„Jdeš pozdě Severusi,“ zasyčel tiše Pán Zla. „Omlouvám se, pane,“ poklekl před ním. „Crucio,“ zahřměl Voldemortův hlas nádvořím. Severus se začal svíjet v křečích, ale nevydal ze sebe ani hlásku. „Doufám, že příště už dorazíš včas,“ odtušil Voldemort a odklonil hůlku od Snapa. Ten začal zběsile lapat po dechu a pomalu se sbíral z podlahy. „Ano, pane,“ hlesl tiše a zařadil se mezi ostatní Smrtijedy. Voldemort ho sledoval, dokud se nezařadil, a pak se opět ujal slova. „Naše spojenectví s čaroději a vlkodlaky ze Států je na dobré cestě,“ začal, „do našich řad se přidá mnoho zkušených, ale i začínajících čarodějů. První skupina spojenců vyplouvá za týden,“ oznámil jim. Severus se zarazil. Už za týden? Voldemort očividně chce novou armádu co nejdříve. „Přidělím vám pár našich nových přátel,“ odvětil potěšeně, „doučíte je, co bude třeba a hlavně jim pomůžete sžít se s návyky v Anglii,“ dokončil potěšeně a volal si k sobě jednotlivé Smrtijedy. Severus sledoval onu proceduru a zamyšleně se zahleděl k nebi. Začínalo se stmívat. Odhadoval, že bude kolem sedmé večer. Vybavil si Angely tvář. Měla v očích takový strach, když ho doprovázela do obývacího pokoje, a pak když mu říkala, ať na sebe dá pozor. Představoval si, jak teď Angela nejspíš sedí u stolu a jí večeři. „A co Severus,“ otázal se Lucius Malfoy svého Pána, čímž také vytrhl Severuse z přemýšlení. „Pro něho mám speciální práci,“ odpověděl s úsměvem Voldemort. Pokynul Malfoyovi, aby se vrátil zpět mezi ostatní a řekl jim ještě pár slov. Pak jejich shromáždění rozpustil. Snape zamířil směrem k bráně jako ostatní. „Severusi, můžeš na okamžik,“ zasyčel Pán Zla a zamířil do hradu. Severus přemýšlel, co po něm asi tak může chtít, ale nic ho nenapadalo. „Poklekni,“ nakázal mu, když dorazili do jeho komnat. Jak řekl, tak Snape udělal. „Nepřidělil jsem ti nikoho, protože chci, aby ses stal ředitelem Bradavické školy.“ Snape na něj nevěřícně vytřeštil oči, ale vzápětí pohled raději sklopil. „Můj pane, to nebude ale vůbec lehké. Nynější ředitelka je dost hlídaná Ministerstvem,“ informoval ho. „Je mi jedno, jestli je to lehké nebo ne,“ zašklebil se podrážděně, „prostě uděláš, co ti říkám,“ pronesl ledově. Aby uvolnil proud svého vzteku, věnoval Severusovi dva Cruciaty. Jakmile se Snape opět zvedl do pokleku, pokračoval. „Bude z tebe ředitel, i kdybys měl zabít všechny, co ti budou stát v cestě,“ syčel. Severus se vyvaroval jakékoliv poznámky a zmohl se jen na přikývnutí. V tu chvíli vtrhl do místnosti Malfoy. „Omlouvám se, můj pane,“ poklonil se hned. „Co chceš? Nevidíš, že tu právě něco řeším?“ přimhouřil naštvaně oči. Severus v duchu Luciuse proklel, že Voldemorta tak naštval. Bylo mu totiž jasné, že to odnese, jen co Malfoy vypadne. Opět si vzpomněl na Angelu. Co by dal za to, aby s ní teď mohl být. Vybavil se mu ten překrásný polibek. „Našel sis přítelkyni?“ odfrkl pobaveně Voldemort. Do háje, nekryl si mysl dostatečně. Přesně toho se obával. Nechtěl, aby byla Angela v nebezpečí. „Spíš hračku,“ odtušil Snape tiše. Lucius je upřeně pozoroval. „Pěkná,“ ohodnotil obrázek Angely z jeho mysli, „tu ti schvaluji,“ zašklebil se zle. „Ale… moc si na ni nezvykej. V dnešní době nemůžeš vědět, co se s kým stane,“ dodal. Severus z toho pochopil jasnou výhružku. Má si dávat pozor, jinak ji Voldemort zabije. Tohle nechtěl. Ač velmi nerad, bude se muset Angely zbavit. Minimálně bude muset potlačit své pocity a chovat se k ní tak jako dřív. Věděl, že jí tím nejspíš ublíží, ale je to pořád lepší, než aby ji Voldemort zabil. „Nemějte strach, pane. Dám si pozor,“ hlesl. Voldemort mu pokynul, aby vstal. Severus tak udělal. Poté mu, jako varování, uštědřil ještě dva Cruciaty. Severusovi neunikl pobavený výraz Luciuse. Po delší chvíli se zvedl a nechal tam Voldemorta s Malfoyem o samotě. Stěží se odtamtud dobelhal před hrad. Byl rád, když kromě stráží u brány už nikoho nepotkal. Zhluboka se nadechl a zašeptal adresu svého domu. * Seděla tiše u okna a třásla se. Ani ne tak zimou, jako strachem. Hleděla z okna, kde právě zuřila bouře. Od té chvíle, co odešel, se akorát přesunula z křesla k oknu. Nic víc nebyla schopná udělat. Pořád na něj musela myslet. Na to, co všechno mu může Voldemort udělat. Objala se, ve snaze se alespoň trochu zahřát. Hypnotizovala jednotlivé kapky na okenní tabuli. Temnou místnost osvítil blesk, následovaný hromem. Angela se té rány trochu lekla, ale dál seděla u okna a sledovala vodní spoušť venku. Ozvala se další rána. Tentokrát uvnitř domu. Vyděšeně se zadívala na podlahu obývacího pokoje, kde ležel muž v černém. „Pane profesore,“ vyjekla a hned k němu přiskočila. Snape nevypadal, že by vnímal. „Pane profesore,“ zašeptala a pokusila se mu pomoct vstát. „Proč ještě nespíte?