Voldemort vešel do pokoje své dcery a zjistil, že spí. Chtěl s ní mluvit
a nepředpokládal, že by v pozdním odpoledni ještě pospávala. Že by byla
po včerejšku tak vyčerpaná? Ušklíbl se. Neměl však času nazbyt, takže
pokud se chce pobavit, probudí ji. Udělal pár kroků k ní, ale pak si to
rozmyslel. Vyšel z místnosti ven, pokývl prvnímu smrtijedovi, kterého
uviděl, ať jde k němu a kouzlem zprůhlednil dveře, aby viděl místnosti na
svoji dceru, ale ona aby viděla zavřené dveře. Pomocí smrtijedova Znamení
přivolával tu holku. Chtěl se bavit tím, jak na jeho volání, které ji
probudí, reaguje, když si myslí, že je sama.

Ally se probírala ze spánku, když ucítila bolest na levém předloktí.
Chvíli vlastně nevěděla, zda se jí to jenom nezdá nebo zda je bolest
opravdová. Po chvilce už seděla křečovitě u stěny a v očích měla slzy.
Když viděla, že je v pokoji sama, rozplakala se.

Voldemortova ústa zkřivil úšklebek a zintenzivnil volání. Jeho dcera se
musí naučit, že volání znamená okamžitý příchod k němu.

Pocítila větší bolest než před chvílí. Věděla, že otec toho nenechá,
dokud za ním nepřijde. Bolestí skoro ani nemohla vstát, což způsoboval
též včerejší zážitek. Neměla na vybranou. Zadívala se kolem, odhrnula
deku, něco hledala – svůj křížek. Našla ho u polštáře a zastrčila si ho
do kapsy svých kalhot. „Alexi,“ hlesla a pak se postavila a odevzdaně
přešla ke dveřím.

Voldemort propustil smrtijeda a otevřel dveře ve chvíli, kdy už byla
téměř u nich, a vešel. Padla mu do náruče. Načasoval si to skvěle.

Vyplašeně si uvědomila, co se stalo a prudce od Voldemorta odskočila. To
se jí snad jenom zdá! Dala si ruku před ústa a schovala si obličej do
dlaní.

„Musím říct, že tak blízký pokus o sblížení jsem nečekal, dcero. Proč ale
ten úskok? Věřím, že třeba Bella by ráda byla na tvém místě,“ pobaveně
konstatoval. „Nicméně, ty jsi asi chtěla vpadnout do náruče někomu
jinému, co? Možná... když mi řekneš, kdo je ten Alex, co jsi ho volala,
rád ti ho přivedu,“ nyní se již smál naplno.

Jeho slova ji na vteřinku šokovala. Jak to ví? Pak se vzpamatovala,
poplašeně sebou trhla a prudce zavrtěla hlavou. „Ne,“ tiše špitla.
„Škoda, mohli jsme se pobavit,“ pokračoval výsměšně. Pak ale zaútočil na
její mysl. Během chvíle věděl, jak vypadá, viděl ho v Bradavicích v den
jejich útoku.
„Děkuji za informace,“ vysmál se jí.
„Alexe nech na pokoji,“ špitla slabým, přesto odhodlaným hlasem.
„Opět mi rozkazuješ?“ řekl výhrůžně.
Neodpověděla mu. Jeho přítomnost působila těžce na její psychiku, po
včerejšku o mnohé více a vyvolávala v ní strach, odpor a bezmoc. V duchu
se zapřísahala, Alexovi se nesmí nic stát. Hodně se o něj strachovala.

„Neboj, pokusím se ti tvého přítele najít a přivést, jen co budu mít
trochu času. Za chvíli tě budu muset opustit, ač nerad, ale večer si to
vynahradíme. Můžeš se zatím psychicky připravit. Při soubojích jsem
viděl, že nemáš zábrany používat zakázané kletby. To je dobře, večer tě
čeká výcvik. Věřím, že už nebudeš tak pošetilá, že bys kletbu obrátila
proti mně. Myslím, že už ses poučila. Tvým terčem budou mudlové, které mi
smrtijedi zajali speciálně pro tebe. Budeš na nich, pod mým dohledem,
trénovat tak dlouho, dokud ti nepůjdou bez zaváhání a bez chyb,“ zadíval
se na ni.

