rozhodnul se, že se nenechá těmi
‘mladými‘ jen tak setřít jako nápis křídou z tabule. „Budu vám něco
vyprávět až teprve po tom, co mi všichni dáte slovo na to, že NIC odsud
nebudete nikde vyprávět! Některé nejtajnější věci vám ale nemůžu říct ani
tak, protože jsme na mlčení uzavřeli Neporušitelný slib…“
Chvíli se na šest mladých trochu výhrůžně díval, než všichni přikývli.
„Slibujeme!“ řekla za všechny Hermiona. „Tak povídej!“
„Ještě, ty a já jsme stejní?!" zeptal se 'mladší' Harry trochu nechápavě.
„Markéta je tedy taky moje dcera?!"
„Stejní jsme byli jen do jednoho roku věku, Harry," vysvětloval 'starší
analog'. „Nebo ssnad rozumíšš tomu, co sse ti teď pokoušším ssdělit?!"
přešel do hadího jazyka a sledoval, jak jeho 'mladší já' potřásá hlavou,
že nerozumí. „Je toho na vyprávění až dost i když vynechám to, co musím
utajit, takže dobře poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat!…"
Harry jim vyprávěl nejprve školní záležitosti a pak i to, co následovalo
po jeho odchodu z Bradavic a během lovu na viteálů, Smrtijedů a samotného
Voldemorta. O viteálech sice nemluvil, stejně jako o tom, že Voldemortův
přízrak je uvězněný v urně v Tajemné komnatě. I tak měl ale dojem, že na
něj tihle 'mládežníci' hledí jako na vypravěče příběhů z období ‘Válek
Růží‘*. Přišlo mu legrační, že se svět až natolik změnil těmi třemi
stříbrnými projektily velké ráže, které Harry vystřelil oné noci…
(* 1455–1485 – V Anglii Válka Růží – občanská válka mezi dvěma rody
pretendentů britského trůnu – Bílá růže byla symbolem Yorků a Rudá růže
symbolem Lancasterů, spor vyčerpal zemi natolik, že nakonec na sebe moc
strhnul postranní zástupce Lancasterů Jindřich, později korunovaný jako
Jindřich VII., který založil novou, tudorovskou dynastii. )
„A proč vlastně nejseš ve své době a se mnou?!“ zeptala se Ginny.
Harry tedy začal vyprávět historii bitvy, ve které ‘Ginny z jeho doby‘
zemřela, aby on mohl přežít a porazit Voldemorta…
*
Na většinu toho, co se stalo těsně před bitvou a během ní Harry vůbec
nebyl hrdý a jen jeho svědomí mu bránilo, aby si od nepříjemných
vzpomínek nějak odpomohl…
Chytili několik Smrtijedů a s pomocí výhrůžek, Nitrozpytu a občas i
mučení od nich zjistili, kde leží jedno z velitelských stanovišť. Na jeho
výběru se projevovala Voldemortova namyšlenost. Byla to jedna z malých
pevnůstek, Cawfields u Hadriánova valu, u hranic Skotska.
Dali dohromady členy Fénixova Řádu i spojence, kterých bylo nakonec
poměrně hodně. Dopravili se na místo, které jim zajatci prozradili.
Když tam začali pátrat, ukázalo se, že to byla naopak z jeho strany
návnada, kterou mu spolkli i s navijákem. V jednom z bočních údolí mezi
holými kopci se najednou objevila obrovská přesila Smrtijedů připravených
k útoku, mezi veliteli byl dokonce sám lord Voldemort. Na obou stranách
byli čarodějové dost mocní i poměrně slabí. Mnoho lidí na obou stranách
mělo s sebou nejrůznější magické artefakty, hlavně bojového charakteru.
Konec konců, Harry měl sám meč Godrika Nebelvíra. Tím, jestli byl
skutečně viteálem si nebyl jist prostě proto, že ten den zaniklo (a nejen
na bojišti) neskutečné množství magických předmětů.
