Profesorka v Bradavicích… Poté, co jsem všechna pro a proti, která mě jen napadla, probrala třikrát tam a zpátky, sepsala si je na papír, zkusila nad nimi meditovat… prostě po několika užitečně strávených hodinách jsem naznala, že k tak závažnému rozhodnutí budu potřebovat slyšet další názory. A vyrazila jsem za jejich sběrem… …………………….. Na brášku jsem na Základně narazila bez problémů. A dokonce s ním byla i celkem rozumná řeč. "Láká tě to, viď. I když je to slušná šílenost." "Šílenosti já prostě neodolám..." uculila jsem se na něho. "Ale vážně, co si o tom myslíš?" "Jseš si jistá, že se ptáš toho pravého? Nechceš to probrat spíš s Káčou? Vždyť víš, že mám na Dumbledora alergii. Vlastně možná na kouzla tak nějak celkově..." "Právě proto mě zajímá Tvůj názor. Protože si dokážeš udržet potřebný odstup a nadhled. Katka je v tomhle ještě větší cvok než já, ta by do toho šla okamžitě." Honza se na chvíli zamyslel. Byla jsem vážně zvědavá... "Víš... ještě před pár měsíci bych Ti řekl, že jsi se nejspíš definitivně zbláznila, když o tom třeba jen uvažuješ. Že jsi tu nabídku měla hodit tomu senilnímu vševědovi na hlavu a jasně říct, že nemáš zájem mu dělat šaška. Že..." "A dnes mi řekneš co?" mírně jsem ho přerušila, protože se začal poněkud příliš rozohňovat. "Že mi kazíš proslov..." zašklebil se. "Nedávno jsem se byl podívat za Lucčiným týmem na Saharu. Postupují pomalu, ale už dnes se zdá nepochybné, že Voldemort bere svoji přípravu na ovládnutí světa hodně zodpovědně. A že má skutečně zájem na ovládnutí celého světa. Stojí o to tolik, že je dokonce ochoten přemoci svůj odpor k mudlům a využít jejich znalosti a zkušenosti.“ Tohle slyšet zrovna od Honzy bylo vážně zvláštní… Ale snažila jsem se své zneklidnění potlačit a jednoduše jsem se zeptala: "Z čehož dovozuješ? "Že ta válka může trvat hodně dlouho. A že bychom se asi neměli tvářit, že se nás netýká..." připustil bráška. "Neboli připravit další bojovníky se jeví jako rozumný nápad." "Hmmm." "Copak? Myslel jsem, že budeš rád, když Ti schválím Tvoje předběžné rozhodnutí..." "Pleteš se... Já zatím nejsem rozhodnutá ani předběžně. Kromě toho, že mě to iracionálně láká jako výzva je tu pochopitelně i ten argument, který jsi zmínil. Jenže na druhou stranu... Děsí mě to, víš. Pokud to místo vezmu, dávám tím najevo přesně to, že nevěřím v brzkou porážku Voldemorta. Že budeme potřebovat pomoc ještě nedospělých kouzelníků. To není příjemná vyhlídka..." "Zrovna Ty přece nebudeš házet flintu do žita a strkat hlavu do písku, sestřičko," usmál se na mě povzbudivě Honza. "Když myslíš... Takže Tvoje doporučení je tu nabídku přijmout?" "Asi jo..." "I s tím rizikem, že Dumbledore je starý pletichář a těžko vyloučit, že v tom je nějaký háček?" "Určitě bude mít radost, že Tě má na očích. Ale řekl bych, že si najdeš skulinky, jak se z jeho dozoru vyvléknout..." „Pokusím se Tvé očekávání nezklamat,“ ušklíbla jsem se. „Teda jestli to doopravdy vezmu. Asi si ještě vyposlechnu pár dalších názorů…“ …………………. Už bylo po zkouškách, takže jsem si mohla s Hermionou promluvit bez obav z jejích nervových záchvatů. Odtrhla jsem ji od jejích přátel a šly jsme se projít kolem jezera, daleko od zvědavých uší. "Chtěla bych se Tě zeptat na názor. Dumbledore mi nabídl, že bych