* Dnes přidávám technickou: Henrich Böll - německý autor, psal těsně po
druhé světové válce. Kniha Billiard o půl desáté řeší otázky dopadu války
na tři generace jednoho rodu, je plna úvah o půdě, krvi, původu... pro
Smrtijeda ideální čtivo na dobrou noc. Jen na okraj: autor je vynikající
[smilie=74ad2ac34_030.gif] , nositel Nobelovy ceny za literaturu. *


Následující dva dny strávili zavřeni v jejich pokojích. Hermiona se
snažila nedat to najevo, aby ho nenaštvala, ale panicky se bála okamžiku,
kdy vyjde mezi své bývalé přátelé.

Skoro spolu nemluvili. Hermiona většinu času strávila probíráním se
novými učebnicemi a občas si povzdychla, co bude muset všechno dohonit.
Severus ji vždy ujistil, že to zvládne a sám se vrátil ke své knize.

Hermionu jeho odtažitost mrzela. „Proč se tak chováš?“ vyhrkla z ničeho
nic.
Severus vzhlédl od tlustého slovníku. „Já mám rád originály…“ odpověděl.
Tahle vytáčka ji ještě víc vytočila... Odložila knihu, přišla k němu a
posadila se mu na klín. Jen tak tak stačil odložit Billard um halbzehn od
Henricha Bölla k německým slovníkům, jinak by knihu zasedla.
„Proč děláš, jako bych tu nebyla?“ naléhala.
„Nedělám, nechci tě obtěžovat. Učila jsi se,“ ospravedlňoval se.
„Učím se jen proto, že ty si mě nevšímáš. Ale už to nevydržím,“ sdělila
mu zoufale.
„No, Hremiono. Nejsi ty trochu hysterická?“ optal se zkoumavě.
Zalapala po dechu. Naštěstí, než řekla něco, co by ji mrzelo. Severus se
usmál a objal ji.
„Chyběla jsi mi, víš to?“ řekl. „Bál jsem se o tebe…“
„Odpusť lásko, opravdu mě to nenapadlo…“ Severus jí dal prsty na rty,
káravým pohledem připomněl, že o něčem se mluvit nesmí.
„Jsem moc rád, že ji přišla. Ani si to nezasloužím,“ povzdechl si.
„To já si nezasloužím tebe. Ji teď tak důležitý… a mocný… pan ředitel,“
sdělila s úsměvem.
„Vážně jsem se o to neprosil,“ odsekl nakvašeně.
„Promiň,“ zašeptala. „Tak… si budeme zase číst…“ usoudila zklamaně.
Zvedla se.
„To můžeme, ale támhle to kanape je velké pro oba,“ navrhl vlídně.
Hermiona vděčně přisvědčila.

Až do večera mu ležela hlavou v klíně a pročítala Kouzelné formule pro
kurz OVCE. Severus jednou rukou držel román, druhou ji hladil.
Už hodinu byly jeho něžné pohyby zcela automatizované, pravděpodobně si
vůbec neuvědomoval, co dělá. Hermiona odložila knihu, odkašlala si a
zeptala se sladkým hláskem: „Kde ses naučil německy?“
„V Německu,“ odpověděla a otočil stránku.
„V Maklenbursku?“ nevzdávala se naděje v zapředení rozhovoru.
„Ano,“ přisvědčil, ruka ji zase pohladila v pravidelném rytmu.
„A můžu se zeptat, co Pán zla myslel tvou úchylkou na nebelvírské
studentky?“ pokračovala ve vyptávání, tohle jí leželo v hlavě a navíc
silné téma by mohlo rozdmýchat aspoň hádku, když ne rozhovor…
„Nic,“ prohlásil ledabyle, až moc ledabyle, asi tak jako by se k
ledabylosti nutil, „jen tak plácá. To dělává… Aspoň doufám,“ poslední
věta se ztratila v povzdechu.
Nic dalšího z něho nedostala, vlastně se ani nepokoušela. Pochopila, že
Severus se za ten půl rok změnil, ona taky. Nebo se možná nezměnili, ale
přestali být tak zamilovaní. Pět týdnů romantické lásky, které spolu
zažili, jako by se odehrálo před desítkami let. V jiném světě a jiným
lidem.

