Cesta ke Komnatě nejvyšší potřeby byla Harrymu velmi známá. V době, kdy vedl Brumbálovu armádu tady byl často. Postavil se před obyčejně vypadající zeď, zavřel pevně oči a ve své mysli se zaměřil na své přání. Potřebuji zjistit, co ke mně cítí Draco Malfoy. Chce mě jen využít a ponížit nebo ze spánku mluvil pravdu? S těmito slovy třikrát přešel kolem zdi. Otevřel oči a před sebou uviděl masivní dveře, za kterými, jak doufal, se skrývala odpověď. Snad. Stiskl kliku a rychle za sebou zavřel dveře, aby se nikdo jiný nemohl dostat dovnitř a dveře se mohly skrýt před neznalými pozorovateli. Po shlédnutí interiéru mu bylo jasné, že se tu vyskytoval nějaký Zmijozel, anebo někdo s vkusem vhodným do hadí koleje. Stříbrné doplňky k zeleným křeslům a tapetám. Masivní postel s nebesy, skříň i pracovní stůl z tmavého dřeva k tomu také velmi ladily. Harry se přestal zabývat vybavením pokoje a přešel ke stolu, na kterém byl nějaký notes. Po otevření bylo Harrymu jasné, že našel odpovědi ke svým otázkám. Na první stránce stálo známým písmem: majetek Draca Malfoye. Po zběžném prohlédnutí několika dalších stránek bylo jasné, že jde o deník. Harry si uvědomil fakt, že za vše, co se za posledních pár let stalo, mohl jeho deník, a za vším, co se stane v následujících hodinách, bude moci Dracův deník. A tak se Harry začetl. Začetl se do zápisků, které rozhodnou o tom, jestli dnes večer bude k Dracovi upřímný nebo to všechno skončí jednou pro vždy. Šestý ročník, 7. února Pořád mě sleduje. Vím, že něco tuší. Asi si myslí, že jsem Smrtijed a dělám něco zakázaného. Salazare, kdyby tak neměl pravdu. Kdyby se na mě nedíval s nenávistí, kdyby mě nesledoval, protože mě chce odhalit a udat. Kdyby ke mně cítil to samé, mohli bychom… Ne, žádné bychom nikdy nebude. Splním svůj úkol, stanu se vrahem a on už na mě nikdy nepromluví, nikdy už mě neuvidí. Možná během bitvy, kdy budu stát proti své vůli naproti němu s úmyslem ho zneškodnit. Už jen myslet na to mě bolí. Ale vždycky to bylo kdo s koho. Buď zemře on, nebo já. Když přežije, půjdu sedět za své hříchy do Azkabanu, i když i tam to vypadá lépe než v kobkách sídla Pána zla. A když prohraje, nebudu mít už pro co žít. Harry nevěřícně zíral na slova před sebou. Stále jim nemohl uvěřit. Opravdu to Draco myslel vážně? Otočil další stránku a zaměřil se na neupravený, nejspíš narychlo napsaný zápis, za kterým byly už jen prázdné listy. Šestý ročník, 24. květen Ano, pořád ho miluju. I přesto, že se mě pokusil zabít. Myslel jsem si, že by to nedokázal. Aspoň vím, že má proti Pánovi zla šanci. Ale musel to zkoušet na mně? Bolí to víc než jizvy. Ta lítost v jeho očích, když mě viděl z té zatracené koupelně, byla ještě horší, než nenávist. Proč, Harry? Fajn, vím, že si za to můžu sám. Začal jsem si. Ale jinak to prostě nejde. Nikdo to nechápe. Musím to udělat. Jinak mě On zabije. Harry odložil knihu. Prsty si promnul oči. Pak deník vzal a vrátil se do svého kabinetu. Jen, co za sebou zavřel dveře Komnaty nejvyšší potřeby, byl si jistý, že tu místnost už nikdo nikdy nespatří. *** Podíval se na hodinky a vydal se do koupelny, aby ze sebe spláchl všechnu tíhu z toho, co si za celé odpoledne přečetl. Na