„Hermiona Grangerová je Smrtijed!“ Tuto několik hodin starou děsivou pravdu vyslovili dva lidé téměř ve stejný čas: Lord Voldemort a Harry Potter. V přítomných posluchačích to vyvolalo zhruba stejně odmítavé pocity. Remus Lupin, Bill, Fleur, Artur a Molly Weasleyovi kroutili hlavou, stejně tak Lucius, Narcisa a Draco Malfoyovi, spolu s manžely Lestrangeovými, Crabbem, Goylem – seniory i juniory kroutili hlavou. Jediná Hermiona odmítla nahlas: „Ne, pane, nemáte pravdu.“ Malfoyovic jídelnou se rozlil ještě větší chlad, než v posledních měsících, co dům sloužil jako Voldemortovo sídlo. Hermiona sundala z řetízku prsten a nasadila si ho: „Správně je to paní Hermiona Snapeová.“ Důležitě se usmála, hrála si se snubním prstenem na své ruce. „Aha,“ odtušil Voldemort ledově – velmi ho vytáčelo, že o tomhle neměl ani to nejmenší tušení. Severus mu v poslední době dělá radost, ale tohle mu alespoň znepříjemní. Už proto, že by si s Hermionou občas užil… A Severus není takový moula jako Lestrange. „Jak dlouho?“ zajímala se Narcisa. „Od června,“ odpověděla. Nikdo se neměl k jakémukoli vyjádření. Hermiona sebrala všechnu svou drzost, postavila se a řekla: „Já jsem vám Pottera přivedla až sem, že Petigrewovi utekl, není můj problém. Teď bych se ráda vrátila k manželovi.“ „Prázdniny končí za dva dny,“ odtušil Voldemort. „Čekala jsem půl roku, nehodlám zbytečně marnit další dva dny,“ stála si za svým. Popravdě řečeno, měla upřímně strach, co by po ní jako právoplatné Smrtijedce mohli chtít. V Bradavicích bude dobře – je tam Neville, Giny, profesoři zůstali. A ti Smrtijedi v profesorském sboru ji nebudou otravovat. A je tam Severus. „Jak si přeješ,“ prohlásil Voldemort nebezpečně. „Ale já trvám na tom, abys dokončila své vzdělání.“ „V tom se shodneme,“ pousmála se. „V tom případě se musíš stavit na ministerstvu kvůli prošetření tvého… statutu. Myslím, že paní Umbridgeová, která má problematiku kouzelníků s nečistým původem na starosti, si na tebe udělá čas. Na tebe a Nracisu, která tě doprovodí a všechno jí vysvětlí.“ Narcisa prkenně přikývla. „Tak běžte! Hermiona přichází o minuty manželského obětí!“ popohnal je. Rozhovor na ministerstvu byl krátký – Umbridgeová před Narcisou div že nelezla po čtyřech. Prohlásila, že zaručení autority jejího manžela je dostatečné. Narcisa se vyjádřila, že čarodějka Hermioniných schopností jistojistě musí být potomkem kouzelníků, že ji nezodpovědní rodiče museli odložit v dětství. Přece není možné, aby mudlovská čarodějnice strčila do kapsy celý ročník čistokrevných kouzelníků, to dá rozum… Potom se zastavily na Příčné ulici a nakoupily Hermioně vše potřebné. Narcisa s ní nepromluvila jediné slovo, jen ji zkoumavě sledovala. Hermioně jí bylo upřímně líto, Voldemortovy hostitelé na tom nemohli být psychicky dobře. Ještě zašli do domu Hermioniných rodičů – byl opuštěný, Hermiona své rodině upravila paměť a poslala je do zahraničí, aby je uchránila dopadů svého „hrdinství“. Doma si zabalila, s kufrem se přemístily zpět. Voldemort ji navštívil v pokoji, kde se převlékala do školního hábitu. V dopise z Bradavic našla odznak primusky – ležel i s jmenovacím dopisem podepsaným ještě Brumbálem na pohovce. „Nemám moc Smrtijedů z Nebelvíru…. Vlastně jsi po Petigrewovi druhá,“ oslovil ji Pán zla. Rychle si stáhla hábit přes hlavu, nechtěla, aby viděl byť jen kousek jejího těla. On k ní přistoupil a připnul jí odznak. Nutno podotknout, že si dal záležet při uhlazování látky v oblasti hrudníku. Nic nenamítala, ale příjemné jí to rozhodně nebylo. Oběma rukama hrábl do jejích vlasů a snažil se ji políbit. „Jsem vdaná žena,“ prohlásila pevně. „Jen díky mě, slušelo by ti více vděčnosti,“ odtušil naštvaně. Stále se tvářila nepřístupně. „Tak jdeme?