Bojovníci obou stran s sebou vláčeli tlumoky plné nejrůznějších věcí od
naprosté magické veteše po opravdu mocné prastaré památky. Vypadalo to
občas spíš, jako by se srazily dvě skupiny cikánských potulných
obchodníků… Různá kouzla, rozpoutaná během bitvy, nakonec spustila
jakousi ‘řetězovou reakci‘, při které tyto předměty vybuchovaly a často
při tom podpálily své okolí. Doupě zčásti vyhořelo po výbuchu kouzelných
hodin rodiny Weasleyových. Podobně dopadlo mnoho domácností čarodějů, bez
ohledu na to, jestli se jejich majitelé zapojili na straně Fénixovo Řádu,
Smrtijedů nebo se vůbec do ničeho nepletli. Meč Godrika Nebelvíra
zaniknul dřív, protože ho Harry využíval jako dodatečný magický štít a
jednoho obzvláště neopatrného vlkodlaka s ním odeslal na onen svět. Meč
se nakonec roztříštil a bylo obtížné rozlišit s tím spojené efekty od
projevů zničení nějakého viteálu.
Právě po roztříštění meče Harryho zasáhlo několik kleteb a on upadl na
zem. Nebyl sice v bezvědomí, ale paralyzovaný, takže se nedokázal hýbat.
Voldemort si toho všimnul a chystal se ho dorazit, ale Ginny se mu
postavila do cesty. Černokněžník jí zabil a zachechtal se:
„Tohle fungovat nebude, tu jsem chtěl zabít taky!"
K Harrymu se dostala Hermiona. Ron a Fred byli zabiti, spolu s mnoha
dalšími, krátce po přepadu a ona také hledala příležitost pomstít se.
Pomohla Harrymu do sedu a společně na Voldemorta zamířili hůlky.
„Avada Kedavra! Sectumsempra!…" vychrlili na černokněžníka všechny
kletby, které jen dokázali použít.
Zasažený Voldemort jich část dokázal 'ustát', ale nakonec se jeho tělo
pod náporem vražedné magie rozpadlo v prach. Tato kouzla byla patrně tím,
co nastartovalo onu řetězovou reakci výbuchů magických artefaktů po
Británii. Ne právě málo čarodějů bylo zabito, případně vážně zraněno
vzdor tomu, že byli stovky mil od bojiště.
Následky bitvy byly nakonec až nečekaně kruté. Zemřela víc než třetina
čarodějně nadaných obyvatel Británie. Pokud by se to ale bralo podle
věku, magická bouře vyvraždila většinu starých čarodějů a v bitvách
zahynulo víc jak polovina mládeže.
Další bitvu nedaleko od Harryho místa totiž vybojovali čarodějové z
Ministerstva kouzel, kteří padli do obdobně připravené pasti. Mezi mnoha
padlými ministerskými zaměstnanci byl i Percy Weasley. Ztráty Smrtijedů
byly sice ještě nohem větší, ale dosažená vítězství byla ve skutečnosti
vítězstvími Pyrrhovými. Vzhledem k tomu, kolik lidí zemřelo, čarodějný
svět byl rozvrácen a paralyzován, Ministerstvo se s minimem lidí zmohlo
jen na udržení utajení existence čarodějů, ale na nic víc. Stíhání
zločinců bylo v rukou různých mstitelů a nebylo moc účinné
Severus Snape a Belatrix Lestrangeová byli bohužel navíc mezi těmi, komu
se podařilo uprchnout a zmizet beze stop.
Z přeživších čarodějů byli nejsilnější Minerva McGonagalová, Harry Potter
s Hermionou a oba již zmínění uprchlíci. Mnoho skutečně mocných čarodějů
mělo také skutečně mocné magické artefakty, které při svém výbuchu
napáchaly opravdu velkou škodu…
Čarodějný svět se navíc zachoval k Harrymu a jeho přátelům poměrně
nečekaně. Všichni se dostali do jakési klatby, kdy s nimi nikdo nebyl
ochoten hovořit a byli ignorováni, nikdo jim nechtěl nic prodat a když
kráčeli třeba Příčnou ulicí, lidé přecházeli na druhou stranu, jen aby se
s nimi nepotkali. Tohle postihovalo i Hermionu, nově zaměstnanou na
zdevastovaném Ministerstvu kouzel.
Pokud Harry nebo někdo z jeho přátel někoho donutili k hovoru, byli
překvapeni, jak mnoho lidí by dalo přednost pohodlí kolaborace s
Voldemortem před bojem proti němu. I to byl jeden z důvodů, proč Harry
americké občanství přijal docela rád…
Příčná ulice tedy nakonec taky 'schytala' své, stejně jako škola v
Bradavicích, kde shořelo několik učeben a bezpočet pomůcek. Na chvíli
dokonce zkolabovala i ochranná a maskovací kouzla, většinu se ale
podařilo obnovit dřív, než mudlové na existenci hradu přišli.
