(Pozn. autora Veritas splendor = nádhera, třpit pravdy m.j. encyklika
papeže Jana Pavla II. z r. 1993)

Harry, Ron a Hermiona bydleli ve stanu a pátrali po viteálech. Už půl
roku. Medailon získali. Podařilo se jim odhalit existenci relikvií smrti,
navštívit Godrikův důl a zlomit Harryho hůlku.
Krom toho se rozhádali s Ronem a zase se dali dohromady. Hermiona se
každý den před spaním dotýkala snubního prstenu – nakázala si to, jitřil
v ní křivdu, bolest, z těchto pocitů brala sílu pokračovat v takhle
beznadějném boji.
Zhruba tak třikrát do týdne se v noci probudila, i když ne úplně. Ve
stavu mezi vědomím a nevědomím prožívala tu strašnou chvíli, kdy se
dozvěděla, co její manžel udělal. Potom byla nucena prožít všechny ty
chvilky, kdy jí Severus kladl na srdce, že se ho může zříct a že není
dobrý člověk. On to celou dobu věděl! Plánoval, že ho zabije! Jako
poslední vždycky byla Brumbálova slova: „Já vím, že ty mě nikdy
nezradíš!“ Potom většinou úplně procitla, celá zpocená a tiše, aby
chlapce nevzbudila, plakala.

Také zjistili, že vyslovovat jméno Pána zla je tabuizované.
Jen kdyby Harry neztrácel hlavu…
Právě teď se zdálo být jejich hrdinství u konce: Smrtijedi je zrovna
odvlekli do domu Malfoyových.
Hermiona sice stihla zamaskovat Harryho tvář boláky, ale bylo to spíš
plácnutí do vody, na dlouho je to neochrání.
Smrtijedi je bolestivě táhl přes dlouhou vstupní halu do jednoho
luxusního pokoje. Tam je postavili ke zdi. Přiběhla černovlasá žena s
krutým výrazem, nikdo jiný než Bellatrix Lestrangeová.
„Jsou to oni?“ vyhrkla.
„Určitě!“ prohlásil pyšně jeden z těch, kteří je přivedl.
„Musíme mít jistotu, nevypadá dobře… Ale tohle bude ta zchytralá
mudlovská šmejdka a krvezrádný Weasley!“ Oba uhodila, až se zakymáceli.
„Zavoláme Draca, je doma na prázdninách. Pozná je.“
„Vy čtyři pojďte se mnou…“ ještě do zajatců kopla, aby se svezli na zem.
Sadisticky se zachechtala: „Tyhle neutečou!“
„Omlouvám se, je to moje chyba, odpusťte mi… Neměl jsem to jméno
vyslovit…“ zašeptal Harry dutým hlasem. Neviděl na ně, nemohl se pohnout.
„Nic se neděje… stejně by se to stalo,“ odpověděl Ron.
„Jen, je to takové zvláštní, opravdu jsem si myslel, že… no… dobro
zvítězí,“ Harry se nevesele zachechtal své naivitě.
V dálce uslyšeli kroky.
„Teda, že bych měl chuť ke konci života vidět zrovna Malfoye…“ povzdechl
si Ron.
„To teda… slaboch… nafoukanej… a to on měl zabít Brumbála, představte si
to! A ředitel mu nabídl, aby se přidal k Řádu… krysa jedna blonďatá!“
Harry začínal mluvit trochu vyšinutě, lidská mysl se s brzkým koncem
nemůže tak jednoduše vyrovnat. I když v jeho případně byla nervozita víc,
než na místě. Měl čeho se obávat…
Hermiona spadla tváří na koberec, Bellatrix ji uhodila do oka, to začalo
bolestivě otékat. Teď tu byla, na konci všeho. Jen z dálky slyšela
Harryho slova, ale nevěnoval jim pozornost.
„Vážně, to jsi nám neřekl!“ ohradil se Ron.
„No víš… Rone, zrovna jednoduše se mi o té noci nemluví…“ rozčiloval se
Harry.
Její mysl si příchozí slova náhodně spojovala, nechal své myšlenky
plynout.
Dveře vrzly, ucítila něčí kroky blízko u sebe, nemohla se podívat, kdo to
je. Nejspíš Draco. Otevřenými dveřmi k nim dolehl nepříjemný hlas jeho
tety: „Tentokrát je tvůj úkol prostší… Jen je poznej…“
V Hermionině hlavě se rozlilo světlo poznání intenzity výbuchu supernovy:
Dracův úkol! Zabít Brumbála. Severus to nechtěl udělat… A on ho prosil,
prosil, aby ho nezklamal. A ta nemocná ruka! Ředitel umíral, Severus mu
jen pomohl. A tím i sobě a Draco nemusel vraždit a Severus mohl být
ředitel a bránit žáky… Nesměl jí to říci, nikdo další to nesměl vědět.
Dokonalý plán – typický Brumbál, zase se neohlížel na prostředky, které
světí účel…
Stále to byl jen dohad, ale sakra pravděpodobný dohad… „Draco,“
zašeptala, postava stála několik kroků od nich, nehybně, snad ani
nedýchala, „potřebuji to vědět… Měl jsi zabít Brumbála? A Severus to
udělal za tebe… je to tak?“
Draco potichu přisvědčil. Do pokoje nakráčela Bellatrix. „Tak jsou to
oni?!“ naléhala.
„Já… nevím… přesně. Už jsem je dlouho neviděl. A ve škole jsme se
nepotkávali často…“ odpovídal bezbarvě.
„Jsi budižkničemu jako tvůj otec a vlastně i matka!“ hrubě ho vyšoupla ze
dveří.
„Je to on! Zavoláme našeho pána. Zatím je zavřete do sklepa… I když,
tuhle šmejdku si tu na chvilku nechám… Dýl než chvilku stejně nevydrží…“
zatáhla ji za vlasy, Hermiona vykřikla. „Jen si křič… slabá, jako
čajíček…“
Dva Smrtijedi zvedli Harryho a Rona, kteří se vzpouzeli a křičeli, aby
Hermionu nechala na pokoji. K ničemu jim to nebylo. Zavřeli je do sklepní
cely, kde narazili na dva skřety od Gringottů, Lenku Láskorádovou a
Ollivandera.

