41. kapitola – Nebelvírské záblesky Uběhl už měsíc od doby, kdy se konal Nebelvírův proces na Ministerstvu kouzel, během něhož se Harry stával více a více nervóznějším, neboť očekával Voldemortovu reakci, která však stále nepřicházela, a tak čím dál tím více pil jeho víno, aby se tak alespoň trochu uklidnil, ale bohužel to nezabíralo a místo toho na něm začal být závislý. Každý večer si musel odpykávat svůj trest s Jamesem, jenž si ho permanentně zkoumavě prohlížel, snažíce se zahlédnout nějakou, byť i malou, změnu v jeho chování, zapříčiněnou jeho nebelvírským podvědomím, ale žádnou nezaznamenal, protože mladý Zmijozel konečně kontroloval v jeho přítomnosti své emoce. Ginny byla velmi rozhořčena tím, jak se Harry během procesu zachoval a taktéž tím, že se jenom posměšně ušklíbl, když mu oznámila, že ji profesorka McGonagallová chodí každou noc kontrolovat, jestli skutečně spí ve svém pokoji v nebelvírské věži, jak ji bylo nařízeno, a tak se mu i z těchto důvodu začala postupně vyhýbat. V Denním věstci vyšlo spoustu článků pojednávajících o obrovském nebezpečí, jenž vyvolává samotná Harryho existence, díky čemuž se kouzelnické společenství stalo velmi vyděšeným a požadovalo jeho okamžité uvěznění, což ale Brumbál s Jamesem nechtěli dovolit, a tak museli alespoň přistoupit na Popletalovu podmínku, že ministerští bystrozoři budou přítomni v Bradavicích, za účelem zajištění případné ochrany studentů. * Nepříčetný Voldemort stál nad Luciusem Malfoyem, jenž se pod kletbou Cruciatus bolestně svíjel na zemi, a mířil na něj hůlkou. „Jsi naprosto neschopný! Stačilo tak trochu a měl bych Nebelvíra ve svých rukou! Měl jsi k sakru počítat s tím, že můj syn nebude jen tak sedět a dívat se na to, jak mu kazíš jeho plány, ale že zareaguje! To jsi Smrtijed?“ vykřikl urážlivě, „a aby toho nebylo málo, ještě jsi ho k tomu i vyprovokoval! Uvědom si, že on není žádný druhořadný čaroděj, ale Zmijozel! A to velmi mocný Zmijozel! Možná mocnější než kdy Salazar mohl být!“ připustil, „na druhou stranu,“ ušklíbl se spokojeně, „aspoň všem ukázal, že proti němu nemají žádnou šanci! Veřejnost se ho teď bude neuvěřitelně bát, a kdyby nebyl v Bradavicích, věřím, že i přes tento strach by na něj pořádaly hony,“ odfrkl si posměšně, „Nebelvír s Brumbálem ho tam chrání, ale spíš by se měli oni chránit před ním, zvláště Nebelvír,“ odmlčel se na chvíli, „protože až ho přestane bavit ho sledovat, zabije ho,“ zasmál se krutě. „Konečně,“ vydechl Harry a otevřel oči. Konečně se mi zdálo o otci! I když se toto stalo už dávno, je to pokrok. Posadil se a promnul si spánky. Merline, proč skoro každou noc jsem přinucen vzpomínat na svou nebelvírskou minulost? To nestačí, že mi Nebelvír otravuje život ve dne, musí mi lézt k sakru i do snů? Odfrkl si otráveně a vstal. Přešel do koupelny, kde se na sebe na chvíli zadíval do zrcadla. Časy, kdy jsem býval věrná kopie Jamese Pottera, jsou pryč! Ušklíbl se potěšeně a zajel si rukou do svých černočerných vlasů s oranžovými a bílými proužky, jenž mu elegantně spadaly na ramena. Poté se mu jeho plamínky v očích vražedně rozvlnily, když si