Hope došla do společenky a schoulila se na zem ke krbu. Plakala. Cítila obrovský tlak a zoufalství. V přítomnosti Ally svoji slabost dát najevo nemohla, ale nyní na ni vše dolehlo. Všechna ta bezmoc, že Ally již nedokáže pomáhat tak, jako u smrtijedů, že jí již nerozumí, nedokáže odhadnout její reakce. To, že dívka nedokáže nabízenou pomoc přijmout. To, že ani přátelé Ally si s ní neví rady. Také vnímala nenávist k Voldemortovi, k jeho Znamení. Pohlédla na svoje předloktí. Na magickou smlouvu, kterou přijímala se ctí a oddaností, ale nyní ji vnímala jako obrovskou připomínku jejího selhání a slabé vůle. Rozhodla se, že už tuto výčitku vidět nechce. Jedno z polínek v krbu přeměnila kouzlem na ostrý nůž. Ten vzala do ruky a přes Znamení se začala zběsile řezat, dokud její ruka nebyla celá zalitá krví tak, aby Znamení Zla zakryla. Pak se vyčerpaně položila na zem. Uvědomila si, že si poprvé v životě sama vědomě ublížila. Dívala se na svoji ruku, která spolu s krví odrážela plameny z krbu. Začala pociťovat chlad i přes teplo sálající z krbu. Za chvíli ztratila vědomí. - - - Ally po odchodu všech nemohla zastavit pláč. Její pocit viny přerostl v nenávist vůči sobě samé. Nenávist tak silnou, že se zatoužila potrestat za vše, co způsobila. Pocítila slabé brnění na levém předloktí a domyslela si, že ji otec volá. Možná by to měla všem ulehčit, možná by se měla vrátit k němu, i když byla přesvědčená, že by ji tentokrát zabil. Posadila se na posteli a otřela si slzy. Vzpomněla si na jeho slova. „Má dcera si zjevně ráda způsobuje bolest.“ Tato jedna z mnoha křivd v ní probouzela pocity vlastního selhání, neschopnosti a slabosti. Voldemort jí zabil matku, připravil o život Jamese, málem i Harryho a ona s tím neudělala vůbec nic. Nedokázala je varovat. A co dělá teď? Je stejně tak nemožná. Důležité věci se nedokázala naučit, vzteká se a všem kolem přidělává více starostí, než je třeba. Prudce vstala, už se vlastně ani moc nedovedla kontrolovat a v mysli měla jediné – zasluhuješ trest. Rozhlédla se kolem a spatřila, co potřebovala. Přivolala si jednu z mohutných svící visících u stropu, sedla si na zem a chvíli ji držela v dlaních. V další moment ji zapálila obdobně jako dopis od Hope. Hleděla na plamínek, který v její mysli přerůstal ve stále větší a větší oheň. Přestala se ovládat úplně. Nevnímala, že si vyhrnula rukáv na levé ruce a zvedla ji tak, aby se dostala pod svíci. Bolest, kterou začala cítit od první popáleniny, ji donutila ruku instinktivně odtáhnout a vzpamatovat se. Nemohla ale couvnout, dát průchod své slabosti – teď už ne. Vrátila ruku nad plamen, do očí jí proudily slzy od bolesti a dusila v sobě bolestivý výkřik. Ve chvíli, kdy plamen zasáhl její Znamení, cítila trpké zadostiučinění. Už se na něj nemohla dívat. Vteřiny utíkaly a dívce se na ruce začala objevovat otevřená rána. Už měla pocit, že to její tělo nevydrží, když v tom zaslechla vyděšené vypísknutí svého jména. Rebecca k ní přiskočila a vytrhla jí svíci z ruky. Následně si ji chytila a chtěla posadit na postel. Dívka se jí ale vyškubla. „Jdi ode mě pryč, slyšíš,“ rozkřičela se. Becky si zachovala chladnou hlavu a své jednání musela začít směřovat k pomoci Ally, ať zvolí jakoukoli formu. „Tohle nemůžeš dělat, Ally,“ pokárala ji a chytila za druhou paži. „Pusť!“ křičela dívka. „Nemůžu tě pustit,“ odvětila jí tiše, ale rozhodně. Dívka se jí opět snažila vysmeknout, ale její teta ji nečekaně chytila, přitáhla ji k sobě a rukama chytila kolem hrudníku. V takovém stavu dívku nechat nemůže, i když musí použít násilí. Becky to nesla hodně těžce ve chvíli, kdy dívka začala vykřikovat přirovnání jejího chování k Voldemortovu. „Je mi to líto, Ally,“ držela ji v náručí zády k sobě a uvažovala, jak dívku uklidnit. Osobní pocity si zakázala, teď musela jednat jako profesionál. Naštěstí se ve dveřích objevil Samuel, kterého zaujal křik. „Same!