32. kapitola Jakmile Hermioně skončila škola, spěchala za Severusem a Remusem. Chtěla vědět, jak Remusovi dopadly testy a hlavně, jestli ho Severus ještě neproklel. I když byl Remus z bývalých Pobertů ten nejrozumnější i tak se Severus ve své nenávisti k němu nekrotil a několik hodin o samotě v laboratoři nebylo to nejlepší. Lehce zaklepala na vstupní dveře, vstoupila a stejný postup zopakovala i se dveřmi do laboratoře. Normálně by ani neklepala, jenže když musí vztah k Severusovi tajit, bude lepší, když se v jeho komnatách nebude chovat jako doma. Naskytl se jí pohled na Severuse ponořeného do testů a Remuse, klidně sedícího na židli, jak pozoruje Severuse při práci a snaží se nedělat zbytečný hluk, jen aby ho nevyrušil. Usmála se na Remuse, který jí taky věnoval úsměv, hned jak vstoupila a pomalu k němu přešla. Ráda by z něj vytáhla podrobnosti všeho, co se tu za uplynulých pár hodin stalo, jenže vyrušit Severuse při práci není moc dobrý nápad. Nemusela čekat dlouho, Severus se po chvíli odtrhl od pokusu a zadíval se jejich směrem. „Vypadá to nadějně,“ řekl a začal si psát poznámky o provedeném testu. „Předpokládám, že když jste testoval možné účinky lektvaru na proměnu ve vlkodlaka, nebyl Remus alergický na žádnou přísadu, kterou lektvar obsahuje,“ zeptala se a musela se hodně ovládat, aby Severusovi netykala, nechtěla slyšet jeho poznámky, že nebyla schopna udržet tajemství o jejich vztahu ani jediný den. „Samozřejmě, jinak bych se ani neobtěžoval tento pokus provádět,“ řekl a Hermionu zabolelo, když slyšela zase ten jeho hlas, který jasně dával najevo, že na takovou stupidní otázku by nejraději ani neodpovídal. Ze začátku jejich spolupráce ho slýchala, ale když už pracovali delší dobu, nedával ho tolik najevo a když už byli spolu, byl docela jiný. Jenže když je tady teď Remus, vrátil se zase zpátky do svých starých kolejí a Hermioně se to vůbec nelíbilo. „Jaké testy jste prováděl?“ zeptala se, aby zabrousila na neutrální půdu, jenže ani to se neobešlo bez problémů. „Jestli mi dáte chvíli pokoj, všechno sepíšu a můžete si to později přečíst!“ Zamračila se na něho a jejího výrazu si musel všimnout i Remus, protože dřív stačila reagovat, promluvil. „Severusi, je to všechno?“ Severus chvíli pozoroval Hermionin zamračený pohled, ale poté mu odpověděl. „Ano všechno. Můžeš jít a zítra tě tu očekávám přesně v deset hodin,“ řekl a vrátil se ke svým poznámkám. „Hermiono?“ oslovil ji Remus. „Neprovedeš mě po škole?“ „Jasně,“ řekla a poctila ho dalším úsměvem. „Počkal by jsi na mě venku. Potřebuji si ještě na chvíli promluvit se Snapeem.“ Remus kývnul, vstal ze židle a odešel. Hermiona počkala, dokud neslyšela, jak za sebou zavřel vstupní dveře a potom teprve promluvila. „Severusi, musíš být takový!“ zeptala se s výčitkou v hlase. „Jaký?“ zeptal se, jako by nevěděl, o čem mluví. „Přesně takový! Chováš se ke mně, jako k někomu kdo ho strašně obtěžuje!“ „Vůbec se tak nechovám!“ „Ne!“ hořce se zasmála. „Dohodli jsme se, že náš vztah budeme tajit, abychom se vyhnuli všetečným otázkách, nebo aspoň já, protože za poslední dobu se toho stalo tolik, že jsem myslela, že už od holek nebudu mít nikdy pokoj, ale než ráno přišel Remus, bylo všechno v pořádku! Jenom co se měl objevit, schoval si se za svou kamennou tvář!