vzpomněl na Voldemorta. Nedovolím, abys mi překazil mé plány, otče! Ať už se mě chystáš jakkoli potrestat, já to ustojím! Podíval se naštvaně na Zmijozelův náramek, který mu neustále posměšně připomínal, že i když je od Pána zla nyní velmi daleko, stále ho může ovládat. Stále mě může omezovat! Zatnul dlaně v pěst. Tak velmi se těším, až otce i Nebelvíra zabiji! Už totiž nebude nikdo, kdo by mě chtěl zotročit ve svůj prospěch! Už nebudu nikoho loutkou v této válce! „Už nikdy!“ pronesl rozhodně, „budu Pánem! budu Pánem všeho zla!“ zasmál se mrazivě, poté vytáhl Zmijozelovu dýku a říznul se s ní do dlaně, „tak přísahám!“ prohlásil a sevřel poraněnou dlaň v pěst, až z ní vyteklo pár kapek krve. Po chvíli si ránu zacelil a omyl si obličej studenou vodou. Raději se půjdu projít, neboť by se mi stejně zdály ty pitomé nebelvírské sny, což je pro mě naprostá ztráta času! Pomyslel si a převlékl se. Život je krutý! Salazarovi dík! Probleskly mu hlavou jeho vlastní slova, jenž v něm najednou vyvolaly vlnu zvláštního smutku. * „No, to se mi snad zdá!“ vyhrkl nevěřícně James, hledíce na Pobertův plánek, „je hluboká noc a on si jen tak vykračuje po chodbách, ignorujíce fakt, že kolem je plno bystrozorů!“ rozčiloval se. Rychle vstal, oblékl si hábit a opustil své komnaty, s cílem přizabít Harryho. „Kam jdete, profesore?“ zastavil ho jeden z bystrozorů po pár minutách. „Projít se,“ odsekl netrpělivě, „to snad mohu, ne?“ „Ale samozřejmě,“ přikývl. „To jsem tedy rád,“ poznamenal rozladěně a šel dále. Jestli ho chytnou, bude mít ještě více problémů než doposud má! Ve vstupní síni se zastavil a znovu nahlédl do plánku. To jsem si mohl myslet, že míří právě tam! Pomyslel si a vydal se za ním. Pomalu otevřel dveře, potichu je za sebou zavřel a poté se zadíval na Harryho, stojícího u cimbuří Astronomické věže. Už otvíral ústa, že mu vyčiní, ale mladík ho předběhl. „Všiml sis, Nebelvíre, jak jsou Bradavice v noci nádherné?“ zeptal se ho poklidným hlasem, „jako by se krutost okolního světa na nich nijak nepodepsala,“ odmlčel se na chvíli, „a přitom právě tady sídlí kořeny zmijozelského zla,“ zašeptal, dívaje se na hvězdy. „Harry-“ „Pokud si dobře pamatuji, slíbil si mi, že mě už nebudeš oslovovat tímto jménem,“ podotkl chladně, „špiníš tím památku svého nebelvírského syna.“ „Ale můj nebelvírský syn není mrtvý,“ namítl, zaskočen jeho chováním, „stále v tobě žije.“ „Tvá naděje je až obdivuhodná,“ zasmál se. „To není jenom naděje, jsem si tím jistý,“ řekl pevně, čímž si zasloužil, že se na něj Harry poprvé otočil a přešel k němu. „Myslíš, Nebelvíre, že kdyby žil, dovolil by, aby se to, co se děje nyní, skutečně dělo?“ zasyčel mrazivě, „myslíš, že by dopustil, aby se ubližovalo jeho milovaným? Myslíš, že by zabil Moodyho jenom kvůli tomu, že mu lezl na nervy? Myslíš, že kdyby žil,“ nadechl se, „nenáviděl by tě z celé své duše, tak jako já? Tak mi odpověz!“ procedil skrz zuby. „Nezáleží mi na tom, co tvrdíš, Wille,“ odporoval mu, „důležité jsou tvé činy! Dobře jsem si totiž všiml, že ti na mém životu velmi záleží, i když si to ty určitě vykládáš jinak!