„To bylo dost hustý, Rone!“ ječel nadšeně Neville a ve společenské
místnosti poplácával Ronalda po ramenech.
„Jasně, a jak Malfoy čuměl – jako vyvoraná myš!“ řehnil se Ron a
předváděl Malfoyův výraz smíšených pocitů. Jen Harry nezúčastněně seděl
na křesle. Ještě pořád byl naštvaný na Rona s Hermionou. Dopoledne je
stihl načapat v jedné z opuštěných tříd, kde prováděli… nevkusné věci.
Celou dobu mu lhali a on… to bral prostě jako zradu. Ani polehčující
okolnost, že Ron – když Harryho Malfoy ráno postříkal dýňovým džusem na
docela nešťastném místě a celý Zmijozel z toho měl hroznou zábavu -
použil na lektvarech odtrhující kouzlo a zničil tak Malfoyovi oblečení
před celou třídou, mu nebránilo být na něj naštvaný. Po tom incidentu na
lektvarech možná ještě víc. Harrymu totiž pohled na Malfoye přišel tak
komický a zároveň… no, musel se tomu prostě zasmát. Malfoy si zřejmě
myslel, že kouzlo vyslal Harry a nenávistným pohledem mu dal najevo, že
pomstě neunikne. O vteřinu později dorazil Snape a napařil Harrymu trest
na sedmou hodinu a strhl mu body. A Ron nic. I když malý pocit zadosti
učinění na Malfoyovi byl příjemný, zase na to musel doplatit, protože si
na něj oba dva – jak Malfoy, tak i Snape - zasedli. Za všechno prostě
mohl jen on.

Harry se smutně potuloval hradem. Měl ještě chvíli času před trestem a
zase přemýšlel o...
„Jau!“ zaskučel. Zezadu do něho někdo vrazil a k jeho zděšení mu vyškubl
tašku s věcmi.
„Protivo!“ křikl rozčílený Harry. Proč zrovna teď, musel potkat to
nechutné školní strašidlo?! To však Harryho jen provokativně obletělo a
unášelo jeho tašku někam pryč. Harry okamžitě vystartoval za ním. Když se
po několika minutách rychlého sprintu objevilo silné píchání v boku,
musel – ač nechtěl – zastavit. Protiva odletěl pryč s jeho taškou, kde
měl právě něco, co si ráno bohužel nestačil vyndat ven, něco, co žádné
oko nemá spatřit.
„Potterák, blbák, Potterák, blbák!“ ozval se za rohem řev a Harry i přes
vypětí všech sil zase vyrazil. Jakmile doklopýtal za roh, vyděšeně se
zarazil.
„Protivo ne, nedělej to!“ prosil zoufale, ale Protiva se rozesmál ještě
víc. Naklonil se k rozbitému oknu, které ještě školník Filch nestihl od
Vánoc spravit, a vyhodil Harryho tašku překvapivě daleko od hradu, kde se
zastavila až na širokém kamenném nádvoří zčásti krytým šindelovou
střechou.
„Ty šmejde!“ zavrčel Harry a sápal se na Protivu, který jen se smíchem
plavným tempem prolétl zdí za okamžik ještě vystrčil tu svou průhlednou
palici a vyplázl jazyk. Harry zatnul ruce v pěst a snažil se uklidnit.
Školní hodiny najednou začali odbíjet sedmou hodinu. Jít ke Snapeovi by
znamenalo nechat ležet napospas jeho osobní věci a učebnice, ale na
druhou stranu nepřijít ke Snapeovi na trest – už teď bude mít problém, že
jde pozdě - bylo nemyslitelné. Nakonec nechal věci tam, kde jsou – moc
studentů v tuhle dobu před hrad nechodilo, i když se mu stáhl strachem
žaludek. Kdyby to někdo objevil, nepřežil by tu ostudu.
Nakonec se přece jen donutil sejít do sklepení.