Harry se pokoušel svůj smutek utopit v láhvi, ale nebyl v tom úspěšný. Od
smrti ho zachránila Hermiona, ale když přestal se svou sebedestrukcí, byl
jako posedlý myšlenkou vrátit se do minulosti a změnit všechno. Nejprve
se chtěl vrátit jen do chvíle bitvy, ale nakonec dospěl k tomu, že se
musí vrátit do minulosti mnohem dál…
'Mladým' většinu věcí převyprávěl v trochu 'cenzurované' verzi, ale i tak
to vypadalo, že tomu nechtějí uvěřit.
*
„Takže slečně Grangerové s přáteli se tě podařilo rozlomit mé kouzlo a
odhalit tvou skutečnou identitu, Harry," konstatoval Brumbál, když přišel
do kabinetu a slyšel Harryho vyprávění. „Byl jsem se podívat na tu
stázovou komoru a asi ji nedokážu dát znovu dohromady…"
Harry jen pokrčil rameny. Když mluvil s Ginny z této doby, zjistil, že je
to sice milá dívka, ale že to není ta, do které se zamiloval a kvůli
které se rozhodl překopat celou historii. Připadalo mu to jako 'obrý
škleb osudu'… Zajímavé bylo, že ani Brumbál nevypadal rozladěně, že jeho
kouzlo už nepůsobí. Harry měl z jeho chování dojem spíš jakési utajené
radosti člověka, který dostane příležitost ukázat, že ví víc, než ti
ostatní. To pro profesora ale platilo dost často…
„Jestli nebudeš mít na podzim nic lepšího na práci, možná bys mohl zase
nastoupit jako učitel Obrany proti černé magii. James se Síriusem a
Remusem si potřebují chvíli udělat pauzu od věčného střídání ve snaze
nalít něco vědomostí do dutých hlav studentů…" ředitel Bradavic mluvil
trochu rozjařeně. Být to někdo jiný, Harry by ho podezříval z nadměrného
holdování vínu nebo jinému alkoholickému pití…
„Ale jak se jim to mohlo podařit, pane profesore?!" nechápal Harry.
„Albusi, Harry, říkej mi Albusi!" doporučil Brumbál. „Myslím, že sis to
už skutečně už dávno zasloužil, tím, cos udělal. Jak se jim to mohlo
podařit… Mohlo tam hrát roli víc věcí, 'mladý' pan Potter je ti dost
podobný, takže to kouzlo mohlo brát jako důvod k ukončení, případně máš k
němu nějaký čaromocný závazek."
Bradavický ředitel si nechal od mladých celé odekletí vysvětlit, včetně
proudů světla, které odrážely všechny kromě 'mladého' Harryho.
„On mi napsal dopis!" doťuklo právě 'mladému' Harrymu a vytáhnul ho z
kapsy hábitu.
„Tos ho použil jako ubrousek pod svačinu?!" zeptal se starší Harry, když
uviděl, v jakém stavu jeho dopis je.
To se ho ale už zmocnil Brumbál a trochu oddálený od očí do něj mžoural
skrz své půlměsíčité brýle.
„Nu ano!" zkonstatoval nakonec. „Ten slib pomoci vzalo kouzlo jako
oprávněný magický závazek a proto mladého pana Pottera pustilo a dovolilo
mu ho ukončit…"
Chvíli se zamyslel, pak se rozhlédl po shromážděných mladých.
„Kdybyste nás laskavě nechali chvíli o samotě, potřebujeme projednat pár
důležitých věcí…" Brumbál všem gestem naznačil, aby odešli. „O ničem, co
jste tu viděli nebo slyšeli se samozřejmě nikde nezmiňujte a zvlášť ne
tady o 'starším' Harrym Potterovi!" dodal ještě.
„Kdo tohle všechno ještě ví?!“ zeptal se ‘mladší‘ Harry.
„Myslíš, kromě přítomných?!“ odpověděl ‘starší‘. „Tvoji, tedy naši
rodiče, manželé Weasleyovi, manželé Longbottomovi, Sírius Black a Alastor
Moody.“
„A co říká Moody jako bystrozor na to, jak jsi porušil pravidla?!“
zeptala se znovu útočně Hermiona.