tu mohla od příštího roku učit jakýsi výběrový předmět." "No nekecej! To by bylo super," přerušila mě nadšeně Hermiona. "Ještě jsem ani neřekla, v čem by to spočívalo," podotkla jsem s úsměvem. "Myslela jsem... věci užitečné pro boj s Voldemortem, ne? Něco abychom nespoléhali jenom na kouzla. Řekla bych, že to by bylo vážně potřeba. Těžko se můžeme měřit s Voldemortem, většina z nás nemá dost zkušeností ani na souboj s jeho Smrtijedy. Ale nějaké mudlovské triky by je mohly překvapit a vyvést z konceptu." Hm, tak to byla blesková a jednoznačná reakce, pomyslela jsem si. Zároveň jsem v duchu Hermionu pochválila, jak jí to rychle a správně zapaluje. Nebyla bych to ale já, abych do toho nezačala vrtat. "Vážně si myslíš, že by to pro vás mohlo být zajímavé a užitečné?" zapochybovala jsem. "Že budete mít chuť se oprostit od mávání hůlkou a vzít na vědomí i jiné metody boje?" "Asi jak kdo," připustila. "Říkala jsi ale přece, že by to měl být výběrový předmět. Takže se tam nahlásí jen ti, které by to opravdu zajímalo." Chvíli jsem se bavila představou třídy o třech studentech. Hermiona, Harry a Ron by mě hádám nenechali ve štychu... Ale ne, tohle asi problém nebude. Tedy, nerada bych si moc fandila, ale předpokládám, že s ohledem na hojnou účast v DA bych měla dost zájemců i o svůj předmět. Spíš jsem věděla, že pokud tu nabídku přijmu, budu muset velmi delikátně vymyslet, jak některým potenciálním zájemcům v účasti zabránit. Rozhodně jsem se o své tajné triky nehodlala dělit se smrtijedí havětí... "Dani," ozvala se Hermiona, když jsem mlčela už dost dlouho. "A nevíš náhodou, kdo bude příští rok učit Obranu?" "Na to už ses mě jednou ptala," upozornila jsem ji. "No, řekněme že vím, komu to místo ředitel nabídl. Ale jestli dotyčný přijme, to ještě není jisté." "Sirius?" zeptala se okamžitě. "Přesně tak. Vzali jsme si oba čas na rozmyšlenou. Takže spoléhám, že to nikomu neprozradíš, ať se tady nešíří zbytečné fámy..." "Ani Harrymu a Ronovi to nesmím říct?" podívala se na mě smutně. "Těm samozřejmě jo. Harry to koneckonců bude vědět i od Siriuse." ………….. Už dlouho jsem si chtěla promluvit s Tomášem a teď jsem měla vhodnou záminku. Je to chlap, tudíž v něm je jistá porce ješitnosti a bude rád, že se ho ptám na názor. Bohužel jsem neměla zrovna moc času, takže jsem k "jeho" vesnici nemohla přijít pěšky přes hory a doly. Přistála jsem s nejmenším z našich letadel na jedné louce pár kilometrů od vesnice, nechala ho tam zaparkované a vydala jsem se za Tomášem. Bylo nádherně... Slunko svítilo, ale tady vysoko v horách byl vzduch čerstvý a příjemný. Nesekaná tráva mi sahala až k pasu a vlnila se kolem mě jako divoké moře. Na obloze kroužil orel a vyhlížel si kořist. Připadala jsem si jako v ráji. Svobodná a nespoutaná... Jako bych všechny běžné starosti nechala tam daleko pod sebou. Rozběhla jsem se loukou jako malá... V tom mě něco napadlo. Rozhlédla jsem se kolem, nikdo mě nepozoroval. A Sirius přece říkal, že nemám zanedbávat trénink... Za okamžik jsem už kroužila po nebi ve své zvěromágské podobě. Bylo to něco… něco úplně jiného, dívat se na svět takhle z výšky. Ještě pořád jsem si na ten pocit nezvykla a kdo ví, jestli vůbec někdy zvyknu. V každém případě byl dokonale osvobozující… Když jsem ale hluboko pod sebou zahlédla jako malinkatou tečku Tomáše, přinutila jsem se přistát, přeměnit a jít řešit běžné starosti. Poté co jsme se s Tomášem přivítali, zadíval se na mě malinko podezíravě. Jako kdyby přemýšlel, jaký podraz ode mě může čekat… „Neboj, nebudu Tě přemlouvat k návrat. Přišla jsem se s Tebou jen o něčem poradit.