Draco začínal tenhle neskutečně blbý den nesnášet. Sice ráno Pottera
slušně osprchoval dýňovým džusem, jenže Potter mu to pak vrátil i s úroky
– jeho spodní prádlo se líbilo zejména dívčí části, která mu na cestě ze
smějící se třídy dávala pořádně zabrat. To mu jen tak neprojde. Navíc
ještě prohrál tu pitomou sázku se Zabinim.
„Hej, Malfoyi, tak co Bulstrodová?“ zeptal se rozjařený Blais hned jak
Draco vešel do společenské místnosti.
„Drž hubu, Zabini! Chtěl bych vidět tebe na mém místě. Ještě teď nechápu,
jak jsem na to mohl přistoupit,“ odvětil rozmrzele Draco a při vzpomínce
na vypasovanou sedmačku se lehce otřásl.
„Neříká ti něco „prohraná sázka“, kamaráde?“ usmíval se dál Zabini a
nenechal se vyvést z míry ani Dracovými výhružnými pohledy. „No jo,
zjistit jaké nosí spoďáry Weasleyová moc práce nedalo. Ale ty jsi měl
lepší,“ dodal s úšklebkem.
„Drž hubu!“ vyštěkl vztekle. Když se s ním vsázel, že to nedokáže
zjistit, nenapadlo ho, že by mohla Weasleyová být tak blbá. I když věděl,
že blbá je, vlastně všichni z Nebelvíru, nenapadlo ho, že až tak moc.
Skočit mu na ten nejstarší trik na světě! Prý, že jí zezadu hoří sukně.
Jasně, prostě blbost. Navíc na ten incident na lektvarech evidentně nikdo
jen tak nezapomene. V duchu proklínal Pottera.
„Sorry, ale přece se nám tu nebudeš zlobit, Dráčku, Bulstrodová třeba
není tak hrozná. Viděls ty její …“
„Jdu pryč, tohle nehodlám poslouchat!“ prudce vstal a přitom nezapomněl
pořádně vrazit do Zabiniho. Prolezl kamennou zdí do sklepení a šel, kam
ho nohy nesly. V duchu si ještě pořád nadával. Přece jen bylo líbaní s
Milicent Bulstrodovou opravdu nezapomenutelný zážitek.
Na chodbě do Velké síně uviděl postávat Filche. Vypadal fakt rozladěně.
Že by mu nesedl dnešní oběd? Už jen projít kolem něj se mu doopravdy
nechtělo – ještě by ho za něco chytil a vyfasoval by trest, na druhou
stranu šlapat zase ty schody dolů také ne a ty nahoru? To už vůbec ne.
Otočil se doleva a bránou vyšel na školní pozemky.
V ruce si pohrával s hůlkou a jen tak z hecu sestřeloval ptáky na stromě.
Zabralo mu to asi čtvrt hodiny, když se zčistajasna nad Bradavice snesly
černé mraky a začalo silně pršet. To jarní počasí už mu lezlo silně na
nervi. Měnilo se stejně rychle jako barva laku na nehty Pansy
Parkinsonové. Draco se tedy ohlédl po nějakém místě na schování. Jediné,
co by šlo byl krytý dvůr nedaleko. Rychlým krokem vyrazil, aby se stihl
schovat, než bude promočený jako myš.
Za několik minut si skutečně sedl na dřevěnou lavičku, takže na něj
nepršelo. Díval se, jak kapky bubnují do země a vznikají opět ty špinavé
louže. Opřel se pohodlně o sedadlo a zavřel oči.

Draca najednou z lavičky strhl prudký poryv větru, takže spadl do slušné
louže pod sebou. Chvilku nadával a kouzlem čistil vzniklou skvrnu, která
za chvíli skutečně zmizela. Rozhlédl se kolem. K jeho zděšení se už
docela smrákalo a vypadalo to na zmeškanou večerku. Měl docela štěstí, že
ho tu nikdo nenašel, když však spatřil tu spoušť kolem, ani se nedivil.
Zdá se, že pršelo opravdu hodně. Louže byly dostatečně hluboké, aby do
nich někdo bez problému zahučel. Vítr byl stále silný. Na zemi plaval
promáčený brk a všude kolem létaly počmárané i čisté pergameny. O kus dál
se válela lahvička inkoustu a nějaké učebnice a sešity. Jeden z nich
zvedl a otevřel. I když byly desky značně promočené, rozluštil na nich
podpis – Harry Potter. Škodolibě se pousmál a sešit hodil do nejbližší
louže. Ráno bude mít Potter co dělat. V duchu pochválil toho, kdo mu ty
jeho pitomé věci vyhodil a s úsměvem se vydal do hradu. Na cestě se mu
ještě pod nohy připletla Potterova mokrá aktovka. Zhnuseně jí odkopl
daleko od sebe a šel po cestě dál. Postupně však zpomaloval, až se po
několika metrech zastavil úplně a otočil se. Něco ho nutilo prozkoumat
obsah jeho tašky. Přece jen se mu denně nenaskytne taková příležitost.
Pochyboval, že by Potter v tašce nosil pouze učebnice a sešity se zápisky.
Zpátky k aktovce šel s odporem, avšak také se vzrušením, že by mohl najít
něco přinejmenším „zajímavého“. Kouzlem jí osušil a sedl si zpátky na
lavičku. Položil jí vedle sebe a sáhl opatrně dovnitř. Nejdřív vytáhl
další pergameny a učebnici lektvarů, nad kterou se jen posměšně usmál –
Potter bude jistě šťastný až zjistí, že jediná učebnice, která se
nezničila jsou lektvary. Jako další objevil nějaký šátek s iniciály H.P.
Podle látky by to tipl na dárek od Weasleyových – největšího póvlu v
kouzelnickém světě. Zhnuseně si odfrkl. Nechápal, jak s nimi Potter vůbec
může přebývat v jedné místnosti. Má nějaký zvrácený styl uvažování, když
si za své dva přátele vybral chudého Weasleyho a mudlovskou šmejdku
Grangerovou.
Další našel mudlovskou knihu, která rozhodně nepatřila do zdejší
knihovny. „Havran – Edgar Allan Poe,“ přečetl polohlasem název.
Měl takový pocit, že jí už někdy četl. Velice depresivní báseň. Divil se,
že čte Potter zrovna tuhle – chudáček, z tohohle bude mít noční můry.
Sáhl znovu do brašny a k jeho překvapení už tam nebylo nic jiného. Že by
to skutečně byl jen bezúhonný Bradavický student? To se mu nechtělo věřit.
„Zklamal jsi mě, Pottere,“ pronesl naštvaně a mrštil taškou o zem. Ozval
se zvuk trhané látky a něco vypadlo na zem vedle Dracovi nohy. Draco se
hbitě ohnul a sebral ze země knihu v černé kožené vazbě. S údivem si jí
prohlížel, po chvíli se však vesele zazubil a schoval knihu pod hábit.
„Mýlil jsem se, Pottere. Nezklamal jsi.“

