Další den dopoledne Hope pocítila kručení v břiše a rozhodla se jít do
kuchyně. Vešla dovnitř a chtěla zavolat skřítka, avšak ztuhla ve dveřích
s pusou otevřenou dokořán. Pohled, který se jí naskytl, jí vyrazil dech.

Rebecca právě plácla přes ruku Alexandera, který sypal za sáčku něco do
misky před ním.
„To je poleva, nikoli cumel,“ pokárala ho a Alex se usmál.
„Může mi někdo vysvětlit, co má tento naprosto nechutný výjev znamenat?“
ozvala se znechuceně Hope a otřásla se odporem při pohledu na ty dva,
opatlaný od čehosi bílého a skloněmýma nad jakousi mísou.
Oba k ní vzhlédli. Becky se nepatrně zavrtěla a pousmála.
„Hope,“ oslovila ji žena. „Jen malé překvapení,“ usmívala se, vzala do
ruky mísu a obsah začala míchat.
„O tobě si iluze nedělám,“ řekla Hope poté, co se trochu vzpamatovala.
Donutila se přemoci a mrkla na Becky. Hned poté se otočila k
Alexanderovi. „Chceš mi snad i ty tvrdit, že děláš skřítka dobrovolně?“
zeptala se naoko chladně. Až asi po půl minutě se rozesmála a dodala
pobaveně: „Je na vás zajímavej pohled.“
Chvíli se na sebe zmateně dívali a poté zareagovala Becky: „Tohle už mi
nedělej,“ zasmála se a otočila se k ní zády, protože chtěla vytáhnout z
trouby pekáč s buchtou, která byla tříbarevně provedená.

„Rád tě vidím,“ ozval se Alexander.
„Je tu někde i nějakej skřítek, nebo jen vy dva? Mám celkem hlad,“
zeptala se.
„Obávám se, že ti budeme muset stačit my,“ zašklebila se Becky. „Můžeš si
s námi klidně dát,“ ukázala na pekáč.
Tentokrát Hope své znechucení nehrála. „Ne, díky. Zůstanu hlady. Jen
doufám, že všechno jídlo, co jsem zde jedla, jsi nepřipravovala ty,“
otřásla se. Na tohle žaludek neměla.
„Vážně se tu nějakej skřítek nenajde?“ zeptala se Alexe.
Tomu zmizel úsměv z tváře. „Nevím, Hope,“ zamumlal a podíval se letmo na
Rebeccu.
„Vařím tu poprvé,“ převzala si od Alexe misku s polevou a snažila se, aby
se jí hlas netřásl. „Věřím, že Ally si dá ráda… musí něco sníst,“ nejistě
se pousmála. „Ally ji jako malá zbožňovala, ale od Lilly by byla jistě
lepší než ode mě. Nic jiného pro ni momentálně udělat nemůžu,“ kývla a
pousmála se na Hope.
„Vypadá moc hezky, jistě jí bude výtečně chutnat,“ také se na Becky
pousmála. „Pevně věřím, že jí brzy bude líp.“
„Doufám, že ano,“ vstal Alex a přešel k Hope. „Kam si včera tak spěšně
odešla?“ zajímal se.
„Šla jsem na ošetřovnu za Ally a za Severusem. Já… něco mě napadlo, co by
mohlo možná pomoci. Stále nevím, zda se to podařilo. Od večera jsem se
Severusem nemluvila. Asi proto jsem tak podrážděná. Nechtěla jsem vás
urazit.“
„Nic se nestalo, Hope,“ usmál se Alex. „Za to můžu já.“
„Alexi,“ pohrozila mu vařečkou Rebecca, pak vzala tác. „Půjdu ji odnést
někam do chladu,“ prošla kolem nich.

