Dojedli. Sledovali malé bludiště mezi domy a vzdálenou továrnou, nad kterou se tyčil velký temný komín. „Nechceš kousek svézt?“ nabídl se Kevin. Severus ztuhl. Nikdy nejel autem. „Ano,“ usmál se křečovitě. Právě se totiž snažil přemoci svůj strach. Kevin usedl na místo řidiče. Severus pohlédl na dveře od spolujezdce. Kde je klika? Jak se to otevírá? Byl úplně bezradný. Dveře se otevřely zevnitř a Kevin se na něj usmíval. „Nastup,“ vybídl ho. Snape se vtěsnal do malého prostoru. Až do této chvíle netušil, že má klaustrofobií. Zabouchl za sebou dveře. Kevin si připnul bezpečnostní pás. Severus se ho snažil napodobit, ale netušil, jak se s tím zachází. „Počkej,“ zarazil ho Kevin, když viděl jeho bezradnost. Natáhl se přes Severuse pro pás. Severuse zamrazilo. Kevin byl na chvíli tak neuvěřitelně blízko. Nevěděl, jestli mu to bylo nepříjemné anebo právě naopak. Kevin zapnul jeho pás a nastartoval auto. Snape se zachvěl. Nikdy nejel v tomhle mudlovském vynálezu. Nerozpadne se ta věc za jízdy? Už tak sebou podivně škubá. A pak sebou Snape trhl, jak se rozjeli. Křečovitě sevřel opěrku na dveřích. Už dlouho necítil strach, ale v tuhle chvíli byl k smrti vyděšený. Sledoval, jak mu krajina ubíhá před očima. Cítil, že se mu zvedá žaludek. Bylo mu špatně. Najednou málem povyskočil leknutím. Okénko sjelo dolů a dovnitř začal proudit čerstvý vzduch. „Lepší?“ zeptal se Kevin. Ani nevíš jak: pomyslel si Snape. Měl obavy, že začne každou chvíli zvracet. Nuceně se na něj usmál. „Kde bydlíš?“ zeptal se Kevin. „Kde tě mám vysadit?“ „Zastav mi na tom malém náměstí. Dojdu to už pěšky.“ Oddechl si, když auto zastavilo. Kevin vypnul motor. Chvíli bylo ticho. „Takže se dnes vidíme naposledy,“ pronesl Kevin s podtónem smutku. Snapeovi se stáhly vnitřnosti. Nedokázal promluvit. Sotva poznal tohohle člověka, má ho zase ztratit? A proč ne? Tohle je celý jeho život. Nikdy nic nedopadlo dobře. Proč si myslel, že se to teď změní? Kevin odjede a už nikdy se nevrátí, už si na něj ani nevzpomene. Všichni na něj zapomněli. Všichni na něj kašlali. Pro nikoho nic neznamenal. Nikdy. I Lily ho opustila. „Nemáš třeba telefon?“ zeptal se Kevin s nadějí v hlase. „Ehm, ne,“ odpověděl Snape a přemýšlel, co to vlastně je ten telefon. Jistě to byl další z mudlovských vynálezů. Tak ten opravdu neměl. „Škoda,“ povzdechl Kevin. „Chtěl jsem ti zavolat.“ Snape proklínal sám sebe. Kdyby měl tuhle věcičku, možná by zůstal s Kevinem v kontaktu. Třeba by to byl první člověk, který by ho neopustil. „Chtěl jsem si jeden pořídit,“ zalhal. „Tak já ti dám aspoň číslo, kdybys měl možnost mi zavolat,“ pronesl Kevin o něco veseleji a zašmátral po tužce a papíru, na který načmáral pár čísel. Nějaký číselný kód, kterému Severus ale vůbec nerozuměl. „Díky,“ přijal od něj útržek papíru. Pohlédl do těch jasných očí a nemohl uvěřit, že odjedou. V nich bylo to světlo, které rozzářilo tento den v jeho nudném životě. Bez nich by prožil jen další černý a ponurý den, jako byly všechny ostatní. Když už našel to světlo, zase ho má ztratit? „Přijedeš ještě… někdy?“ zeptal se dřív, než se mohl zastavit. „Tento týden už asi ne,“ vysvětloval Kevin. „Mám hodně práce, ale příští týden… Pokud to nějaký den vyjde, přijedu. Zavolal bych, ale když nemáš telefon…“ Snape svěsil hlavu. Taky ho mrzelo, že nemá ten telefon. „Budu na tebe čekat,“ vyklouzlo mu z úst. „Moc lidí se sem zrovna nehrne, takže až uslyším nějaké auto, budu vědět, že jsi to ty.“ Kevin se usmál a Snape se přemáhal, aby se snad nezačal červenat nebo něco v tom duchu. Najednou si připadal tak strašně hloupě. Chová se jako puberťák. Měl by teď něco říct, aby odvrátil pozornost. „Rád jsem tě poznal, Toby,“ natáhl k němu Kevin ruku. Severus ji rád přijal. Kevin měl pevný stisk. Severus cítil teplo sálající z jeho gesta. Nikdy by tu ruku nepustil. „Taky jsem tě rád poznal,“ oplatil mu úsměv. Chtěl se zvednout a vystoupit z auta, ale nemohl se hnout. Byl jako svázaný. Jak se jen odsud vysvobodí? Tohle je nějaké mudlovské kouzlo Petrificus Totalus? Něco cvaklo a bezpečnostní pás povolil. Kevin se na něj povzbudivě usmál a Severus si připadal jako blbeček. Kolik mudlů si asi neumí odepnout bezpečnostní pás? Severus by se vsadil, že tohle musí umět i malé děti. Otočil se ke dveřím a chtěl je otevřít. Zatraceně! Kde je ta klika? Ucítil, že se Kevin naklonil k němu. Jeho pravá ruka objala sedadlo, na kterém Severus seděl, a levá se natáhla ke dveřím. Něco cvaklo a dveře se otevřely. Kevin se vrátil do původní pozice. „Díky,“ zašeptal Severus s rozpaky. Totálně se musel znemožnit. Co si teď o něm asi Kevin myslí? Vystoupil z auta. Konečně má pevnou půdu pod nohama. Pocítil úlevu. Zabouchl dveře od auta. Z celého systému kolem auta bylo tohle jediné, co pochopil. „Měj se pěkně, Toby,“ rozloučil se Kevin otevřeným okénkem. „Uvidíme se příští týden.“ Nastartoval auto a Severus automaticky uskočil o několik kroků zpátky. Už mu nestihl říct ani sbohem. Auto se rozjelo a Kevin mu zvedl ruku na pozdrav. Severus mu zamával zpátky. Sledoval auto, dokud mu nezmizelo z očí. A pak ještě dlouhou chvíli poslouchal vzdalující se burácející motor auta. Pak jen strnule stál a zíral do prázdna. Kevin je pryč. Severus je tu sám. Prázdná ulice, opuštěné domy, osamělé Severusovo srdce. Okolí pohlcoval děsivý klid a mrtvolné ticho. Ne, nechce se vrátit zpátky do toho prázdného domu. Nikdo ho nečeká. To místo na něj působí depresivně. Zblázní se tam. Stejně jako se zblázní z toho zchátralého městečka. Na chvíli prázdné nebylo a tohle nové poznání ho okradlo o pocit, že mu samota a tohle místo vyhovuje. Už nikdy nechce být sám.