31. kapitola Uběhly dva týdny od doby, kdy musela začít znovu docházet do školy a všechno se změnilo. Všechen čas, který jí zbýval mimo školu věnovala jejich vztahu se Severusem, ale ani toho nebylo moc. Dvakrát týdně měla večer čas, kdy mohla se Severusem strávit aspoň pár volných chvil a většina z toho spadla na povídání o výzkumu a o možném dalším pokroku a jak se zdálo, blížili se k úspěšnému konci. Severus pracoval na dalším pokusu, o kterém se shodli, že vypadá zatím nejslibněji. Přísady, které použil, patřily k nejméně používaným a vědělo se o nich, že na sebe dost špatně reagují. Šestý den přidal do jednoho lektvaru vysušené ledviny, sedmý nasekanou kůži a osmý šest kapek krve z listovnice. Ani nedoufal, že by to mohlo fungovat, ale když smíchal lektvar, který obsahoval vysušené ledviny, s lektvarem s nasekanou kůží, lektvary reagovaly naprosto dokonale. Brčálově zelená barva jednoho lektvaru splynula se žlutou barvou druhého a vzniklá hnědá barva nenasvědčovala nic, co by mohlo být špatně. Dvakrát zamíchal pro a potom proti směru hodinových ručiček, než přidal poslední lektvar s kapkami krve. Opatrně vzal kotlík s červenomodrou tekutinou uvnitř a sléval ho do většího kotlíku, který už obsahoval předešlé dva lektvary. První kapky lektvaru se smíchaly a na povrchu se začal tvořit dým a Severus rychle přestal s dalším přidáváním lektvaru. Byl ve velmi nebezpečné fázi a jakoukoliv možnost, že by mohl lektvar bouchnout, bral velmi vážně. Chvíli počkal, jestli se bude dál něco dít, ale když se dým udržoval jen pár milimetrů nad lektvarem, rozhodl se přidat i zbytek tekutiny. Červenomodrá tekutina se rozlila po hladině hnědého lektvaru a po pár minutách se vstřebala a lektvar se vyjasnil v nádhernou zelenou barvu. Šestkrát zamíchal po směru hodinových ručiček, počkal půl hodiny a postup zopakoval, akorát, že tentokrát míchal proti směru. Odstavil kotlík z ohně, posadil se na židli a čekal, až lektvar zchladne, aby mohl začít provádět testy. ----- Před pár minutami se Hermiona vrátila z vyučování a už zase stála nad kotlíky a připravovala potřebné lektvary na další den. Byla unavená, už to byl skoro třetí den, kdy byla celou dobu vzhůru a jestli spala za celý čas deset hodin, tak to už bylo hodně. Vždycky byl první měsíc po zkouškách nehorázně šílený. Pamatovala si, když tady byla první rok a když si myslela, že nic nemůže být horší, než první dva měsíce, jenomže to se příšerně mýlila. První zkoušky po třech měsících byly hrozné, jenže co následovalo pak, bylo ještě horší. Skoro měsíc nespala a nepila nic jiného než vyživovací lektvary. Doba po zkouškách byla zatěžkávací zkouška pro studenty. Pár z nich studium ukončilo, protože neunesli požadavky, které na ně byly vyvíjeny. Ale když člověk přetrpěl první měsíc, věci se ustálily a nebylo to tak hrozné. Nároky na studenty se nijak nesnížily, jen ubyl jejich počet a studium se dalo stíhat. Jestli si někdy myslela, že kariéra lektvaristy nemůže být těžká, už nikdy si to myslet nebude. Krájí kousky mandragory a vůbec neslyšela, že se otevřely dveře a vrzla podlaha, když na ní vkročí nepovšimnutá návštěva. Odloží nůž na prkénko a nabírá mandragoru do rukou, když se jí kolem boků obmotají silné mužské ruce. Lekla se a pečlivě nakrájená mandragora se rozsypala po celém stole a několik kousků dopadla i na podlahu. Prudce se otočí, aby vynadala viníkovi, ale když si všimla Severusova potěšeného výrazu, upustila od záměru mu vynadat a místo toho se zeptala. „Z čeho máš tak dobrou náladu?