Dočetl kapitolu, založil ji. Sehnul se k ní. Vášnivě ji políbil.
„Nechceš se před večeří pomilovat?“ zeptal se potichu, o takhle
soukromých věcech se mu nemluvilo lehce.
„Moc ráda,“ souhlasila. Když ji v náruči nesl do postele, uvědomila si,
že i když spalující vášeň přešla, pořád ještě ji jeho ruce rády hladí.

Následujícího rána vstala brzy. Nervózně se oblékla do školního hábitu,
připravila si učebnice a čekala, až se s ní Severus vypraví na snídani.
„Dobré ráno ty ranní ptáče,“ pozdravil rozespale, když ji míjel cestou do
koupelny.
Po chvilce poposedávání v křesle vyrazila za ním. Předstíraje, že si
pročesává vlasy – to mohla dělat celý den, nebo nedělat vůbec, vypadala
by stále stejně, se mu snažila dostat blíž. Severus byl zrovna ve sprše.
„Nechceš umýt záda?“ nabídla se.
„Třeba jindy, namočila by ses,“ odpověděl.
„Aha…“ povzdechla si.
„Hermi,“ oslovil ji, „bude to dobré. Sice ne dnes… ale až to skončí,“
povzbudil ji sotva slyšitelně přes šustění vody.
„Díky,“ zašeptala. Vyjekla – Severusovi se nejspíš vysmekla sprcha a
proud vody ohodil podstatnou část koupelny, včetně jí.
„Kdepak, je to živel!“ zasmál se.
„Jo jo, pěkně zrádný… povodně a tak…“ souhlasila s ním, ručníkem si
otírala obličej. Odešla se vysušit.
I přes dveře koupelny zaslechla, jak si pobrukuje tklivou melodii. „Jako
je zrádná voda…“ bylo jediné, co vyrozuměla.

Hned po snídani měla Obranu proti černé magii. Letos spíše černou magii…
Tedy s takhle neschopným kantorem i kouzelníkem spíše pokus o černou
magii…
Všichni její spolužáci úspěšně předstírali, že ji nevidí. Neville jediný
po ní hodil neuvěřitelně zklamaný pohled.
Nezbývalo než se posadit k Dracovi. Ten, na rozdíl od ostatních
rozdováděných synáčků Smrtijedů byl sám plnohodnotným následovníkem Pána
zla a věděl, co to obnáší. Vůbec, za svůj několikahodinový pobyt v domě
jeho rodiny na Malfoyovi výrazně změnila názor – sice si za to mohli
sami, ale Voldemorta odnášeli nejvíc.
„Ahoj,“ pozdravil ji potichu.
S křečovitým úsměvem odpověděla. Tak nějak vznikla nevyřčená dohoda, že
spolu budou mlčky navštěvovat všechny hodiny.

Při přeměňování mu pomohla, jelikož si všimla, že Draco si nerozumí se
svou hůlkou.
„Ona není tvoje?“ zeptala se potichu. „Ne… matky,“ odpověděl zoufale.
Jeho žába se měnila ve všechny možné plazy, ale rozhodně ne v čajovou
konvici – a to bylo opakování látky z nižšího ročníku. McGonagallová se
blížila, Draco zpanikařil, což mělo za následek, že žába už se neměnila v
jiná zvířata, ale jen v chameleona různých barev – což může připadat
kouzelné jen mudlům.
Než se k nim profesorka otočila, Hermiona mávla hůlkou a perfektně
vykonala jeho práci.
„No vidíte… jak to jde…pane Malfoyi,“ ucedila. I ona zvolila taktiku
raději si Hermiony nevšímat.
„Díky,“ špitnul.
„Není zač, co se ti stalo s hůlkou?“ zajímala se.
„Sebral mi ji Potter,“ zavrčel. „Tetička se mohla umlátit smíchy. Vždyť
jsi byla skoro u toho…“ Hermiona to věděla, ale zeptala se schválně, aby
McGonagallová zaslechla, že je Harry ozbrojený – zpráva o zničení jeho
hůlky se po Bradavicích záhadně rozšířila. Hermiona tušila, že členové
Řádu v profesorském sboru budou od informací odtrženi.
„Já jsem zrovna… Nevšimla jsem si,“ omluvila se mu.