“ vykřikla vděčně. „Musíš mi přinést uklidňující lektvar či něco podobného,“ bez váhání ho požádala. Neměla čas mu cokoli vysvětlovat. Samuel zbytečně neotálel a zareagoval okamžitě. „K tomu mě nedonutíš,“ vyjekla Ally a prudce sebou škubla, až měla žena co dělat, aby ji vůbec udržela. „Potřebuješ ošetřit, Ally,“ snažila se na ni konejšivě mluvit. „Nechci tvoji pomoc,“ odsekla, i když cítila pálivou bolest kvůli popálenině na jejím předloktí. „Vím,“ téměř neslyšně Becky zašeptala ve slabé chvilce, ale když uviděla Samuela, vzpamatovala se. „Musí to vypít,“ řekla jeho směrem a pokývala k lahvičce s lektvarem v jeho ruce. Rebecca se cítila nejmizerněji za posledních pár dní, když do Ally lektvar vpravovali proti její vůli. Navíc si byla jistá, že to dívka vnímá negativně. Ally byla postavená před hotovou věc a do mysli se jí vkrádaly vzpomínky na jejího otce – lektvary, které ji nutil pít, na bezmoc, kterou cítila i teď. Nedovedla si rozumově oddělit, že toto je jiná situace a pocítila k Becky příval nenávisti. „Nenávidím tě,“ vydechla přerývavě, když byla donucena lektvar vypít. Rebecca se tvářila neutrálně a jen vědomí toho, že ji musí ošetřit, ji drželo. Samuel pomohl Rebecce s dívkou a položili ji na postel. Lektvar naštěstí zapůsobil rychle. Navíc to nevypadalo na účinky uklidňujícího lektvaru – Samuel zjevně přinesl něco jiného. Dívka už nebyla schopna odporu, její reakce se zpomalily. Snažila se sice své tetě vytrhnout, když jí ošetřovala ohyzdné popáleniny, ale síle lektvaru vzdorovat nedokázala. Bezmocně hleděla do stropu a začala si uvědomovat celou situaci. Proč jen to nemohou pochopit? Proč se o ni tak zajímají, když se chová tak… nesnesitelně? Za pár minut dorazil na ošetřovnu Severus, pro kterého Samuel poslal. Přehlédl celou situaci a jen těžko hledal slova. Rebecca dívce dovazovala ránu a pak vzhlédla k příchozímu. Ally na opatrovníka nezareagovala a otočila hlavu na stranu. „Potřebuje stálý dohled,“ řekla mu tiše Rebecca. Severus mlčky přikývl a přistoupil k dívce, kterou vzal do náruče. Nebránila se. Dokonce pocítila úlevu v jeho přítomnosti a schoulila se k němu. Becky to očividně povzbudilo natolik, že se na Severuse usmála. „Děkuju,“ zašeptala a přátelsky ho zachytila na chvíli za rameno. Když Severus s Ally odešel v doprovodu Samuela, posadila se na postel a otřela si slzy. Takové situace jí nebyly cizí, ale jen jednou v tom byla tak citově zainteresovaná. Než se mohla vzpamatovat, vtrhl na ošetřovnu Alexander s Hope v náručí. „Co se stalo?“ zvedla se a pomohla mu dívku položit na postel. „Asi se pořezala,“ ukázal na provizorně zavázané předloktí. Rebecca ztuhla, ale nic neřekla, protože nechtěla Alexe více rozrušovat. Sundala obvaz a prohlédla si její rány. „Nejsou moc hluboké, až na jednu nebo dvě,“ kývla. Pak se omluvila, došla si pro pár věcí a vrátila se. „Co ty, Alexi, jsi v pořádku?“ zeptala se ho, když viděla jeho skleslý výraz. „Snažím se,“ pokusil se pousmát. „Běž si odpočinout,“ pobídla ho a doufala, že se alespoň Alex nebude zbytečně trápit. Mladý muž po chvilce zaváhání souhlasil. „Jo, přijdu za Hope později,“ usmál se. „Určitě,“ oplatila mu úsměv. Pozorovala ho, než vyšel ze dveří a pak ošetřila pečlivě rány, co si Hope způsobila – po mudlovsku, obdobně jako u Ally. Pohladila ji po vlasech a sedla si k ní. Hope se za půl hodiny na ošetřovně probudila, když jí Rebecca upravovala obvaz. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala, ale pak si vzpomněla, co udělala, i to, kde teď je a co Becky dělá. Projel jí záchvěv vzteku. To snad nemyslí vážně, že ji vzala na ošetřovnu. Co když si Ally všimla, proč tu je. Vzteky bez sebe se Becky vytrhla, vstala z lůžka a běžela pryč. „Tak to ne,“ vykřikla Becky a v očích jí plály ohýnky. Chytila Hope pevně za její předloktí a nehodlala ji pustit. Hope si ji změřila chladným pohledem. Prudce sebou škubla, aby se Becky vytrhla, ale pak si všimla, že jsou na ošetřovně samy. Napadlo ji, že někdo šel s Ally někam jinam, tak jako dříve Becky do knihovny. Ulevilo se jí, tím líp. Nemusí se bát, že by si Ally jí a Becky všimla. „Dej tu ruku pryč, a hned!