“ „Právě jsem dokončil jeden pokus a myslím, že jsme na to přišli,“ řekl zcela nezáživně, ale zvláštní pohled v jeho očích jasně prozrazoval, že je velmi nadšený. Trvalo jí chvíli, než jí došel význam jeho slov, ale když se tak stalo, skočila mu kolem krku. „To je úžasné Severusi!“ radostně řekla, když ho pustila. „Bude nutné provést ještě několik nezbytných testů, než ho budeme moct vyzkoušet, ale první test dopadl docela dobře. Myslím, že během příštího úplňku bychom ho mohli už vyzkoušet.“ „Během příštího úplňku? Vždyť ten je už za necelé dva týdny?“ „To je dostatek času na potřebné testy a nevidím žádný důvod, proč bychom to měli odkládat.“ „Znáš někoho, kdo by byl ochotný dělat ti pokusného králíka,“ zeptala se opatrně, protože jestli neseženou člověka, který bude ochotný lektvar vyzkoušet, byla všechna jejich námaha na nic. „Neboj. Někdo se najde.“ „Nehodláš mi říct, koho máš na mysli, že ne?“ zeptala se, i když odpověď už znala. Severus jen mírně zakroutil hlavou a věnoval jí polibek. Oplatila mu ho, ale nechtěla zajít dál. Měla hodně práce a strašně málo času. Odtáhl se od ní, prohlédl si její pracovní stůl a zeptal se. „Nechceš pomoct?“ Na její vytřeštěný pohled se jen usmál, pustil ji a začal krájet novou mandragoru, protože ta, kterou krájela ona, už se nedala víc použít. Vzpamatovala se ze šoku a postavila se vedle něj. „Neměl by jsi mi pomáhat!“ „Jen krájím přísady, to není žádná velká pomoc, lektvar budeš vařit sama.“ Děkovně se na něj usmála a přidala se k němu. ----- Netrpělivě přešlapovala ve vstupní hale univerzity a čekala na okamžik, kdy dorazí kouzelník, který jim pomůže s testováním lektvaru. Měl dorazit o týden dřív, než nastane úplněk, aby stihli provést všechny předběžné testy a ona stále nevěděla jeho identitu. Severus jí stále odmítal říct, koho pozval a jí napadal jen jediný člověk, který by to mohl být. Jenže vztahy mezi nimi byly vždycky ošemetné a za poslední dva roky byly ještě horší a ona nevěděla, jestli se po konci války aspoň trochu usmířili. Ale doufala, že jestli je záhadný vlkodlak ten, koho myslí, rozhodně své sváry hodili za hlavu, aspoň na dobu kdy budou společně spolupracovat. Zbývala ještě minuta do osmé hodiny, do doby kdy bude aktivováno přenášedlo a neznámý kouzelník se dostane do Salemské univerzity. Uslyšela za sebou kroky, ale nemusela se otáčet, aby věděla komu patří. Severus se zastavil po jejím boku a co si mohla všimnout, na jeho tváři se objevil stejný, emoce nepropouštějící, pohled jako ve škole. „Je to Remus Lupin, že ano?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala. „Takže to znamená, že se k sobě budeme chovat jako ke kolegům. Jenom dva lektvaristi, kteří společně pracovali nad výzkumem.“ „Bude to tak lepší,“ pronesl první slova, ale ani se nepodíval jejím směrem. Povzdechla si. Dohodli se, že to nebudou nikomu říkat, ale nechtěla to tak úzkostně tajit. Než se zmohla na nějakou reakci, uprostřed místnosti se zhmotnil kouzelník v dlouhém hnědém kabátě s hrníčkem v ruce. „Remusi!“ radostně zvolala a než se stačil hnědovlasý kouzelník rozkoukat, už ho objímaly dvě ruce. „Hermiono!“ překvapený Remusův hlas se ozval, když od sebe odtáhnul veselou Hermionu a konečně se pořádně podíval, kdo ho to vlastně přivítal. „Jestli jste se už dostatečně přivítali, máme něco na práci!“ Severusův ledový hlas se ozval za jejich zády a utlumil všechnu Hermioninu radost z Remusovi přítomnosti. Pustila Remuse a otočila se k Severusovi. „Ano, přivítali,“ řekla a aby ji Remus neviděl, upřela na Severuse prosebný pohled. „Lupine!“ oslovil Remuse, poté co odtrhl pohled od Hermiony. „Následuj mě! S Grangerovou budete mít dost času zavzpomínat na staré časy! Musíme se pustit do příprav a myslím, že i Grangerová by teď měla být někde jinde!