“ ušklíbl se, tak necharakteristicky pro Nebelvíry, „stejně jako pár dalších věcí! Řekni mi, proč se stále potají scházíš s Hermionou a Ronem? A taky, proč jsi uzdravil Moonyho, i přesto, že jsi věděl, že tímto prozradíš svou schopnost?“ dorážel na něj, „to by přece žádný čistokrevný Zmijozel neudělal! Takže mi nemáš, co vyvracet, že Nebelvír v tobě už nežije!“ usmál se vítězně, „Voldemort tě možná předávkoval zmijozelstvím a vytvořil tak z tebe dokonalého Zmijozela, ale jak se zdá, chybička se někde vloudila!“ podotkl posměšně. Tak přece ho nebelvírské podvědomí ovlivňuje! Pomyslel si šťastně. „Jsi k politování, Nebelvíre!“ ušklíbl se pohrdavě, „nesaháš mi ani po kotníky!“ prohlásil, „víš, co? Vrať se raději do svých komnat, Mortimerová na tebe určitě už nedočkavě čeká!“ doporučil mu. „Jak to víš?“ zeptal se podezřívavě. „Mám přece tvoji mapu,“ odpověděl s nebezpečným úšklebkem. „Chceš říci její kopii!“ zavrčel naštvaně. „No, a? Slouží mi stejně dobře!“ vysmíval se mu, „ale pověz mi, jak dlouho už to spolu táhnete?“ zeptal se se zájmem. „Do toho ti nic není!“ zavrhl to. „To tedy je!“ protiřečil mu, „stejně jako se ty pleteš do mého vztahu s Deméter, budu se i já plést do toho tvého!“ „Tak to tedy nebude možné, neboť ty už žádný vztah s Ginny nemáš!“ vmetl mu do tváře s úsměvem, „jak tebe, tak i ji, jsem totiž tento měsíc už několikrát viděl s někým jiným!“ „Znáš výraz volný vztah?“ ušklíbl se provokativně. „Samozřejmě,“ zatvářil se znechuceně, „aspoň je všem jasné, že ty něco jako lásku necítíš, když ti nevadí, že se tvoje takzvaná snoubenka tahá s jinými!“ „To jsem rád,“ usmál se nebezpečně, „a co ty? Jsi zamilovaný?“ zašklebil se. „Už jsem ti jednou řekl, že-“ „Ne, počkat!“ skočil mu od řeči, „tohle mě vlastně nezajímá! Prozraď mi raději, jestli chceš mít ještě nějaké potomky! Protože pokud ano, počítej s tím, že je všechny zabiji!“ pronesl bez rozmyslu Harry. K sakru! To jsem nechtěl říct! Uvědomil si vzápětí. Hned poté mu dal rozzuřený James pořádnou facku. „To jsi neměl dělat!“ vyštěkl s vražedným úsměvem a mávl prudce rukou, čímž Jamese odhodil na druhou stranu věže. Poté na něj vyslal pár ohnivých koulí, které se však rozprskly o nebelvírský štít. „Vidím, že máš v sobě spoustu nevybité energie!“ vykřikl, bránice se dalšímu přívalu. „To víš, už dlouho jsem nikoho nezabil!“ zasmál se nebezpečně a přemístil se. Objevil se přímo za Nebelvírovými zády, ale muž to čekal, chytil ho a praštil jím o zem. „Spíše je to tím, že už si dlouho nedostal od nikoho výprask!“ sdělil mu, snažíce se ho udržet pod sebou, a vytáhl si hůlku. „To snad nemyslíš vážně!“ hlesl. „A co mám s tebou jiného dělat?“ zeptal se rozladěně, „sám Voldemort mi jednou řekl, když jsem se tehdy vydával za Richarda, že nejlépe se Zmijozel zkrotí pořádně bolestivým trestem! A i když to nerad připouštím, zdá se, že měl pravdu!“ „Vždyť ty sám jsi před chvílí říkal, že ve mně ještě žije Nebelvír! Tomu přece nechceš ublížit, ne?“ snažil se získat trochu času. „To, ano,“ přikývl zamyšleně. Harry rychle využil jeho chvilkové nepozornosti, vytáhl ze svého hábitu dýku a zabodl mu ji hluboko do pravého ramene. James sykl bolestí a pustil ho. „Mě nikdo už nikdy nebude trestat!