Ally probudily bolestivé křeče po celém těle. Otevřela oči a snažila si
uvědomit, co se děje. Zahlédla, jak kousek od ní stojí její otec a míří
na ni hůlkou. Domyslela si, že bolest je způsobena mučící kletbou.

Když Voldemort viděl, že se již probrala, chvíli ji nechal zmítat se v
křečích a pak kletbu ukončil. „Vstávej, je čas potrestat tvé chování.
Tohle jsi dělat neměla. Lord Voldemort podobné chování nestrpí. Severus
mě začal nudit, teď je řada na tobě. Hni se a hned!“ zařval na ni.

Střelila po něm vzteklým pohledem, ale zároveň měla co dělat, aby jí v
koutcích necukal úsměšek. Sklopila zrak, hlavu zabořila do polštáře a
zamumlala: „Pořád se opakuješ.“
„Buď bez starosti, za chvíli se opakovat nebudu. A řekl jsem, ať se
pohneš!“ zařval na ni a šlehl po ní kouzlem, které ji odmrštilo z matrace
ke dveřím. „Máš pět vteřin, pak budu tímto způsobem pokračovat, dokud tě
nedostanu až do jídelny,“ utrousil chladně výhružku.

Dívka zalapala po dechu a cítila opět známé bodnutí nenávisti. Otřásla
se. Nemělo cenu se nechat ponižovat. S námahou se posadila, opřela se o
stěnu a postavila na nohy. Vztekle se na něho zadívala a vyšla z
místnosti. Voldemort ji následoval.

Když došli do jídelny, všimla si Ally, že stoly jsou uspořádány jinak,
než obvykle. Stůl, u kterého sedával její otec, byl na svém místě. Zbylé
tři místo své klasické pozice byly podél stěn, takže tvořily čtverec,
uprostřed něhož bylo volné prostranství.

„Sice je čas na večeři, dítě, ale myslím, že ty si zasloužíš něco jiného,
proto tě k jídlu nepřizveme. Myslím, že místo, které jsem ti vyčlenil,
najdeš bez problémů.“

Ally se rozhlédla a ztuhla. Uprostřed prostranství byla na zemi velká
výrazná kresba Znamení Zla. Velmi ji to zaskočilo. Přemítala, proč
Voldemort nachystal tuto místnost způsobem, který jí naháněl strach.
Udělala sice pár kroků, ale do určeného místa nedošla – musela se
zastavit. Její vlastní úzkost nabrala nových rozměrů.

Náhle byla na Znamení. Její otec ji tam odhodil stejným kouzlem, jako v
pokoji ke dveřím. Dopadla na zem, ale prudce se k němu otočila a vstala.

„Na kolena!“ zařval na ni. „A pokloň se před Lordem Voldemortem,“ z očí
mu sršely jiskry.
„Chci vidět Severuse,“ vypálila najednou.
„Zřejmě si neuvědomuješ, dcero, že nejsi v pozici někomu rozkazovat. Tím
spíše přikazovat něco mně!“ vpálil jí a následně ji zasáhl Cruciatus.
Dívka se sesula na zem a bolest se snažila dostat z hlavy. Voldemort
kletbu ukončil a vyčkával. Ally zůstala sedět na zemi se skloněnou hlavou
a vlasy jí popadaly do obličeje.
„Víš moc dobře, jak to skončí. Je na tobě, jakou zvolíš cestu,“ vyzval ji
pobaveně. Tuto hru hrál moc rád.

Věděla to i bez něj. Nevědomky se chytila za levé předloktí a všimla si
toho až ve chvíli, kdy si ho bolestivě zmáčkla. Ne, nešlo to, už mu
nedovedla vzdorovat jako před pár dny, kdy nenosila jeho Znamení. Po
dalším zaváhání splnila jeho příkaz.

Voldemort se rozesmál. Věděl, že tohle na smrtijedy udělá větší dojem,
než kdyby ji k pokleknutí donutil násilím. Pak promluvil a schválně ji
nechal, aby si rozsudek vyslechla v této poloze.