Harry se konečně od Snapea dostal pryč. Po vydrhnutí všech kotlíků a
nádobek bylo co říct, že ještě dokázal pohybovat rukama. Bylo něco před
desátou a on pospíchal pro své věci, které, jak si stačil všimnout
venkovní potopy, musel déšť pěkně poničit. Příště si na to blbé strašidlo
bude muset dávat větší pozor. Rok od roku je stále zákeřnější a
zákeřnější.
Doslova proletěl sklepením a přistál na chodbě před Velkou síní. Vyrazil
tryskem k bráně. Rozrazil dveře a to co viděl mu vyrazilo dech. V loužích
všude kolem se válely jeho věci. Když našel jedinou učebnici, které se ta
povodeň nijak nedotkla, chtělo se mu skoro brečet. Potěšilo ho, když o
pár metrů dál nalezl svou aktovku. Jestli se při pádu nic nestalo, měl by
v ní deník nalézt neporušený.
Sáhl do tašky a po pravé straně nahmatal kapsu. Jaké bylo jeho
překvapení, když protáhl ruku skrz a teď na ní zíral jako na zjevení
absolutní hrůzy. Odhodil brašnu pryč a celou další hodinu hledal po
nádvoří, jestli ho přece jen nenajde. Nenašel.
Naplnil ho pocit úzkostného strachu. Mohl se utěšovat tím, že přece není
jisté, že jeho deník někdo našel. Třeba se jen někam v tom dešti ztratil,
sám tomu však vůbec nevěřil. Ale… ne, určitě ho nikdo nenašel. A prostě…
nemohl najít! Ale kdyby ano… Ne, nenašel ho a tečka. Kdyby jo… to bych
nepřežil. Sakra, sakra, sakra!
Doufal jen, že alespoň to kouzlo bude fungovat.

Draco se uvelebil u sebe na posteli zatáhl kolem sebe nebesa. Byl opravdu
zvědavý, co skrývá deník Chlapce, který přežil.
„Kdes byl, Draco?“ zeptal se rozespalý Crabbe.
„To tě nemusí zajímat. Radši spi,“ odsekl a otočil se na druhý bok. Rukou
si podepřel hlavu a černou knihu položil vedle sebe. Zhluboka se nadechl
a otevřel první list.

Tento deník je majetkem Harryho Pottera.
NEOTVÍRAT!!!

Draco protočil oči. Jak originální, Pottere. Každý se jistě bude bát tvé
chabé výhružky. Sebevědomě otevřel na další stranu nebo se respektive
pokusil otočit na další stranu. Kniha sama od sebe promluvila: „Heslo!“
„Ale no tak, Pottere. Ty taky musíš zkazit každou legraci,“ zavrčel.
„Takže… zlatonka?“ nic se nestalo. „Famfrpál?“ zkusil znovu, ale opět
bezvýsledně. „Potlouk? Camrál? Grangerová? Weasley? Nebelvír? Harry
Potter? Chlapec, který přežil? Brumbál? Citronová zmrzlina? Hrdina?
Zbabělec? Srab? Vůl? Pitomec? Magor? Debil? Blbec? Kretén? Sráč?“ chrlil
ze sebe Draco nadávky na Potterovu adresu a naštvaně zaklapl zabezpečený
deník. Jak však poslední slova skoro křičel, kluci v pokoji se probudili.
„Ježiši, Malfoyi! A já už myslel, že svoje potřeby dokážeš dělat
potichu,“ zavrčel Zabini a přehodil si deku přes hlavu.
„Drž hubu!“ vykřikl Draco a deníkem praštil o zem.
„Držte huby všichni, chci se vyspat,“ zaječel Nott.
„Drž hubu!“ okřikli ho svorně všichni v pokoji. Draco zalezl zpátky pod
peřinu. Potter nakonec nebyl tak blbý, jak si myslel.