“ „Aha…“ zamumlal neurčitě. „Dumbledore mi nabídl místo profesorky. Měla bych ty děcka učit, jak přežít v boji. No, vlastně bych je nejspíš mohla učit cokoli, co bych považovala za potřebný…“ šla jsem rovnou k věci. „To je snad nějaký virus nebo co,“ pronesl Tomáš. „Cože?!?“ byla jsem zase jednou dokonale zmatená. „Virus víry v moji jasnozřivost a neomylnost… Proč si sakra všichni myslíte, že vám dokážu dobře poradit ve věci, o které nevím skoro nic?!? Nejdřív Jana se svým vztahem k Moonymu, kterého jsem viděl jednou v životě. Teď Ty s nabídkou práce od Dumbledora, kterého znám jen z doslechu. O aktuálním dění tam dole nemám už pár měsíců žádné zprávy a vůbec mi to nechybí.“ „Náhodou Janče jsi poradil výborně,“ upozornila jsem ho. „Když jsem s ní mluvila naposled, zářila jako sluníčko.“ „Super, tak to abych si otevřel poradnu…“ utrousil. „A můžu být v tom případě Tvůj první oficiální zákazník?“ „Tak mi aspoň pověz nějaký podrobnosti, co by ta Tvoje výuka měla zahrnovat. Jestli to teda víš…“ řekl rezignovaně. Odvykládala jsem mu, jak by všechno podle mě mělo probíhat. Zmínila jsem pochopitelně i to, že Sirius dostal podobnou nabídku. Když jsem domluvila, Tomáš vstal, nic neříkal a přecházel sem a tam jako lev v kleci. Po pár minutách si sedl na okraj skalního převisu a upřeně zíral do krajiny pod námi. Nabývala jsem dojmu, že z něj dnes už nic nevypadne… "Myslím si, že to je úžasná myšlenka." "Ale?" zkoumavě jsem se na Tomáše zahleděla, protože v kontrastu se svými slovy vypadal spíš zasmušile. "Cvičíš je pro boj. V boji se umírá..." řekl jednoduše. Tiše jsem na něj hleděla. Jen pár slovy dokázal vystihnout podstatu toho problému. To, co já jsem se ještě ani neodvážila zformulovat do slov... Ano, je důležité naučit ty děcka se bránit nebo dokonce útočit. Jenže potom jim těžko můžeme zakazovat se bojů účastnit. A až umřou... "Vyčítáš už si i tak dost věcí, princezno. Nezdá se mi rozumný Ti přidávat další břemeno." Potřásla jsem hlavou a stulila se mu do náruče. Dlouhou dobu jsme beze slova hleděli do údolí pod námi, které s přicházejícím soumrakem zvolna mizelo. Byl tu takový klid! Jenže to byla jen iluze. Tam dole zuřila válka. Bylo by tak snadné ji ignorovat, tvářit se, že se mě netýká. Stáhnout se do ústraní a doufat, že nás mine. Není snad ale mojí povinností udělat všechno proto, aby skončila? Aby konečně mohli všichni obyčejní lidé žít v pokoji? "Nemůžeš vyřešit problémy všech. Je zbytečné, aby ses ve snaze o to zničila," promluvil Tomáš, jako kdyby mi četl myšlenky. "Ale taky si nemůžu hrát na pštrosa..." "Já vím, to bych Ti ani neradil... Důležitý je, pokud se rozhodneš tu nabídku přijmout, aby ses už dopředu připravila na to, že někteří z Tvých žáků v té válce zemřou." "Copak se dá na něco takovýho připravit?!?" vzdychla jsem zoufale. "Zemřou tak jako tak! Buď jako krysy zahnané do kouta, neschopné se bránit, nebo v boji," reagoval tvrdě. "Nezačínáš si tak trochu