„Za mých mladých let tu byli skřítci,“ povzdychla si Hope a zamířila k
ledničce. Našla tam zeleninový salát, tak si ho vzala. „Super, ještě
najít, kde ta malá chamraď schovává vidličky,“ ušklíbla se. Nakonec se
omluvně otočila k Alexovi. „Promiň, vážně mám hlad,“ zasmála se. „Takže
sem chodíš relaxovat, jo?“ zeptala se pobaveně. Chtěla ho rozptýlit,
protože jí neušlo, jak sklesle se tváří.
„Ne, to Rebecca,“ usadil se na židli. „Chtěla mi dokázat, že... i když si
myslím, že pro Ally nemůžu nic udělat, není to tak,“ pousmál se.
Hope se svezla do židle a rozplakala se. „To jsem netušila, Alexi.
Omlouvám se, je to od vás hezký.“
Vzal ji za ruce. „Nic se nestalo,“ ujistil ji a povzbudivě se usmál.
„Becky to nebere osobně.“

V místnosti se objevila Becky a Alex se při pohledu na ni rozesmál. „Kdes
to vzala?“ zeptal se a ukázal na tác s jídlem. Jen se usmála a položila
ho před Hope. „Vzpomněla jsem si na Dobbyho, domácího skřítka kdysi
sloužícího Malfoyovým, a požádala jsem ho, zda by něco k jídlu mohl
přinést,“ pousmála se a sama pro sebe si dodala. „Jak já toho chlapa
nesnáším.“
„Díky, to vypadá líp, než ten salát,“ usmála se na ni. „Aspoň něco bylo
na Malfoyovi dobrýho – šikovnej skřítek,“ ujelo jí. „Taky jsem ho neměla
ráda, byl to prevít. Není mi ho ani trošku líto.“

Rebecca si přisedla k nim. „Asi se opakuju, ale nějak jsem ti nerozuměla.“
„Hm... asi se budu po tobě opakovat, ale nějak nerozumím, čemu jsi
nerozuměla,“ smála se Hope.
Usmála se. „Tvé poslední větě. Proč by ti mělo být Malfoye staršího líto?“
„No, dobře, tak něčeho mi líto je. Že ruka, která ho zabila, nebyla ta
moje. Zasloužil si mnohem krutější konec,“ povzdychla si smutně. „Jenže,
tohle asi slyšet nechcete. To není nic pro vaše jemný, nezkažený ouška,“
dělala si legraci.
„Počkej, Lucius Malfoy je po smrti?“ překvapeně se na ni zadíval Alex.
„Vážně?“ zeptala se i Becky a neubránila se úsměvu.
„Sdílím tvé nadšení,“ smála se Hope, „i když měl být můj.“
„Komu mám pogratulovat?“ zeptala se Becky.
„Nikomu,“ řekla vážně Hope.
Zvážněla i žena. „Co se stalo?“ chtěla vědět.
„Předběhla mě… tvoje neteř,“ řekla tiše.
Rebecca zůstala sedět s otevřenou pusou a Alex se pouze tázavě zadíval na
Hope.
Hope zaváhala, ale pak se rozhodla jim povědět celý příběh, aby
pochopili, co ji k tomu vedlo. Pak jim vylíčila i souboj s Voldemortem.
Becky si schovala obličej do dlaní. „Statečné dítě,“ hlesla a v očích
měla slzy. Alexander místo toho nenacházel slov.
Hope na Becky pobaveně vystartovala: „Hele, to, že se s tebou začínám
bavit, neznamená, že mi smíš brát moje slova. To je už poněkolikátý.“
Žena přikývla a pokusila se na ni usmát.
„Nezmiňujte se před ní, že zemřel,“ požádala je Hope.
Oba vzali na vědomí její prosbu a Rebecca potlačila nutkání k pláči.