“ „Hermiono!“ odložil brk a otočil se k ní. „Nechci, aby to Lupin věděl!“ „Proč ne!“ zeptala se s naléhavosti v hlase. „Mám k tomu svoje důvody!“ odpověděl. „A jaké to mi asi neřekneš,“ řekla a bylo to spíš konstatování než otázka, protože na odpověď nečekala, odešla z laboratoře a zanechala Severuse o samotě s poznámkami o pokusech. „Promiň, že jsi musel čekat,“ omlouvala se hned, jak vyšla ze Severusových komnat a došla k Remusovi, který na ní čekal u dveří do svých komnat. „Nic se nestalo,“ odpověděl. „Pohádali jste se?“ zeptal se, když si všimnul jejího zachmuřeného výrazu. „Tak něco,“ odpověděla vyhýbavě, nechtěla to rozebírat. Rozešla se a Remus ji následoval. Následovalo tíživé ticho, které přerušovaly jenom jejich kroky. Remus přemýšlel, kvůli čemu se tak mohli se Severusem hádat, ale po chvíli to vzdal. Severus se mohl hádat i kvůli hlasitému nadechnutí a jestli by to chtěla Hermiona rozebírat, už dávno by to udělala. „Promiň Remusi,“ omluvila se, když už mezi nimi dlouho panovalo ticho. „Jenom mě štve.“ „Nic se neděje,“ ujistil ji hned. Ušli dalších pár metrů, než znovu promluvil. „Víš, docela mě překvapilo, když jsem tě tady uviděl. Severus nikomu neřekl, kam odchází a když mi před pár dny přišel jeho dopis, že by rád vyzkoušel nový lektvar, který by mě mohl zbavit mého prokletí, nemohl jsem tomu ani uvěřit. Jenže jaké bylo mé překvapení, když první člověk, který mě přivítal, jsi byla ty a ještě k tomu jsi se Severusem na lektvaru spolupracovala. To bylo snad ještě větší překvapení. Severus nikdy s nikým nespolupracoval. Všichni podle něj byli neschopní a kdyby ne, nikdy by to nepřiznal.“ „Asi stejné překvapení jako pro mě, když mi spolupráci nabídl,“ řekla a zabočila za další roh. „Remusi, mohli bychom se o něm přestat bavit? Nemám na to zrovna náladu. Spíš mi řekni, co se děje v Anglii? Co Teddy?“ změnila raději téma, nevěděla, jak dlouho by se dokázala ještě ovládat a nezačít si na Severuse stěžovat. Remus vycítil její napětí, tak rád změnil téma jejich rozhovoru. „Teddy je celý po své matce. Když začal chodit, měli jsme docela problém ho uhlídat, aby si něco neudělal. Stačilo se jenom otočit a byl schopný zmizet a přerazit se přes první věc, ke které se dostal na dosah. A když se u něj začaly objevovat metamorfomágské vlastnosti, nebylo dne, kdy neměl jinou barvu vlasů, myslím, že se máme ještě na co těšit.“ Hermiona poslouchala Remusovo vyprávění o svém synovi a nemohla se ubránit úsměvu. Všechno se zdálo být v pořádku, přesně tak, jak to vždycky mělo být. Remus mluvil celou cestu do jídelní síně a Hermiona ho nepřerušovala. „Doufám, že ti nevadí, když se nejprve zajdeme najíst, než ti ukážu zbytek univerzity. Jedla jsem naposled někdy ráno a myslím, že ty na tom budeš podobně,“ řekla, když stanuli před vchodem do síně. „Vůbec ne,“ odpověděl s úsměvem a následoval ji dovnitř. „A co dělají ostatní?“ zeptala se, když se posadili a začali si nabírat jídlo. „Billovi a Fleur se narodila dcera Victoire. Molly je ze své první vnučky úplně na vytržení. Kdykoli k ním Bill s malou přijde, Molly ji začne rozmazlovat a rozplývat se nad ní, že ji musí člověk krotit, aby ji samou láskou neumačkala. George otevřel novou prodejnu v Prasinkách, tak jak si to s Fredem vždycky přáli a Minerva šílí ze všech jejich výrobků, které se na škole objevují. Harry s Ronem za necelé dva týdny ukončí svůj výcvik v bystrozorském kurzu a nastoupí na ministerstvu.