Severus položil Ally na její postel a ošetřil jí magickým způsobem zraněnou ruku. Pak se na ni zahleděl. Ally se dívala stranou. „Já to vidět nechci,“ vzlykla. „Chci, aby bylo pryč,“ dodala plačtivě. „Neumím to odstranit úplně,“ řekl zkroušeně Severus. „Dám ti přes to ještě neviditelný obvaz, ať se k ruce nedostanou nečistoty. Kůže byla dost poškozená.“ „Nemůžeš mi dát raději obyčejný, prosím?“ zamumlala ztěžka. Severus se na ni překvapivě zahleděl a pak jí ruku ovázal obyčejným obvazem. „Teď se chvíli vyspi, vidím, jak jsi unavená a pak si promluvíme,“ řekl pevně. Dívka neodpověděla a jen se stočila na bok, kde usnula. Severus seděl u jejího lůžka po celou dobu, co spala. Nepřekvapilo ho proto, když se probudila a zahleděla se na něj. „Jak se cítíš?“ ihned se zajímal. „Proč to chceš vědět?“ zamumlala a cítila se sklesle. „Abych si zkrátil dlouhou chvíli při hlídání bláznivé holky, aby si opět neublížila,“ podrážděně odsekl. „Co myslíš, Ally? Před chvílí sis škaredě ublížila. Není snad zřejmé, že o tebe mám starost?“ „Měli jste mě nechat být,“ rezignovaně hlesla a hlavu otočila stranou od Severuse. „Bylo to moje rozhodnutí.“ „Až učiníš rozhodnutí se přímo zabít, dáš mi vědět předem? Abych se mohl dívat, jak své rozhodnutí uskutečňuješ,“ štěkl kousavě. „Nechtěla jsem se zabít,“ řekla dívka s notnou dávkou netrpělivosti v hlase. „Je mi jasné, že tímto by ses nezabila. Pokud bych však akceptoval tvoje rozhodnutí zničit si trvale ruku, příště bys mě mohla žádat, abych se nepletl do toho, až se budeš snažit zabít. Ani jedno ti nedovolím,“ řekl rázně. Dívce do očí vhrkly slzy. „Nekřič na mě,“ hlesla a nedovedla též zakrýt své rozladění. „Nekřičím, pouze zvyšuji hlas,“ podotkl. „Až budu křičet, tak to poznáš. Řekni mi, o co ti šlo?“ „O nic mi nešlo,“ vztekle vykřikla. „Neudělala jsem nic, co bych si nezasloužila.“ „Proč se domníváš, že sis zasloužila takové zranění a bolest?“ „To je přece moje věc, ne?“ odsekla. „Proč ses potom po celou dobu, kdy jsem tě vychovával, zajímala, jak je mně? Zejména poslední rok to přece byla moje věc, jaké mám problémy kvůli Pánovi Zla,“ vrátil jí stejnou mincí. „To je něco jiného,“ řekla ostře. „Proč? Protože se jednalo o mě, kdežto zde se jedná o tebe? Možná máš částečně pravdu. Já za tebe mám zodpovědnost, ty za mě ne. V tom se to liší. Ovšem naše pohnutky jsou totožné.“ Ally se prudce posadila. „Nikdo ji už po tobě nežádá… jsem už plnoletá,“ ujelo jí. „Jsi plnoletá, takže nás již k sobě nic nepoutá? Díky, že jsi mi otevřela oči. Já blázen jsem si myslel, že mi na tobě může záležet i po tvé plnoletosti. Takže teď jsme naprosto cizí lidé? A toto rozhodnutí mám také pasivně respektovat?“ namítl podrážděněji, než zamýšlel. „Tak jsem to nemyslela,“ špitla utrápeně a rozplakala se. „Ally, nechápeš, že když jsem se dozvěděl, co se stalo, velmi jsem se polekal? Proč jsi to udělala?“ „J-já jsem,“ jen stěží hledala slova. „Odpusť mi to, Severusi,“ špitla a otřela si slzy do rukávu. „Řekni mi, proč jsi to udělala?“ zopakoval. Dívka zavrtěla hlavou. Nechtěla o tom mluvit se Severusem, protože by ho jen více zklamala. Muž odvrátil hlavu a byl zamyšlený. Po chvilce promluvil a jeho hlas zněl chladně, nezúčastněně. „Odteď se nehneš z bytu, dokud to nedovolím. Budeš pod dohledem. Nechci tě zase najít v lepším případě na ošetřovně. Dveře tvého pokoje zůstanou otevřené, jak ve dne, tak v noci. Když mi ani nehodláš sdělit důvod svého počínání, zařídím se podle toho,“ pronesl neústupně a nedával najevo své emoce. „Nechtěla jsem… Severusi,“ nanovo se rozplakala. „Tohle mi nedělej.