protiřečit?" pošťouchla jsem ho. "Neštvi!" vyprskl. "Víš moc dobře, jak to myslím. Souhlasím s tím, že se potřebují naučit bránit a že Ty jsi k tomu nejvhodnější. Ale nelíbí se mi, že Ti tak přibude další starost. Navíc budeš mít pocit, že zanedbáváš Malou radu, že ostatní nasazují krky v různých akcích, zatímco Ty si dřepíš v bezpečí v Bradavicích a bavíš se pletichařením proti Dumbledorovi. Budeš potřebovat spoustu duševních sil, abys tohle zvládla a nezhroutila se z toho…" „Takže Tvoje doporučení je?“ „Aby sis hodila korunou…“ Odmlčel se a já ho bedlivě sledovala. Vypadal ztracený v myšlenkách, jako když nevnímá nic kolem sebe. „Víš, něco se mi na tom nelíbí,“ pokračoval váhavě. „Cítím v tom průšvih. Existuje spousta logických argumentů pro i proti, ale nad tím vším… já nevím. Asi už šílím z té izolace tady. Hádám správně, že všichni ostatní, se kterými ses radila, Ti doporučili to přijmout?“ „Víceméně. Ale ještě pořád nejsem rozhodnutá.“ „Nechtěl bych, abys to zabalila kvůli mně a mým iracionálním obavám… Ale v každém případě Ti slibuju, že budu stát za Tebou, ať se rozhodneš jakkoli. Brzo už se asi vrátím zpátky tam dolů. Můj úkol tady už je skoro u konce. Dám na Tebe pozor, princezno.“ Další odmlka. Okolo už panuje hluboká tma a v mém srdci se znovu zvolna rozprostírá klid. Chci si ten okamžik zapamatovat. Klid vyplývající z uvědomění, nikoli z nevědomí. Vím, že nás čeká těžký boj. Vím, že mnoho z nás se jeho konce zřejmě nedočká. Ale taky vím, že stojí za to bojovat a žít. Pro přátelství. Pro naději... "Děkuju, Tome," řeknu měkce a pohladím ho po tváři. …………………. "Severusi?" opatrně jsem nakoukla do jeho soukromých komnat, připravena se dát kdykoli na taktický ústup. "Proč se tu pro Merlina plížíš jak nějaký zločinec?" Byl oblečený a sám. A ve své obvyklé náladě... "Klepala jsem na dveře kabinetu, ale..." "No fajn, tak jsi mě našla. Co chceš?" zavrčel. "Sklenku vína a židli?" navrhla jsem. Složil se do křesla a mávnutím mi pokynul na místo naproti němu. Lahev jeho oblíbeného vína se objevila vzápětí. "Vypadáš unaveně," podotkla jsem mírně. "Spousta studentů," vyplivl to slovo jako tu nejsprostší nadávku, "je na obranu ještě daleko tupější než na lektvary. Nikdy bych nevěřil, že je něco podobného možné. Skoro celou noc jsem likvidoval tu spoušť, co natropili včera při praktickém cvičení..." Takhle krásnou nahrávku na smeč jsem nemohla nevyužít. "Třeba příští rok dostanou nějakého učitele, který vydrží celý rok a navíc je něco naučí, abys to nemusel zachraňovat Ty..." A pak jsem mu hezky rychle odvykládala, jakou nabídku učinil Dumbledore Siriusovi a mně. "Zešílel," shrnul svůj názor do jednoho výstižného slova. Byly chvíle, kdy mi ta jeho málomluvnost lezla neuvěřitelným způsobem na nervy... "Myslíš, že to nebude fungovat?" sondovala jsem opatrně. "Chceš říct, že o tom uvažuješ?" odpověděl otázkou. "Jo... Docela vážně. A zajímalo by mě, co si o tom myslíš Ty. Pokud možno, kdybys to mohl rozvést do více než jedné věty holé..." Tak trochu jsem čekala, že po mně něco hodí. Minimálně znechucený pohled... Místo toho se ale zodpovědně zamyslel. "Překvapila jsi mě," přiznal nakonec. "Nečekal bych, že budeš ochotná se vzdát své nezávislosti." "Něco mi uniká?" zatvářila jsem se zmateně. "Bradavice