Za nějakou chvíli vstoupila do knihovny Becky a hledala Hope s Alexem. Uviděla prázdné regály hrající všemi možnými svítícími barvami a musela rychle uhnout před letící knihou. Všimla si, že zdaleka není jediná. Vzduchem tu létaly jedna za druhou a pořádaly malé souboje. To si Alex s Hope vždycky vybrali svého zápasníka a strhla se bitva. U okna ležela velká hromada unavených knih. Zašklebila se a chytila dvě knihy, které právě spolu bojovaly. „A mám vás!“ vykřikla. Hope sebou poplašeně škubla. Neslyšela Becky přicházet, takže ji polekala. „Ještě že to není Severus,“ uklouzlo jí. Becky se usmála a zadívala se na Hope. „Nevíš, kde je Alex?“ optala se. V tu chvíli se ozvalo výhružné vrčení, a když se tím směrem ženy otočily, viděly Alexe, jak se proti němu řítí rozzuřená kniha. „Asi támhle,“ komentovala to Hope pobaveně. Becka zavrtěla pobaveně hlavou a máchla hůlkou proti knize, která se následně snesla na podlahu. „Díky,“ ocenil. „Doufám, že se nestalo nic s Ally,“ zeptala se Hope Becky. „Popravdě, přišla jsem požádat Alexe, zda by za ní zašel,“ přiznala. „Ally se odmítla se Severusem bavit. Navíc, nesouhlasila s kouzlem ohledně Znamení se slovy, že je ztráta času, když se o ni zajímáme,“ sklopila zrak. „Odpoledne jsem s ní sice hovořila, ale naše hovory, až na zdejší zábavu,“ rozhlédla se po knihovně „byly hodně stručné.“ Alex přikývl. „Půjdu si s ní promluvit,“ pokýval hlavou směrem k Hope a vyšel ven. „Díky, žes ji sem vzala. Odreagování potřebuje. I když tento způsob Severus neocenil. Byl to ale dobrej tah,“ řekla Becce. „Chudák Alex, lituju ho. Nejdřív mluví se mnou, pak s Ally... možná by se mu hodil jeden mudlovskej přístroj,“ ušklíbla se a aby se odreagovala od nepříjemných myšlenek, všechny knihy kolem sebe přebarvila na žíhaně křiklavé barvy, které měly i regály. Pak je do nich začala skládat dle velikosti. Becka se zarazila nad její poznámkou, ale nezeptala se, co tím myslela. Mlčky se otočila k odchodu, když viděla, že má Hope práci. „Becky?“ zastavila ji Hope. „Díky za tvoje slova.“ Zadívala se na ženu. „Asi teď nevím, co máš na mysli,“ přiznala. „Luciuse, Ty-víš-koho, Angela, Ally… děkuji.“ „Víš, byla jsem naštvaná,“ zatvářila se mrzutě. „A mírně pod vlivem alkoholu. Nejsem na to nikterak hrdá.“ „Znamená to teda, že si mám příště přát, abys byla zase naštvaná a pod vlivem alkoholu?“ pobaveně se ujišťovala Hope a pak zvážněla. „Vážně, Becky, nebýt toho, jak jsi se mnou mluvila, nezastavila bys mě a já bych udělala hloupost. Potřebuji nejspíš takové jednání. Možná mě včera rozčílilo nejvíc to, jak ses se mnou zpočátku pokoušela jednat v rukavičkách. Jsem ráda, že jsi přešla k jiným metodám,“ mrkla na ni. „Alkohol už vážně ne,“ usmála se na ni. „Snažím se s tebou hovořit jako s ostatními svými přáteli,“ dodala, aby jí dala najevo, že se k ní od začátku chovala dle vlastní přirozenosti, nikoli strategicky. „S ostatními přáteli…,“ zopakovala tiše a pohlédla na ženu s pátravým výrazem. „Slyšela jsem, že jsi skončila s drobnou… otravou,“ řekla pak nahlas. „Pokud to byla drobná, tak si asi nedovedu představit větší,“ zamumlala si pro sebe Becky. „Ano, s ostatními,“ přisvědčila. „Tohle asi nikdy nepochopím…“ „Já už ti zase nerozumím,“ zamumlala pobaveně. „Jak je možné, že se ke mně chováte všichni tak hezky? Pokaždé, když se spolu bavíme, neskončí to dobře. Napadnu tě, urazím, vyhrožuju… Ale ty o mně mluvíš jako o...