Nesouhlasně zavrtěla hlavou – ta slova ji děsila. „To já... neudělám,“
ujelo jí vyplašeně.
„Ale uděláš,“ ledově se smál. „Myslíš si snad, že jsem vyčerpal už
všechny své donucovací prostředky? Navíc, až bude Severus vedle tebe
křičet bolestí při každém tvém zaváhání, myslím, že změníš názor i bez
donucování.“
Otočila se k němu zády. „Nech mě být,“ zamumlala.
„Když s tebou mluvím, budeš otočená ke mně a dívat se mi do očí! A co se
týče tvého udílení rozkazů... Crucio!“ ztrestal ji.
Ocitla se na zemi v záchvatech bolesti. Neměla už tu vůli, aby se
pokusila kouzlo přerušit jako při souboji s otcem. V očích sice měla
slzy, ale tentokrát bolestí nekřičela.

Kletbu ukončil a nechal ji, ať se trochu vzpamatuje. Mezi tím mu hlavou
bleskl další nápad. Všiml si, že jí něco vypadlo z kapsy, do které si
předtím dávala věc, co zvedala ze země, když mluvila o Alexovi. Přivolal
si to kouzlem a v ruce mu spočinul obyčejný stříbrný křížek. Opovržlivě
se na něj zadíval.

Když Ally zvedla hlavu, uvědomila si, co její otec drží v ruce a strnula.
Bezděky použila svoji magii, křížek si přivolala zpět a stiskla pevně v
dlaních.

„Tak tohle ne, holčičko,“ zařval vzteky. „Imperio! A teď.. dej mi ten
křížek!“ slyšela ve své mysli rázný příkaz. Musela ho uposlechnout, i
když sebevíc nechtěla. Mohla jen sledovat, jak mu křížek dobrovolně
předala s obličejem plným slz.

Voldemort se bezcitně smál a ukončil kletbu. „Hodná holčička,“ dobíral si
ji. Poté řekl velmi výhrůžně a ledově: „Můžeš ho dostat zpátky. Večer, za
odměnu.“

Chvíli mlčel a pak pokračoval. „Že jsi to ty, dám ti večer vybrat. Buď
budeš moct trénovat na mudlech nebo na kouzelnících. Pokusím se ti nějaké
dovést, snad nezabijeme všechny v přepadu Fénixova řádu. Castawayové se
podařil skvělý úlovek, když minule do štábu pronikli. Byla tak pozorná,
že mi donesla něčí poznámky k jejich připravovaným akcím. Třeba to zrovna
bude někdo, koho znáš, s kým tě Severus seznámil. Co ten tvůj Alex, není
třeba v Řádu? To by byla podívaná,“ vychutnával si ji.

Musela okamžitě zahnat myšlenky na Hope, ale díky tomu se zachovala velmi
nerozvážně. „V Řádu jsme oba dva,“ vyletělo jí z úst popuzeně.

„Moje dcera je členkou Řádu? To snad ne!“ zvolal překvapeně. „O tom si
ale promluvíme později. Věřím, že mi budeš mít hodně co vyprávět a
ukazovat ve vzpomínkách. Doufám, že Castawayová má v zásobě dostatek
Veritaséra,“ vyslovil výhružku. „Teď ale musím odejít. Řád neví, že máme
za chvíli schůzku,“ pravil výsměšně a opustil místnost.

Ally sklouzla na kolena a rozplakala se. Proč musela být taková
neopatrná, impulzivní? Pocítila touhu ublížit si, ztrestat se za svoji
nerozvážnost.

Hope vletěla do místnosti. „Co se stalo, Ally? Ty-víš-kdo na mě křikl, ať
jdu okamžitě k tobě a zůstanu tu, dokud se nevrátí. Udělal ti něco?“
došla k dívce a sklonila se k ní.
Ally se na ni zadívala a rozplakala se ještě více. „Musíš je varovat,
prosím,“ začala ze sebe chrlit a chytila ji za lem hábitu. „Musí vědět,
že jsou v nebezpečí, musíš jim dát vědět, prosím,“ vzlykala dívka. Hope
byla v té chvíli jediná, kdo mohl varovat lidi z Řádu a fakt, že to byla
ona, kdo našel seznam, pro Ally nehrál v této chvíli žádnou roli.
„Ally, co se stalo?“ reagovala Hope zmateně a objala dívku, aby se
uklidnila.
Ally se poplašeně odtáhla a když se nadechla, pověděla ženě o tom, co jí
Voldemort pověděl.
„Prosím tě,“ chytila ji za rukáv hábitu, „musí vědět, že jsou v
nebezpečí.“
„Oni to vědí, Ally,“ odpověděla Hope.
„Vědí?“ zopakovala zmateně.

