Byl chladný podvečer. Vítr si pohrával se zbytky listí, které zůstaly na
stromech. Osamělá vila Gwynethových stála majestátně ve středu ulice a
ozařovala kolemjdoucí svou krásou, přestože byla již několik generací
stará.

Zazvonil telefon.
„Haló? Tady Elisabeth.“
„Já vím, Elis, něco bych potřeboval.“
„Peter? Jsi to ty? co ode mě vůbec chceš? Hm?“
Na pár sekund bylo ticho.
„Nechci o tom mluvit po telefonu, nemohla bys dnes přijít v půl desaté na
roh Colinsové?“
„Co mi zbývá? Ještě ti dlužím službu za ten ukradený Velvet..“
Ozvalo se cinknutí. Zavěsil.
Je ale dobrý nápad tam jít? Peter byl dobrý člověk, ale už je to tak
dávno co zmizel.... co by tak najednou ode mě mohl chtít?
Jmenuji se Elisabeth Gwynethová, dcera Edwina Gwyneta, který se bohužel
stal mojí první obětí.... Narodila jsem se roku 1846 v Londýně, kde jsem
žila až do roku 1865, kde jsem byla napadena a následně přeměněna upírem.
Minulost nechme minulostí, důležitější je součastnost.
Vyšla jsem do chladné noci. Roh Colinsovy ulice byl opravdu „za rohem“,
takže jsem na smluvené místo dorazila za pár minut.
„No tak je to pravda, stále krásná, stále stejná Elisabeth!“ Peter ke mně
natáhl ruku. Prudce jsem se otočila.
„Nevěřím vlastním očím, je to opravdu Peter? Ten Peter, schopný všeho, co
mu jen jeho lidské tělo dovolovalo!“ zašklebila jsem se.
„Ale no tak Elis, je to už tak dávno. Co kdybychom přešli k tomu, kvůli
čemu jsme sem přišli?“
„Jasně. Ovšem nikoho nebudu zabíjet nebo dělat další ohavnosti“ Pohlédla
jsem mu do očí.
Měl je zašedlé, ne obvykle jasné. Zatvářil se nešťastně.
„Zabíjení nebude nutné. Potřebuji od tebe jinou službu, a budu plně
respektovat to, že na to nepřistoupíš. Ale chci abys věděla, že nemám již
žádnou jinou možnost. Tohle je má poslední naděje, Elisabeth. Ty jsi má
poslední naděje!“
„No tak pověz!“ naléhala jsem.
„Elisabeth, já chci, abys mě přeměnila.“
Zády mi projelo zamrazení.
„Cože? Zbláznil ses? To nepřipadá v úvahu.“
„Elis, prosím, je to složité. Jsem už starej, nemocnej chlap, ale mám
poslání. Když umřu, bude se to tu hemžit zločinci. Jako upír bych tu mohl
být pár let navíc. Pak bych se vypařil a už bys o mě nikdy neslyšela.“
povzdechl si.
„I když to myslíš dobře Petere, je to složitější než si myslíš. Ty snad
toužíš po tom, stát se zrůdou toužící po lidské krvi? Zvládnout tu touhu
po krvi trvá desítky let. Snad si vzpomínáš na mé vyprávění...“
„Vím, ale jsem ochotný to podstoupit. Elis, jsi má poslední naděje.
Vážně.“
„Dobře tedy. Ale ještě ne. Musím si to promyslet.“ Otočila jsem se na
patě a nechala ho tam, v té tmavé uličce.
Až doma jsem si uvědomila, na co jsem přistoupila. Věděla jsem, že má
Peter dobré úmysly, ale stačí to k tomu, abych z něj udělala nestvůru,
žijící století či dokonce věčnost? Má minulost mě dost přesvědčovala o
tom, že bych to dělat neměla. Ale já to CHCI udělat. A taky že to udělám.
Udělám dobrovolně nestvůru z dobromyslného člověka, alespoň tak, jak si
ho pamatuji. Ten den, co proklínám já, totiž den, když jsem byla
přeměněna, bude proklínat i on. Možná mě bude chtít zabít, až zjistí,
jaké to je – být upírem, jako jsem já chtěla zabít člověka, který mi to
udělal.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Než jsem došla otevřít, vřítila se do
pokoje Lusy, má dávná přítelkyně, o které zajisté ještě uslyšíte.
„Co se děje Lusy?“ nepříčetně sem se na ní podívala. Pokrčila rameny a
nesměle podotkla: „Já jen, že se vrátil Jake, nic víc. A prý tě chce
vidět.“
Jake je můj.. jak jen to říct.. přítel?
„Co? Teda ten dnešek je plný překvapení. Co chce?“
„Na to se ho musíš zeptat sama. Už se byl ptát „U černých růží“, jestli
tu vůbec ještě žiješ, nejspíš si nebyla doma když tě tu hledal.“
„Byla jsem s Peterem. Kdyby se tě na něco ptal tak..“
„Samozřejmě mu nic neřeknu. Ale myslím, že ani nebudu mít tu čest se s
ním setkat.“ přerušila mě.
Náhle vstala a odešla ze salonku.