„Neuplyne hodina, kdybych si nevyčítala své selhání,“ špitla Hope.
„Selhání?“ zeptali se svorně oba dva.
„Celou dobu mě učí, že smrtijed a slabost nejde dohromady, a když je
třeba, abych zareagovala silně a pohotově, moje slabost mi to překazí,“
mluvila tiše. „Měla jsem ho zabít,“ zakřičela zoufale a propukla v pláč.
„Ally by teď měla pokoj, nebylo by třeba ji přimět souhlasit se
Severusovým kouzlem.“
Becky se k ní naklonila. „Není jisté, že by měla klid – její psychika by
trpěla stejně už kvůli tomu, že Znamení má,“ vzala ji kolem ramen.
„Vykašli se na Raddlea a jeho rádoby vznešený kecy,“ zvýšila o něco hlas.
„Becky má pravdu,“ ozval se i Alex. „Jsi tady, na tomto místě. Nedovol
mu, aby ničil život i tobě. Sama na to nejsi.“
„Ano, to, že má Znamení, by se nezměnilo, ale to, že by ji mrtvola skrze
něj nemohla volat a působit bolest, ano. Vážím si vaší pomoci. Oba dva
jste pro mě hodně udělali.
Alexi, tys mi dal víru v to, že by na mě mohlo ještě někomu záležet, že
nemusím být ztracená, dals mi naději. I zde, v Bradavicích jsi mi hodně
pomohl si uvědomit, že mě vidíš mnohem lépe, než se vidím sama, a že mě
neodsuzuješ.
Ty, Becky, jsi mě přesvědčila o něčem, co ani Alex nedokázal, i když se o
to snažil. Dovedla jsi mě přesvědčit, že mezi vás mohu patřit, mít zde
své místo. Věděla jsem, že o to, abych zde byla, stojí Alex, ale až z
hovoru s tebou jsem pochopila, že nejsem ukradená ani ostatním. Bez tebe
bych… tu nedokázala vydržet, i přes slib, co jsem dala Alexovi, a
nedokázala se s vámi bavit a učit se spolupracovat. Cítila bych se tu dál
jako nechtěný vetřelec. Děkuji vám oběma, přátelé. Velmi si vaší pomoci
cením,“ na chvíli se odmlčela, než pokračovala.
„To všechno však nezmění fakt, že když šlo o vše, jsem opravdu zklamala.
Zastihla jsem ho nepřipraveného, to se často nestává. Ale nedokázala jsem
to a kvůli tomu jistě ještě zažijeme perné chvilky,“ hlesla. Už neměla
sil cokoli dodat.
Rebecca byla v rozpacích a nevěděla, co říct. Udělala proto jedinou věc,
která jí napadla a Hope objala.
Hope se na ni zadívala a usmála se. Po chvíli se od ní odtáhla a šla
někam hloub do kuchyně. Nějakou dobu se ozývalo jen bouchání, klení a
rozbíjení nádobí. Pak se ale Hope opět vynořila se slovy: „Já věděla, že
to najdu. Mohl by, prosím, nějakej kouzelník nebo čarodějka uklidit ten
svinčík vedle? Netuším, kde se tam vzal.“ V ruce měla talířek a na něm
kousek buchty, co připravoval Alex s Becky. Na jejich udivené pohledy
zareagovala pobavenými slovy: „No co, musím ochutnat, jestli to není
otrávený,“ a pustila se do jídla.

„Rebecca, travička, to se bude skvěle vyjímat v mém životopisu,“
rozesmála se. Potom se zvedla. „Půjdu omrknout situaci, nechcete jít
také?“
„Nevím, jestli je moudré je rušit, pokud Severus mluví s Ally. I když už
téměř umírám zvědavostí, jak to včera dopadlo,“ odvětila Hope.
„Nemusíme tam lézt, poslouchat za dveřmi je dostačující,“ zablýsklo se jí
v očích.
„Hele, já se tě ještě ani nezeptala... Tys studovala v Severusově
koleji?“ popíchla ji Hope.
Becky si poklepala na hlavu. „Důvtip,“ zakřenila se. „Navíc jsem
vyrůstala s Jamesem.“
„Já jen, že poslouchání za dveřmi mi přijde zmijozelský. Možná se klobouk
trochu spletl,“ zasmála se Hope a následně posmutněla. „I když u mě víc.“
„Nech toho,“ usmál se na ni Alexander. „Moudrý klobouk věděl, co dělá,“
vzal ji za ruku.
„Alex má pravdu,“ přisvědčila Rebecca. „Můj bratr je toho nejspíše
důkazem. Když byl na škole, choval se podobně jako Severus, ne-li hůř.
Vyrostl z toho a peklo začalo být s Lilly,“ povzdychla si. „Je to tak
dávno.“
„Aha, už je mi to jasný,“ ušklíbla se Hope. „Stařeček klobouk by měl
uvažovat o důchodu,“ smála se. „Takže vyrážíme?“
„Jasně,“ usmála se Rebecca. „Začínám být z toho sezení celkem udachmaná,“
vyrazila z kuchyně spolu s Alexem a Hope.