jednu stranu byl nejšťastnějším mužem v kouzelnickém světě, protože si Draco na nic nehraje a myslí to vážně. Na druhou stranu byl, ale zhrozen nad některými událostmi v deníku, o kterých nevěděl, a které musely být pro Draca velmi těžké. Nikdy netušil, že se snažil spáchat sebevraždu nebo jaké odporné kletby na něj otec uvaloval. Harry se znovu otřásl a raději se vnořil do teplé vody. Přemýšlel nad tím, co večer bývalému Zmijozelovi řekne. Ale nemělo smysl se tím zabývat a pečlivě si připravovat proslov, protože by to bylo zbytečné. Jednoduše. Až mu Draco otevře, tak se na něj vrhne a zlíbá ho od hlavy až k patě. A až nebude vědět ani, že se Malfoy jmenuje, řekne mu skoro celou pravdu a dál už to slovy nebude řešit. Harry byl se svým plánem spokojený. Vylezl z vany a strávil dost času u zrcadla, aby dnes zapůsobil na svého hostitele. *** Bylo už po večerce, když se Harry vydal do sklepení. S jasnými úmysly zaklepal na dveře kabinetu profesora Lektvarů a vyčkával, dokud mu neotevřel elegantně upravený blonďák. Na pozvání vkročil a Draco za nimi zavřel dveře. Všiml si, jak ho sjel pohledem a na tváři se mu usadil překvapený výraz, nejspíš nad Harryho sebejistotou, která z něj přímo vyzařovala. "Copak, Pottere. Už se neutápíme v sebelítosti?" podotkl jízlivě Draco a sedl si do svého křesla. "Abych řekl pravdu, už mě to přešlo. Ale přesto jsem přišel, abychom si promluvili." "Je pravda, že jsme zatím žádnou, pro tebe informačně uspokojující, konverzaci nevedli. Můžeš tedy začít." "Víš, ten, kdo bude mluvit, jsi ty." S těmi slovy se přesunul před Draca a pomalu si sedl do jeho klína, zatímco Draco se zdál být zcela paralyzován jeho počínáním. Harry ho hluboce políbil, zatímco Dracovy ruce položil na opěrky křesla. Po chvíli se odtrhl od jeho rtů a svou ruku nasměroval ke své kapse. Než se lektvarista nadál, byl připoután provazy přes zápěstí a kotníky ke svému křeslu. Harry se se spokojeným výrazem zvedl a díval se, jak se blonďák pokoušel zmítat a uvolnit, samozřejmě bez úspěchu. "Pottere, co to děláš? Zruš to kouzlo, dělej. Myslíš si, že tímhle něčeho docílíš?" Harry se vševědoucně usmál a naklonil se k Dracovi blíž. "Ale jistě. Co kdybych tě donutil vypít Veritasérum? Jenomže já nejsem jako ty. Budeš to mít mnohem těžší. Ale nakonec mi stejně řekneš pravdu." "To jsem tedy zvědavý, jak toho chceš dosáhnout," zašklebil se Draco a provokativně se Harrymu podíval do očí. "Neboj se, ukážu ti to." *** Draco si byl jistý, že tohle už dlouho nevydrží. Bylo to nejhorší mučení, jaké kdy zažil. Mnohem vyčerpávající než jakékoliv fyzické týrání. Rty měl rozdrásané svými zuby, aby zabránil své prohře a neprozradil Harrymu pravdu. Byla to už skoro hodina, co ho Harry mučil. Začal tím, že Dracovi kouzlem odstranil hábit a nechal ho jen v lehké košili, u které následně rozepnul knoflíky, aby se mohl dotýkat kůže svýma rukama a rty. Pomalu kreslil svými prsty znaky přes jeho hruď, jazykem laskal klíční kost a sál bradavky. Draco se zmítal a proti své vůli sténal. V době, kdy mu Harry začal přejíždět dlaněmi přes vnitřní stranu stehen, byl už plně vzrušený. Pochopil pravidla hry, ale odmítal se vzdát. Harry ho líbal, náruživě