“ vykřikl hrdě, sedíce blízko něj, „můžeš si za to zranění sám!“ dodal škodolibě a poté se mu už čistá dýka znovu objevila v kapse. „Au!“ vykřikl profesor, tisknouce si krvácející rameno, „doufám, že jsi na sebe pyšný!“ okřikl ho naštvaně. „Byla to jenom sebeobrana! Mohl jsem tě zranit o mnoho více, kdybych chtěl!“ pousmál se nebezpečně, „vždyť tohle nic není!“ „Jak myslíš!“ naštval se a zamířil na něj hůlkou, „tak si to zkus sám!“ „Ty jsi se snad zbláznil!“ zakřičel bolestí, dotýkající se navlas stejné rány na stejném místě. „Říkal jsi přece, že to nic není!“ usmál se stejně škodolibě jako předtím Harry. „Nebelvíre, ty jsi naprostý-“ „Ehm, ehm,“ ozvalo se hlasité zakašlání. Oba dva se hned podívali ke dveřím, kde stál Albus Brumbál. „Vy taky nesmíte nikde chybět!“ poznamenal otráveně Harry. „Může mi jeden z vás laskavě vysvětlit, co to tady provádíte?“ zeptal se, ignorujíce Zmijozelovu poznámku. „Nic,“ odpověděli oba dva unisimo. Harry na to převrátil očima, zatímco James se pousmál. „Jamesi,“ podíval se na něj svým pronikavým pohledem. „Řediteli, jenom jsme si ujasňovali pár věci,“ mlžil. „To vidím,“ pokýval pochybovačně hlavou, „můžete vstát? Musíte totiž oba dva urychleně na ošetřovnu!“ „Tak to ani náhodou!“ nesouhlasil s tím Harry. „Pročpak?“ nechápal ho. „Protože jediný, kým se nechá ošetřit je Snape,“ vyprskl znechuceně James. „Och, ten tu ale není,“ informoval je, „je právě u Voldemorta. Takže ti nezbývá nic jiného než se vydat do schopných rukou madam Pomfreyové,“ usmál se Brumbál. Harry frustrovaně vydechl a postavil se. Jednou by se to Nebelvír stejně dozvěděl. Tak proč otálet? * „Posaďte se zatím tady na lůžka, než ji přivedu,“ přikázal jim Brumbál, jakmile dorazili na ošetřovnu. „Hej, Nebelvíre, jsi nějaký bledý!“ zvolal posměšně, uvelebujíce se na posteli. „Za to ty vypadáš jako by ses celý den opaloval!“ opáčil. „Odkdy víš, co je to ironie?“ rýpl si. „Merline,“ řekla Poppy zaskočeně a poté se hned přiřítila k Harrymu a začala ho svlékat. „Hej!“ okřikl ji nespokojeně, když mu sundala košili, odhalujíce přitom jeho záda. „Já ho zabiji! Jak si to mohl jenom dovolit!“ vybuchl poté James vzteky, nehledě na své zranění, „vždyť si tě ocejchoval jako nějaký dobytek! Jako bys mu patřil! Neměl na to žádné právo! Ty jsi měl mít nebelvírské a ne zmijozelské tetování! Za to ho-“ Harry se na něj znuděně díval, čekaje když už konečně skončí. „Jamesi, uklidni se!“ zarazil ho Brumbál, „s tím už stejně nic nenaděláš. Voldemort prostě jenom využil toho, že si v den Harryho sedmnáctin neobnovil jeho nebelvírské, a tak ho nahradil zmijozelským tetováním.“ Kdyby to bylo tak lehké! Pomyslel si mladík trpce. „Jak dlouho už ho máš?“ vypálil na něj. „Od té chvíle, co mi otec pomohl objevit můj oheň,“ zalhal mu. „A proč jsi mi to k sakru neřekl?“ „A proč bych jako měl?“ ušklíbl se chladně. „Protože jsem tvůj otec!“ „To tedy nejsi! „Už mě s tím štveš!“ prohlásil nasupeně, „vždy jsem jím byl a vždy budu! A to tvoje neustále tvrzení, že jím nejsem, je směšně!“ „Ty sám jsi směšný!