“ Hermiona poslouchala Remusovo vyprávění a bylo jí docela líto, že se to všechno děje a ona u toho nemůže být, ale byla kvůli všem šťastná, ale když zmínil Rona, přestala ho vnímat. Uvažovala nad tím, jestli k Ronovi něco cítí. Byla do něho strašně zamilovaná a kdysi by se k němu ráda vrátila, jenže teď byla všechna láska k němu pryč a teď tady byl někdo jiný, koho milovala. „Hermiono?“ tok jejích myšlenek přerušil Remus, který přestal ve svém vyprávění a zvědavě se na ní díval. „Promiň,“ omlouvala se, „zamyslela jsem se.“ „Jestli ho stále miluješ, byl by neskutečně šťastný, kdysi jste se dali zase dohromady.“ „Co? Koho?“ Hermiona se zmateně ptala, vůbec nevěděla, o kom to Remus mluví. „Rona. Po tom, co jste se rozešli a ty jsi odešla sem, byl naštvaný a první měsíce se s ním nedalo normálně mluvit. Pořád jenom opakoval, že už jsi na něho zapomněla a chodíš s někým jiným, ale později si vzpomněl na všechno, co jsi mu říkala a uvědomil si, že se choval jako hlupák. Nemůže se dočkat, až se vrátíš zpátky do Anglie a on se ti bude moct omluvit za všechno, co ti tehdy řekl. Doufá, že by jsi mu mohla odpustit a vrátit se k němu.“ Hermiona na něho chvíli jenom koukala, než si vyjasnila všechno, co jí teď řekl a uvědomila si, že kdyby jí tohle řekl před pár měsíci, byla by neskutečně šťastná, jenomže teď už ne. „Jenže já už ho nemiluji, Remusi. Netvrdím, že jsem si ze začátku nepřála to stejné, ale teďka už to nechci.“ „Miluješ někoho jiného?“ zeptal se, což ji docela zaskočilo. Měla mu říct, že ano, ale identitu muže, kterého miluje měla tajit, nebo to popřít a prostě říct, že si uvědomila, že Ron pro ní nebyl ten pravý. Od odpovědi ji zachránil příchod Susan se Sally, které ihned obrátili svůj zájem na Remuse. „Ahoj Hermiono. Nepředstavíš nám svého společníka?“ zeptaly se hned, jak přišly ke stolu a ještě se ani neusadily. „Susan, Sally, dovolte mi, představit vám Remuse Lupina. Remusi, tohle jsou mé kamarádky, Susan a Sally,“ Hermiona se zhostila představování a byla ráda, že se vyhnula otázce, koho miluje. „Rád vás poznávám,“ Remus lehce kývnul na pozdrav. „Tak kdo vy jste? Další Hermionin bývalý profesor?“ zeptala se Sally a Hermiona se usmála. „Vlastně ano,“ odpověděl Remus a stejně jako Hermiona i on se usmál. „Doufám, že nejste stejně příjemný jako Snape?“ byla to Susan, která se zeptala a její otázka u Remuse vyvolala ještě větší úsměv. „Takže jste měly možnost, setkat se se Severusovou povahou,“ spíš řekl, než se zeptal. „Jo a myslím, že nám to stačilo. Ale co vy, proč jste tady?“ „Remus nám bude pomáhat s výzkumem,“ řekla Hermiona a nejasně naznačila, proč tady Remus je. „Další lektvarista?“ zeptala se Susan a Hermiona se podívala na Remuse, pohledem ho žádala, jestli může říct, jak jim bude s lektvarem pomáhat. „Ne, nic takového,“ řekl Remus, který se rozhodl, že jim řekne sám, že je vlkodlak. „Já jsem spíš ten, na kterém budou svůj lektvar zkoušet.