Harry strnul v šoku. Tajně doufal, že tato slova dnes uslyší, ale určitě nečekal, že zrovna od Draca. Během chvíle změnil svůj úmysl, zkusit znovu usnout, a raději se rozhodl vypařit. Pokud možno, co nejvíce tiše a nenápadně. Začal s tím, že peřinu přendal zpátky k jejímu majiteli. Horší, ale bylo oddělat Dracovu ruku, která objímala jeho bok. Naštěstí neměl v sevření uvězněnou i svou ruku, takže mohl tu cizí nadzvednout a položit ji jemně za sebe. Což se mu také povedlo. Pomalu se posunul dopředu a zvedl se do sedu. Na stolku vedle postele měl položené brýle a to mu situaci velmi ulehčilo. Nasadil si je a otočil se, aby se podíval, jestli Draco stále spí. Blonďák stále lehce oddechoval a měl zavřené oči. Harrymu se ten pohled zamlouval. Kdyby to nepovažoval za absurdní, přál by si tuto scénu pozorovat každé ráno. Raději se odvrátil a neslyšně se zvedl na nohy. V přítmí ložnice našel kousky svého oblečení a spěšně si je oblékl, aby zakryl svou nahotu. Když se vracel ke stolku, aby si vzal hůlku, nepěkně pod ním zavrzaly parkety. Ale ten zvuk, který ještě umocnil jeho bolest hlavy, nebyl tím nejhorším. Ani se nestačil podívat k posteli, když se místností rozlehl známý hlas. „Pottere,“ zavrčel bývalý Zmijozel a stočil na něj svůj šedý pohled. „Pokud mi nemáš, co sdělit, v což doufám, tak se snaž být potichu, vem si své věci a tiše se vypař, jak sis to plánoval.“ Po těch slovech se ještě natáhl k nočnímu stolku na své straně a ze zásuvky vytáhl malý flakonek. Položil ho na postel na stranu, kde předtím spal Harry a znovu si položil hlavu na polštář. Harry si vzal hůlku a lahvičku. „Díky,“ řekl potichu, snad doufal, že ho Draco ani neuslyší. „Jasně, hlavně za sebou zavři všechny dveře.“ Harry ignoroval kousavou poznámku a vykročil ke dveřím. U nich se ještě na chvíli zastavil a otočil se, aby si tento obraz mohl uchovat v paměti. Rukou se na chvíli opřel o dveře, aby přemohl závrať, a naposledy se zahleděl k posteli. Tam, kde leželo krásné tělo, jehož křivky přikrytá deka spíše odhalovala, než zakrývala. „Nedívej se tak na mě,“ ozvalo ze z přikrývek a Draco se převrátil na druhý bok. „Jdi už.“ A Harry raději šel. *** Od odchodu z komnat učitele Lektvarů uplynulo asi dvacet minut, během nichž začal Harryho příšerně bolet i žaludek. Vypil lahvičku do dna a snažil se nevšímat si té odporné chuti. I když si chtěl utřídit myšlenky a události celého večera i noci, rozhodl se dát si rychlou sprchu a zalehnout. Ráno moudřejší večera. Po umytí a hygieně už se jen převlékl do pyžama a konečně si sám lehnul do studené postele. *** Na snídani se Harry nakonec dostavil. U učitelského stolu nikdo nebyl a u kolejních stolů sedělo tak patnáct nebo dvacet studentů. Byl rád za nerušenou snídani a tak si mohl v hlavě klidně vytvořit plán, jak přežije budoucí konfrontaci s Chrisem nebo s Dracem. Nakonec se rozhodl, že Chrise bude ignorovat a na jeho slova už mu neskočí. Ale co s Malfoyem? Harry si byl jistý, že k jejich střetnutí dojde brzy, ale podle blonďákových zvyků za posledních pár týdnů se domníval, že k mluvení se stejně nedostanou. Nakonec se Harry vydal do sklepení, odkud vlastně dnes ráno utekl. Tentokrát, ale neuteče a promluví si s Malfoyem narovinu. Měl na mysli tu část o Dracových citech, ne o jeho. Promluvit si měli už dávno. Nejlépe tak před půl rokem. Po tom, co několikrát zaklepal, zkusil, zda nejsou dveře zamčené. A nebyly. Podle toho počítal s tím, že tam Draco bude. A sám. Jinak by přece zamknul, ne? Ale bývalý Nebelvír po něm v kabinetě nenašel ani stopu. Odvážně se tedy vydal do míst, kde strávil dnešní noc. Ale z chodby už se nikam nedostal. Dveře do ložnice, obývacího pokoje i koupelny byly zamčené. Už v té chvíli bylo Harrymu jasné, že Draco