Od nepodařené loupeže Nebelvírova meče se nic vyloženě odbojného nestalo. Právě probíhaly vánoční prázdniny, asi polovina studentů byla doma. Severus si již ve své funkci připadal pevněji. Profesoři zjistili, že kromě nadržováni zmijozelské koleje – což dělala celou svou profesorskou kariéru – žádné nepravosti zavádět nehodlá. Jen pro forma se byl podívat na několika hodinách, zejména McGonagallové, Kratiknota a Prýtové, jediné, co z toho vyvodil za závěr, bylo, že celý život se mýlil, když zařazoval Chřestilku západní do dvoudomých rostlin… Tak už raději nikam nechodil, aby se s nedokonalostí paměti nekonfrontoval přespříliš. Také více času trávil v anonymitě svých pokojů, bylo to lepší než ředitelna plná portrétů, kteří mu neustále dodávaly odvahy. Nicméně na lidské úrovni ve škole stále byl nevítán, což je frustrující. Poslední dobou měl výrazné problémy se spánkem, vlastně se bál, že se mu bude zdát něco hezkého a on se ze snu probudí. Většinu noci jen seděl v křesle, díval se do plamenů krbu a pohrával si se snubním prstenem v kapse. Vůbec nevěděl, co je s Hermionou a jejími přáteli. Upřímně se děsil každého Voldemortova zavolání, mohlo znamenat, že Pottera chytil. Ale zatím se to nestalo. V Severusovi se ozvala typický realismus: je to jen otázka času, hledá ho polovina obyvatelstva… Nikdy tomu nafoukanému slabochovi nedával moc šancí dovést tenhle boj do konce. I když by to bylo příjemné – zbavil by se jich obou – Voldemorta i Pottera. O ano, Brumbálův portrét přišel s dalším příjemným úkolem: on, jako nenáviděný zrádce, má Potterovi v pravý čas sdělit, že při souboji s Voldemortem musí zemřít… Hořce se usmál. Jen blázen by čekal, že Potter nadšeně přikývne, poděkuje za radu a půjde se Pánu zla vydat… Ne ne, je to beznadějné. Podíval se na hodiny, zaklel. Teprve půl jedenácté! Měly být aspoň čtyři… Natáhl se po hrnku s vlažným čajem. Polknutí mu dělalo výrazný problém. Už tři dny na něho něco leze. Ještě mít angínu… Pomfreyová by neváhala ani vteřinu ho otrávit… Potřeboval se nějak zabavit. Přišel ke knihovně, díval se na vyrovnané hřbety. Žádný titul ho nezaujal. Přiklekl ke dvířkům skříně pod knihovnou, bylo tam nějaké staré harampádí, jeho první přípravy hodin, když začínal učit a pouzdro s kytarou. Zdědil ji po otci, ten byl z té generace, která by se bez strunného nástroje a marihuany neobešla. Bohužel, když odrostl zvonovým kalhotám, stal se z něj mrzutý dělník v továrně. Matka si ho vzala jen proto, že byla tak ošklivá, že ji žádný čaroděj nechtěl. Ale hrát opravdu uměl. Vyndal pouzdro, otevřel přezky a odklopil víko. V kufru ležela kytara vyrobena ze smrkového a palisandrového dřeva. Opatrně z ní stáhl bavlněnou látku, kterou byla přikryta. Uchopil ji. Na dně pouzdra leželo několik ohmataných notových papírů, špaček tužky, náhradní struny a tři ohraná trsátka. Posadil se s nástrojem, prohrábl struny. Ozval se rozladěný zvuk. Pousmál se. Další půl hodinu strávil s laděním. Vysoké „e“ mu při tom prasklo, takže ho musel vyměnit. Další prohrábnutí strun naplnilo ztichlé pokoje libozvučnou sekvencí tónu. Pousmál se ještě víc. Levou ruku položil na hmatník, pokoušel se vzpomenout na akordy. V soukromích pokojích paní zástupkyně se opatrně sešla tajná schůze – McGonagallová, Kratiknot, Prýtová a Pomferyová. „Pan… ředitel,“ ušklíbla se Minerva, „si vede docela dobře. Popravdě řečeno, měla jsem větší obavy.