Bellatrix kopnutím otočila Hermionu na záda.
„Tak děvče, teď spolu zkusíme, co je to opravdová magie…“ zašeptala
mateřsky.
„Být vám, nedělám to,“ pronesla vážně.
„A pročpak?“ přišlápla jí vlasy.
„Pán zla by se na vás mohl zlobit… Trochu se známe.“
„A neříkej, šmejdko! Lépe lhát neumíš?“ okřikla ji.
„Nelžu… Dokázat to sice nemůžu, ale zamyslete se nad tím. Pán zla za
chvíli přijde, že? Tak se s ním domluvíte a pokud lžu, můžete mě umučit i
později a o to… pečlivěji. Pokud ne, právě jsem vám napomohla vyvarovat
se důsledků jeho rozčilení…“ Hermiona se pohybovala na nebezpečně tenkém
ledě. Ale právě teď byla neuvěřitelně zamilovaná žena. Moc potřebovala za
svým manželem, slíbila, že při něm bude stát i ve zlém. Potřebuje ji.
Bellatrix se zarazila, osoba u jejích nohou mluvila úplně klidně. Věděla,
že Pán zla má plány, o kterých se nesvěřuje ani jí. Tohle mohla být
součást.
„Dobře… klidně se směj, že jsi mě napálila… ale pokud je to tak, já se
budu smát naposled a nejvíc!“
s touto poznámkou za sebou zabouchla dveře.

Poznámka autora:
Rezi, máme toho hodně společného :-) Nojo. jsem temnistka a mám ráda
kluky i holky, kteří hrají - na cokoli, ale na kytary předně :-) Závidím
Ti, že to umíš :-) A díky za komentář.