jsou snad škola a ne vězení..." "Dobře víš, jak to myslím. Albus už pěkně dlouho dělá všechno možné, aby Ti viděl líp do karet. Zatím jsi odolávala. Není mi jasné, co má znamenat ta náhlá změna." "Třeba doufám, že naopak nahlédnu do karet já jemu..." nadhodila jsem. "Jo, to mě napadlo. Proto to nechápu i z jeho strany." Ušklíbla jsem se a labužnicky se napila vína. Severus vypadal vážně zmateně, to se hned tak nevidí. "Dobře, když odhlídneš od téhle šachové partie, kterou budeme zřejmě hrát s ředitelem, co si o tom myslíš z hlediska přínosu pro studenty?" "Užitečné to určitě bude, to je nesporné. Jenom si dej pozor, aby se Tvoje umění nakonec neobrátilo proti Tobě. Nikdy si nemůžeš být úplně jistá, zda se některý z Tvých studentů nepřidá na špatnou stranu." "Toho jsem si vědoma. Budu se snažit to riziko minimalizovat." "Pak Ti tedy přeji hodně štěstí." Severus se odmlčel a zdálo se, že považuje záležitost za uzavřenou. "Žádná další pro a proti mi nenabídneš?" nedala jsem mu pokoj. "S výjimkou svých čistě osobních pocitů... kde se mezi proti jednoznačně vyjímá představa, že budu Blacka vídat téměř každý den... ovšem na druhou stranu je tu pro v tom, že ty líné nevděčné zabedněné troly svým sadistickým stylem výuky pořádně zničíš... tedy kromě toho už mě nic dalšího nenapadá." Ach jo, už bych si mohla na jeho typický styl mluvy zvyknout... A ne se poprskat vínem, když s naprosto nečitelnou tváří a smrtelně vážným tónem pronáší tyhle perly. "No tak díky za názor," řekla jsem a poté se rozloučila. …………………….. Po týdnu na cestách jsem se vrátila do našeho londýnského domu. Sirius tam na mě už čekal. Dokonce připravil i večeři, no já se nestačím divit... Po jídle jsme se usadili na zahradu. Byl krásný letní večer, na Anglii poměrně netypicky teplý a suchý. Až teď mě napadlo, že post profesorky v Bradavicích bude mimo jiné znamenat i nutnost snášet celý rok roztomilé skotské počasí. Že bych si to ještě rozmyslela? "Tak co, jak jsi se rozhodl?" zeptala jsem se svého přítele. Domluvili jsme se, že se opravdu nebudeme navzájem ovlivňovat a každý se rozhodneme podle sebe, jak budeme považovat za nejlepší. Zatímco já jsem se radila s Hermionou, Severusem, bráškou a Tomem, Sirius navštívil Moonyho, hodil řeč s Harrym a mám podezření, že se zastavil i u Severuse... Takže jsem byla zvědavá, k jakému závěru dospěl. "No... pokusím se napodobit Moonyho a přežít ten rok na prokletém místě bez úhony," zakřenil se. "Takže bereš, to je fajn," oddechla jsem si. "Třeba se Ti podaří tu kletbu zlomit..." "Tak velké ambice nemám. Cílem je přežít... A co Ty?" "Já mám jako cíl, aby přežili všichni moji studenti v kurzu přežití..." "Na to si připijem, co říkáš? Měl jsem trochu strach, že Ti to Honza rozmluví..." "Taky mě překvapil. Nakonec byl ale výrazně víc proti Tomáš," pronesla jsem zamyšleně. Popravdě, dělalo mi to docela starosti. U Toma vždycky fungoval jakýsi šestý smysl, cit na možné průšvihy. Nezbývalo mi než doufat, že tentokrát se plete. Koneckonců neřekl nic jednoznačného, uklidňovala jsem se. "Harry se ptal, jestli bude muset o prázdninách zase tvrdnout u Dursleyových," vybafnul na mě Sirius, s dalším tématem a vytrhl mě tak z hlubokého zamyšlení. "A co s tím mám společného já?" usmála jsem se