“ vrátil mu to. „To by už stačilo!“ okřikl je ředitel, „jste jako malé děti!“ Oba dva se na sebe naposledy podívali a poté odvrátili pohled. „Hotovo,“ řekla unaveně ošetřovatelka po chvíli, „už jenom vypijte tento Dokrvující lektvar,“ podala jim každému jednu flaštičku, „a zůstanete tady do rána,“ dodala přísně. „Ten je ale odporný,“ řekl Harry zhnuseně a hodil sebou do peřin. „Ty neprotestuješ, že tady musíš zůstat?“ divil se James. „Nemá to cenu,“ zavrčel a zavřel oči. * „Jamesi, ty jsi se s ním vážně pobil?“ hlesla překvapeně Samantha. „Vyprovokoval mě,“ kývl na spícího Harryho. „Co tak hrozného řekl?“ „To bych raději neopakoval,“ pousmál se smutně, „nicméně, jsem alespoň zjistil, že o nás díky Pobertově plánku už ví.“ „A jak to přijal?“ zeptala se strachem. „No, spíše si myslím, že je mu to ve skutečnosti jedno, jestli spolu chodíme nebo ne, než aby mu na tom nějak zvlášť záleželo,“ připustil, „pro něj je důležité, jestli to může proti mně použít.“ „To je tak vypočítavé,“ pokývala hlavou. „To, ano,“ souhlasil s ní a pohladil ji po tváři. Sam se láskyplně usmála, nahnula se a něžně ho políbila. „Ach, ta láska,“ zasnil se ironicky, právě probuzený mladík. „A… Ahoj,“ pozdravila ho červenající se Sam. Harry se chladně rozesmál. „Mohl sis najít lepší,“ vyhlásil poté. „Zmlkni!“ vyštěkl, „nevšímej si ho,“ poradil jí. „A proč bych neměla?“ zeptala se tvrdohlavě, „co ti na mě vadí, Williame?“ položila mu otázku. „Skutečně to chceš vědět?“ ušklíbl se pohrdavě. „Jinak bych se tě přece neptala.“ „Tak zaprvé jsi z mudlovské rodiny,“ začal znechuceně, „což už je samo o sobě pro mě nepřijatelné. A za druhé se nikdy nemůžeš vyrovnat Nebelvírově první ženě, i kdyby ses snažila sebevíc, neboť ona byla prostě dokonalá,“ pousmál se, „nádherná mladá žena s nezaměnitelným melodickým hlasem, jímž okouzlila každého, kdo ji znal. v jejích očích se odrážely daleké irské pastviny a ve vlasech jí žhnulo tisíce malých plamínků. Většinou byla klidná a vyrovnaná, ale někdy se v ní rozpoutala hotová bouře, jenž dokázala pohltit vše zlé, co se kolem ní objevilo. Svého manžela milovala tak velmi, až jí to vyráželo dech. A pro svého černovlasého nezbedu, jak ráda říkala svému synovi, by obětovala klidně i svůj život, což se jí nakonec stalo osudným. Tak řekni, jak by ses takové ženě mohla vyrovnat?“ zašeptal procítěně poslední větu, vyhrabal se spěšně z peřin a zmizel z místnosti. Jamesovi se během jeho monologu nahrnuly do očí slzy a po jeho skončení zaraženě zíral do prázdna. Takže jemu se většinou zdálo o Lilly! Merline, jak krásně ji popsal! Bodlo ho u srdce. „Má pravdu,“ sklopila nešťastně hlavu Sam, „ona byla výjimečná, kdežto já-“ „Ale prosím tě!“ zavrhl to James, stáhl ji k sobě do postele a objal ji, „Sam, nemáš žádný důvod se podceňovat! Právě naopak!“ usmál se, „a já děkuji Merlinovi, že jsem takovou ženu jako jsi ty našel a že vůbec o mě stojí! A to, že nejsi jako Lilly? No, a co? Já tě mám rád takovou jaká jsi!