“ vyřkl ztěžka, když na hodinách zaregistroval kolik je. „Nemohla jsem spát. Vlastně jsem nemohla nic, jen… dívat se z okna,“ přiznala a pomohla mu vstát. V jejích očích spatřil úlevu, ale i obavy. Přehodila si jeho ruku přes rameno. Severusovi uniklo bolestné syknutí. „Promiňte,“ zašeptala. „Vy za to nemůžete,“ zachraptěl. „Co vám to, pro Krista, udělal?“ otázala se ho a sklopila pohled k zemi. Měla slzy na krajíčku a nechtěla, aby viděl, jak moc ji jeho stav zaskočil. „To je jedno,“ odpověděl. „Cruciatus,“ odtušila po chvíli, když si ho důkladněji prohlédla. „Kolikrát?“ „Pětkrát,“ hlesl, ale nepodíval se na ni. „Pětkrát?“ zopakovala nevěřícně. „Můžu být ráda, že jste se vůbec přemístil celý a na správné místo,“ rezignovala. Opravdu moc se snažila na tom vidět alespoň něco pozitivního, nebo by se zhroutila. Zahnala slzy a pomalu mu pomohla k němu do pokoje. „V laboratoři mám speciální lektvar na Cruciaty, dojdu si pro něj,“ oznámil jí a už se chtěl zvednout z postele, kam ho tak pracně dotáhla. Ještě pořád neměla nohu úplně zdravou a pomáhat poměrně zdatnému muži do schodů dá celkem zabrat. „Ani omylem. Ležte,“ nakázala mu, ale pokusila se usmát. Vůbec jí nebylo do smíchu, ale nechtěla mu dát najevo, jak moc ji tahle událost bolí. Měla o něj takový strach, a právem. Vydala se směrem do laboratoře ve sklepě. Ve dveřích se na něj ještě otočila. Snažil se položit, ale s každým milimetrem pohybu sykl bolestí. Skousla si spodní ret a raději vyšla z pokoje. Nevšímala si, jak jí slzy samovolně stékají po tvářích. Teď může brečet, jak chce. Tady ji nikdo neuvidí. Konečně došla do laboratoře a začala hledat patřičný lektvar. Také se ještě dívala po obvazech, vatových tamponech a lektvarech proti bolesti. Nakonec se také rozhodla pro lektvar na spaní. Se všemi věcmi zamířila zpět do Snapovy ložnice. Ten, když ji spatřil, se posadil na kraj postele. Angela k němu přešla a položila všechny léky na noční stolek. Poté se k němu nahnula. Opatrně mu sundala kabát a slušně se poprala i se třiceti miniaturními knoflíčky na jeho vestě. Košile už nebyla problém. Severus byl unavený a moc dobře věděl, že to Angele zrovna moc neusnadňuje. Věnoval ji upřený pohled. Opětovala mu ho. Teprve teď si všiml slz v jejích očích. Provinile sklopil oči k zemi. Jestli ji bolí už i to, když ho vidí zraněného, jak ji bude asi bolet, až se k ní zase začne chovat hnusně? „Bolí to hodně?“ optala se ho, když spatřila jeho zjizvenou hruď a tržné rány, které obdržel dnes. Jen trochu zakroutil hlavou. Podala mu speciální lektvar na zvrácení účinků Cruciatu. Poté ho s neskutečnou něžností začala ošetřovat. Z koupelny si přinesla misku horké vody a do té namáčela jednotlivé tamponky. S těmi mu pak čistila krvácející ranky. Severus se pod každým jejím pohybem zachvěl. Jak ji má asi odkopnout, když ho tak přitahuje, ptal se sám sebe. A opravdu je to jenom v přitažlivosti, ozval se hlásek v jeho hlavě. Na chvíli zavřel oči, aby uklidnil všechny své myšlenky. Angela mu poté obvázala ránu na prsou a dala mu napít ještě lektvaru proti bolesti. Podala mu také lektvar na spaní. „To nechci,“ odmítl to rázně. Začínala se mu vracet síla, což bylo poznat i na barvě jeho hlasu. Mluvil zřetelně a rázně. „Bude vás to bolet, i když se jen trochu pootočíte, takže se zrovna moc nevyspíte,“ zkoušela to ještě Angela. „To je mi jedno. Tohle svinstvo nechci,“ stál si stále za svým. Angela si odevzdaně povzdechla a vrátila lektvar zpět na noční stolek. „Musím mluvit s Řádem,“ hlesl po chvíli. Angela se na něj káravě podívala, poté sklopila pohled. „Zítra se tam stavíme,“ odvětila. „Stavíme?“ opakoval. „Nebudete se přemisťovat sám v takovém stavu,“ odpověděla klidně. Teď si zase povzdechl Severus. „Měl byste spát,“ ozvala se rázně a přisunula si k jeho posteli židli. Severus tomu gestu věnoval tázavý pohled. „Pro jistotu tu budu. A… ,“ zdůraznila, když chtěl něco namítat, „vy s tím nic neuděláte, tak raději spěte,“ dokončila. Najednou, jako by si něco uvědomila, se zvedla a odešla přes koupelnu k sobě do pokoje. Po chvíli se vrátila s lektvarem v ruce. Úplně zapomněla na to, že má brát večer Kostirost. Před ním se trochu napila a položila lahvičku vedle lektvaru na spaní. Poté se zachumlala do svetru, který si také přinesla z pokoje a posadila se na židli. Upřeně ji pozoroval. Nechce, aby ho sledovala při spánku. Nechce, aby u něj proseděla celou noc na židli. A co vlastně chce, ptal se sám sebe. „Dobrou noc,“ popřála mu a opřela si hlavu o rameno. „Dobrou noc,“ odpověděl ji a otočil se k ní zády. Díval se raději na okno než na ni. Její zelené oči vyloženě zářily v té tmě. Byla jako nějaká kočkovitá šelma. Po chvíli zjistil, že je úplně jedno, jestli kouká z okna nebo na ni, protože její pohled ve svých zádech cítí i tak. Otočil se tedy k ní. Díky jejímu pohledu nemohl vůbec usnout. „Nemůžete spát?