„Ten s chutí využil dodaných informací, aby dostal co nejvíc Smrtijedů do
Azkabanu,“ ujistil jí Brumbál. „Pravidla jsou velmi užitečná věc, slečno
Grangerová, pomáhají nám většinu času se dobře a poctivě rozhodovat.
Někdy je ale nutné je porušit, když nám brání jednat skutečně správně.“
S tím pokynul mladým, aby si šli po svých…
*
Když dospělí v kabinetu osaměli, zajistil ředitel místnost kouzlem proti
odposlechu.
„Z toho, co jsi vyprávěl o té bitvě soudím, že předpokládáš, že během ní
zaniknul poslední Voldemortův viteál, ale nevíš jistě, co jím bylo…"
začal.
Harry přikývnul.
„Špatná zpráva je, že jsem našel sice pár bodů ve své vzpomínce, které
Tom Raddle mohl pozměnit, ale nic konkrétního jsem ve skutečnosti nenašel
a ani pátrání těch, které jsem pověřil hledáním památek na Rowenu z
Havraspáru nebo Godrika Nebelvíra, nic nepřineslo… Pořád jsme ustrnulí na
mrtvém bodě a nemůžeme lorda Voldemorta odložit jako ukončeného…"
Na to mohli všichni jen přikývnout.
„Dobře, tak třeba najdeme něco víc později. Zatím je podle mne potřeba,
aby Harry zůstal tady ukrytý, aby se o něm pokud možná nikdo další
nedozvěděl."
„Ale za deset dní je úplněk, Albusi!" namítnul Remus Lupin.
„Ale do té doby to snad není problém?!" opáčil Brumbál.
S tím se rozloučil a odešel. Harry se podíval na Remuse, který mu ukázal
na pohovku.
„Zatím se natáhni támhle, vypadáš, že to potřebuješ!"
Tak uplynuly tři dny, kdy si mohl Harry aspoň trochu odpočinout po
přetrženém kouzle. Žádný klid a mír ale netrvá nikdy moc dlouho, tenhle
trval sotva dva dny…
*
Ozvalo se bušení na dveře. Když Remus otevřel, dovnitř vpadnul profesor
Snape.
'Mladšího' Harryho, který přišel na návštěvu, okázale ignoroval, ale na
toho ‘staršího‘ chvíli zíral jako Ivana Trumpová na čínské tržiště, se
stejným povýšeným opovržením. Opanoval se ale rychle a nasadil zas svůj
nevzrušený výraz.
„Fajn, Harvey!“ protáhnul co nejprotivnějším tónem. „Aspoň tě nebudeme
muset hledat!“
„Proč byste mě měli hledat, Severusi?!“ zeptal se Harry se zájmem.
„Tvoje dcera se ztratila!“ vypálil profesor Lektvarů. „Vzhledem k tomu,
že je z mé koleje, týká se to mě, vzhledem k tomu, že je to tvá dcera, je
to taky tvoje věc… Když už jsi ten bystrozor, možná bys jí mohl
‘vybystrozorovat‘!“
„Máš pravdu, Severusi!“ připustil Harry. „Tak půjdem a ty mi cestou
prosím řekni, co víš! Kdo a kde jí viděl naposled, jestli něco nevědí
její kamarádky, případně kamarádi, jestli se jí nápadně nezhoršil
prospěch…"
„Kamarády ani kamarádky myslím snad ani nemá," pripustil Snape. „Většinou
se jí vysmívají, že je nemanželská míšenka… A prospěch se jí v posledních
třech týdnech naopak docela zlepšil. To asi moc neodpovídá tomu, co
normálně vidíš jako bystrozor, že?!"
„Ani moc ne," připustil Harry. „Jak víš, že je pryč?"
„Nespala v ložnici, kde by měla být a dnes nebyla na žádné hodině…" začal
vypočítávat učitel Lektvarů.
„A viděl ji někdo včera?!" zeptal se Harry.
„Viděli jí naposledy včera odpoledne u dívčích záchodků ve druhém patře,
pak už ne!" zněla stručná odpověď.
Harrymu v hlavě zaklinklal poplašný zvonek.
„Dík Severusi!" snažil se udržet stejně nevzrušený tón. „Sežeň mi prosím
ty studenty, co ji viděli naposled!"
Snape úsečně kývnul hlavou a 'odvlál' pyč.
Když byl spolehlivě z doslechu, Harry se zastavil.