“ řekl upřímně, dívaje se jí do pomněnkových očí. „Jamesi,“ vydechla s radostným úsměvem a políbila ho. * Zmatený Harry pospíchal bradavickou chodbou, míříce do své oblíbené nepoužívané učebny. Kde se to ve mně k sakru vzalo? Vždyť to bylo tak nebelvírské, až je mi z toho zle! Takové cituplné chvalozpěvy! Zhnuseně se zašklebil. Doufám aspoň, že jí to ublížilo! Zamračil se. Co se to se mnou děje? Co když- Zarazil se. Ne! Nebelvír nemohl mít pravdu! Žije ve mně jenom Harryho pomsta, ne on! Pomyslel si přesvědčeně. Ale pokud by ji měl tak- Zhrozeně se díval na zavřené dveře. Ne! To prostě není možné! Zlostně mávl rukou, díky čemuž je otevřel, ale hned poté se mu nevěřícně rozšířily oči. „Neruším?“ zeptal se pobaveně Harry a hned poté se trapnosti té situace zasmál. Polonahý Ron polekaně odskočil od Hermiony, stojící pouze ve spodním prádle, a otočil se ke vchodu. Oba, červení až za ušima, se rychle sháněli po svých šatech. „Wille, co tady děláš?“ vyhrkla, už oblečená, Hermiona. „Šel jsem se tady uklidnit,“ přiznal se po pravdě, „ale spíše mě zajímá, co jste tady dělali vy?“ rýpl si. „No, my… my,“ koktal Ron. „Tak dobře, zeptám se jinak,“ ušklíbl se, „jak dlouho už spolu chodíte?“ „Dva měsíce,“ odpověděl zdráhavě. „Aha,“ pousmál se, „tak mám odejít, abyste mohli pokračovat?“ navrhl jim. Ron vypadal, že chce říci ano, ale Hermiona ho zpražila pohledem, a tak zakroutil hlavou. „Proč jsi se potřeboval uklidnit?“ zeptala se Hermiona, snažíce se změnit téma. „Nechtěně jsem právě pěl chlavozpěvy na Nebelvírovu mrtvou ženu,“ informoval ji, rozhořčen sám sebou a poté jim vylíčil, co se událo mezi ním a Jamesem. Hermiona se na něj chvíli zamyšleně dívala. „Proč na mě tak zíráš?“ vyjel na ni. „Má pravdu,“ promluvila pomalu. „Cože?“ vykřikl se strachem Harry, „to snad nemyslíš vážně! Vždyť jsi mi tvrdila, že je ve mně jenom nebelvírské podvědomí!“ křičel po ní zlostně. „Uklidni se!“ napomenul ho Ron. „Zpočátku ano,“ začala Hermiona klidně, „ale poslední dobou jsem si všimla, že se na Zmijozela chováš poněkud atypicky, tedy podle mého úsudku. Když opominu to, co ti už řekl James, někdy se ti stává, že máš takové záblesky nebelvírství,“ oznámila mu, „stejně jako tomu bylo před chvílí. Nedokáži si přesně vysvětlit jak je to možné, ale myslím si, že je to kvůli těm tvým vzpomínkovým snům, o kterých si mi nedávno vyprávěl,“ pokývala hlavou, „kdy se objevily poprvé?“ „Já nevím,“ pokrčil nešťastně rameny, „vždycky se mi zdály podobné sny, ale ne tak často jako nyní.“ „V tom bude určitě nějaký háček,“ podotkla, „měli bychom navštívit knihovnu.“ „Ale co Nebelvírova kniha nemělo by být něco v ní?“ ozval se Ron. „Znám ji celou nazpaměť, ale o tomto v ní nebyla ani zmínka,“ usmála se na něj zářivě. „Tak dobře,“ souhlasil Harry, „po obědě?“ „Po obědě,“ potvrdila a poté na něj přísně pohlédla, „víš, jak jsem ti říkala, že si té tvé závislosti na tom zatraceném víně Snape určitě všimne?“ počkala, až přikývne, „tak už se stalo!“ „Ale ne,“ zaúpěl, „a co ostatní profesoři?“ „Ti zatím nic netuší,“ odpověděla, „dávej si prosím tě lepší pozor, ano?“ požádala ho. „No, jo,“ převrátil oči, zamyslel se a poté se mu objevila v ruce láhev, z níž se napil. „Jak vůbec chutná?