“ odtušila tiše. „Ne,“ přiznal. Ale pro jistotu neříkal, proč nemůže spát. „Chcete ten lektvar?“ optala se ho klidně. „Ne,“ opakoval svoji předchozí odpověď. Angela pokrčila odevzdaně rameny a vstala. „Tak to budu muset udělat jako s malými dětmi,“ hlesla a přisedla si k němu na postel. Severus trochu napjatě sledoval, co dělá. Opět si vzpomněl na jejich polibek, až mu z toho přejel mráz po zádech. Angela si k němu lehla, ale stále si udržovala dostatečný odstup. Sama nevěděla, jestli by vydržela být tak blízko něj a ani se ho nedotknout. Na sucho polkla. „Chcete pohádku nebo písničku?“ zeptala se ho s úsměvem. Severus nevěřícně vytřeštil oči a zakroutil hlavou. „A-ani jedno,“ vykoktal. Tak tímhle ho fakt dostala. Opravdu mu chtěla zazpívat ukolébavku nebo vyprávět pohádku? Leží s magorem v posteli, došlo mu. „Bude mi stačit, když zavřete oči,“ zašeptal. Angela se na něj tázavě zadívala. „Váš upřený pohled mě jako Smrtijeda dost ubíjí,“ vysvětlil. Ang nejdřív nechápala, jak to myslí, ale pak jí to došlo. Propaluje ho očima a on to cítí. Kvůli tomu nemůže spát. Nikdo by nemohl usnout, kdyby na něj jiní upřeně čučeli. „Omlouvám se,“ vysoukala ze sebe a zavřela oči. Ani jednomu nedošlo, že Angie zůstala v posteli, i když už se mohla vrátit na židli. Severus neodpověděl. Jen spokojeně zavřel oči. Angela ho napodobila, aby mohl klidně usnout. Nevěděla ale, jak moc unavená je. * Mohlo být kolem půl třetí ráno, když Angelu vzbudilo zběsilé mávání rukama. Rozespale se snažila zvyknout na tmu kolem. Poté zaregistrovala, že sebou Snape zmítá, jako kdyby se s někým pral. Angela se jen taktak vyhnula jeho pěsti. Nevěděla, co by měla dělat, tak Snapa objala, jak nejsilněji uměla. Kašlala na jeho zranění. Takhle si může ublížit ještě víc. Mluvila na něj, ale vypadalo to, že nereaguje. Zesílila objetí tak, jak jí to nynější síla v rukou dovolila. Po chvíli se přestal zmítat. Angela se unaveně tiskla na jeho hruď. Nikdy by do něj neřekla, že má takovou sílu. „Už mě můžete pustit,“ zašeptal Severus. Angela zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. „Jste si jistý,“ optala se ho, ale předem znala odpověď. „Ano,“ odpověděl suše. Ang ho tedy pustila, ale nehnula se od něj. „Špatné sny?“ spíše konstatovala. Snape jen neochotně přikývl. „To znám. Pořád se mi zdá o tom, jak zabili tátu,“ vyprávěla mu se smutným úsměvem. Zamyslel se. Zdálo se mu, jak si Voldemort odvedl Angelu na hrad a tam ji mučil. A on se na to musel dívat. Bylo to hrozné. „Vypadalo to, jako byste se s někým pral,“ oznámila mu Angela. „Pral,“ odvětil s lehkým úsměvem, když si vzpomněl, jak mlátil kolem sebe, aby se zbavil těch hajzlů, co ho drželi. „Tak to by mě zajímalo, co to bylo za sen,“ pousmála se. Sen, co se může stát skutečností, uvědomil si smutně v duchu. Díky Angele se stával zranitelným. Nejvíce ho však trápil fakt, že ji ohrožuje. Zahleděl se jí do tváře. I když se usmívala, její oči tvrdily opak. Měla o něj strach, nehorázný strach. A zároveň se bála budoucnosti. Věděl přesně, jak to myslí. Dalo se čekat, že si k sobě vytvoří citové pouto. A dokonce ho i těšilo, že k němu Angela něco cítí. Ale na druhou stranu přesně tohle se nesmí stát. On se nesmí s nikým vázat, akorát by onu osobu ohrožoval. Angela mu opětovala pohled. Prohlížel si ji a přemýšlel, což ji trochu děsilo, když viděla jeho soustředěný výraz. Na chvíli uhnula pohledem, na což Severus reagoval dost nečekaně. Nahnul se k Angele, dal jí pusu na čelo a pevně ji objal. Ang si nebyla jistá, kdo je z toho objetí víc překvapený. Cítila, jak Snape sám neví, co dělá, ale přesto ji pěvně objímá. „Ehm… , pane profesore, děje se něco?“ optala se ho tiše. Měla tak jemný hlas. Kdyby se s ní pomalu sedm let nehádal každou hodinu lektvarů, dokonce by si i myslel, že je to jen malá křehká holčička. „Omlouvám se,“ reagoval na její otázku a pustil ji. Angie trochu zklamaně sklopila pohled. To ji neobjímal moc dlouho. Snape zachytil její myšlenku. Pro Boha, Angelo, nemůžeš ke mě nic cítit, nebo ti hrozně ublížím, říkal si v duchu a trochu litoval, že slouží Voldemortovi a nesmí kvůli tomu mít někoho, jemu blízkého. „Měla by si jít spát k sobě,“ zašeptal. Angele neušla změna na tykání. „Zeptala bych se, opět, co se děje,“ vyřkla ztěžka a zdůraznila slovo ´opět´, „ale vy mi na to stejně neodpovíte,“ dokončila, ale i přesto čekala, že jí odpoví. Když nijak nereagoval, vstala z jeho postele. „A pokud vím, tak jsme se na tykání nedohodli,“ dodala chladně. Severusovi docházelo, že jí