„Ano, když jsme pronikli do štábu Řádu a já málem zabila Becky.. pak co
uprchli jsem našla poznámky k dvěma plánovaným akcím Řádu proti nám.
Vzala jsem je a předala Pánovi. Tehdy jsem ještě nevěděla, že v jeho
službách nezůstanu. Když jsem byla v Bradavicích a poznala tvé přátele..
já... řekla jsem jim, co jsem provedla a varovala jsem je, ať počítají s
tím, že budeme připraveni. Při svém odchodu jsem to znova zdůraznila, aby
nezapomněli. Nechtěla jsem, aby byli zraněni nebo zabiti. Promiň, Ally,
kdybych věděla, že jsi v Řádu i ty, tak bych ty poznámky nenápadně
zničila,“ úzkostlivě na ni pohlédla a bála se, že ji dívka vyžene.

Ally pocítila obrovskou vlnu úlevy, její rysy v obličeji povolily, ale
slzy měla v očích stále. Hope už je tedy varovala. Varovala a byla
dokonce ochotna jim přiznat, že to byla její zásluha, že se o tom její
otec dověděl. Nezávisle na Voldemortovi to řekla i jí. Zavřela oči a
vnímala své srdce, které prudce bušilo. Náhlá úleva ale tyto myšlenky
odnášela pryč. Jediné důležité pro ni bylo, že přátelé vědí, s čím mohou
počítat.
„Ty-víš-kdo mě k tobě zavolal akutně,“ navázala Hope. „Neudělal ti nic?
Nemáš zranění, co bych ti měla ošetřit?“ optala se vlídně.
„Ne, nic,“ přisvědčila dívka. O svém psychickém rozpoložení raději
pomlčela.
„Nemáš hlad? Chceš něco přinést?“
Při pomyšlení na jídlo se jí udělalo nevolno. „Ne,“ hlesla, „ale díky.“

Žena se na ni usmála. V tom v hlavě uslyšela hlas. Velmi se polekala a
zavrávorala, než jí došlo, co se děje. Posadila se a sklonila hlavu. Po
několika minutách vstala a šla k Ally, která seděla zkroušeně u stěny.

„Ally, prosím, mohla bych tě požádat o spolupráci? Když tě poprosím, aby
si šla se mnou, půjdeš bez otázek? Důvěřuješ mi, že ti neublížím?“
Vzhlédla k ní a vůbec nevěděla, jak zareagovat. „Co se děje?“ zeptala se
unaveně.
„Hm,... tušila jsem, že to neprojde,“ komentovala to Hope pobaveně.
„Potřebovala bych, abys mě následovala na jedno místo. Tak, aby si nás
nikdo nevšiml a asi by bylo lepší, kdybys měla co nejméně informací.“
„Kam?“ nedůvěřivě na ni pohlédla. „Otec chce, abys mě přivedla? Myslela
jsem, že tu není,“ sklonila hlavu.
„Není tu. A ptala jsem se, zda mi důvěřuješ, že ti neublížím. Kdybych tě
chtěla odvézt k němu, těžko bych toto mohla říct.“
„Asi ti.. nerozumím,“ zamumlala dívka.
„Škoda, mohlo to být snazší, ale chápu, že ve mně nemáš důvěru,“ řekla a
přemýšlela, jak pokračovat.
„To jsem neřekla,“ popuzeně k ní vzhlédla.

„Přišel čas dostat tě odsud,“ řekla tiše Hope.