~*~


Harry seděl ve velké síni na snídani a nehnutě zíral před sebe. Kdyby se
jen vyprdnul na toho blbého Snapea! Tohle by se vůbec nemuselo stát.
Štvala ho představa, že se teď někde někdo baví jeho deníkem a on ani
neví kdo. I když – ten někdo by nejdřív musel přijít na heslo. Ale i to
není nemožné. Dalo by se říci, že si do deníku zapisoval absolutně
všechno. Od toho nad čím každý den přemýšlel a uvažoval až po jeho
nejtajnější přání a sny. Bože, jak se za to teď styděl a přál by si nemít
ten kus papíru. Avšak jeho pocity přetrvávaly dál.
K jeho mizerné náladě také přispělo zjištění o Ronovi a Hermioně. Byla to
pro něj osobní urážka, že mu nevěří a nehodlal jim jen tak odpustit. Bude
trucovat.
„Nazdárek Harry,“ pozdravil opatrně Ron a sedl si na naproti němu.
„S vámi se já nebavím!“ zahučel, ale za chvíli to nevydržel a pokračoval.
„Měli jste mi to říct! Já vám taky říkám všechno!“ obvinil ho, sám se
trochu zastyděl za takovou lež, že jim říká všechno. Každý měl přece
nějaké svoje malé tajemství.
„Já vím. My jsme jen chtěli, aby… No, prostě jsme si mysleli, že by ses
pak… mohl… cítit tak nějak…ehm… odstrčený?“ snažil se vyjádřit Ron.
„Jo, odhadli jste to správně,“ řekl nabručeně Harry. Vlastně se trefili
přesně do černého. Ale nechtěl jim to omlouvání nijak zjednodušit, jen ať
se hezky podusí ve vlastní šťávě. „Jak dlouho už spolu vlastně to…
chodíte?“
„No… ehm… něco přes… dva roky?“ sykl neslyšně. Harrymu se oči rozšířily
údivem. Čekal, že to bude docela dlouho, ale zas tak moc, to tedy
rozhodně ne.
„Tak přes dva roky, jo? Jak jste to proboha tak dlouho mohli utajit?“
„Já… totiž my… chci říct Hermiona přišla na takový,“ zalovil v kapse a po
chvíli z ní vytáhl malý galeonek. „takový kouzlo.“
„Stejný jako to s BA na posílání zpráv?“ zeptal se a Ron souhlasně
přikývl.
„Pokaždé jsme si prostě napsali kde a kdy a bylo to. Nikdo o tom nevěděl
a…“ zarazil se Ron.
„Aha,“ odtušil Harry. Nikdo o tom nevěděl. Ani jejich nejlepší přítel.
Zrádci! Na chvíli bylo zaražené ticho.
Zanedlouho se na snídani dostavila i Hermiona a když uviděla Rona, trochu
se začervenala, jakmile spatřila Harryho, zrudla. Asi jí bylo jasné, o
čem se právě bavili.
„Ahoj,“ dostala ze sebe Herm a přisedla k Ronovi na druhou stranu.
Harry si jich přestal všímat a mezitím bloudil očima po velké síni a
snažil se objevit toho, kdo mu deník šlohl. Přejížděl na každém
studentovi zvlášť, ale žádný nejevil patřičné známky. Jen jeden člověk tu
chyběl, ten, kterému se do rukou deník nesměl v žádném případě dostat.

Draco se celý den s Potterem nepotkal. Na jednu stranu se mu chtělo vidět
ten jeho vyděšený ksicht, že někdo našel jeho deník – bylo totiž
nepochybně jasné, že tam do zítřka svoje věci válet nenechal, takže to
musel zjistit, na druhou stranu na sebe nechtěl uvalit jakékoli
podezření, že v tom má prsty. I když… No v každém případě ho štvalo to
heslo, na které ještě pořád nemohl přijít. Čím déle nad tím přemýšlel,
tím víc byl naštvaný a tím víc chtěl ten zatracený deník otevřít a
zjistit, co je uvnitř.

Draco si lehl na postel. Ze země popadl deník a otevřel ho.
„Nimbus 2000? Troll? Kámen mudrců? Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“
Zhluboka se nadechl, i když se zdráhal vyslovovat jméno Pána zla,
překonal se. „Lord Voldemort?“ nic. „Perníková chaloupka? Hipogryf?
Hagrid a jeho chatrč? Lily? James?“ stiskl pěsti a jen silou vůle
překonával chuť rozškubat deník na malinkaté kousíčky.
Vtom Pansy Parkinsonová rozjařeně vtrhla do chlapeckého pokoje a zřejmě
nečekala, že tam bude i Draco.
„Hej, mám fotku! Draco Malfoy ve spodk…“ zarazila se, když uviděla
blonďáka sedět na posteli. „Hehe, promiň,“ omluvila se a zapadla za
dveře. Draco si ani neuvědomil, co tu Pansy vykřikovala na celou kolej,
protože mu v rukách deník silně zaškubal a po chvíli se sám otevřel.
Chvíli na něj zíral a pak se usmál.
„Díky, Pansy,“ zamumlal do dveří. Pak se ale zarazil nad tím, co Pansy
řekla. Zmateně zaklapl deník a ten sebou škubl a zabezpečil se.
„Hej? Mám? Fotka? Spodky?“ zkoušel její výrazy. Žádný však deníkem
nepohnul. A pak si to uvědomil a nejistě řekl: „Draco Malfoy?“ Deník se
sám rozevřel na první stránce, na které se opět objevilo Potterovo
zbytečné varování. Co to má proboha znamenat? Proč si dal jako heslo moje
jméno? Hm, možná, aby na to nikdo nepřišel. Mě by to tedy nenapadlo.
Potter je nějaký až moc vychytralý. Ovšem má smůlu, že já o něco víc.
Otočil na druhou stránku.
Vypadá to, že si Potter tenhle deník založil na začátku roku. Divil se,
že vydržel psát tak dlouho, on sám by s tím seknul už dávno. Za prvé ho
nebavilo psát a za druhé mu připadalo vracet se do minulosti jako
naprostá ztráta času. Nicméně u spolužáka Pottera vždycky rád udělal
výjimku.

Na prvních stránkách Potter nejdřív popisoval jak přijel, jak se cítil a
co dělal – prostě nic zajímavého.
Po pár dalších stránkách začal Draco otráveně listovat sešitem a hledat
cokoli zajímavého. Zaujalo ho, že najednou z datumu 20. října přeskočil
na 16. ledna. Copak se stalo tak zásadního?
Otočil list papíru a začetl se.

16. ledna
Dneska jsme si s Ronem a klukama povídali o holkách a tak. Každýmu se už
nějaká líbila a povídali jsme si, co. Všichni řekli, že prsa, zadek a tak
podobně. Jen já… nevím, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale… je možné,
že se mi na holkách nic nelíbí? Teda, líbí se mi, ale ne tak jako
ostatním klukům. Nepřitahují mě. Jsem normální?