ubližuje. Má o něj starost a on ji, dá se říct, posílá do háje. „Promiňte,“ odtušil na její poznámku arkticky ledovým tónem, až Angelu zamrazilo. Potlačila nutkání rozbrečet se na místě a vydala se ke koupelně. Ve dveřích se na něj ještě otočila, jen mu věnovala ublížený pohled a zmizela za dveřmi koupelny. Jakmile za sebou zabouchla i dveře od pokoje, Severus si hlasitě povzdechl. Nejen, že nemůže spát, ale ještě musí řešit tohle. Dneska už nejspíš neusne, i když… měl by se o to alespoň pokusit. * Zavřela za sebou dveře od pokoje, vlastně je spíše zabouchla. A to dosti hlučně. Nechápala ho. Měla o něj starost, a on to moc dobře věděl, tak proč ji od sebe v jednom kuse odkopává? S pláčem se sesula u nejbližší zdi. Pro Krista, proč nemůžu mít ráda někoho normálního? Někoho, kdo není tak chladný, dokáže projevit trochu citu, a hlavně někoho, kdo si mě pustí k tělu? Vstala a přešla k posteli. Vzala do ruky polštář a sedla si na postel. Hystericky se rozvzlykala a obličej si překryla polštářem. Nechtěla, aby ji Snape slyšel, jak pláče… kvůli NĚMU. I když se dost snažila, její srdceryvný nářek přece jen trochu slyšet byl, ale začínalo jí to být jedno. On už stejně určitě spí, říkala si v duchu a rozbrečela se ještě více. * Seděl tiše na posteli a poslouchal její tlumené vzlyky. Potlačil nutkání jít k ní a utěšit ji. Raději vstal z postele a vydal se směrem ke kuchyni. Bylo mu totiž jasné, že dlouho by její vzlyky poslouchat nedokázal. Bolest díky lektvarům už pomalu ustupovala, a tak došel do přízemí celkem rychle. V kuchyni se posadil k jídelnímu stolu a dal hlavu do dlaní. Co se to s ní děje? Ptal se sám sebe, když si v hlavě přehrál události posledních pár hodin. Proč jí na něm sakra záleží? Proč ho prostě nemůže nenávidět jako zbytek studentů? A proč musí být sakra taková? Jaká, vyvstala mu v hlavě otázka. Co mu na ní vlastně tak vadilo? Má o něj strach, stará se o něj a ráda s ním tráví čas. Tak co víc by chtěl? Na druhou stranu je paličatá a často se s ním hádá. I když její dohady ho občas i baví, ušklíbl se pro sebe. Ale proč by k ní měl něco cítit, když je samota mnohem lepší? A v čem je lepší, vtíral se mu slabý hlásek do hlavy. Mám svůj klid, nemusím na nikoho myslet, na nikoho brát ohledy a nemusím se o nikoho strachovat či starat, vysvětloval vlezlému hlásku. Bojíš se citů, odvětil hlásek. Nebojím, hádal se s ním. Ale ano, dále vzdoroval slabý hlásek v jeho hlavě. Severus si začínal připadat jak schizofrenik. Mluví sám se sebou. Kdyby se sebou alespoň souhlasil, ale on se hádá. Chybí mi spánek, usoudil po chvíli a zvedl se od stolu. Nalil si do sklenice vodu. Zadíval se na svůj odraz ve vodě, poté vypil všechen obsah sklenice a se vydal zpět do svého pokoje. Jakmile za sebou zavřel dveře do pokoje, zastavil se na místě a zaposlouchal se. Ticho. Angela už nejspíše spí, došlo mu a šel udělat to samé. Zalehl do postele a znovu se zaposlouchal do toho ticha. Připadalo mu, jakoby tu byl zase sám a celkem ho překvapil fakt, že už tu sám ani být nechce. Povzdechl si nad svým uvažováním a zavřel oči. Jestli neusne teď, tak už nikdy, řekl si v duchu a vydal se do říše snů. * Angela uslyšela zabouchnutí dveří. Takže už se vrátil, odtušila a vstala z postele. Sehnula se do kufru pod postel. Chtěla vyštrachat kapesníčky, ale nemohla je najít. Nakonec našla jeden balíček a hodila ho na postel. Bohužel neodhadla sílu v ruce a postel přehodila. Odevzdaně si povzdechla a vstala. Utřela si oči od slz a šla rozsvítit světlo. Vzápětí zkontrolovala, jestli opravdu nezapomněla zatáhnout závěsy. Jakmile zjistila, že její paměť je stále dobrá, zamířila najít balíček kapesníčků. Zastavila se u toaletního stolku pod oknem. Sebrala kapesníčky ze země a jeden vyndala. V půli pohybu se ale zastavila a zamyslela se. Aniž by se vysmrkala, zastrčila kapesníček zpět do balíčku a stoupla si před komodu vedle toaletního stolku. Otevřela první šuplík. Nic. Otevřela druhý šuplík – bingo. Naskytl se jí pohled na černé desky. Vzala je do ruky a šla se posadit na postel. Pomalu je otevřela a spatřila fotografie. Rodinné album, došlo jí po chvíli. Vzala si do ruky deku a zamířila ke křesílku. Sedla si před něj, zády se o něj opřela a nohy si přikryla dekou. Opatrně si začala prohlížet fotografie Snapa a jeho rodiny. Byl tak roztomilý, když byl malý, usmála se pro sebe Angela, když narazila na fotku Snapa a jeho matky. Držela ho v náručí a láskyplně se na něj usmívala. To byla také asi jediná fotka, z které byly cítit nějaké pozitivní emoce. Zbylé fotografie byly spíše smutné a depresivní. Snape rozhodně nevyrůstal v ideální rodině. Tak proto je tak chladný, zamyslela se Angela, nejspíš ani neví, co to je láska. Ne, vlastně