a nespoutaně, jako nikdy předtím. Neměl se, jak bránit. Nijak nemohl zabránit vzrušení a chtíči. Chtěl víc. Chtěl jeho. Chtěl Harryho. Vždycky ho chtěl, toužil po něm. A teď je svázaný a on nad ním má veškerou moc. A Draco chce, ne, potřebuje víc. Chce, aby ho rozvázal. Aby se na něj Draco mohl hned vrhnout a vše mu vrátit ještě intenzivněji a vášnivěji. Ale Harry chtěl slyšet pravdu. Draco mu ji chtěl říct, ale co by mu pak zbylo? Už pro něj nebude tajemstvím, nebude mít možnost si s ním zahrávat. I když právě v této chvíli je to naopak. Harry mu rozepíná kalhoty a dlaní jemně přejíždí přes napnuté boxerky. "Miluju tě." Zdálo se mu to nebo Harry právě řekl to, co slyšel? "Cože?" Místo odpovědi ho Harry políbil. "Řekni to," zašeptal Harry, rty měl milimetr od těch jeho. "Nevím, co myslíš, Pottere," uhnul vzpurně hlavou a podíval se na provazy, které ho poutaly. "Fajn, tak si užij Vánoce, pitomče." Harry se rozhodl odejít. Pokud si Draco chce hrát na kamenného, je to jeho volba a Harry už s tím nic neudělá. Však si to za pár vteřin rozmyslí. Draco pozoroval, jak se Harry narovnal, načež se otočil a obešel stůl. "Počkej," vyrazil ze sebe Draco ve chvíli, kdy Harry chytal kliku. "Co ještě chceš? Rozvázat?" zeptal se ironicky. "No to taky. Ale jak chceš. Řeknu ti, co chceš vědět. Jen musíš přijít blíž." "Dobře, ale pravdu, jasné?" "Jistě, Pottere…hm… Harry." Usmál se nad jeho překvapeným výrazem v očích. Poté mohl pozorovat, jak se Harry vrací zpátky k němu. "Takže Harry," začal a díval se mu přitom přímo do těch nádherných smaragdových očí. "Všechno začalo, když jsme se poprvé potkali. Bylo nám jedenáct a ty jsi byl nejznámější kouzelník na světě. U madam Malkinové jsem si vybíral ten nejdražší hábit, jaký se v té době vyráběl, když ses objevil ty. Na všechno jsi zíral jako blázen a vypadal jsi směšně v tom mudlovském oblečení. Nakonec jsme spolu mluvili, ale -." "Prosím tě, zkrať to, nemám celou noc." "Myslím, že máš, ale pro tvůj mozek to raději ulehčím. Bolelo mě, když jsi odmítl mé přátelství. Bolelo, když ses mě pokusil zabít a bolelo, když ses dal dohromady s tím blbcem. Ale děkuji za to, že jsi mi několikrát zachránil život. No a když to chceš vědět, tak… já… no... já tě…" Harry se naklonil k němu, stejně jako předtím a do ouška jen zašeptal: "Řekni to, prosím." "Miluju tě." Draco měl pevně zavřené oči, ve snaze zabránit vidět to, co se stane. Po chvíli cítil, jak provazy zmizely, a mohl se pohnout. Vyskočil ze židle a zapnul si kalhoty, i když byl stále ještě vzrušený. Harry to tak, ale nehodlal nechat. Uvěznil ho v pevném objetí a opět spojil jejich rty. Něžně, procítěně. Po chvíli se oddělil a podíval se mu do těch stříbrných tůněk a zároveň mu dál mapoval záda svýma rukama. "Když jsme si to konečně vyjasnili, co takhle to oslavit?" Draco jasně cítil tu touhu, která je oba ovládala. "Ale Pottere, že bys byl nadržený?" Svá slova si ověřil vsunutím nohy mezi Harryho stehna. Mohl jasně cítit vybouleninu v jeho kalhotách. "Sklapni a dělej!" A než se nadál, táhl ho Potter do jeho… no teď už možná jejich… ložnice. I tak pochyboval, že bývalý Nebelvír vydrží ve sklepení více než týden. Tedy kromě postele.