29. ledna
Chodím s Parvati. Doufám, že mě ten odpor přejde. Poslední dobou se mi to
nějak hnusí. Zvedá se mi žaludek, jen pomyslím na to se s ní líbat. Fakt
si myslím, že nejsem normální.

5. února
Ptal jsem se Rona, jestli se mu někdy stalo, že ho holka nevzrušovala,
když mělo přijít na to. Odpověděl mi, že ne. Co se to se mnou proboha
děje?
Chci být jako ostatní, proč nemůžu?

16. února
Poprvé za celé ty roky jsem si ho všiml… Tedy jinak než předtím.
Obklopoval ho hlouček spolužáků, kteří hltali každé jeho slovo. Zíral
jsem na něj dost dlouho, pak jsem si to uvědomil a radši zmizel.

27. února
Nechápu to. Jak se mi jen může líbit ON? Je to kluk, nesnášíme se a… je
to kluk! Jsem na kluky? To snad ne! Ne!

6. března
Já… nechci být… gay. Bože, tyhle lidi jsem odmalička odsuzoval a teď…
patřím mezi ně? Snad ne, třeba mě to ještě přejde. Nechci, aby se mi
líbili kluci. Je to… divný. Jenže když jsem šel dneska po chodbě, zase
jsem ho viděl, jak líbá nějakou holku. Strašně žárlím… na tu holku.
Nemůžu si pomoct. Přitahuje mě.

16. března
Je to jako droga. Každý jeho pohyb, každá křivka na těle, pořád to musím
pozorovat. Někdy mi to až nahání hrůzu.
Je takový zvláštní a… tajemný. Vlastně by se dalo říct, že o něm nikdo
nic neví. Alespoň já teda ne.

9. dubna
Asi jsem… jsem se… zbláznil. Do něj. Sakra.

Draco třeštil oči na poslední řádky s pusou dokořán. Tohle rozhodně
předčilo všechna jeho očekávání. Potter je na kluky? Jestli jo… ty vole.
Začal se nekontrolovatelně smát. Vlastně ani nevěděl proč, prostě jen z
toho čistého faktu. Nějak si to vůbec nedokázal představit. Už jen ta
myšlenka byla tak absurdní! Vždycky ho viděl po boku nějaké té holky a
tohle by ho v životě nenapadlo.
Chtěl ho nějak ztrapnit, chtěl ho vidět prosit, chtěl pomstu. Pomsta je
vždycky sladká. Všichni na škole se dozví o Potterovi a jeho… orientaci.
To bude jeho konec.
Prudce zaklapl knihu a položil jí pod polštář – bude se mu hodit, aby to
mohl dokázat. Zítra si deník přečte pořádně, aby zjistil, kdo je ta
Potterova… láska?
Spokojeně usnul a plánoval si pro Pottera pomstu.