“ nedořekla. „Možná to dokážu pochopit u Alexe, ale u vás ostatních vážně ne. Měli byste se všemožně snažit mě odtud vyhnat pryč, místo abyste se mnou ztráceli čas.“ „Proč? Ze stejných důvodů, které mi neúnavně opakovala dneska i Ally?“ unaveně hlesla. „Sakra, mluvíš jako Alex,“ odsekla podrážděně. „Není náhodou rozdíl, když byla Ally vaší přítelkyní i před tím, než se dostala do stavu, v jakém je, díky únosu Ty-víš-kým? Je pochopitelné, že o ni máte starost, chcete jí pomoci a snažíte se, aby opět bylo vše při starém. Já s vámi neměla nic společného krom faktu, že jsem tě málem zabila. Tak proč vám na mně tak záleží? Proč se ke mně chováte, jako bych i já byla někým, kým jsem nikdy nebyla? Snažím se to pochopit, ale nedokážu to.“ Pak mávla hůlkou a zařadila poslední knihy do regálu. Následně hůlku položila před Becky. „Prosím, vezmi si ji k sobě, pokud ještě budeš chtít v rozmluvě pokračovat a pak ji předej zpět Severusovi. Naše debaty se pravidelně zvrtávají a já ji při hovoru s tebou u sebe mít nechci. Neovládám své instinkty,“ požádala ji prosebně. Becky těkala pohledem z její hůlky na Hope a zpět. Neměla nejmenší chuť jí její hůlku brát. Nakonec ji s nesouhlasným výrazem v obličeji vzala do dlaní. „Chceš říct, že se mám starat o druhé, jen když jsou to moji blízcí přátelé?“ zeptala se. „Proč to v tom případě neděláš také?“ narážela na její pomoc Ally. „Je to naprosto totožná situace,“ dodala klidně. „Protože jsem…“ chtěla Becce hned odporovat, ale pak na ni dolehlo, že žena má pravdu. Sedla si na zem, opřela se o regál s knihami, zabořila hlavu do dlaní a rozplakala se. Po chvíli se zvedla, otřela si slzy a vybídla Becky. „Asi bychom měly zmizet, při představě, že by nás mohl shánět Severus a najít nás uprostřed tohoto, se mi dělá mdlo. Raději ať to zjistí, když u toho nebudu,“ usmála se. „Je mi jasný, že si to odskáču, ale za ten nádhernej pohled a relax mi to stojí.“ Zasmála se, položila Becky ruku na rameno a zeptala se: „Půjdeme?“ „To mi připomíná,“ zadívala se na ni, „že jsem někde nechala pobíhat Obludné Obludárium,“ zčervenala. „Uvidíme, kdo zařve jako první. Jen doufám, že to nebude Ally,“ opáčila Hope. „Becky,“ oslovila ji nejistě Hope. „Jaký vztah mají.. Alex a Ally?“ zeptala se tiše. O této otázce přemýšlela velmi usilovně. Becky její otázka trochu zaskočila. „Myslím, že by ti nejlépe odpověděli sami dva,“ usmála se. „Alexe znám jen pár měsíců a do té doby jsem o něm jen letmo slýchávala od Severuse. Jsou si… hodně blízcí.“ „Já se ani jednoho z nich ptát nechci,“ špitla tiše a rozpačitě. Rebecca se tajemně usmála, ale na její rozpačité chování nic neřekla. „Nemyslím, že by spolu měli partnerský vztah,“ lehce pobaveně ohodnotila. „Z toho, co jsem slyšela od Ally, Alexander jí nahradil ono prázdné místo po Harrym, které po něm zůstalo.“ „Díky,“ špitla. Pak si však něco uvědomila. „Ono je to stejně jedno, city k smrtijedům nepatří a stejně bych k sobě neměla nikoho vázat. Nebudu tu dlouho. Ublížila bych mu,“ povzdychla si tiše. „Já už myslela, že nebudu mít dvě migrény,“ zamumlala Becky a otočila se k ní. Takové podobné řeči slyšela i od Ally. „City nepatří zjevně ani mudlům, že? Asi začnu chodit s nějakým mozkomorem a vykašlu se na Samuela,“ vyletělo jí z pusy dříve, než se stačila zarazit. „Vlastně…“ zastavila se v chůzi, „Samuel se mnou…,“ mávla po chvíli rukou a dala se opět do chůze. „Ty a Samuel?