“ zajímal se Ron. „Jako tekuté zlo,“ pronesl temně a nechal ji zmizet. „Viděl jsem Ginny s Deanem Thomasem,“ poznamenal po pár minutách. „S ním? To snad nemyslíš vážně!“ nebezpečně mu zaplály plamínky v očích. „Taky jsme se tomu s Hermi divili.“ „Musím si s ní okamžitě promluvit!“ rozhodl se, ale Hermiona jej zarazila. „Počkej raději než vychladneš,“ poradila mu, „už tak máš dost problémů, než aby sis přidával další.“ „Ale-“ „Pojď s námi na oběd!“ skočil mu do jeho protestu Ron, „určitě už musíš mít hlad, ne?“ „To, ano,“ připustil. „No, tak vidíš! Najíš se a bude ti lépe!“ prohlásil se spokojeným úsměvem. * Harry se přemístil přímo do Velké síně, zatímco Ron s Hermionou se do ní vydali po svých. „Och, já jsem vás nechtěl vylekat,“ pronesl nevinně, dívaje se na vytasené hůlky dvou bystrozorů, zatímco odolával bolesti linoucí z jizviček pod Zmojozelovým náramkem. Zmijozelský stůl poté propukl ve škodolibý smích. „Tak proč jsi se přemístil přímo doprostřed?“ vypálil na něj naštvaně starší bystrozor. „Pokud vím, nemáte žádné právo mi tykat!“ zasyčel chladně, „a objevit se mohu kdekoliv se mi zachce! Tohle je moje škola!“ poznamenal suverénně, otočil se a vydal se ke svému stolu, kde se posadil vedle Draca Malfoye. „Jak jsi to myslel, že jsou Bradavice tvoje škola?“ zeptal se hned vzápětí zvědavě Draco. „Jsem přece dědic dvou zakladatelů,“ zasmál se, „a jelikož už žádný havraspárský či mrzimorský neexistuje, mám tady na to vlastnická práva,“ dodal potěšeně. Díky ti Hermiono za tuto informaci! „A uplatníš je?“ vyptával se. „Kde bych potom dostudoval?“ opáčil se zdvihnutým obočím, „a teď mi na tom stejně nezáleží,“ zamumlal, podezřívavě pozorujíc Jamese. Proč mám najednou pocit, že víš něco, co já ne? Pomyslel si a upil ze své sklenice. „A hele, zrzaví šmejdové jsou tady,“ podotkl Blaise Zabini. Harry se podíval ke dveřím, odkud právě mířili ke svému stolu Ron s Hermionou, a pozvedl obočí. „To jsi jako myslel Weasleyho a Grangerovou?“ zeptal se chladně, aby si potvrdil svou domněnku. „Ano,“ přikývl, „to vznikne z jejich spojení!“ dořekl se smíchem. Harrymu zacukaly koutky, ale jinak to nekomentoval. Zmijozelští! „Podívejte, co má Brumbál na sobě!“ zvolala Pansy, „tahle škola vážně upadá.“ „Co se ti na něm nelíbí?“ zeptal se naoko nechápavě Draco, „vždyť ta citrónová mu skvěle ladí k očím!“ „A ty purpurové puntíky vyzdvihují jeho genialitu,“ přisadil si Harry. „Teď už mu chybí jenom červený nos a bude prostě neodolatelný!“ dodal Blaise, pochechtávaje se. „To máš pravdu!“ souhlasil s ním a mávl rukou. Hned poté se Velká síň otřásla hurónským smíchem zmijozelských. Ostatní studenti nepokrytě zírali na Brumbála, sundávající si umělý klaunovský nos. „Strhávám Zmijozelu sto bodů za pokus o zesměšnění ředitele a tobě, Harry,“ řekl schválně rozzuřený James, „uděluji další měsíc trestu!“ „Pro mě, za mě!“ ušklíbl se arogantně, znovu se napil a začal se věnovat svému jídlu, ignorujíce všechny ohromené pohledy. Když dojedl, vstal a přemístil se do svého pokoje. „Deméter,“ zasyčel hadím jazykem, po vypořádání se s jizvičkami. V místnosti se objevily plameny, ze který poté vystoupila Ginny. „Co si jako myslíš, že děláš?