„Cože?“ nechápavě na ni hleděla. „Už jsem přece řekla, že nemohu odejít,“
špitla. „Tak proč mi tohle říkáš?“ divila se. Dokonce se zdálo, že ji to
šokovalo.
„Proč nemůžeš odejít? Co tě tu drží? Láska k otci?“ vsadila Hope na léčbu
šokem.
Dívka takovou reakci nečekala a do očí jí poněkolikáté vhrkly slzy. „To
těžko, když jsem.. stejná jako on, ne?“ V další chvíli však ona
jedovatost zmizela a vystřídal ho lítostivý pláč.
„To jsi trefila, ne!“ promluvila popuzeně Hope. „Mluvily jsme o těchto
tvých nesmyslných postojích už jednou, klidně o nich můžeme mluvit znova.
Co to ale udělat někde jinde?“ navrhla.
„Jenže.. kdybych odešla, byli by moji blízcí ve větším nebezpečí, než
teď,“ zadívala se stranou.
„Když ihned neodejdeš, budou ve velkém nebezpečí. Čím déle tu na tebe
budou čekat, tím větší je šance, že je někdo dopadne.“
Slova Hope jí doslova vyrazila dech. „Oni tu jsou??“ hlesla. „Vždyť tím
nemohou takhle riskovat,“ rozplakala se. „Řekni jim, prosím, ať odejdou.“
„Promiň, ale toto neudělám. Můžeš jim to ale říct sama.“
„Proboha, proč to děláte!“ vykřikla Ally.

„Protože nám na tobě záleží? Protože tě máme rádi? Protože tví přátelé
umírají touhou tě obejmout a mít tě u sebe, v bezpečí? Protože jsem ti
slíbila pomoc, a i když jsi mě několikrát odháněla, záleží mi na tobě
tak, že se odradit nenechám?“ Po těchto slovech k ní mlčky natáhla ruku a
prosebně se na ni zahleděla.

Ally měla strach. Bála se opět setkat se svými přáteli. Co když jí
pomáhají jen z povinnosti? Mohli ji už přece dávno zavrhnout.. krom
Alexandera. „Křížek,“ vydechla. „Vzal mi ho,“ vzhlédla k Hope.
„Není lepší se setkat přímo s Alexem, než se upínat ke křížku od něj?“
„Já... se bojím, že na mě bude naštvaný, protože jsem o něj přišla,“
zašeptala. „Vlastně jsem ho otci sama dala.“
„Sama dala? To bys neměla takové výčitky. Použil na tebe Imperius? Pak
jsi mu ho nedala sama, ale on si ho vzal sám. A Alex se zlobit nebude.
Bude mít radost, že ti křížek pomohl, ale rozhodně nebude naštvaný, že ti
ho Ty-víš-kdo vzal.“

Opět natáhla k dívce ruku. „Ally, je čas. Prosím.“
Nevěděla sama, co má dělat, co si myslet, říct. Zadívala se na chvíli
někam do dálky a pak stiskla ženě její ruku, aniž by se na ni podívala.

Hope ji pevně stiskla a pak opatrně začala: „Je tu ještě jedna věc, před
kterou tě musím varovat. Cesta, kterou musíme jít, vede pod domem. Budeme
muset projít přes Mozkomory. Důvěřuj mi, prosím, že tě ochráním. Kousek
za nimi už na tebe čeká Alex.“

Ally chtěla poplašeně ruku odtáhnout, ale Hope ji držela velmi pevně.
Zahleděla se jí do očí jako by v nich něco hledala. Pak se pohnula a
nejistě se zvedla ze země.
Hope rychle nitrozpytem vyslala další z mnoha zpráv Severusovi, aby
čekali, že vyrážejí. Držela dál dívku za ruku a vyšla ze dveří. Měli
štěstí, v domě na nikoho nenarazily. Bylo dobře, že v něm bylo jen pár
smrtijedů. Většina byla v akci.

Sešly do sklepení, kde už by potkat neměly nikoho zcela jistě. Hope se
zadívala na Ally, která se roztřásla, přestože sem ještě chlad Mozkomorů
nedoléhal a chytla ji kolem ramen.
Dívka na chvíli zavřela oči a zastavila se. „Já to nezvládnu,“ hlesla
neurčitým hlasem.
„Vydržíš, co ti dělá Ty-víš-kdo a nezvládla bys toto?“ usmála se na ni
Hope povzbudivě a do ruky jí vtiskla lahvičku. „Uklidňující lektvar,
myslela jsem, že by se mohl hodit,“ mrkla na ni.
Ally její žaludek udělal kotrmelec a pevně stiskla lahvičku. Lektvarů už
měla po krk. Beze slova ho s mírným zaváháním vypila a dala se opět do
chůze.