„Asi vím, kde je!" řekl. „Remusi, skoč za Brumbálem, že jsem šel do
Tajemné komnaty. Harry, od tebe bych potřeboval, abys sebral Hermionu,
Rona, Ginny, Freda a George, případně někoho dalšího, komu budeš
důvěřovat a abyste na mě počkali před 'Umývárnou Ufňukané Uršuly'."
Oba s krátkým přikývnutím odběhli a 'starší' Harry se vydal do druhého
patra.
*
Proběhnul chodbou a vběhnul do umývárny Ufňukané Uršuly. Ta si zřejmě
fňukala někde v kanalizaci, případně okukovala studenty v některé
chlapecké umývárně, Harry ji nikde neviděl. Došel k umyvadlu s kohoutkem
‘zdobeným‘ rytinou hádka po straně.
„Otevři sse a otevřený zůsstaň!“ přikázal mu.
Projel skluzavkou v tunelu.
„Lumos!“ rozsvítil svou hůlku.
Navyklým pohybem vytáhnul obě pistole, zkontroloval zásobníky i komory a
zajistil kohoutky v natažené poloze, pak je uložil zpět do holsterů.
Čistě pro všechny případy…
Prošel okolo baziliškovy svlečené kůže. Měl dojem, že za sebou slyší
kroky…
„Nox!“ přikázal své hůlce a přitisknul se v nastalé tmě ke zdi.
Po chvíli zaslechl kroky blíže. Pak uviděl kouli světla vycházejícího z
hůlky, která Harrymu nejprve ukázala dlouhý hákovitý nos a posléze celý
obličej Severuse Snapea.
„Severusi!“ pozdravil ho Harry a namířil na něj hůlku.
„Pottere!“ zaječel ‘bývalý‘ Smrtijed vztekle. „Kam si myslíš, že jdeš?!“
„Po tom ti nic není!“ konstatoval Harry a zasáhnul učitele Lektvarů
nonverbálně provedenou omračovací kletbou: ‘Mdloby na tebe!‘
Chvíli sice zvažoval, jestli ho nemá vzít s sebou, ale nechtěl mu,
vzhledem k tomu, co bylo v Tajemné komnatě umístěno, dávat příležitost
znovu zradit.
„Lumos!“ rozsvítil si vlastní hůlku a naopak zhasnul tu Snapeovu.
Bezvědomého pedagoga přikutálel ke zdi, hůlku mu vrátil do kapsy a
kouzlem: „Pouta na tebe!“ ho k té zdi připoutal. Doplnil zastírací
kouzlo, aby ho minul případný útok nebo naopak spojenec, který by šel po
jeho stopách.
„Nox!“ udělal na chvíli tmu a zaposlouchal se, jestli nezaslechne dalšího
vetřelce. Případnou pomoc mohl očekávat později a pro něj možná i pozdě…
V chodbě bylo ticho, takže slyšel jen tep vlastního srdce. Počkal asi pět
minut a vyrazil chodbou dál. Konečně došel k vlastním dveřím do Tajemné
komnaty, kde na něj oba propletení kamenní hadi ve dveřích, stejně jako
už dvakrát předtím, zírali svýma podivně živýma smaragdovýma očima.
„Otevři sse a otevřený zůsstaň!“ přikázal Harry vchodu do Tajemné komnaty
zasyčel na dveře, které se otevřely už známým pohybem obou hadů kolem
dokola.
Naskytnul se mu pohled na dlouhou síň ‘vyzdobenou‘ spoustou hadích soch a
nepříliš lichotivou obří sochou samotného Salazara Zminozela. Pod touhle
obří sochou se krčila drobná černovlasá dívka s rozbitými brýlemi na
nose. Byla shodou okolností na témže místě, kde kdysi v 'Harryho
minulosti' ležela bezvědomá Ginny. Harry podle Markétina postoje usoudil,
že není přímo v bezvědomí, spíš ve stavu jakési katatonie, tedy ztuhlá
hrůzou. Měla k tomu konec konců opravdu dobrý důvod. Kousek od ní, v
cestě Harrymu, aby se k dceři nemohl dostat, se ze země zdvihala oživená
mrtvola baziliška. Prázdné očnice zářily nepříjemně povědomou červení a
vzdor stopám po tlení se ještě nerozpadla.
„Ššťasstné sshledání!“ řekl ironicky Voldemortův hlas. „Tak sse zass
potkáváme, ty Ossino tam, co Sslunce nessvítí…“