Přeměňováním dopolední výuka skončila. Hermiona nehodlala přijmout
přístup ředitelky své koleje. Místo z učebny vykročila ke katedře.
McGonagallová to tušila, ztuhla, ale nepozvedla hlavu od rovnání
pergamenů.
„Paní profesorko,“ oslovila ji, co nejjistěji dokázala.
„Hermiono, tady jsi,“ učebnou k nim procházel Severus. Správně odhadl, že
neodolá pokušení nějak se obhájit před zbožňovanou učitelkou.
„Minervo, jak jí to šlo?“ zeptal se, uchopil svou paní kolem pasu.
„Výborně, jako vždy,“ odtušila.
„Chtěla jsem se zeptat,“ nenechala se odbít Severusovým zásahem, „jaké
jsou mé povinnosti primusky.“
„To by vám měl říci ředitel. Primusové jsou tu pro něho, jako kontakt
mezi vedením školy a studenty. A mají také dohlížet na prefekty, jak si
jistě pamatujete,“ odpovídala bez emocí.
Hermiona přikývla.
„Zatím jsem vás v téhle povinnosti zastupovala. S prefekty se scházím
každé pondělí v osm hodin v mém kabinetu. Pokud se nehodláte zdržovat v
Nebelvírské věži, bylo by na místě si s nimi pohovořit, abyste získala
představu, co by si studenti přáli… co by chtěli s ředitelem… probírat.“
„Výborně, takže dnes v osm večer,“ přitkala.
„Budu se těšit,“ svým hlasem je zmrazila oba a opustila je.
„Nehysterči!“ varoval ji preventivně.
„Já… jsem … v klidu…“ zašeptala smutně. Došli si spolu na oběd.

Těsně před osmou hodinou zaklepala na kabinet paní zástupkyně. Na vyzvání
vešla. Paní profesorka s dvěma prefekty a dvojicí prefektek seděla na
židlích okolo nízkého stolku s čajovým servisem a zázvorovými sušenkami.
Prefektkou šestého ročníku byla Giny.
„Giny! Tak ráda tě vidím!“ vyhrkla spontánně. Ta jí odpověděla nechápavým
pohledem, o co jí jako kráčí…
Hermiona se uklidnila, posadila se na poslední židli.
„Slečna… paní Snapeová se ujme svých povinností,“ uvedla ji paní
profesorka.
„Děkuji, chtěla bych se zeptat, jestli máte nějaký problém, který bych
pro vás mohla vyřešit s panem ředitelem?“
Nikomu se mluvit nechtělo.
Hermiona se rozhodla pro rázné řešení: „Milý přátelé, jestli jste si
nevšimli, tak jsem velmi hrdá studentka Neblvíru. Nedá se říci, že by si
naše vznešená kolej letos vedla nějak dobře. Já tedy nevím, ale
uvědomujete si, čeho může dosáhnout například mrzimorský primus?“
Všichni očekávali, s čím přijde.
„Nic. Zajde za Severusem, něco mu řekne, on zavrčí a milý primus bude z
ředitelny pelášit jako vyplašený zajíc. To mě se stát nemůže – už z toho
prostého důvodu, že můj manžel, kterého jsem si mimochodem vzala z čisté
lásky a k tomu před mnoha měsíci, mi nikam utéci nemůže. S vašimi
problémy ho budu bombardovat ve dne v noci… Mám výdrž, i on povolí,“ její
entuziasmus přešel i na ostatní.
„Kdy jste se vdávala?“ zeptala se paní profesorka.
„Na začátku června,“ odpověděla s dávkou sentimentu. „Nedá se říci, že by
to byl promyšlený tah…. Ale nelituji ho. A všem purpurovo-zlatým lvům
alespoň pomůžu, aby byli Zmijozelu rovnocennými protivníky.“
„To se nám stejně nepovede…“ usoudil prefekt z pátého ročníku.
„Víš, nesmíš ztrácet naději. Například já, jsem v pořadí druhý a jediný
žijící Smrtijed z Nebelvíru. A to, že mám stoprocentně mudlovský původ
zdůrazňovat nemusím. Ne, že bych z toho byla nějak odvázaná. Ale
například pohled rozmilé paní Lestrageové nikdy nezapomenu…“
Nevěděla, jestli udělala dobře, jestli zvolila dobrá slova.
Zakomplexovaná mudlovská šmejdka potřebovala uznání… to by mohli vzít
jako polehčující okolnost.

Poznámka autora:
Tak co Denice, je v téhle kapitole líp? Zdravím a děkuji!