ví, zavrhla onu myšlenku vzápětí, když si vzpomněla na jeho výraz, když spatřil Harryho matku na fotografii. Co se asi stalo, že spolu nejsou? Ptala se sama sebe. Muselo se něco stát, protože Snape by ji jen tak nenechal Jamesovi, spekulovala v duchu. Unaveně si promnula oči a zadívala se na hodiny. Byly dvě ráno, ale Angela odmítala vstát a přemístit se do postele. Raději otočila na další stránku. Konečně na nějaké fotografii viděla Snapova otce. Šel z něj strach a určitě byl jako Lucius Malfoy, ušklíbla se, když si vzpomněla na Malfoyovi časté návštěvy u Brumbála. Byl tak arogantní a to ani nemluvila o jeho agresivitě a pýše. Také si vzpomněla na smrt svého otce. Nikoho nenáviděla tolik jako právě Luciuse Malfoye. Zabil jedinou osobu, která ji někdy opravdu milovala. V Angele se zvedla vlna nenávisti. Napočítala do deseti a zadívala se do očí bledému muži na fotce. Snape měl oči po něm. Temné jako nejhlubší propast světa. Vzpomněla si na jejich polibek a na všechna objetí, kterými ji Snape poctil. Vybavila si také jejich poslední rozhovor, při čemž ji začaly pálit slzy v očích. Zahnala je rychlím mrkáním a zadívala se znovu do alba. Nikdo z nich nevypadal na těch fotkách šťastný. Zadívala se úkosem na podlahu. Proč jsem si vybrala zrovna jeho? Proč zrovna na něm mi tak záleží? Tak jak by nemělo. Nic ke mě necítí, jen povinnost. Povinnost mě chránit. Jsem jeho studentka, jsem mladší a… očividně naivnější, povzdechla si v duchu, když si uvědomila nad čím to vůbec přemýšlí. Jak by ke mě mohl něco cítit? Vždyť je z kamene, vlastně ne, i kámen má víc citů než on. Z něj sálá akorát ješitnost, sarkasmus, ironie, ledová nevraživost a hlavně veliké ego. Sakra, proč jsem nezačala chodit se Seamusem? Ptala se sama sebe, až se musela začít smát. Opravdu už tady uvažuje o Seamusovi? Lezl za ní snad půl roku. Tak na takovou úroveň by se ONA rozhodně nesnížila, přikývla rozhodně hlavou. Jéžiš, už tu mluví sama se sebou. Teď naopak nad sebou zakroutila nechápavě hlavou a otočila na další stránku. Ztěžka polkla a skousla si spodní ret. Nevšímala si bolestného bodání u srdce, když spatřila tu fotku. Vyrůstali spolu, hlesla v duchu. Na fotce byl, snad poprvé a naposledy, šťastný Severus Snape. Nemohla překousnout důvod jeho štěstí. Byl tam s Lily Potterovou. Opět se jí draly do očí slzy. Přece nebudeš žárlit, holka prosim tě, napomínala se v duchu. Opravdu je tak blbá, že jí bude vadit Snapova láska k mrtvé ženě? Musela se zbláznit. Zvedla se a došla si pro kapesníčky. Jak čekala, její tělo opět přestalo poslouchat a slzy se začaly samovolně kutálet po jejích tvářích. Ležela na břiše a nechala slzy stékat až na bradu, odkud odkapávaly do jejího výstřihu. Občas se vysmrkala a líně pohodila kapesníček vedle sebe. Jsem naprosto debilní, jinak se můj stav opravdu nazvat nedá, zlobila se na sebe v duchu. Zachumlala se ještě více do deky a už podruhé za dnešní večer se rozplakala. * Probudil se celkem brzy. Pro jistotu se šel umýt do koupelny v prvním patře, nechtěl totiž riskovat, že by Angelu probudil. Umytý se převlékl a vydal se do kuchyně. Zrovna odbíjela sedmá hodina ráno. Zadíval se do lednice, a když spatřil hromadu jídla, raději ji zavřel. Připomnělo mu to totiž muka, která musel vytrpět v nákupním středisku ve společnosti Molly Weasleyové. Nakonec se přeci jen přemluvil a lednici opět otevřel. Vyndal jen jablečný džus, a poté ji zase zavřel. Z chlebníku vyndal toastový chléb a začal shánět i marmelády a toastovač. Trochu nadával na Angely úklid, ale po chvíli konečně našel toastovač i marmelády, tak s nadávkami přestal. Udělal si toasty, namazal je jahodovou a malinovou marmeládou a dal si je na talíř. Náčiní a marmelády uklidil a posadil se i se svou snídaní ke stolu. Když dojedl, uklidil nádobí do dřezu a zamířil ke knihovně. Měl teď chvíli klid na čtení, když Angela spala. Né, že s ní by si nemohl číst, to ne. Ona je naopak výborná společnice, co se knih týče, ale poslední dobou se v její přítomnosti na slova v knize moc nesoustředí, ušklíbl se v duchu. Posadil se tedy do křesla a vzal si do ruky knihu o výzkumu některých ještě neschválených lektvarů. Po chvíli si promnul oči. Zadíval se na hodiny – skoro jedenáct. Přišlo mu divné, že by Angela nebyla ještě vzhůru. Zaklapl tedy knihu, položil ji na stolek vedle křesla a vstal. Šel směrem k ní. Přede dveřmi do jejího pokoje se zastavil. Neslyšel šum vody, ani jiný, jakýkoliv, zvuk. Trochu se bál, jestli se jí něco nestalo, až se nad tou myšlenkou nevěřícně zašklebil. Takže mu na ní přece jen záleží. Hlasitě zaklepal. Nic. Zkusil to znovu, ale opakovala se předešlá reakce. Vzal tiše za kliku a otevřel. Zahleděl se na postel – prázdná. Otevřel