„To já ne, to větříček. To byl jen černý humor, Draco…“ černovlasý mladík
věděl, že tentokrát přestřelil, moc dobře znal Dracův názor na danou věc,
přestože to byl Malfoy a nikdy by to do něj neřekl.
Sledoval, jak se plavovlasý princ ze Zmijozelu zvedá, upravuje se a tváří
se přitom zakaboněně.
„Víš, co je černý humor, Pottere?“ nasadil cynický tón Draco a Harry už z
oslovení, které jeho milý použil, poznal, že je naštvaný. „Když Hannibal
Lecter řekne, že má na večeři dobrého přítele, to je černý humor!“
„Ale Draco, proč ne? Vždyť nejde o tak moc…“
„Ze stejného důvodu, proč Mary neměla kůzlátko, Potty, bůh to tak
nechtěl! A já taky ne.“
Harry se zamračil, „Vždyť pořád tvrdíš, že ty jsi bůh.“
„No právě! Takže nejdřív radnice, potom zadnice!“
„Ale…“
„Opovaž se mi tam ještě jednou sáhnout. Dokud mi nepřineseš prsten s
briliantem, můžeš si o mé kráse nechat nadále jenom zdát!“ opáčil ihned
Draco ve chvíli, kdy se Harry nadechoval k nějaké výmluvě. Věnoval svému
příteli chladný pohled, naposledy se upravil, smetl ze sebe neviditelné
smítko, otočil se k němu zády a odtrádoval si to do kuchyně pro hrnek
silné kávy, nechaje tam Pottera zaraženě stát.

Byla to sice nesmyslná podmínka, vzhledem k tomu, že Draco o své panictví
přišel už ve třinácti, ale jak jinak by toho pitomce donutil, aby ho
konečně po dvou letech požádal o ruku, že?
Byť sám trpěl sexuální frustrací a častokrát si musel pomoci sám, ale
občas bylo nutné přinášet oběti.

Malfoy vždycky dostane to, co chce.