“ okomentovala Hope pobaveně. „Já a Samuel jsme přátelé,“ uvedla věc na pravou míru. Hope na ni dlouze pohlédla a pak se rozhodla reagovat na její jiná slova. „Být tebou, na mozkomora si dám pozor, jeho polibek by mohl být poněkud deprimující,“ smála se. „Zkusit se má všecko,“ usmála se Becky. „Pravda, občas může mozkomor polibkem překvapit,“ řekla zasněně Hope. „Nicméně je asi načase změnit téma.“ „Dobře,“ přisvědčila a pak se zahleděla někam do dálky. Uviděla Alexandera a zcela zvážněla. „Alexi,“ oslovila plačícího chlapce. „Alexi,“ vykřikla Hope a běžela k němu. Vzala ho za ruku a zadívala se na něj. „Co se stalo?“ Řekl jen jedno jediné slovo a otřel si své slzy: „Ally.“ Hope požádala Becky o svoji hůlku a pak beze slova vyrazila na ošetřovnu. „Severusi, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se jej, když ho uviděla v pracovně madame Pomfreyové, která se nacházela hned vedle ošetřovny. Otočil se k ní. „Jistě,“ hlesl. „Už jsi s Ally mluvil?“ zeptala se přímo. Muž chvíli váhal. „Ne,“ tiše zašeptal. „S křikem mě vyhodila.“ „Smím použít učebnu lektvarů, prosím? A kabinet kvůli přísadám?“ Nějakou chvíli si ji měřil pohledem, než přikývl. „Je ti k dispozici.“ „Díky,“ řekla a zamířila do sklepení. Nejspíše po hodině a půl se vrátila s lahvičkou lektvaru. Pokývala na Severuse, aby šel stranou a mohla s ním v klidu mluvit. „Když myslela Ally, že tě Pán zajal s mojí pomocí, její mysl měla potíže uvědomit si prolínání svých obav a pocitů z reality,“ začala. „Podala jsem jí speciálně upravený lektvar na pročištění mysli. Velmi silný. Zabral, pak už reagovala správně. Teď je možná v podobné situaci. Vše, co prožila, jí splývá dohromady, nejspíše i se vzpomínkami na prožité Obavy. K tomu se mísí její zmatené pocity. Napadlo mě, co to zkusit znovu? S Becky a Alexem komunikovala, mohly by jí to dát třeba do pití. Jen prosím ne džus. Sám lektvar navíc nemá žádnou výraznou chuť a nemusela by poznat, že v pití je. Možná, když se její mysl alespoň částečně vyjasní, bude schopná s tebou mluvit a přijmout to, že tě odmítá kvůli věcem, co má jen v hlavě. A mohl bys ji přesvědčit k tomu kouzlu. Co myslíš?“ tázavě se na něj obrátila. Severus na ni dlouze hleděl. „Domnívám se, že problém bude daleko hlubší,“ tiše zamumlal, v očích se mu objevily slzy a otočil se od Hope ke stolu, na který si položil dlaně. Žena ho jemně objala kolem ramen. „Severusi, dopadne to dobře. Spolu něco vymyslíme. Pokud nezabere tohle, přijdeme na něco jiného. Máme zkušenosti z různých oborů magie i mudlovských praktik, máme rádi Ally. Nás nemůže žádný Voldemort (sama sebou trhla, když se odvážila to jméno vyslovit) porazit. Nenecháme ho, aby Ally dostal,“ snažila se ho uklidnit. Severus sebou lehce trhl při vyslovení jména Pána Zla a pak se jeho pronikavý pohled stočil na Hope. Dívala se mu do očí. Přinutila se snést jeho pohled, ze kterého ji vždy mrazilo. „Tak co, mám to zkusit nebo vymyslíme něco jiného? Rozhodni ty, jsi její otec, řekla jemně. Muž se napřímil a odtáhl se od Hope. Pohled též stočil jinam. Zahleděl se přes sklo k dívce, která se právě posadila na posteli a zadívala se jejich směrem. „Můžeš to zkusit,“ nakonec jí dal své tiché svolení. Už byl zoufalý a sám měl v této chvíli ruce svázané. O okamžik později odtrhl svůj pohled zpět do místnosti, protože se nedovedl dívat na Ally, když se bolestivě stočila do klubíčka – bylo mu hned jasné proč. „Byl jsi tu, když se bavila s Becky a Alexem? Ať vím, od koho si spíše vezme něco k pití.