„Dlouho jsem s tebou měl trpělivost, má dcero, ale ta dnes přetekla. Déle
již tvé drzé chování snášet nebudu. Mohla jsi mít vše, rozhodla ses nemít
nic. Opravdu jsi mě dojala svými chabými pokusy o vzdor, ale Lorda
Voldemorta si porazit nemohla. Škoda, že sis to včas neuvědomila, mohla
ses vyhnout spoustě trápení. Jsi ještě pořád naivní, hloupé dítě. Nastal
čas zúčtování – dnes zemřeš. Nebudu k tobě však tak milosrdný, abych
použil kletbu, kterou ses sama rozhodla použít na Luciuse. Budeš umírat
pomalu, v bolestech a ponížení. A po celou dobu si budeš uvědomovat, čí
jsi dcerou. To ti zaručuju,“ hrozivě se pousmál. „Snad ti nevadí, že jsem
se rozhodl k tomuto představení přizvat své věrné. Neměl jsem to srdce
jim odepřít tuto zábavu. Někteří z nich si ten pohled velmi rádi
vychutnají. Chci ale, aby sis to užila také a proto jsem se rozhodl ti
vyhovět,“ pokynul dvěma smrtijedům a ti opustili místnost. „Chtěla jsi
vidět svého opatrovníka, dobrá,“ pohlédl ke dveřím, kudy vešli ti, kteří
se před chvílí vytratili a něco nesli. Co to je poznala ve chvíli, kdy na
podlahu mezi ní a jejím otcem dopadlo tělo Severuse Snapea.

Voldemort se ledově smál. „Omlouvám se, holčičko, ale byl příliš vzpurný.
Zabil jsem ho asi před hodinou. Ostatně, už ho nepotřebuji, když i ty za
chvíli zemřeš.“ Následně zasyčel hadím jazykem: „Je čas.“
Do místnosti se připlazil Nagini a pomalu se blížil k dívce. Ally ještě
zaslechla jeho slova: „Víš, jak nepříjemné je umírat na hadí uštknutí?“
Sledovala, jak se had plíží čím dál blíže.

Dívala se na něj a pak jí pohled padl na Severuse Snapea. Tedy, na iluzi
Severuse, kterou její otec vytvořil. Teď již věděla moc dobře, od
posledního hovoru s Hope, že Severuse nikdy do své moci nedostal.
Nezmohla se přesto na slovo a v jejích očích byl děs. Opravdu to myslela
vážně? Zabije ji?

Nagini se k ní stále přibližoval. Rozbušilo se jí srdce a cítila, jak by
se nejraději dala do panického křiku. V té chvíli zavadila letmo pohledem
o Hope.

Hope úzkostlivě sledovala celou podívanou. Zpočátku byla velmi šťastná.
Ať už Ally říkala v pokoji slova, co ji děsily, nyní viděla, že uvnitř
byla jiná. Ještě svoji vnitřní sílu měla, dokázala mu vzdorovat,
nepodřídila se mu s odevzdaností, o jaké mluvila. Její šťastné myšlenky
vystřídal děs. Čekala, že ji krutě potrestá, ale… smrt? Zhrozila se.
Tomuto přihlížet nedokáže. Možná by měla vstát a odejít. Pán by ji
nejspíše zabil hned. Jenže, co udělá s Ally, když uvidí její popravu před
tou svou? Hope došlo, že to udělat nesmí. Bude muset vydržet do konce ten
nelítostný pohled a teprve až pak se Pánovi postavit, říct mu do očí, co
si o něm myslí a vzdát čest Ally.

Když však Pán Zla nechal přinést tělo, které vypadalo jako Severusovo,
ztuhla úplně. A jen díky tomu, že opět vrývala svoje nehty do svých
stehen, nevykřikla děsem. Věděla, že toto tělo Severusovi nepatří, jenže
dívka to nevěděla. Nyní litovala, že jí neřekla, že Pán Zla Severuse
nemá. V okamžiku, kdy se do místnosti připlazil had, pocítila velikou
bolest, jak se její nehty zaryly ještě hloub. Musela se ovládnout, i za
cenu zmrzačení se. Stejně nebude žít dlouho. Jen do chvíle, kdy dívka
vydechne naposled. Nemohla být sobecká, aby ji ještě více rozrušila svojí
smrtí. Tato myšlenka ji prostoupila tak chladně, až ji zamrazilo a
otřásla se. V té chvíli se však její oči setkaly s očima Ally.

Jakmile dívka letmo zahlédla ženu, všechny myšlenky od ní, až na jednu,
odešly. Uvědomila si, že Hope neřekla o poznání ohledně Severuse a začala
mít strach, že vyskočí, aby jí řekla pravdu a tím se prozradí. Nevěděla,
jak o Hope smýšlet, ale v mysli se jí zjevil Alexander a Ally měla jasno.
Musí se pokusit a dát jí vědět o tom, že ví o falešném Severusovi.

Zadívala se na hada a pak náhle vykřikla. Dala si záležet, aby to vyznělo
opravdově, protože se hadů nebála, i když z Naginiho respekt měla. Prudce
mávla rukou proti hadovi a rozvířila kolem něj vítr. Následně se ve
vzduchu začaly zhmotňovat obrazce, přesně takové, které Hope viděla na
vzkazu, který vletěl před pár hodinami k jejím nohám jako vlaštovka.