„Hoří!“ křičel vyděšeně Nott a Draco se trhnutím probudil. Protřel si oči
a pomalu přivykal tmě v místnosti.
„Co tu řveš, debile?“ zavrčel nevrle, ale když před sebou spatřil hořící
cár látky, který ještě před chvíli vypadal jako nebesa, rychle se jeho
nevrlý tón změnil ve vystrašený. Vyskočil z postele a sebral z nočního
stolku svou hůlku. Chtěl oheň uhasit, jenomže si zaboha nemohl vybavit
formule pro vytvoření vody. Jakoby měl najednou v hlavě vygumováno.
Goyle se provinile a zároveň nadmíru vyjukaně krčil v rohu ložnice a
nespouštěl oči z ohně, který už stihl zaplavit polovinu Dracovi postele.
Grabbe se probudil až teď a Zabini taktéž. Zřejmě je vzbudil kouř, který
pomalu ale jistě zahaloval celou místnost.
„Aquamenti!“ rozpomenul se konečně Draco, když ho opustil počáteční šok.
Za nedlouho oheň opadl úplně, ale z jeho postele nezbylo skoro nic. Až
teď si Draco uvědomil, že měl pod polštářem Potterův deník, bez kterého
byl jak se říká namydlený. Teď už mu nemohl nic dokázat. Dostal příšerný
vztek.
„Kdo to zapálil?“ zaječel. Goyle se přitiskl ještě víc ke zdi a vyvalil
oční bulvy. Draco se do něj nenávistně zaryl pohledem, jež měl nacvičený
právě pro tyto chvíle. Vypadal potom tak trochu šíleně, jako maniak, a to
přidávalo ostatním na strachu a bázni.
„To si neměl dělat,“ zasyčel potichu a přibližoval se ke stěně, s níž se
právě Goyle snažil splynout. Napřáhl hůlku a už se chystal vyslat nějaké
opravdu bolestivé kouzlo. Jenže zrovna v tom okamžiku dveře efektivně
rozrazil Snape a než Draco mrknul, jeho hůlka spočívala v rukách
profesora. Ve zmatku si nikdo nevšiml, že Nott opustil místnost a šel pro
ředitele jejich koleje.
„Co se tu stalo?“ zeptal se klidně Snape.
„To Goyle,“ procedil skrz zuby Draco a snažil se ovládnout.
„Co jste tu prováděl, Goyle?“ optal se káravě.
„Já, já… jen jsem… chtěl…já…jen,“ koktal zmateně Gregory.
„Chtěl jen vyzkoušet přebarvovací kouzlo. Mělo to být… překvapení,“ špitl
Nott.
Draco se do něho znovu nenávistně zavrtal.
„Ty pitomče, jak jsi proboha mohl zvorat tak stupidní kouzlo?! A ještě ke
všemu na MÉ posteli! Bože, ty jsi trolí hlava, já si tě podám, o to se
neboj,“ řval rozlícený Draco a aby vybil přebytečnou energii, začal kopat
do shořelé postele a představoval si přitom, že je to Goyle.
„No tak, pane Malfoyi, uklidněte se,“ poručil Snape. „Vy se u mě, Goyle,
zítra zastavíte pro trest. Bohužel musím konstatovat, že všechny
chlapecké ložnice už jsou obsazené, takže budete nucen přespat…“
„Nikam nepůjdu. Ať vypadne Goyle!“
„…budete nucen přespat v dívčí části,“ dořekl Snape a trochu se ušklíbl.
Zabini, který celou dobu zarytě mlčel vyprskl smíchy. Draco se na něj
bleskově otočil a jasným gestem ho varoval.
„Já NEPŮJDU do dívčí části, to budu radši spát na chodbě,“ zaječel Draco,
ale hned toho litoval.
„Jak tedy chcete. Nechám vám donést matraci před kamennou zeď,“ odvětil
Snape a ušklíbl se ještě víc.
„NE! Tedy… dobře, tak přespím u… holek.“
„Výborně. Pojďte se mnou,“ vybídl ho Snape a jakmile se za nimi zavřely
dveře, všichni kluci se nahlas rozesmáli.
„Pane profesore, proč nemohl jít Goyle?“
„Neříkejte, že se jich bojíte.“
„NE! Tedy…“
„Chápu. Myslím, že bude lepší, když tam budete vy a ne Goyle. Dalo by se
říci, že máte na dívky přece jen větší… vliv? Bude to jistě i bezpečnější
a třeba se vám pak zlepší nálada.“
„Jistě,“ odvětil bezvýrazně Draco a Snape mezitím zamumlal nějaké heslo,
díky němuž se schody, po kterých by normální chlapec sjel dolů,
zablokovaly, takže mohli v klidu projít. Když byly asi v polovině chodby,
Snape zaklepal na jedny dveře. Za nimi se ozval známý smích a za chvíli
otevřela Pansy Parkinsonová v tmavě zelené noční košilce.
„Tak co, Sandro, máš… egh… pane profesore?“ zarazila se v polovině věty a
tázavě sjela pohledem na Draca, který si až teď bolestně uvědomil, že
přespává jen v bílých trenkách a že si na sebe nic jiného nevzal. Pansy
se usmála.
„Předpokládám, slečno Parkinsonová, že je u vás v pokoji ještě jedno
místo volné,“ oznámil Snape. Pansy nadšeně přikývla a její úsměv se
prohloubil. „Tady v ložnici pana Malfoye se stala taková… menší nehoda,
díky níž je nucen přespat… zde. Doufám, že proti tomu nic nemáte…“
„Ne, jistě, pane profesore, samozřejmě.“
„Pak vám přeji příjemnou noc,“ rozloučil se Snape a zmizel ve tmě.
„Úsměv!“ křikla Pansy a Draco skoro oslepl při záblesku fotoaparátu.
„Holky, tohle bude sranda!“ zasmála se a vtáhla blonďáka dovnitř. Draco
proklínal Goyla, tuhle noc nepřežije.

Příští ráno se probudil polámaný a milionkrát vyfocený.
„Draco Malfoy přespával u mě na pokoji!“ slyšel říkat ráno Pansy svým
kamarádkám.
No jo, Parkinsonová. Nadbíhala mu kde mohla, ale bezvýsledně. Jeden čas s
ní chodil, ale nakonec jí nechal. Poznal, že to není jeho… typ? Vlastně
ani neměl vybraný typ holek. Prostě se mu buď líbila nebo ne. Pansy byla
sama o sobě docela hezká, možná nejhezčí holka koleje, jenomže on pořád
hledal něco… jiného. Zkrátka pro něj nic nebylo… dostačující.
„Můj soukromý život je v prdeli,“ zanaříkal a šel se do své ložnice
převléknout.


~*~


„Ale, ale, pane Pottere. Takovou břečku jako je tahle by nedokázal
vytvořit snad ani Longbottom. Je mi to opravdu velice líto,“ protáhl líně
Snape s úšklebkem. „ale jsem nucen vám udělit T. A také vám strhávám
deset bodů.“
Harry měl chuť mu svůj kotlík vychrstnout do toho jeho mastného ksichtu.
Nakonec se však udržel a posadil se se zatnutými prsty na židli. Když
Snape přecházel postupně po třídě, na stole Harrymu přistál zmuchlaný
pergamen. Rozhlédl se po třídě. Nikdo si ho nevšímal, jen úplně v zadní
lavici si ho zvědavě prohlížel Malfoy. Sevřely se mu útroby - bylo jasné,
od koho dopis je. Namáhavě polknul a donutil se ho otevřít.

Na kluky?