dveře dokořán a teprve teď ji spatřil. Ležela schoulená v klubíčku u křesla. Přešel k ní a věnoval její spící siluetě pohled. Nejdříve si všiml fialových kruhů pod očima, poté červených míst kolem očí. Stírala si slzy, došlo mu. Jeho teorii o dalším pláči potvrdila i hromada papírových kapesníků kolem ní. Vytáhl hůlku. „Deletrius,“ zašeptal, aby ji nevzbudil. Kapesníčky zmizely. Jeho pozornost teď upoutala věc pod jejími vlasy. Sehnul se, aby věc vyndal. Jakmile byl blíže, uvědomil si, o co jde. Opatrně vysunul album zpod její hlavy a zadíval se na fotografie, kde zůstalo album otevřené. Byla to fotka s Lily. Tak tohle tě tak moc trápilo, věnoval Angele otázku. Zadíval se na zrzku na fotce, která se potěšeně usmívala na černovlasého mladíka vedle ní. ´Nemůžete žít přítomnost, když se neodpoutáte do minulosti,´ zazněla mu v hlavě Angely věta. Svým způsobem má pravdu. Dlouho smutnil kvůli smrti Lily. Měl by se snažit žít dál. Ale proč je to tak těžké… , zazoufal. Lily, hlesl v duchu a zadíval se na smějící se dívku. Proč si to odnesla zrovna ty, zamračil se bolestně a odvrátil zrak od fotky. Angela si promnula oči. Otevřela je a překvapeně se dívala na černé boty. Zvedla pohled na osobu, vlastnící ony černé pánské mokasíny. „Dobré ráno,“ hlesla a sklopila pohled. Pomalu se posadila a zabalila se ještě více do deky. Zdálo se jí to nebo tu byla najednou děsná zima? „Dobré ráno,“ opětoval ji suše. Takže nálada stejná jako včera, odtušila zklamaně. Cos taky čekala, ty huso hloupá, napomenula se v duchu a omotaná peřinou vstala. „Kolik je hodin?“ optala se ho. Ano, mohla se podívat na hodiny ve svém pokoji, ale chtěla, aby na ni mluvil. Alespoň chvíli. Zjistila, že je na jeho hlase závislá. Byl sice tichý a trochu syčivý, ale přitom tak uklidňující. „Jedenáct,“ odpověděl ji, i když si také uvědomoval, že se mohla podívat sama. „Očividně ráda lezete lidem do věcí,“ pronesl ledově. Otočila se na něj, ale nic neřekla. Snape na to reagoval pozvednutým obočím. Ale ona i tak ani necekla. Přišlo mu divné, že se s ním nehádá. „Jak by se vám líbilo, kdybych vám lezl do soukromých věcí,“ pokračoval tedy. „Lezete mi do hlavy. To bohatě stačí,“ ozvala se konečně. Zašeptala to tak, že to Severus málem přeslechl. Neunikl mu však ani tón, jakým to řekla. Něco se v ní změnilo. Byla mnohem odměřenější, a také se chovala nedůvěřivě. Přimhouřil podezřívavě oči. „Dívejte se na mě, jak chcete,“ odtušila a dívala se mu upřeně do očí. „Nemyslíte si, že se to za těch sedm let trochu míjí účinkem?“ dodala, otočila se směrem k posteli a hodila na ni peřinu. Opět před ním stála jen v saténové košilce. „Takže s vámi vlastně mé chladné chování nic nedělá,“ spíše konstatoval a pochybovačně se ušklíbl. „Nebudu tvrdit, že se mě to občas nedotkne, ale od vás se nic jiného čekat nedá,“ odpověděla a přešla k němu. Dělily je jen centimetry, když se k němu nahnula a zašeptala mu něco do ucha. „Pořád ji milujete, že?“ optala se ho šeptem a vzápětí se odtáhla tak, aby mu viděla do tváře. „Do toho vám nic neni,“ reagoval chladně a výhružně se na ni zadíval. „Takže ano,“ odvodila si z jeho odpovědi. „Je dobré vědět, že u vás žádná jiná žena nemá šanci,“ usmála se ironicky, „kvůli někomu, kdo je už osmnáct let mrtvý,“ dodala tak chladně, až jí samotné z toho přejel mráz po zádech. V Severusovi se zvedla vlna vzteku, ale snažil se ovládat. „Že já se vůbec namáhám,“ povzdechla si a odvrátila se od něj. Severus ji prudce chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. V jejích očích spatřil strach, ale i odhodlání. Poznal, že jestli jí bude chtít ublížit, rozhodně mu to neulehčí. „Neberte si do pusy někoho, koho neznáte. A už vůbec nemluvte o něčem, do čeho vám nic není,“ zasyčel na ni. Angela na sucho polkla. „Do mých vztahů je vám houby,“ dokončil arkticky ledovým hlasem. Angela se mu vytrhla a přešla ke dveřím. „Neni,“ zašeptala a vydala se z pokoje pryč. Severus ji moc dobře slyšel a zcela nechápal, jak to myslela. Takže ona k němu opravdu něco cítí? Skvěle, pogratuloval si ironicky v duchu. Naštvaně bouchl do zdi a s hlasitým prásknutím za sebou zavřel dveře od pokoje. Po půl hodině se uklidnil a šel do kuchyně. Rozhlédl se, ale nikde Angelu neviděl. Šel se raději podívat do jejího pokoje, knihovny a koupelny. Nikde ale nebyla. Z oken jejího pokoje uslyšel tichý zpěv. Šel se tedy podívat ven. Našel Angelu, jak sedí za domem na dřevěné terase. Hleděla směrem k lesu a tiše si zpívala nějakou smutnou písničku. Třásla se zimou, ale to ji bylo očividně jedno. „Neměla byste chodit ven,“ ozvalo se jí za zády. „Proč?