„Ne,“ zakřičela, vkleče se už neudržela a sklouzla do polosedu, kde se
schoulila do klubíčka. Úmyslně chtěla, aby jí nebylo vidět do obličeje a
vědomě nasadila zoufalý tón hlasu. „To nemůže být pravda. Tohle kouzlo mě
Severus naučil dobře.. ke všemu jen mě.“

Voldemort se na vteřinku zatvářil zmateně, ale pak se nezakrytě ledově
rozesmál. „Tvé kouzlo by tě stejně neochránilo, i kdyby se ti povedlo,“
uklidnil ji pobaveně. „Škoda, že ho nenaučil i mě, mohl jsem tě ho před
tvojí smrtí naučit pořádně, když on byl tak neschopný,“ ledově se smál.

Hope byla šokovaná. Co to mělo znamenat? Velmi dobře poznala obrazce,
které Ally vykouzlila. Byly to ty z dopisu. Ale vždyť to nebylo kouzlo,
ale písmo. Pak k ní nesmlouvavě dolehla realita. Ally říkala, že to zná
jen ona a Severus? Pak tedy vzkaz musel být od Severuse a Ally to věděla.
Neřekla o tom Hope, ale věděla to. Takže ví, že tělo ležící před ní mu
nepatří.

„Nagini,“ přerušil její tok myšlenek Voldemortův hlas. „Zvu tě na
ochutnávku,“ ukázal na Ally a had k ní zamířil.
Dívka sebou poplašeně škubla a prudce zvedla svoji hlavu. Spatřila hada,
který se k ní plazil, a instinktivně vyskočila na nohy.
„Snaž se, jak chceš, stejně před svým osudem neunikneš,“ vysmíval se jí
Voldemort. „Tento večer je v mé režii.“
Couvla před hadem. Moc dobře věděla, že Nagini není obyčejný tvor. Had se
najednou vzepjal a zaútočil. Ally vykřikla, podklouzly jí nohy a tvrdě
dopadla na záda. Následně pocítila štiplavou bolest na svém pravém
kotníku a domyslela si, že jí Nagini právě do těla vpravil vlastní dávku
jedu.
„Co si tím chceš dokázat?“ vyjekla směrem k otci. „Pokud čekáš, že tě
začnu prosit o milost, tak ses zmýlil.“

„Nikoli, dcero. Svoji šanci jsi již promarnila. I kdyby ses tu začala
plazit po kolenou, neustále prosila o milost a přísahala mi naprostou
věrnost, svoje rozhodnutí nezměním. Dnes jsi zašla příliš daleko. Co si
chci dokázat? Správně položená otázka zní, co tím chci dokázat tobě. To,
že jsi udělala obrovskou chybu, když jsi mě podcenila. To, že i když ti
tak záleželo na tvých přátelích, zemřeš sama. Tedy vlastně ne, společnost
ti bude dělat mrtvola tohoto zrádce. Myslela sis snad, že tě zabiju jen
tak? Ne, holčičko, rád si své oběti vychutnávám. Mám rád strach a děs v
jejich očích, jejich bolest, nářky. Užij si to,“ dokončil a pak se otočil
ke svým smrtijedům.
„Než jed začne působit, můžete si čas zkrátit večeří. Hostina je
připravena,“ mávl hůlkou a stoly se prohýbaly vybranými pochoutkami,
které přivolal z kuchyně.

„To.. nemyslíš vážně,“ hlesla Ally a v očích se jí objevil strach.
„Ještě stále mě podceňuješ? Opravdu si myslíš, že po tom, co jsi mi
provedla, bych tě nechal naživu? To snad ty nemůžeš myslet vážně,“ smál
se jí chladně do očí a začal se věnovat své večeři.
Takže to byla pravda? Měly to být její poslední chvíle života? Prudce
zavrtěla hlavou a posadila se.

Čas utíkal. Po čtvrt hodině pocítila, že jed opravdu začal působit. Nikdo
si jí nevšímal, protože se všichni dobře bavili u skvělého jídla a pití.
Za dalších deset minut ji začínala nesnesitelně bolet rána, a když na ni
pohlédla, viděla, jak je zanícená. Teprve teď se jí v očích objevily
slzy. Z kapsy vytáhla křížek od Alexandera a stiskla ho v levé ruce.
Copak tady bude jen tak odevzdaně sedět? Ne – tohle ne. Nadechla se a
namáhavě se zvedla. Alespoň před smrtí se za sebe samu nechce stydět.
Neřekla nic – jen mlčky zůstala stát uprostřed místnosti.

1/2