Když se začaly blížit k mozkomorům a cítily jejich přítomnost, Hope ji na
chvilku zastavila a pak jí podala tabulku čokolády. Následně šla s Ally
dále.
Dívka nabízenou čokoládu přijala a zastrčila si jí do kapsy. Snažila se
na nic nemyslet – mít mysl naprosto prázdnou. Vybavila si však, jak zde
trávila nějaký čas, konkrétněji svoji vzpomínku, kdy ji Voldemort
schválně trápil iluzí Znamení Zla a znova se roztřásla panikou. Lektvar
ale naštěstí další negativní projevy dovedl potlačit.
Hope ji pomalu vedla až k mozkomorům, kde vyčarovala patrona ve chvíli,
když Ally vykřikla a snažila se jí vytrhnout. Hope zalapala po dechu,
když svého patrona uviděla. Co to má znamenat? Toto přeci není její
patron, i když viděla, jak vylétl z její hůlky v ruce.

Náhle se objevil i jiný patron z druhé strany. Hope pohlédla tím směrem a
uviděla Alexe. Rychle táhla Ally k němu a pak mu ji předala.
Alexander stiskl v pevném objetí plačící dívku a zadíval se povzbudivě na
Hope. „Musíme jít,“ řekl jejím směrem.
Hope pomohla chlapci s dívkou a chytila ji tak, aby ji oba mohli
podepírat.

Netrvalo dlouho a došli k ústí chodby, kde se před nimi rozprostřelo malé
prostranství.
Na toto se Hope těšila, až uvidí, jak se Ally dostane ke svým přátelům.
Zároveň se tohoto okamžiku obávala. Její práce nyní končí. O Ally už bude
postaráno. Co teď bude s ní? Kam se ukryje? Po mírném zaváhání vyrazila
za Alexem s Ally. Ještě pořád nejsou v bezpečí.

Když Hope vyšla, spatřila Becku. Vypadala velmi nervózně, své vlasy měla
rozcuchané a zase byla v ryze mudlovském oblečení. To mi snad dělá
schválně, pomyslela si Hope a snažila se ovládnout své emoce. Rebecce se
velmi ulevilo, když spatřila Ally. Vedle ní stál zamyšlený a soustředěný
Samuel.

Ally neutěšitelně plakala v Alexově náručí. Byla slabá, příliš vyčerpaná
a měla pocit, že jí kolena brzy vypoví poslušnost. Snad by se i poddala
svému celkovému stavu, ale neubránila se, aby se nerozhlédla kolem. V
další chvíli náhle pustila svého přítele a pohled jí ulpěl na jejím
opatrovníkovi. Objevil se těsně u Samuela, a když spatřil Ally, zastavil
se váhavě v chůzi.

Dívka v té chvíli zapomněla na všechno, co se stalo, jak se cítí, čím se
trápí. Nejdůležitější a jediný bod v její mysli byl Severus. Sebrala
všechnu svou sílu, kterou měla a rozběhla se k němu.
Vyšel jí vstříc. Jeho obvykle vážný a chladný pohled byl ten tam a změnil
se v okamžení v úlevný a přirozený. Vběhla mu do náručí a hlasitě se
rozplakala.

Alex sledoval jejich setkání s radostí v srdci. Uvědomoval si ale, že
vyhráno ještě nemají. Pak se jeho myšlenky stočily k Hope. Stála vedle
něho se zamyšleným, skoro až nepřítomným pohledem. Neváhal, udělal pár
kroků ke svojí bývalé spolužačce a následně ji objal.
„Moc rád tě vidím,“ zašeptal.
Hope na něj pohlédla s očima zalitýma slzami dojetím, ale sykla bolestí,
když ji stiskl v náručí. „Jsem ráda, že jste tu, včera jsem v něco
takového nedoufala... a také tě ráda vidím, Alexi,“ řekla jemně, pak se
od něj odtáhla. „Na mluvení není čas, musíme rychle zmizet. Nesmí Ally
znovu chytit. V žádném případě, pojďte,“ a rychle zamířila k ostatním.
Ještě se otočila, aby se ujistila, že ji Alex následuje.
Kývl na ni a snažil se pousmát. Pak se připojil k ostatním.