Harry zalapal po dechu. To není možné! On to… ví? Tohle přece byla jasná
narážka. Je jen jediná cesta, jak se to mohl dovědět – má jeho deník. No
to snad ne! Rovnou se může rozloučit se životem.
Papír roztrhal na malinké kousky a vyhodil je do koše.
Po chvíli mu na lavici přiletěl druhý pergamen. Harry ho nejistě
převaloval v ruce, ale nakonec se rozhodl. Sevřel ho v ruce a zapálil.
Nechtěl vědět, co mu píše, nechtěl slyšet žádné posměšky a další takové
věci. Už tak to bylo dost bolestivé.
„Pottere, co to proboha zase děláte? Chcete snad, aby třída lehla
popelem? Strhávám Nebelvíru dvacet bodů,“ zařval rozlíceně profesor.
Harrymu to ale bylo šumafuk. Jediné, co ho dráždilo byl Malfoyův smích.
Co když to někomu řekne? Co když někomu řekne, že je… gay? Sakra.
Ale Draco měl zcela jiný plán. Nehodlal někomu vyslepičit, že je Potter
gay, stejně by mu bez důkazů jen těžko někdo uvěřil (Goyle brzy přijde k
nějakému nepěknému úrazu). Ne, on tím může Pottera vydírat. Chtěl se
mermomocí dozvědět to jméno. A pak… Pottera nadobro zničí.

„Počkej, Pottere!“ zakřičel Draco a snažil se dohonit Harryho, který
rychlým tempem opouštěl třídu. Pár žáků se na ně otočilo. Harry se
zastavil, aby nepřitahoval tolik zvídavých pohledů a tázavě se podíval do
ocelově šedých nádherných očí.
„Tady ne. Počkej na mě u jezera ve tři hodiny,“ oznámil Draco a s
pocitem, že má Pottera v hrsti se vrátil pro věci.

Harry celé odpoledne přemýšlel, zda má přijít na smluvenou schůzku.
Nakonec se rozhodl, že tam půjde. Co by mohlo být ještě horšího než to,
že už to Malfoy ví? Asi nic.
Ve tři hodiny dorazil k jezeru a čekal, až se objeví známý obličej. Za
několik minut potom, co dorazil, skutečně vyšší postava mířila směrem k
němu.
„Nazdar Pottere,“ pozdravil Draco a sedl si k Harrymu na zem. Kdyby tak
věděl, co se teď Harrymu honí… hlavou.
„Ahoj,“ pípl. Chvilka ticha se rozhostila a vzduch by se dal krájet. Jako
první ticho prolomil Harry. „Tak ty… ty máš… můj… deník?“
„Jo,“ odvětil s klidem v hlase Malfoy.
„A ty… to někomu… řekneš?“
„To ještě nevím, záleží na tobě.“
„Co ode mě chceš?“ Draco se pousmál.
„Chci jméno,“ vytáhl se se svou první „prosbičkou“.
„Koho?“
„Ty víš moc dobře koho,“ Harrymu se strachem sevřel žaludek a vytřeštil
na Draca oči. Nemohl to říct, nemohl!
„Ne.“
„Jestli mi to neřekneš, ráno to bude vědět celá škola,“ Harry nasucho
polknul. Nechtěl, aby ho za to všichni nenáviděli, ale pokud to bude
nutné...
„Ne,“ řekl rozhodně. A sakra, zarazil se Draco. Potter nevědomky zničil
jeho plán. S tímhle tedy nepočítal. Když to někomu řekne, nebudou mu
věřit. Kdyby ten Potter nebyl tak paličatý. Musel tedy změnit svou
taktiku.
„Co mám udělat, abys mi to řekl?“ Harry vytřeštil oči ještě víc. Bylo mu
nějak divné, že Malfoy najednou změnil pravidla hry. Nevyhrožoval mu snad
před chvílí, že to bude vědět celá škola? Má přece ten deník. Nebo snad…
pro změnu se pousmál Harry.
„Ty už ten deník nemáš, co?“ ušklíbl se a Dracovi potemněla tvář. Bylo
zbytečné lhát.
„Nemám. Nemůžu to dokázat. Blbý, co?“ odsekl naštvaně. „Jednou jsem tě
konečně mohl dostat a…“
„A co by si z toho měl?“
„Pomstu! Co jiného? Ničíš mi život! Já tě nesnáším, Pottere! Nesnáším tě
od prvního okamžiku!“ Harry mlčel. Draco zakroutil hlavou a vstal. „Měl
bych varovat všechny kluky na škole, ať se k tobě radši nepřibližují. Je
mi z tebe nanic.“
„Co ti tak vadí?“
„Ty. Je to… nechutný.“
„A co bys dělal ty, kdybys… ale to je jedno. Proč se tu s tebou vůbec
dohaduju? Stejně seš tak nadutej, že vůbec nic nechápeš! Jsi chudinka!
Nic nevíš! Nemůžeš vědět, jak se asi cítím. Myslíš, že se mi to líbí? Ani
bych neřekl. Klidně si to každýmu řekni, jestli chceš! Mě je to jedno,
rozumíš? To MĚ je z tebe nanic!“ zaječel, jak se v něm vzedmula zlost.
„Můžu snad za to, že je z tebe… gay? Můžu za to, že se ti líbí kluci?
Můžu za to, že nikdo nesnáší homosexuály?“
„Ne,“ špitl Harry.
„Tak vidíš. Tak to prostě je a nikdo s tím nic neudělá, rozumíš? Jednou
se tak narodíš, tak si to poneseš celej život. Smiř se s tím, že je z
tebe… zrůda.“
„Myslíš si, že jsem… zrůda?“ Draco neodpověděl. Harryho v očích pálily
slzy. Popadl tašku a utekl pryč.
Ron Weasley se zadíval za utíkajícím Harrym. Vyslechl celý rozhovor a…
nějak nemohl pochopit Malfoyovi narážky. Připadalo mu to, jako by si
Malfoy myslel, že se Harrymu líbí kluci - taková pitomost! Zase si něco
sprostého vymyslel a Harry si to prostě moc vzal. Sice mu to celé nějak
nedávalo smysl, ale… Malfoy to na Harryho sehrál fakt dobře. Vždyť Harry
je poslední dobou nějak… až moc přecitlivělý. S tou zrůdou to teda
přehnal. Chudák Harry... Za tohle zaplatí – jeho nejlepšího přítele nikdo
urážet nebude! A ten Zmijozelskej skrček už vůbec ne! Nenávistně ho
probodl pohledem.