“ obořila se na něj rozezleně, „já nejsem žádná věc, aby sis mě k sobě takto přivolával!“ „Potřebuji s tebou mluvit,“ řekl mrazivě. „A o čem?“ vyhrkla netrpělivě. „Byl jsem informován, že sis zase začala s Deanem!“ zasyčel vražedně. „No, a co?“ usmála se provokativně, „ty taky chodíš s kým chceš!“ „V tomto případě je to ale jiné!“ vykřikl, „on byl tvůj bývalý přítel! A ještě navíc je to mudlovský šmejd!“ „Skutečně?“ ušklíbla se, „to jsem netušila!“ vysmívala se mu, „a co ti vlastně do toho je? Ty sám se přece přátelíš se šmejdkou a krvezrádcem!“ vmetla mu do tváře. „A ty s nimi zase spíš!“ opáčil, „takže kdo se tady více pokořuje?“ Ginny se chladně rozesmála. „Samozřejmě, že ty!“ vyštěkla poté pohrdavě, „už od té chvíle, co jsi se rozhodl, že se pomstíš svému otci! Tímto jsi totiž ponížil celý svůj rod! Pokud vím, žádný Zmijozel se nikdy neobrátil proti své krvi! A tak jsi dal za pravdu všem generacím Nebelvírů tvrdící, že Zmijozelové jsou pod jejich úroveň!“ křičela zhnuseně. Vzápětí ji Harry dal takovou facku, až bolestivě upadla na zem. „Teď mě pozorně poslouchej, zlato,“ zasyčel mrazivě a sklonil se k ní, „už velmi dlouho jsem si nechal líbit, jak mě neustále poučuješ a urážíš, ale od této chvíle se to změní! Jestli ještě jednou něco podobného uslyším, zbavím tě tvého statutu snoubenka budoucího Pána zla! Je ti to jasné?“ dorážel na ni. „Ano, pane,“ hlesla se vzdorem v očích. „Tak se mi to líbí,“ ušklíbl se vražedně a chtěl ji pomoci vstát, ale namísto toho, aby přijala jeho nabízenou ruku, stáhla ho k sobě dolů. „A pokud ty mě ještě jednou uhodíš,“ začala chladně, sedíce na něm, „věř mi, že ti udělám ze života peklo!“ prohlásila sebevědomě a vzápětí ho vášnivě políbila, rozepínaje mu přitom knoflíčky u košile. * „Už jsi něco našla?“ zeptal se Hermiony zvědavě Harry, jakmile ji spatřil, sedíce zahrabanou v jedné tlusté knize, a přisedl si k ní. „Bohužel ne,“ zamračila se, „ale je ještě spousta knih, jenž bychom měli prozkoumat. A to nepočítám Zakázané oddělení.“ „Kde je vůbec Ron?“ rozhlédl se po knihovně. „Šel poslat mamce dopis,“ pousmála se, „za chvíli tady bude.“ „Ty mi nevyhubuješ za ten nos?“ pozvedl obočí a přivolal si jednu ze starodávných knih. „Myslím, že trest, který ti udělil James je dostačující,“ zamumlala a znovu se začetla. „Už je pryč více, jak půl hodiny,“ poznamenal nevrle. „Skutečně?“ podivila se, „možná, že se někde zdržel.“ „Podívám se do plánku,“ rozložil ho na stole a začal ho v něm hledat, „Hermi?“ oslovil ji opatrně, „on tady nikde není!“ „Cože?“ panikařila, „přece by neopustil pozemky! Ne, dobrovolně!“ strachovala se. „Půjdeme se podívat do sovince!“ navrhl Harry a spolu s Hermionou spěšně odešli. Když k němu po pár minutách dorazili, překonávali schody po dvou, aby v něm byli, co nejdříve. „Merline!“ vykřikl najednou zhrozeně Harry a rychle se sehnul. „Co se-“ Hermionino srdce vynechalo pár tepů a poté bolestně zakřičela, „ne! To přece… Řekni, že není… není,“ vzlykala, rozklepaně zírajíc na Ronovo tělo, ležící na schodech. „Hermi,“ podíval se na ní lítostivě, „má zlomený vaz,“ zašeptal zaraženě.