„Jsem ráda, že jste tu. Ještě ale nejsme v bezpečí. Máte plán? Vím, že v
okruhu 250 metrů se nedá přemístit,“ vyhrkla na ostatní Hope.
„Ano,“ ozvala se Becky. „Vzít nohy na ramena,“ pohledem ulpěla na
Severusovi. „Ally do náruče a až to bude možné, přemístit se,“ řekla
odměřeně, ale v jejich očích byly jiskřičky pobavení.
„Měla jsem na mysli, jestli víte, kam se budete chtít přemístit,“ sjela
ji chladně Hope.
„Samozřejmě,“ vmísil se do hovoru Samuel. „Na spekulace není čas,“ otočil
se k odchodu a pobídl gestem ruky i ostatní.

Když přešli rychlým krokem asi polovinu vzdálenosti, uslyšeli v dáli za
sebou hlasy. „Smrtijedi nejspíše už zjistili, že jsme pryč,“ křikla Hope.
„Severusi, zvládneš s Ally běžet?“ optala se a vytáhla svoji hůlku. „Budu
vás krýt, běž!“
Ally ztratila vědomí ve chvíli, kdy se ocitla v náručí Severuse. Muž
nestačil Hope odpovědět, ozvala se totiž Becky. „Určitě, vždyť je přece
kouzelník,“ odpověděla neutrálním hlasem. Chtěla tím naznačit, že si může
pomoci nadlehčovacím kouzlem.
„Tebe se nikdo neptal,“ otočila se na ni Hope. „Kdyby sis raději
připravila hůlku,“ křikla na ni a pak opovržlivě pokračovala, „pokud teda
víš, co to je.“
„Naposledy jsem ji viděla ve svém hábitu,“ zakřičela na ni pobaveným
tónem hlasu až se na ni Samuel otočil. To už ale svoji hůlku vytáhla a
spiklenecky mrkla na Samuela. Pak zničehonic máchla hůlkou a odrazila
jednu z prvních mnoha kleteb, které na ně smrtijedi vyslali.

Hope na ni při jejích slovech znechuceně pohlédla, ale pak musela ocenit
její pohotovost. Na další myšlenky nebyl čas. V zádech ucítila štiplavou
bolest. Otočila se a začala sesílat kletby na smrtijedy, kteří je
pronásledovali. Naštěstí získali drobnou výhodu, když smrtijedi poznali
Hope a nevěřícně se na ni zahleděli.

„Rychle,“ křikla Hope na své společníky. „Každou chvíli je tu Pán Zla,“
vykřikla, když zahlédla, jak jeden ze smrtijedů zamířil hůlku na své
předloktí.
„Super, bude mejdan,“ sykla Becky a vyhnula se kletbě. Poté se ohlédla na
Severuse. Alexander měl v jednu chvíli co dělat, aby neupadl a Samuel se
podíval na Rebeccu. Kdyby ji neznal, asi by si myslel něco nelichotivého
o jejím zdravém rozumu.
Rebecca zachytila jeho pohled. „Já ale neřekla, že se chci zdržovat na
dezert,“ zavolala na něj a jako první se dostala k připravenému
přenášedlu.

Ostatní ji brzy dohonili a ve chvíli, kdy se chystali přenášedla dotknout
a přemístit se, ozval se vzteklý řev. Hope poznala hlas svého Pána,
stejně jako sebou trhl Severus. Na nic nečekala, otočila se k němu,
pozvedla hůlku a velmi nenávistným, chladným nepříčetným hlasem zvolala.
„Avada Kedavra!“

Voldemort nestihl zareagovat a kletba ho srazila k zemi.
Alexander se Samuelem sebou trhli při vyslovení smrtící kletby. Sice už
ji Hope použila předtím na další smrtijedy, ale v tónu jejího hlasu byla
tentokrát neuvěřitelná nenávist.
„Hope,“ uslyšela volání svého jména a pak ji za ruku chytil Alexander.
Voldemort se na zemi pohnul. Kletba nebyla očividně účinná.
Becky údivem otevřela ústa. „Ten chlap je snad... kouzelník! On to
přežil,“ vykřikla.

Hope se rozbrečela. Selhala. Po těch všech vyčerpávajících událostech a
strachu o Ally již neměla dost sil a kletbu nezvládla. Zabití smrtijedů
po cestě ji připravilo o zbytek sil, co měla a nyní, když bylo potřeba,
aby se jí kletba zdařila, nedokázala to. S těmito výčitkami ztratila
vědomí.

„Hope,“ zavolal její jméno Alexander a zachytil ji. Přitočil se k němu i
Samuel a pomohl mu s dívkou. V další moment skupinka, ke vzteku
Voldemorta, zmizela.