“ „Co jsi nechtěla? Ublížit si? To ti nevěřím. Viděl jsem, v jakém jsi byla stavu. Chceš mi tvrdit, že jsi byla pod Imperiem, takže jsi své chování nemohla ovlivnit?“ štěkl nepříjemně. Nechtěl se s Ally hádat. Její chování ho ale popudilo a velmi zraňovalo. Dívka se zamračila. Jeho poznámka ji velmi zabolela a před sebou měla opět scénu, kdy ji Voldemort donutil pod ovládací kletbou k pořezání se. Jedním pohybem se položila zpět na postel a otočila se k muži zády. Svůj obličej zabořila do polštáře. „Jak chceš. Pravidla jsou daná,“ prohlásil. Zvedl se, nechal dveře otevřené a vyšel z pokoje. - - - Bylo pozdní odpoledne, když se Hope rozhodla vyjít z klidu společenské místnosti. Od okamžiku, kdy Alex místnost na její žádost opustil, střídavě spala a přemýšlela. Také si ošetřila svoje zranění. Becky sice to nejhorší zhojila svými mudlovskými způsoby, za což jí byla Hope vděčná, ale kouzla a lektvar přivolaný z ošetřovny zranění zhojily zcela. Vykročila do chodeb hradu a přemýšlela, kam by mohla jít. Chtěla mluvit s Alexem a s Becky. I když se jí tato představa příčila, zamířila k ošetřovně. Třeba bude jeden z nich tam, u Ally. Místnost však byla prázdná. Procházela hradem, ptala se obrazů, zda některého z nich neviděly. Pak si při letmém pohledu z okna všimla, že Alex sedí u vysokého stromu na pozemcích. Přeměnila se a dolétla k němu. Pak se zase změnila zpět. „Tak tady jsi,“ usmála se na něj rozpačitě. Nevěděla, jak na ni po tom, co se stalo,“ zareaguje. Vzhlédl k ní. „Ahoj Hope,“ usmál se na ni a pokynul jí rukou, ať se k němu posadí. „Už je ti lépe?“ zajímal se. Posadila se. „Těžko říct,“ odpověděla váhavě. „Alexi… děkuji, že jsi předevčírem odešel… potřebovala jsem si urovnat myšlenky, zklidnit se… jinak by hrozilo, že udělám nebo řeknu něco, co by tě mohlo ranit.“ Letmo ji chytil za ruku a jen se na ni usmál. „Ano, rozumím tomu,“ prohlížel si ji. „Jsem rád, žes za mnou přišla,“ dodal. „Za tebou? Kdykoli,“ pousmála se. „Jen jsem si nebyla jistá, zda mne budeš chtít vidět, poté, co jsem… včera provedla,“ dívala se do země. „Myslíš naši ztuhlou Becky?“ pobaveně se zeptal. „Takové věci se stávají, Hope. Každý děláme chyby.“ „O tom si potřebuju promluvit spíš přímo s ní,“ odvětila. „Měla jsem na mysli to, že… jsem udělala věc, ze které jsi mě podezříval už dávno, i když tehdy to tak nebylo a to, že sis to o mně myslel, mne tehdy velmi vyděsilo.“ „To bude fajn, že si s ní o tom promluvíš,“ kývl Alex. „Až to bude možné. Becky totiž není k zastižení – asi potřebuje být sama,“ pověděl jí a sklouzl pohledem k jejímu levému předloktí. „Ty jsi to udělala kvůli… Znamení, viď?“ zeptal se. „Ano,“ šeptla tiše. „Nesnesla jsem pohled na něj. Já… když vidím Ally, co s ní její Znamení udělalo… když se mi před očima stále přehrávalo, jak obtížné bylo ji přimět, aby souhlasila s potlačením jeho vlivu… když jsem si uvědomovala, jak jsem ho přijímala a jakou výtkou je pro mne nyní… neunesla jsem to a... chtěla ho zničit. Já vím, že to není možné, ale stejně. Cítila jsem potřebu s tím něco udělat. Sváděla jsem marný boj, i tak však byla ta chvilková úleva, kdy nebylo vidět, pro mne vysvobozující. Já… jsem ráda, že jsi mě našel a Becky mě ošetřila. Tohle jsem nedomyslela. Šlo mi jen o to ho poničit, i když to znamenalo, že si ublížím. Nedošlo mi však, jaké následky to bude mít, že bych mohla i zemřít. A už vůbec mi nedošlo, co to udělá s vámi, až to zjistíte.