“ Holkám trvalo jenom chvíli, než přišly na to, co tím Remus myslel, ale k Remusovi očekávání, se na něho vůbec nezačaly dívat podezřívavě. „Takže vlkodlak. Nedokážu si ani představit, jaké to musí být, když se objevila šance, že se svého prokletí zbavíte,“ řekla Sally. „Je to neuvěřitelný pocit, i když pořád je šance, že lektvar nebude fungovat. Neupínám se proto k představě, že už mě nikdy nečeká přeměna ve vlkodlaka.“ „Myslím si, že fungovat bude. Přece to byla Hermiona, která na něm pracovala a podle toho co říkala, je Snape jeden z nejlepších lektvaristů na světě,“ konstatovala Susan. Opustily od tématu výzkum vlkodlačího lektvaru a holky začaly z Remuse tahat všechny možné informace o Hermioně, které před nimi tajila a Remus, vždy s Hermioniným souhlasným kývnutím, řekl vše, co mohl. Večeře jim uběhla v rychlém tempu a i následná prohlídka univerzity, na které je Susan se Sally doprovodily, byla plná smíchu a Hermiona díky tomu skoro zapomněla na Severusovo chování vůči ní. Provedla Remuse celou univerzitou, zastavili se i na šálek čaje v jejich komnatách a Hermiona se dozvěděla další věci ze života svých kamarádů a přátel. Doprovázela Remuse zpátky k jeho komnatám, bylo už docela pozdě a ona musela ještě uvařit jeden lektvar a nemluvě o tom, že si chtěla ještě půjčit Severusovi poznámky z testů, které dneska udělal. „Remusi, díky za večer. Dlouho jsem se tolik nepobavila a bylo skvělé, dozvědět se o novinkách, které se doma dějí,“ řekla, když se s Remusem loučila u jeho komnat. „Nemáš zač, Hermiono. Brzo se vrátíš domů a myslím, že všechno uslyšíš nejmíň ještě dvakrát.“ „Myslím, že jo. Dobrou noc, Remusi a ještě jednou díky,“ rozloučila se s ním a hned, jak se za ním zavřely dveře, klepala už na ty Severusovi. Vešla dovnitř a našla Severuse sedět v křesle, jak si čte. Zvedl oči od knihy, jenom aby se na ní letmo podíval a vrátil se zpátky ke čtení. Když viděla tento pohyb, hned se jí vrátila nálada, se kterou dříve tyto komnaty už opouštěla. „Přišla jsem si půjčit poznámky o pokusech, které jste dneska prováděl,“ řekla naštvaně a zdůraznila vykání, aby mu dala najevo, že mu stále neodpustila jeho dnešní chování. Zabralo to, protože Severus odložil knihu, postavil se a o nic méně naštvaněji řekl. „Hermiono! Mohla by jsi toho nechat!“ „Čeho?! Chovám se přesně tak, jak jsi chtěl!“ „Ne! Chováš se jako malé dítě!“ „Já?!“ rozkřikla se. „Já?! Proč bychom si nemohli tykat a chovat se k sobě slušně! Remusovi by nepřišlo divné, že po několika měsících spolupráce jsme se začali tolerovat a chovat se k sobě jako k lidem! Jenom ty trpíš utkvělou představou, že to není možné!“ „Proč to nemůžeš nechat být! Jestli všechno půjde dobře, Lupin za týden odjede a všechno bude zase stejné jako předtím, než přijel!“ Vyrazilo jí to dech. Nemohla slyšet správně. To, co řekl, vypadalo, jako kdyby chtěl jejich vztah tajit donekonečna. „To myslíš vážně?! Nebyl jsi to náhodou ty, kdo nechtěl být jenom potěšením na zkrácení chvíle, než skončím školu?! Co to vlastně mezi sebou máme?! Je to jenom obveselení v soukromých chvílích, ale když se objeví někdo jiný, začneme se k sobě chovat jako k cizím?! Jestli to chceš takhle, tak to nemá cenu!“ S těmito slovy vyrazila pryč, doprovázená hlasitým třísknutím dveří.