“ optala se ho, i když znala odpověď. „Není to pro vás bezpečné,“ odpověděl ji klidně. Také si moc dobře uvědomoval, že to ví, ale i tak ji chtěl v klidu vyhovět a odpověděl ji. „Dokud je Voldemort naživu, není bezpečno nikde,“ odvětila paličatě a stále hleděla k lesu. Severus si povzdechl. Sundal si kabát a přehodil ho přes ni. „Není mi zima,“ zaprotestovala a konečně se na něj podívala. V jeho očích spatřila zájem. Snad poprvé za celou dobu, co je u něj, opravdu uviděla zájem o její osobu. „Nelžete,“ umlčel ji nesmlouvavým tónem a zahleděl se na její nohy. Všude měla husí kůži a ještě se třásla, a to mu tvrdí, že jí není zima, zašklebil se v duchu. Přešel před ni a přisedl si na terasu. „Stejně si myslím, že byste tu neměla jen tak sedět,“ ozval se po chvíli. „Jistě, pane profesore,“ dala odevzdaně oči v sloup a už se chtěla zvedat. Snape ji zachytil rukou a tím ji donutil se opět posadit. „Neberte to jako rozkaz od svého profesora,“ zašeptal. Tázavě se na něj zahleděla. „A jak jinak bych to měla brát?“ nechápala. Severus si jen povzdechl a hledal vhodná slova, která by řekl. „Víte co, nebudeme to řešit,“ ukončila to Angela, když hodnou chvíli nic neříkal. Snape se na ni zadíval. Asi už po sté měl pocit, že hovoří s mnohem starší ženou, než Angela je. Občas se tedy chová jako dítě, ale rozumný úsudek si zachová vždycky. Aniž by na její větu nějak reagoval, zahleděl se k lesu. Angela nejdříve věnovala pohled jemu, poté se také podívala do dáli. Oba se ponořili do víru svých myšlenek a užívali si vzájemné přítomnosti. I když by to ani jeden nepřiznal, v přítomnosti toho druhého se cítili bezpečně. „Proč se pořád tak nesmyslně hádáme?“ vyřkla Angela do ticha. Snape se na ni úkosem podíval. Hypnotizovala stromy na zahradě a zamyšleně se mračila. Její vlasy vlály zmateně ve větru a zachycovaly vločky sněhu, které začaly poletovat kolem. Angela se ještě více zachumlala do Snapova kabátu. „Akorát nastydnete,“ reagoval na její gesto a otázku nechal prozatím nezodpovězenou. Ang se na něj podívala a pomalu přikývla. Severus se zvedl a pomohl ji vstát. Nohy ji studily od sněhu, ale jakmile vešla do domu, ucítila hřejivý pocit po celém těle. Po dlouhé době měla zase pocit, že někam patří. Ale proč je to zrovna u Snapa? Povzdechla si v duchu. „Udělám vám čaj,“ konstatoval a šel do kuchyně. Angela z toho pochopila jasný pokyn, aby se šla převléknout do něčeho teplejšího. O pár minut později už vcházela do kuchyně v tmavě hnědých teplákách a stejně barevné mikině. Vlasy měla sčesané do velkého ohonu, ale ofinu si nechala volně rozpuštěnou. Pousmála se na Snapa a posadila se ke stolu, kde už na ni čekal s hrnkem čaje. „Děkuju,“ hlesla a zadívala se na hladinu čaje. Severus to přešel mlčením a pečlivě si ji prohlížel. Je nádherná, blesklo mu hlavou. „Ani nevíte, jak se těším na doučování z nitrozpytu,“ ozvala se, když spolkla horkou tekutinu, které se právě napila. Snape ji věnoval tázavý pohled. „Opět si mě prohlížíte a mě by zajímalo, co si o mě myslíte,“ zdůraznila. Aniž by ho nechala odpovědět, pokračovala dál. „A navíc vím, že mi lezete do hlavy, i když jste mi slíbil, že to nebudete dělat,“ dokončila zklamaně. „A proto se těšíte na nitrozpyt?“ „Ne, těším se na to, že vám budu také moct lézt do hlavy,“ usmála se sladce. „Opravdu si myslíte, že bych vás nechal, abyste mi jen tak četla myšlenky?“ zapochyboval s úšklebkem. „To ne,“ souhlasila, „ale nehlídáte si je pokaždé.“ „Jak tohle můžete vědět?“ „Poslední dobou jste pořád zamyšlený, a tím pádem se moc nehlídáte. Nebojte se, něco málo o tom vim,“ vysvětlila. Snape jen přikývl. „Tak co si dáte k snídani?“ změnil téma a vstal. „Nemám hlad,“ odmítla klidně. „Takže já musím povinně jíst a vy ne?“ optal se, zkřížil ruce na prsou a naoko naštvaně přimhouřil oči. Angela se pobaveně zasmála. „No dobře, dobře. Budu jíst,“ vzdala to nakonec. Snape se otočil k lednici, tak Angela neviděla jeho letmý úsměv. „To máte jediné štěstí,“ zašeptal ještě na Angely odpověď a začal z lednice vyndávat věci na snídani. Angela mu nic neříkala a nechala ho, ať jí připraví snídani podle vlastního uvážení. „Mimochodem, dnes musím na Grimmauldovo náměstí 12,“ oznámil ji jakoby nic. „Jistě, půjdu s vámi,“ reagovala na to stejně klidně Angela. Snape k jejímu překvapení ani neprotestoval a dál se věnoval přípravě snídaně. Během chvilky dal před Angelu obložený talíř, a když uviděl skoro prázdný hrnek od čaje, ještě jí nalil do sklenice džus. „Děkuju,“ pousmála se Angela a zadívala se na něj, jakmile se opět posadil naproti ní ke stolu. „Nemáte zač,“ opětoval ji úsměv. Kruci, on se usmívá. Co jsem to jenom provedla s tím hrozným Severusem Snapem, usmála se v duchu. Měla sto chutí ho radostí obejmout, ale zahnala onu myšlenku a raději se pustila do snídaně. Ještě by se zase uzavřel do sebe, zakroutila nad svým nápadem hlavou. „Nezapomínejte, že vám můžu číst myšlenky,“ odvětil a věnoval ji pohled, který jí říkal ´Dej si pozor na své myšlenky. Já vidím všechno.