“ „Naštěstí jsem se poflakoval kolem a... hatil smrti plány,“ usmál se na ni a objal ji kolem ramen. „Becky říkala, že naštěstí nebyly rány hluboké všechny,“ vysvětlil. „Bude lépe, uvidíš,“ díval se na ni. „Ještě tomu věříš?“ zeptala se smutně. „Od chvíle, co jsem tu, je čím dál hůř. Stále vám ubližuji. Snažím se to nedělat, jenže vždy vše ještě zhorším,“ plakala. „Nevíš, kde bych našla Becky?“ optala se prosebně. „Věřím,“ řekl pevně. „A nemyslím, že by bylo pořád hůře,“ dodal. „Když byla Ally v zajetí, bylo o mnoho více těžko. Ta nejistota nás všechny ničila – všichni, i já, jsme byli podráždění a nedovedli myslet logicky,“ zavzpomínal a pak navázal. „Becky… nevím, kde je. Nevyhledává společnost, a proto jsme jí všichni šli z cesty. Jak jsem už řekl, asi také potřebuje být sama a přemýšlet,“ pousmál se. Přikývla. „Už jsi obědval?“ zeptala se a pokoušela se o nenucený tón. Zavrtěl hlavou. „Ale to je dobrý nápad,“ řekl uznale. „Začínám mít hlad,“ zvedl se ze země a pomohl i Hope. „Přijmeš pozvání na oběd od Smrtijedky?“ zeptala se šibalsky. „Teda, za předpokladu, že skřítkům již skončila dovolená. Vařit fakt nebudu,“ smála se. „Jo, to zní lákavě,“ ušklíbl se. „I mozkomoři se rádi nechaj pozvat,“ mrkl na ni a ujistil ji, že skřítci určitě v kuchyni budou. „Tak pojď, mozkomorku můj,“ usmála se a dala mu ruku kolem ramen. Pak si však neodpustila poznámku: „A já si vždycky myslela, že mozkomoři se živěj něčím jiným, než jídlem. Asi jsem ve škole měla dávat lepší pozor,“ ušklíbla se. „Já jsem docela všežravec,“ zaculil se a mířili do hradu. „Možná bych u sebe měla nosit dostatek čokolády,“ řekla pobaveně. Když zasedli v koutku kuchyně k obědu, Hope se zeptala: „Jak jste se vlastně vy všichni seznámili a dali dohromady?“ Začal vyprávět, jak se před pár měsíci seznámil s Becky při komické situaci ve štábu Řádu, jak před pár lety poznal i Samuela, za kterým šel, protože se s ním Ally zhádala a on potřeboval vědět, o co šlo. O setkání s Ally nemluvil, protože to už Hope povídal. Hope poslouchala jeho líčení, přesto se neubránila tomu, aby jí její myšlenky čím dál více neutíkaly k Becky, ke střetu na ošetřovně, k tomu, že nechce s nikým komunikovat. Čím více o tom přemýšlela, co způsobila, tím usilovněji se jí v hlavě rodil plán. Když dojedli, věděla, co musí udělat, i když to pro ni bylo těžké. „Alexi?“ oslovila svého přítele, „já… musím tě o něco požádat.“ Tázavě se na ni zadíval a vyčkával, co mu poví. „Potřebovala bych… opustit Bradavice. Ale slíbila jsem ti, že zůstanu, takže nechci jít, pokud by ti to bylo proti mysli. Neboj, nechci odejít úplně, já jen… něco potřebuju udělat, něco pro mne velmi důležitého… pak se vrátím zpět, za vámi. Myslíš, že by to šlo? Byla bych mimo Bradavice nejdéle dva dny. A neboj se, nechci vás zradit…“ soukala ze sebe trhaně s velkými obavami z Alexovy reakce. Chvíli zůstal mlčky sedět a pak pomalu promluvil. „Nemám strach, že bys nás zradila, mám strach o tebe,“ hlesl. „Pokusím se být opatrná, uvědomuji si, že mimo Bradavice budu ve větším nebezpečí, přesto mě to táhne odsud pryč,“ řekla také tiše. „A promiň má slova o zradě, já… vím, že ty mi věříš. Mnohem více, než věřím sobě já sama.“ Pousmál se. „A asi bych nemohl jít s tebou, viď?