“ natáhl k ní ruku. Překvapeně mu podala svou. Neměla úplně radost z toho, že se octli ve Vstupní síni Bradavického hradu... Není příjemné vědět, že Voldemort se tu může kdykoliv zhmotnit… Samozřejmě věděla, že ho odmítnutí urazilo a mohla tušit, že jí to vrátí… Ale takhle ne! Stále ji držíce za ruku vykročil k Velké síni, kde se právě večeřelo. Nehnula se ani o krok, prosebně na něho zírala. On ji pobídl k pohybu bolestným škubnutím za paži. V nelidské tváři se mu zračilo škodolibé zadostiučinění. Hermioně se zvedl žaludek. Teď pochopila Severusův strach z přijetí posledního úkolu od Brumbála. Je zrádce. A všichni si to budou myslet. Harry s Ronem… byli u dveří. Určitě něco zaslechli. Kolik, to se mohla jen domýšlet, ale nic polehčujícího to pro zrádkyni nebude. Už stáli před vchodem, doléhalo k nim cinkání příborů. Voldemort ji nabídl rámě. „Usmívej se, tohle je tvá chvíle,“ podotkl jízlivě a masivní dveře se před nimi otevřeli. Hned několik upuštěných příborů zacinkalo o podlahu, zaslechli i tříštění sklenek. Kolejní stoly byly obsazeny zhruba z poloviny, profesorský stůl byl kompletní – včetně Hagrida. Všichni přítomní ztuhli hrůzou. Voldemort ji doprovodil před profesorský stůl. Severus seděl klidně, upíral na něho svůj pohled, nikoli nepřátelský, spíše káravý, že tuhle teatrálnost si mohl odpustit. Hermionu z bezpečnostních důvodů přehlížel. Zato McGonagallová s Hagridem na ni upírali srdceryvné pohledy – přirozeně se domnívali, že ji unesl. „Amycusi, Alekto, Severusi, a ostatní vážení profesoři,“ začal svým chladným hlasem, „mám tu čest vám představit svou nejnovější služebnici, paní Hermionu Snapeovou,“ Minerva McGonagallová na sucho polkla a odvrátila zrak. Hermiona měla chuť se propadnout. „Paní Snapeová výborně splnila několik úkolů, tak jsem se rozhodl, že jí bude lépe u manžela a ve škole,“ ušklíbl se, „Nikdy bych to neřekl, ale teď Severusi, jsem ochoten přijmout tvou úchylku na studentky Nebelvíru s pochybným rodokmenem. Obě tvé lásky jsou poměrně schopné čarodějky. A když je Hermiona dobrá pro tebe, tak i pro mě. Nicméně ještě jsi mi nepoděkoval…“ „Omlouvám se, teď jsem ztratil nit, za co?“ optal se Severus vyrovnaně. „Za to, co ti dělá v posteli… Její umění je jen moje zásluha…“ podsunul mu do mysli. Zas tak nevkusný, aby to řekl nahlas, nebyl. Severus lehce zbledl, usmál se a řekl: „Děkuji.“ „Nemáš zač, jen málo co je takhle příjemné…“ pronesl vlídně. Pokynul na pozdrav, políbil Hermioně ruku a přemístil se. Nechal ji tam stát. Samotnou. Strašně moc se jí chtělo plakat, ale nemohla. Utéci taky nemohla. Sklonit zrak se nehodilo, musela tam stát se vzpřímenou hlavou hrdé Smrtijedky. Snášet vyčítavé pohledy lidí, kterých si vážila a do této chvíle i oni jí. Severus vstal, vykouzlil vedle sebe křeslo, popošel k ní. Políbil ji na tvář a odvedl ke stolu. „Máš hlad?“ zeptal se konverzačním tónem. Tím dal pokyn, aby se i ostatní chovali, jako by se nic nestalo. „Vidíte Minervo,“ otočil se k zástupkyni, „konečně máte primuse.“ „To mě těší,“ odpověděla tak pohrdavým tónem, že se Hermioně zvedl žaludek. Severus jí ve skrytu pod deskou stolu pevně stiskl ruku. Nebyla na to sama. Ani on už u tohoto stolu neseděl sám. Poznámka autora: Díky Rezi :-) Leč přeci jen budu ráda získávat podněty pro mé psaní bezkontaktním způsobem :-)