sladce. "Víš, že jsi občas na zabití?" povzdechl si. "Můžeš ho ubytovat na Grimmauldově náměstí nebo pro mě za mě třeba na Základně, já s tím nemám sebemenší problém. Jen bys to asi měl probrat s Dumbledorem..." "Minulý rok jsme mu ale přece říkali, že v Kvikálkově je to pro něj nejbezpečnější. Myslel jsem..." "Jenže minulý rok jsem měla chuť ho přetrhnout za to, co vyváděl pro Turnaji tří škol." "Zatímco teď?" "No, možná začíná dostávat trochu rozum...Takže bych ho k jeho milovaným a velmi milým příbuzným nenutila." "Myslíš, že s tím bude mít Dumbledore problém?" "Podívej, jak mám odhadovat reakci člověka, který si dobrovolně nasadí do sboru nás dva?" podotkla jsem se svatouškovským výrazem. "No dobře, půjdu se ho zeptat," řekl Sirius, když se dosmál. "To udělej. A promluv si i s Harrym. Aby si pod pojmem ´nemusíš k Dursleyovým´nepředstavoval ´budeme se Ti starat o zábavu celé dva měsíce´. „Jasný… Vlastně bychom to Dumbledorovi mohli přednést, když mu půjdeme oznámit, že přijímáme jeho nabídku, ne?“ „Myslíš, že tak bude naladěn do smířlivosti?“ „Doufám…“ ……………………. Dumledore na nás shlížel tím svým vlídným pohledem, ze kterýho bych občas málem vylítla z kůže... No jo, co už, tak mu prostě uděláme radost. "Bereme to," prohlásil jednoduše Sirius, když jsme předtím zdvořile odmítli pistáciové perníčky. "Výborně, chlapče!" zamnul si spokojeně ruce. "Ale mám nějaké podmínky," upozornila jsem ho. "Nemůžu si dovolit nechat Malou radu úplně na vedlejší koleji. Potřebovala bych zorganizovat svoje vyučování třeba od pondělí do středy nebo tak nějak na tři dny za sebou, abych na zbytek případně mohla zmizet, kdyby to bylo potřeba. Pokud bude klid, jsem samozřejmě připravená plnit si své povinnosti v dohledu nad studenty, ale..." "Samozřejmě, chápu," přerušil mě můj budoucí zaměstnavatel. "To by neměl být problém. Předpokládám, že byste s každou skupinou měla dvě dvouhodinovky týdně. Takže jde v podstatě o šest hodin. Nebo myslíte, že bude třeba ročníky rozdělit do dvou skupin?" "Uvidíme, kolik studentů se nahlásí. Ale minimálně ze začátku myslím, že jedna skupina bude vyhovovat." "Takže to bude asi prozatím vše. Jsem rád, že jste moji nabídku přijali. Určitě bude vaše výuka přínosem." "Ehm, no, vynasnažíme se," vykoktal Sirius. "Poslední týden prázdnin byste měli být už na hradě, budeme mimo jiné dávat dohromady právě rozvrhy pro jednotlivé ročníky. "Dobře, budeme s tím počítat," odkývala jsem to. "Pane řediteli, ještě jsem se chtěl zeptat... No, jde o Harryho. Nerad bych ho viděl se přes prázdniny trápit u Dursleyů." "Postaráme se, aby byl v bezpečí," podpořila jsem svého přítele, kterým se pod zkoumavým Dumbledorovým pohledem začal jakoby zmenšovat... "Dobře, beru vás za slovo. Ale Harry by se v Kvikálkově měl aspoň zastavit a oznámit to svým příbuzným." "Zařídíme," ušklíbl se Sirius, kterému nějak rychle otrnulo. Asi už si představoval, jak ty milé lidi malinko vyděsí... AN: Ehm... já vím, tuhle kapitolu jsem slibovala už někdy kolem Vánoc. Takže teď už opravdu radši nic slibovat nebudu. Naopak, obávám se, že nejbližší dva měsíce toho tady moc nepřibude, mám před sebou dost hektické období. Ale pokud se z něj nezblázním, zhruba od půlky března bych s tím příběhem mohla konečně pořádně pohnout:-)