“ Severus se na ni jen zahleděl. „Nebo, víš co, zkusím to sama. Až Znamení přestane pálit, třeba se sklenice chopí sama od sebe. Jdu tam a pak se vrátím. Potřebuju ti ještě něco důležitého říct,“ dořekla a kouzlem si z kuchyně přivolala sklenici limonády. Vlila do ní lektvar a pak zamířila k dívce. Postavila sklenici k její posteli a smutně se na ni zadívala. Poté jí položila ruku na rameno, aby jí zkusila trošku dodat podporu, když ji právě její otec opět mučí. „To bolí,“ zamumlala dívka se slzami v očích a chytila Hope za rukáv jejího hábitu. „Já vím, Ally,“ řekla smutně a zkusila se k ní posadit na postel. Hladila ji po zádech a tiše jí broukala melodii, aby dívku trochu zklidnila. Přestala s tím, až bolest v levé ruce dívce ustala. Ally po tváři stékaly slzy, opřela se o Hope a na chvíli zavřela oči. Hope ji stiskla do náruče a bezděky si vzpomněla na situaci, kdy ji takto držela poprvé. Zdálo se jí to tak dávno. Allyina mysl byla plná obrazů a představ, pocitů. To vše volně plulo bezvolně až netečně. Měla pocit, že spí, hluboce spí. Jediné, co ji dovedlo vytrhnout z tohoto stavu, byla bolest, kterou způsoboval její otec skrz Znamení. Ony jasné záblesky z reality však upadaly do zapomnění. „Mohla bych.. dostat něco k pití, prosím,“ hlesla dívka. „Jistě, Ally,“ usmála se na ni Hope a podala jí do ruky sklenici. „Kdybys chtěla ještě něco, stačí říct.“ Sklenici si od ženy převzala a než ji vypila, na něco si vzpomněla. Cosi neslyšně zamumlala a pak obsah vypila. Hope jí pomohla položit se. „Odpočiň si. Pak se třeba zas můžem kouknout do knihovny. Líbila by se ti,“ zašeptala jí do ucha pobaveně. Dívka přikývla. Hope ji nechala ležet a šla za Severusem. Muž seděl v křesle a zamyšleně studoval nějaké poznámky. Když vešla Hope, vzhlédl. „Lektvar vypila bez problémů. Teď musíme čekat, až zabere. A doufat, že to vyjde. Ty se hlavně psychicky připrav na rozhovor s ní. Asi to nebude lehké.“ „Já vím,“ přisvědčil. „Měl bys být připraven na jednu věc,“ začala Hope vykládat, co měla na srdci. „Kletba Cruciatus nebyla jediná, která z jejích ruk vyšla. Jelikož měla už po ní obrovské výčitky a strach, že ji zavrhneš, je velmi pravděpodobné, že s tebou nechtěla mluvit z tohoto důvodu. Mimo jiné… ona seslala i zbývající kletby. Smrtící kletbu seslala při souboji na Luciuse. Naštěstí se jí nepovedla, ale pořádně s ní otřásla. Poté ho zasáhla Sectumsemprou. Velice silnou. Nepodařila se mi zhojit plně. Když jsem večer, kdy ji Pán Zla otrávil, odešla, šla jsem za Luciusem. Znovu jsem ho léčila, zhoršil se. Bylo to to poslední, co jsem pro smrtijedy a Pána dělala. Předpokládám, že Luciusova smrt byla kvůli dalšímu zhoršení zranění. Ally to nesmí zjistit, měla by výčitky svědomí,“ nadechla se a pokračovala. „Potom, při souboji s Ty-víš-kým na něj použila Imperius. Velmi silné, Pán se nedokázal vymanit pěkně dlouho. Donutila ho před ní pokleknout a velmi se ponížit omluvou a vyznáním, že ty a Ally jste mnohem lepší kouzelníci. Bylo to velmi dojemné… Za tohle ji chtěl zabít. Ally musí mít výčitky, že tyto kletby použila,“ dokončila a zadívala se na Severuse. Snape se tvářil znepokojeně. Vyprávění Hope na něj velmi zapůsobilo. „To je...“ hledal vhodná slova, ale nenacházel. Rozvážně se postavil. „Nechám tě tu, půjdu se projít. Pokud budeš potřebovat moji pomoc, použij nitrozpyt a přijdu hned,“ dořekla a než odešla, položila před něj svoji hůlku. Pak vyšla z ošetřovny.