“ Střelil ještě jeden rychlý pohled na Hermionu, otočil se a opouštěl vstupní halu. „Má pravdu, Hermiono! Popovídat si budeme moct později,“ řekl Remus omluvně a pospíchal za Severusem. Hermiona se dívala směrem, kterým Severus a Remus zmizeli a za chvíli i ona sama zamířila zpátky na vyučování. ----- Severus sledoval Hermionu, jak je šťastná, že vidí Lupina a osten žárlivosti se mu zapíchl do srdce. Věděl, že je to zbytečné, Lupin je ženatý a Hermiona je jen jeho kamarádka, ale i tak nemohl ten pocit zahnat. A vůbec mu nepomohlo, když se mu na mysl dostaly vtíravé myšlenky, že jestli se Remus dozví o něm a Hermioně, bude se snažit Hermionu přemluvit, ať Severuse opustí. Kráčel do svých komnat s Lupinem v závěsu a usilovně přemýšlel, jak jejich vztah před všímavým Lupinem utajit. „Takže jsem na Salemské univerzitě,“ konstatoval Remus, když konečně dohonil Severuse a srovnal s ním krok. „Ano,“ odpověděl prostě. „Musel jsi být překvapený, když jsi tady narazil na Hermionu? Nepochybně stejně asi jako já, když jsem ji uviděl, když jste na mě čekali. Dal jsi jí vědět, že přijdu?“ „Grangerová se mnou spolupracuje na výzkumu! Je samozřejmé, že věděla, že přijdeš!“ Remus se při zjištění této informace zastavil a málem na Severuse koukal s otevřenou pusou. Rychle se ale vzpamatoval a doběhl ho, protože Severus na něho nečekal. „Ty jsi jí nabídl spolupráci?“ zeptal se překvapeně. „Dobrovolně?“ „Víceméně, ale to tě nemusí zajímat!“ Severus odsekl a zahnul za roh do chodby, kde měl své komnaty. Zastavil se ale u jiných dveří a rukou pokynul Lupinovi, aby vešel. Remus nečekal na další pozvání, otevřel dveře a vstoupil do komnat. „Po dobu, co tady budeš, to budou tvé komnaty. Moje komnaty jsou hned vedle tvých, takže očekávám, že budeš chodit včas. Výmluvy, že jsi zabloudil ti nebudou vůbec platné.“ „Jistě, Severusi,“ Remus automaticky odpověděl, vytáhl z kapsy kufr a zvětšil ho do normální velikosti. Odlevitoval ho do další místnosti a vyšel za Severusem, který mezitím zase odešel. Severus šel do své laboratoře, přichystal pár ampulek s vlkodlačím lektvarem a pár dalších nezbytných věcí a přitom se snažil ignorovat Lupina, který potichu seděl na jediné židli v laboratoři. „Nejprve budeme muset zjistit, jestli nejsi na některou přísadu alergický, protože jestli ano, obávám se, že pro tebe bude lektvar nepoužitelný,“ řekl a mohl jasně vidět Lupinův strach. Dopis, který mu poslal, dával naději, že bude vyléčen ze svého celoživotního utrpení a možnost, že na něho nebude fungovat, ho opět uvrhla do temnoty. „Nastav ruku,“ rozkázal Severus a Remus ani nemrkl, hned splnil Severusův požadavek. Severus švihl hůlkou a z malinké ranky, která se objevila na Remusově paži, začal stoupat pramínek krve a plnil připravenou ampulku. Když měl Severus dostatek krve, ránu zacelil, přešel ke stolu a kápnul pár kapek krve do kotlíku a přidal další lektvary a přísady. Remus Severuse napjatě sledoval a přál si, ať je všechno v pořádku. Skoro ani nedýchal, když byl Severus skloněný nad kotlíkem. Severus se pomalu napřímil a s výrazem, který Remusovi nenaznačil žádný možný výsledek pronesl svým typickým jízlivým hlasem. „Vypadá to, že budu muset protrpět tvou přítomnost!“ Remusovi se v tu chvíli tolik ulevilo, že stát před ním kdokoliv jiný, skočí mu samou radostí kolem krku. Ale když postavou, která byla před ním, byl Severus, ovládl se a jenom se na něho šťastně usmál. „Moc se neraduj! Stále nemáme stoprocentní šanci, že bude lektvar fungovat!“ „Věřím ti Severusi a věřím Hermioně. I kdyby to teď nefungovalo, vy na to přijdete.“ Severus si jenom odfrkl, nic na to neřekl, raději se pustil do dalších testů.