Harry proběhl do komnaty nejvyšší potřeby a zabouchl za sebou dveře.
Svezl se na postel a rozbrečel se jako malé dítě.
Tak i on si myslí, že je… zrůda. Ale on za to přece nemůže. Není to jeho
vina.
Jenže má pravdu. Jsem zrůda.


~*~


Draco vyšel z hradu a proběhl pozemky až na samý okraj Zapovězeného lesa.
Ráno dostal dopis od otce, aby se dostavil právě sem. Nebylo nic
neobvyklého, že se s otcem vídal i neoficiálně mimo Bradavice.
Chvíli vyčkával, ale pořád se nikde neobjevovala postava Lucia Malfoye.
Vtom za sebou uslyšel něco šelestit mezi stromy a prudce se otočil. Nikdo
tam však nebyl.
„Petrificus totalus!“ zařval někdo z pravé strany a Draco padl znehybněný
k zemi. Na oči mu přivázali černou pásku, aby nic neviděl. Dvě ruce ho
popadly za ramena a začaly ho táhnout někam hluboko do lesa.
Zastavili se teprve, když dorazili na menší mýtinku. Draco se nemohl
pohnout a docela trnul strachem. Jeden únosce ho kopl surově do břicha,
takže se bolestně přetočil na druhý bok. Ozval se smích kumpánů a jejich
následný šepot. Draco zaslechl něco ve smyslu: „Bude větší sranda.“,
„Tohle mu ukáže.“ a „Nebude mít blbý keci.“
„Accio páska!“ řekl jeden z nich a Draco mohl zase vidět. Udiveně civěl
před sebe. Před ním stáli Ron Weasley, který si poklepával hůlkou o
druhou ruku, Neville Longbottom, Seamus Finnigan a Dean Thomas. Každý s
nenávistným výrazem ve tváři. Draco polknul. Tohle nevypadalo dobře.
„Tohle, Malfoyi, tohle bude varování. Nikdy, rozumíš NIKDY, se už nebudeš
navážet do mého nejlepšího přítele,“ zasyčel Weasley a znovu ho nakopl. O
pár vteřin později se k němu přidali i jeho kamarádi. Mlátili Draca hlava
nehlava. Za chvíli měl na těle nepočitatelně modřin a podlitin. Uběhlo
několik dlouhých minut a on postupně cítil, jak ustupuje kletba, která ho
svazuje. Seamus ho uhodil do obličeje, ze kterého se mu vzápětí spustila
krev. I přes veškerou bolest kterou cítil, vyskočil na nohy a vrátil
Finigannovi jeho útok. To ale bylo poslední co udělal. Weasley se
rozpřáhl a uhodil ho do spánku. Všechno se pak seběhlo jako ve zpomaleném
filmu. Draco cítil zrychlený tep svého srdce a padal k zemi. Zavřel oči a
hlavou narazil na vystouplý kámen. Okamžitě ztratil vědomí.


~*~


Draco zamrkáním otevřel oči. Šíleně mu třeštila hlava a nedokázal si na
nic vzpomenout.
„Tak už ses probudil?“ zeptal se Harry a povzdechl si. „Tohle Ron opravdu
přehnal.“
„Ty?“ zavrčel Draco, když poznal Potterův hlas. Harry sem nejdřív nechtěl
jít, ale cítil se zodpovědný za to, co se stalo. Když mu to Ron řekl,
skoro se mu udělalo špatně.
„Jo. Chtěl bych se ti za Rona omluvit. Je mi to líto, tohle se nemělo
stát. On to tak nemyslel. Je jen trochu… zbrklý.“
„To jistě,“ zamračil se Draco. „Málem mě zabil!“
„Ale… tak zlé to nebylo.“
„Jasně. Vůbec nic se vlastně nestalo, co?“
„To ne, ale…“
„Vypadni, stejně je to všechno tvoje vina!“
„Já…“ chtěl se začít znovu omlouvat, jenže najednou dostal na Malfoye
vztek. Měl by mu být spíš vděčný! „Přišel jsem se ti za Rona omluvit a
ty… Taky jsem tě tam mohl nechat, to by se ti líbilo víc? Oni by to
udělali klidně. Ale jak je libo, ZRŮDA opouští místnost!“ vyštěkl Harry a
mířil pryč z pokoje. Když stál ve dveřích, zdálo se mu, že něco slyšel.
Otočil se zpátky na Malfoye, ale ten byl k němu otočený zády. Sklopil
hlavu a odešel ven.
„Promiň,“ zopakoval Draco do ticha.