“ „Tak, tak,“ souhlasil Kratiknot. „Myslím, že z těch přiblblých sourozenců má asi tak stejnou radost, jako mi ostatní,“ vyjádřila se Prýtová. „Ať je pan ředitel…“ i Kratiknot měl problém říkat jeho jméno, „jakýkoli, určitě je profesionál.“ „Nezdá se vám, že je poslední dobou nějaký… vypadá špatně,“ podotkla Pomfryová. „Přála bych si říci, že ho trápí svědomí… ale to bych byla velká optimistka,“ odtušila McGonagallová. „Jinak o panu Potterovi žádné zprávy?“ optala se Prýtová. Minerva zavrtěla hlavou. „Musíme čekat,“ prohlásil Kratiknot. „Ano, a bezpečnější to bude ve vašich pokojích,“ usmála se McGonagallová a vyprovodila je ke dveřím. Chvíli šli vedle sebe, mlčky se rozcházeli, když přišla jejich odbočka. Pomfreyová měla nejdelší cestu, procházela právě kolem Severusova pokoje a ozvala se v ní přísaha, starat se o zdraví každého, kdo to potřebuje. Ušklíbla se, také zrovna nevyhledávala jeho společnost, ale povinnost léčitele je nad všemi subjektivními pocity. Zaklepala na dveře. „Jako je sama skála…, jako je duha.. jako je prázdná duha…“ Na melodii kdysi nedokončené písně si vzpomněl hned, se slovy to bylo těžší. Tedy, ty dvacet let staré veršíky poznamenané měl, ale z dnešního pohledu se zdály bezobsažné. Nu, co se na prahu dospělosti zdá duši drásající, se mu ve středním věku, po tolika zkušenostech, jeví komické. Ale poselství písně zůstalo, pryč, pryč odsud… Vlastně je za živa pohřben. Zavřel oči, nechal se naplnit pocitem bezvýchodnosti, který si přál vyjádřit: „Zkouším se prokopat ven…“ Hudba je výborná pro prožití katarze. Věnoval několik taktů předehře a pak začal znovu, krásně zabarvený hlas měl nakřáplý rozvíjející se nemocí, ale to nevadilo. On si byl sám publikem. „Jako je sama skála…“ zaklepání na dveře. Vrátil se do reality: kytaru položil do pouzdra, hodil na ní popsané notové papíry, tužku, trsátko a za vším zabouchl dvířka. Zaklepání se ozvalo znovu, nasadil nacvičený výraz a šel otevřít. „A, Popy, to je překvapení,“ pronesl jen s lehkým podtónem sarkasmu. Ustoupil, aby mohla vejít. „Čím ti mohu být nápomocen?“ „Spíše já tobě,“ odtušila. Položila mu ruku na čelo. Než ucuknul, podařilo se jí zjistit, že má horečku. „Nic mi není,“ odsekl, ještě než něco řekla. „Neřekla bych,“ ušklíbla se. „Bolí tě v krku?“ Rezignovaně přikývl. „Hned se vrátím,“ prohlásila nezúčastněně a odešla. Severus se posadil do křesla. Počínající angína jde jednoduše diagnostikovat i vyléčit, ale na to, co ho trápí, lék není… „Nic mi není…“ zopakoval nepřítomně, „jenom… ale melu z posledního…“ usmál se, „Nic mi není, přitom melu z posledního, těžko říct o tom něco… konkrétního!“ Pomfreyová se vrátila, podávala mu malou lahvičku. Věděl, že by mě zaváhat, ale neudělal to. I kdyby ho otrávila, měl by to všechno za sebou. Jedna z možností, jak se odsud dostat… „A já už zase: Zkouším se prokopat ven. Nebo aspoň pořádně zakopat,“ pomyslel si, nabízený lektvar vypil na ex. Úsečně poděkoval a šel si lehnout. Pomfreyová po něm hodila znechucený pohled a taky odešla. Poznámka autora: Denice a Rezi - moje zlatíčka, moc děkuji :-) Jojo, ty "Bradavické kapitoly" my v 7. díle také chybí... vůbec ten poslední díl byl dost úlet, kdybych ho nečetla anglicky, asi bych u toho usnula, takhle to byl aspoň dobrodružný linqistický zážitek a s Voldemortovou sexy kultivovanou angličtinou se utvrdila moje sympatie k jeho osobnosti :-)