“ Bylo mu jasné. Neměl ale právo jí bránit. Ač by se mu to sebevíc nelíbilo, rozhodl se její potřebu akceptovat. „Promiň, ale… tohle musím udělat sama. Ne, že bych nebyla vděčná za každou vteřinu, kterou mohu trávit s tebou, jenže… tohle se týká mě samotné. Zkusíš mi, prosím, věřit? Vrátím se hned, jak budu moci. Třeba se mi podaří vše stihnout rychle a budu zpět dřív, než ti tvá smrtijedka začne chybět,“ pokusila se vtipkovat. „Hlavně se mi vrať,“ objal ji bez varování. Neplakal, ale neměl k tomu daleko. „Hodně štěstí, Hope,“ zadíval se na ni a kývl. „Díky, Alexi,“ řekla vděčně a políbila ho na tvář. „Vrátím se co nejdříve.“ Pak poodstoupila, proměnila se v sovu a odletěla. Chvíli na ni hleděl a pak zamířil zpět na školní pozemky. - - - Hope přiletěla za dva dny k večeru. Hned se vydala hledat Alexe, aby se o ni nemusel bát. V chodbě narazila na Samuela. „Ahoj, nevíš náhodou, kde by mohl být Alex?“ zeptala se ho. Také ji pozdravil. „Nevím,“ řekl upřímně, „ale odpoledne jsem ho zahlédl v knihovně,“ vzpomněl si. „Možná tam ještě bude.“ „Díky… a… nevíš něco o Becky? Jak jí je? Jak se… cítí?“ „Becky… myslím, že je jí už lépe,“ přisvědčil. „To slyším moc ráda,“ usmála se. „ Půjdu za Alexem, musím mu říct, že jsem se vrátila. Jen doufám, že se mi podaří někdy si promluvit i s Becky,“ špitla tiše a rozešla se směrem ke knihovně. Přikývl a nechal ji odejít. Hope došla ke knihovně a potichu vešla dovnitř. Během chvilky si uvědomila, co tu Alex dělá. On po ní uklízí. Asi ale chápala proč. Přivolala si jednu určitou knihu a tu pak poslala směrem k němu. Zastavila se mu před očima. Byla to kniha, ze které si kdysi spolu s oblibou předčítali o historii kouzelnického světa. Alex ji vzal do ruky a zahleděl se směrem, odkud přiletěla. „Hope!“ vykřikl radostí a mířil k ní, aby ji objal. Hope potěšilo, jakou má radost a sama se k němu rozběhla. „Tak co, stihlo se ti stýskat?“ usmála se. „Na to se ani nemusíš ptát,“ oplatil jí úsměv. „Jsi v pořádku?“ ptal se hned. „Asi si začnu dělat čárky pokaždé, když se zeptáš,“ smála se. Pak se na sebe zadívala. „Ruce mám obě, nohy taky, tělo mám na svým místě, pusa mluví, vidím a slyším tě, takže oči a uši v pořádku budou taky… takže nejspíš je asi odpověď ano,“ neodpustila si žertovnou odpověď. „A vzhledem k tomu, že jsem zase zpět u svého mozkomorka, tak je jisté, že v pořádku jsem,“ zadívala se na něj a přivítala ho stejně, jako ho opouštěla. Pak však řekla naoko vyčítavě: „Ale nenapadlo by mě, že jen co vystrčím paty z hradu, začneš hned mařit mé úsilí.“ Rozpačitě se usmál, když dostal pusu. Pak se zazubil. „Myslíš?“ rozhlédl se po knihovně a musel se začít smát. „Náhodou jsem se při úklidu moc dobře odreagoval a za to bych ti rád poděkoval.“ „Ale barevný to stejně bylo hezčí,“ utrousila. Pak vážně řekla: „Nech to, já to dodělám.“ Zavrtěl hlavou. „Můžeš mi s tím pomoci, ale samotnou tě to dělat nenechám,“ usmál se. Pak vzal ze země pár knih a strčil je na původní místo v regálu. „Už jsi toho udělal ažaž. To je moje práce, napravovat po sobě škody,“ usmívala se. „A nech toho, nebo to udělám znovu a zas bude práce dost,“ mrkla na něj rebelsky. „Prima,“ oplatil jí její pohled. „Jsem rád, že jsem mohl přijít na jiné myšlenky díky tvé kreativitě.“ „Chyběl jsi mi, Alexi,“ prohlásila vážně poté, co pomocí kouzel přesunula zbylé knihy na své místo. Vzal ji za ruku. „Ty mně taky,“ pousmál se. „Vážně mi nechceš říct, kde jsi byla?“ „Já… potřebovala jsem vyhledat lékařskou pomoc,“ začala rozpačitě. Nevěděla, jak začít. „Jak… to myslíš?