´. Angela se trochu začervenala a zaculila se. „Takže bych s vámi vlastně mohla občas i mluvit v duchu. Teda jen pokud bych věděla, že mi zrovna čtete myšlenky,“ dodala vzápětí. „Až budete umět pořádně nitrozpyt, můžete se mnou mluvit v duchu, jak chcete,“ odtušil. Angela se rozzářila jako sluníčko a s nadšením se pustila do dalšího kolečka salámu, co měla na talíři. * Po snídani se každý odebral do svého pokoje. „Tohle vám vracím,“ vkráčela Angela ke Snapovi do pokoje propojenou koupelnou. Ten se na ni otočil. „Ehm, promiňte,“ zčervenala, když si všimla, že je jen v kalhotách, a rychle se otočila zády. „To nic. Myslím, že když jsem byl jen v ručníku, tak to bylo horší,“ odvětil klidně a přešel ke skříni, aby si vyndal košili. Angela se k němu tedy otočila čelem a pořádně si ho prohlédla. Teda pane profesore, vy byste rozhodně stál za hřích, zaculila se v duchu. „Angelo, nezapomínejte na můj výborný nitrozpyt,“ hlesl zpoza dveří skříně a úkosem se na ni podíval. Ang se jen zaculila a nervózně přešlápla na místě. Severus pomalu vstal, hodil košili na postel a přešel k Angele. „Nebo bych mohl vaše nápady začít brát vážně,“ zašeptal jí do ucha. Angela ztěžka polkla a zadívala se mu zpříma do očí. „To byste neudělal,“ ušklíbla se vyzývavě. „Myslíte?“ opětoval jí vyzývavý úšklebek a stoupl si ještě blíže k ní. „Tak prosím, myslete na něco, a uvidíme,“ zasyčel. Angela mu sebejistě poslala myšlenku o jejich včerejším zážitku. Na sto procent věděla, že to Snape znovu neudělá. Ten se ale spokojeně usmál a vzal její tvář do dlaně. Opatrně nadzvednul její hlavu a zadíval se jí do očí. „Neměla byste si být příště tak jistá,“ konstatoval na její překvapený výraz, když se čím dál tím víc přibližoval k jejímu obličeji. Angela úplně přestala dýchat. Ani nemohla, v jeho přítomnosti to nešlo. Né, když se jí nejspíš chystal políbit. Severus se nad jejími úvahami pousmál a ve zlomku vteřiny přitiskl své rty na její. Angela nevědomky upustila jeho kabát na zem a vytřeštila překvapeně oči. Hleděli si teď zpříma do očí. Poznala v jeho pohledu vítězství, ale i touhu. Pomalu oči zavřela a začala mu polibek vracet, jak nejlíp uměla. Po chvíli Snape své rty jemně odvrátil od těch Angeliných. Podíval se jí do očí. Připadalo mu, jakoby byla někde hodně daleko od něj. Její zorničky byli malé jako zrnka písku a zelenost panenek dosahovala barvy největšího pralesa světa. Ang se konečně vzpamatovala a opětovala mu pohled. Jeho temné oči ji sledovaly. Cítila, jak ji propalují do morku kostí. Ztěžka se nadechla. „Proč jste to udělal,“ optala se ho a nenápadně lapala po dechu. Po téhle puse si připadala, jakoby uběhla maratón. „Chtěla jste to,“ odpověděl opět klidně, zvedl svůj kabát a šel si k posteli pro košili. Angela z něj nemohla zpustit oči. Chtěla mu na to něco odpovědět, ale nebylo co. Měl pravdu. Chtěla to. Ona sama rozhodla, co Snape udělá. Poslala mu myšlenku o polibku a on jí rád vyhověl. „Můžu se na něco zeptat,“ ozvala se po chvilce a posadila se na jeho postel. „Jistě.“ „Udělal jste to, protože jste mi chtěl dokázat, že moje nápady klidně začnete brát vážně, nebo proto, že jste sám chtěl?“ „Je to důležité?“ odpověděl jí otázkou. „Pro mě ano.“ Severus si povzdechl. Tak buď se zachová chladně, a nebo jí přizná pravdu. I když si slíbil, že se k ní začne chovat opět hnusně, teď to nedokázal. „Tak hlavně to první,“ odpověděl na její otázku. Angela posmutněle sklopila pohled k zemi. „Ale ten druhý důvod se na tom také dost podepsal,“ dodal a šel si uklidit kabát do skříně. Angela k němu zvedla překvapeně pohled a nakonec se usmála. „Měli bychom jít,“ hlesl, a aniž by se otočil, zamířil ven z pokoje. Angela si trochu povzdechla, ale následovala ho. Postavili se doprostřed obývacího pokoje a zadívali se na sebe. „Nejste plnoletá, neměla byste se přemisťovat sama,“ oznámil jí. „Já vím,“ odtušila a podala mu svou ruku. Ten na ni krátce pohlédl, a poté ji přijal. Angela trochu zčervenala, ale raději se zdržela jakýchkoliv myšlenek. Severus ji pevně svíral ve své hřejivé dlani, až to Angele nedalo. „Dřív než si to najdete v mých myšlenkách, tak vám to raději řeknu sama,“ hlesla rychle. Věnoval ji pohled plný očekávání - co mu to tedy hodlá říci. Angela si nervózně povzdechla a zadívala se na podlahu. „Mohl byste mě držet za ruku častěji, není to zrovna ehm… nepříjemné,“ zčervenala teď jako pivoňka. Severus si to nechtěl připustit, ale malý ruměnec se mu na tváři objevil také. Raději to nekomentoval a zašeptal adresu ústředí Fénixova řádu.