tady není. Nejspíš se nevyskytoval ani ve škole. Vydal se tedy směrem ke dveřím, když se před ním s lupnutím objevil skřítek. Předal mu složený lístek a s tichým prásknutím zase zmizel. Harry lístek rozložil a rychle přečetl. Je mi jasné, že sis chtěl přijít promluvit, abys ulevil své dušičce, ale bohužel Ti nemůžu vyhovět. Přijel mi syn z Ameriky a já s ním chci strávit svůj volný čas. Pokud se Tvé psychické a duševní rozpoložení ani do pozítří nezlepší, o čemž pochybuji, jsem ochoten obětovat se pro jisto jistě velmi vážný rozhovor. Takže 23. prosince večer, Pottere. Budu se těšit. PS: Dveře se po Tvém odchodu zamknou, tak se tím nemusíš zatěžovat. *** „Harry,“ vykřikla brunetka a vzápětí Harryho silně objala, „jsem tak ráda, že ses ozval. Dlouho jsme tě neviděli.“ Harry se nakonec rozhodl, že navštíví Rona a Hermionu. Jeho, už od dětství, nejlepší kamarádka byla kromě něho a Ginny jediná, kdo věděl o existenci deníku a jeho “slabosti“ pro Malfoye. Snad by mu pomohla. A když ne, aspoň přijde na jiné myšlenky. „Díky Herm, že tu můžu jednu noc zůstat. Vím, že máš hodně práce s dětmi a Vánocemi.“ „Ale prosím tě, to není nic, co bych nezvládla. Štědrý den je až za dva dny a tvá návštěva je vzácná událost,“ usmála se a zavedla ho do obývacího pokoje. „Strýčku,“ vykřikla Rose a vrhla se Harrymu kolem krku. „Slečno Weasleyová,“ pronesl autoritativně, „už jste ukázala tátovi, jak skvěle zvládáte Expelliarmus?“ zavtipkoval Harry a zvedl ji do vzduchu. Byla trošku lehčí než Lily a ráda lítala. „Ano, pane profesore. Je na mě velmi pyšný.“ „Aby nebyl, jsi jedna z nejlepších v ročníku. To budeš mít po mámě.“ „Ale Harry, nepodceňuj Rona. Jdu připravit večeři. Vy se tu určitě zabavíte, jako vždycky,“ mrkla na ně Hermiona a odkráčela do kuchyně. *** Po večeři se Harry posadil s Hermionu na skleničku vína. Byl si jistý, že nějak vytušila, že s ní potřebuje mluvit. Po chvíli ticha mu bylo jasné, že musí začít sám. „Mám problém.“ „Má ten problém jméno?“ zeptala se brunetka a donutila Harryho, aby se na ni podíval. „Draco Malfoy,“ přiznal pološeptem a opět sklonil hlavu. „Myslela jsem si to. Podívej. Nevím, jak to mezi vámi teď je, jestli a jak se změnil. Chci, abys byl šťastný. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, proč zrovna on, ale nejspíš jsem to pochopila. Vždycky mezi vámi bylo pouto. Zvláštní vztah plný jakési laskavé nenávisti. Vždyť jste si navzájem zachránili život. Nejspíš patříte k sobě, pokud to Draco myslí vážně.“ „A to je právě ono. Já pořád nevím, o co mu jde. Zda to myslí vážně, nebo jen jako hru. I když je dospělý, někdy se chová jako ve čtvrtém ročníku. A když po něm chci odpověď, vždy to nějak zamluví. Ale já to potřebuji vědět. Tak nějak jsme se dohodli na tom, že si zítra večer promluvíme, ale pochybuji, že se k něčemu dostaneme, když si to nezajistím sám. Prostě tomu chci rozumět před zítřejším večerem,“ vypověděl Harry své obavy. „Kam jsme šli vždy, když jsme něco opravdu potřebovali? Schovat se, něco najít nebo zjistit odpověď?“ „Myslíš Komnatu nejvyšší potřeby?“ „Ano, v šestém ročníku tam přece Malfoy strávil hodně času. Třeba tam bude něco, co by ti mohlo pomoci.“ Harry pocítil malou naději. „To je možné. Díky moc. Co bych si bez tebe počal?“ usmál se optimisticky Harry a dopil sklenku. „Možná by to trvalo déle, ale ty už by sis nějak poradil. Promiň, ale už jsem trochu unavená, půjdu si lehnout. Vrátíš se do školy hned ráno nebo tu budeš na snídani?“ „Myslím, že odletaxuji už ráno a snídani si dám až v Bradavicích. Děkuji moc za pomoc a dobrou noc.“ „Dobrou a hezké sny.“ Harry se zvedl a vyšel po schodech do pokoje pro hosty, zatímco Hermiona odlevitovala skleničky do dřezu a schovala zbytek vína, aby k němu nedostaly děti.