“ zařvala na ni chladně a výhrůžně. „Vážně? A copak mi uděláš?“ optala se jí stejně chladným tónem. „Nenuť mě dokončit práci, kterou jsem nedávno započala,“ křikla na ni vztekle a opět se jí snažila vší silou vyškubnout. Ne, v žádném případě by Becky nezabila, ani v největším návalu vzteku. Neudělala by to kvůli Ally, ale ani kvůli samotné Becky. To jí však nezabránilo tím Becky vyhrožovat svým nejnebezpečnějším smrtijedským tónem hlasu. „Já se toho nebojím,“ ztišila hlas. „Pojď, odvedu tě zpět do postele,“ už mírně ji vyzvala. „Pusť mě!“ vztekle na ni sykla Hope. „Ne,“ řekla pevným hlasem Becky a dívala se na ni zkoumavě. Takže napřed Ally, teď Hope, běželo jí hlavou. „Becky, já tě varuju. Nechci ti ublížit, ale pokud budu muset, udělám to. Naposledy ti říkám – pusť mě,“ ucedila mezi zuby. Začínala být nepříčetná vzteky. „Jistě, posluž si,“ nevzrušeně jí odvětila a podruhé vyzvala, aby si šla lehnout, protože potřebuje být v klidu. Hope v mžiku vytáhla svoji hůlku a zamířila jí na Becky. „Petrificus totalus,“ zakřičela a kouzlo se neminulo účinkem. Hope měla dostatek sebeovládání, aby nepoužila žádnou ze zakázaných kleteb. Se svou smrtijedskou minulostí již nadobro skoncovala. Zachytila Becky, aby nespadla a jemně ji položila na lůžko, které měla vyhrazeno pro sebe. Pak schovala hůlku zpět do hábitu, sundala si obvaz z ruky a se slovem „promiň,“ odešla z místnosti. Venku napsala vzkaz: „Jdi se na ošetřovnu postarat o Becky,“ a poslala ho Alexovi. Hned na to zamířila zpět do společenské místnosti. Potřebovala si odpočinout. Severus našel Rebeccu dříve než Alex a kouzlo zrušil. Becky se posadila na posteli, chvíli lapala po dechu a pak se beze slova zvedla. Zahleděla se na chvíli na zmateného Severuse a poté bez vysvětlení vyběhla na chodbu, kde narazila do Alexe. Též se na něj jen zadívala a pak zmizela. - - - Alex se rozhodl zajít za Hope. Našel ji tam, kde naposledy s pořezanou rukou. „Alexi?“ vzhlédla k němu. „Co tady děláš?“ zeptala se ho unaveně. „Přišel jsem za tebou. Dostal jsem tvůj vzkaz, ale než jsem dorazil na ošetřovnu, Severus mě předběhl. Viděl jsem Becky odcházet. Proč… proč jsi odešla z ošetřovny?“ zeptal se nejistě. „Lepší otázka je, jak jsem se tam dostala,“ řekla vyčítavě. „Našel jsem tě a… odnesl na ošetřovnu,“ přiznal. „Skvěle, takže ono je tu bez mozku víc lidí,“ ujelo jí. „Myslíš proto, že jsem měl o tebe strach a chtěl, aby tě někdo ošetřil?“ zeptal se lehce popuzeně. „Myslím proto, že ošetřovnu obývá Ally. Těžko si může nepovšimnout, že mě tam doneseš a že mi Becky ováže předloktí. Fakt skvělé. Myslela jsem si, že vám na Ally záleží, ne že ji chcete rozrušit.“ Zarazila se. Proč je takhle hnusná na svého přítele? „Alexi, odejdi ode mne, prosím. Nech mě chvíli vychladnout. Neboj, nic si neudělám. Nechci ti říkat věci, co by tě zranily. Potřebuji si jen odpočinout,“ zadívala se na něj prosebně. „Je to těžké pomáhat Ally, když je člověk donucen dělat věci proti její vůli.“ Zvedl se. „Nerad bych, aby se ti něco stalo,“ špitl a vyhověl její žádosti. Hope se za ním dívala, jak odchází a byla ráda, že splnil její přání. To, co si přála ze všeho nejmíň, by bylo pohádat se ještě s ním. Becky jí naprosto stačila. Proč ji jen nemohla prostě pustit? Proč na ni tak tlačila, když viděla, jak je vzteklá? Varovala ji a ona si stále stála na svém. Ne, nechtěla jí ublížit, ale nedokázala se vyrovnat s tím, že jí Becky něco nařizuje, že na ni tak tlačí. Hope moc dobře věděla, proč při uschovávání hůlky k Severusovi mluvila o instinktech smrtijeda. Tohle v ní bylo hluboko zakořeněné. Být tím, kdo má věci pod kontrolou, kdo je nahoře. Být tím, kdo ovládá. Odešla od smrtijedů, avšak hluboce zakořeněné zvyky jen tak odhodit nedokázala. Becky nemohla tušit, v čem je problém. Přesto však v Hope aktivovala tyto instinkty, se kterými nedokázala nic udělat. Jediné, co mohla dělat, bylo neztratit kontrolu nad tím, aby jí neublížila. Další myšlenky se Hope vytratily, neboť ji přemohl spánek.