“ zeptal se zmateně. „Jistou pomoc od specifických odborníků,“ pokračovala nejistě. Alex na ni hleděl překvapeně. „Od koho?“ strachoval se. „Nemusíš se bát,“ usmála se na něj. „Já… těžko se mi to vyslovuje nahlas, bojovala jsem s tím to udělat, ale… musela jsem.“ Posadila se na zem a opřela se o regál s knihami. Pokrčila kolena a hlavu mezi ně sklonila. Pak se odhodlala k vysvětlování. „Byla jsem u tří lékařů… Ano, opravdu říkám lékařů místo lékouzelníků… chtěla jsem pochopit Becky… její smýšlení… její impulzy vedoucí k tomu, jak jedná… co se jí honí hlavou… prostě jaká je. Navíc jsem s nimi opatrně rozebírala situace, do kterých jsme se dostaly… abych věděla, proč se mohla chovat tak, jak se chovala. Samozřejmě jsem se snažila situace upravovat do jakoby mudlovských scén, ale nakonec jsem stejně použila paměťová kouzla. Jen u motáka jsem nechala situace pravdivé. Ani ten si však nic z hovoru pamatovat nebude. Já… moc mi to pomohlo… myslím, že teď Becky více chápu a vím, že jsem jí ublížila hlavně tím, co jsem si vůbec neuvědomovala, že by problémem mohlo být,“ na chvilku se odmlčela. „Bylo pro mne velmi těžké jít pro pomoc za mudly, mluvit s nimi, nepovyšovat se nad ně a přijímat jejich rady, brát je vážně. Stálo mě to mnoho přemáhání, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Jen doufám, že budu mít příležitost si s Beckou promluvit.“ Alex si k ní sedl a objal ji. Chvíli jen tak mlčky seděli. Schoulila se k němu do bezpečí. „Budu rád, pokud si spolu popovídáte,“ nakonec řekl. „Jsem na tebe hrdý, Hope.“ Překvapeně na něj vzhlédla. „Hrdý?“ opakovala tiše se slzami v očích. „Hrdý na někoho, kdo ubližuje druhým i sobě?“ nevěřícně hlesla. „Nevěřím, že bys tady někomu ublížila úmyslně. Někdy ani nemůžeš tušit, že tvé jednání může ublížit – když… jsi naposled mluvila s Becky, byla ovlivněna jinou, velmi emotivní záležitostí, která se stala bezprostředně před tím, než jsem tě přinesl na ošetřovnu,“ snažil se vysvětlit. „Chyby dělá každý, ale je důležité si je připustit. Jsem na tebe hrdý – za tvůj krok, kdy jsi odešla od Voldemorta, za tvé snažení ohledně Ally, i za to, co jsi udělala kvůli Becky – to jsou věci a chvíle k radosti,“ usmál se na ni. „Emotivní záležitosti? Co se stalo, Alexi?“ zajímala se. „Ano, chyby dělá každý, jenže… nejde jen o to si je připustit, ale také si o nich promluvit. Jenže… s tím nic nenadělám, pokud Becky nebude chtít,“ povzdechla si. „A.. jak se má Ally? Chci se pak za ní zastavit. Chybí mi, že už u ní nejsem tak často. Posledně ani nebyla na ošetřovně, asi ji někdo vzal opět „na výlet“. Vlastně… nebyla tam ani v době, když jsem se tam probrala já… Je jí už lépe, tak není třeba, aby byla na lůžku?“ podívala se s nadějí na Alexe. „Becky si s tebou jistě ráda popovídá. Potřebovala pouze čas,“ pousmál se. „Ta záležitost, po které byla tak mimo, se týkala Ally, ale já u toho nebyl, takže Becky ti může říct přesně a nezkresleně, co se stalo. Ally si pak odvedl Severus, protože… aby byla pod stálým dohledem.“ „Alexi, co se s Ally stalo?“ zeptala se vyděšeně a vyskočila z podlahy. Zaváhal. „Smím ji vidět?“ ptala se uslzeně. „Prosím…“ „Už je jí lépe,“ snažil se ji uklidnit Alex. „Také jsem ji neviděl. Má však… tu nejlepší péči,“ snažil se pousmát. „Děsíš mě, Alexi. Zkusím najít sklepení. Třeba mě Severus nevyhodí. A… díky,“ otočila se. „Určitě, běž,“ povzbudivě se usmál a nechal ji jít.