Pan Lucius Malfoy vstal zpoza svého stolu. Právě podepsal směnku na, pro jiného smrtelníka jistě, astronomickou částku věnovanou bradavické škole. „Tři piána,“ zamumlal. Vstal, zapečetěnou obálku přidělával na nohu obrovskému výrovi. Jakožto aristokrat byl v mládí trápen hodinami klavíru, ale nedostal se dál než k Pro Elišku zahranou v polovičním tempu. Ale tohle mu nepřišlo jako špatný nápad. V Bradavicích se aspoň něco děje a navíc jeho hudebně velmi nadaný syn se blýskne. Nu ano, pokud věděl, tak Draco poměrně obstojně hraje, na co přesně ani neví, ale právě teď přemýšlí, po kom to asi může mít. Otevřel okno, aby vypustil sovu do černé tmy. „Oh ano,“ vzpomněl si, že jeho žena měla v mládí spády studovat zpěv, nebo něco podobného. Nicméně on si myslí, že to byla jen záminka pro skandální výstupy rozmazlené slečny Blackové. Nepamatuje si, že by ji za těch mnoho let manželství kdy viděl na něco hrát, nebo slyšel zpívat… Protáhl se, do půlnoci mnoho nezbývalo. Pán zla je před hodinou opustil i s Bellatrix, nevěděl na jak dlouho, užíval každé minuty, kdy se v jeho vlastním domě může svobodně nadechnout. Byl sice unavený, ale ne tak moc – cestou ke své ložnici se rozhodl obrátit kroky k pokojům jeho manželky. S Narcisou se nikdy nemilovali, ovšem od narození jejich syna se k sobě chovali uctivě, občas dokonce přátelsky. Lucius jí slíbil, že pokud k němu bude několikrát do měsíce vstřícná, nebude ji podvádět. Narcisa nebyla zrovna vstřícná, spíše svolná. Lucius si samozřejmě nepřiznal, že k ní není dost milý, prostě se spokojil s vysvětlením, že jeho manželka je frigidní. „Určit je!“ ujistil se, několik kroků před dveřmi její ložnice, „jinak by si musela stěžovat! A ona vždycky jen řekne, že se nic neděje a jak je ráda, že svého manžela přitahuje i po dvou desítkách let manželství… a potom mě pošle pryč.“ Posilněn jistotou, že manželské právo je na jeho straně, zaklepal na dveře. Ty se otevřely v zápětí. Mezi nimi stála Narcisa, oblečena v krajkové košilce stejné délky jako její vlasy. Mihotavé plamínky několika málo svíček jí dodávaly neodolatelně svůdný vzhled. Lucius polknul, v této chvíli by nikdo nemohl říci, že má malfoyovsky šedé oči: tak měl roztažené zorničky. Zaskočeně na ni zíral. „Co si přeješ, Luciusi?“ upjatý tón, který výlučně používala v jeho přítomnosti, vrátil oči i náladu do šedivého normálu. „Přišel jsi mi něco říci?“ naléhala, zatím nic neřekl. „Ne, já jsem spíš myslel, že bych…“ přání stejně neměl v úmyslu přímo vyslovit, ale i kdyby chtěl, nemohl by: Narcisa se nádherně usmála, chytila ho za klopy a nepřerušujíc vášnivý polibek ho dotáhla do postele, kam s ním praštila. Potom z něho dravě stáhla kalhoty a košili rovnou roztrhla. Než se nadál, posadila se na něho obkročmo. V šíleném tempu se přivedla k prvnímu vrcholu toho večera – což ji trochu unavilo. Lucius se posadil, objal ji, nechal ji chvíli oddechnout a potom, zjistiv, že už není tak nebezpečná, převzal iniciativu. Po milování se mu schoulila do náruče a usnula. Lucius si uvědomil, že je to poprvé, co zřejmě chce, aby u ní zůstal přes noc. Ještě několik minut sledoval její klidný spánek, na tváři měla šťastný úsměv. Vůbec nechápal, co se jí stalo. Ne, že by se zlobil, ale spíš měl podezření, že ji někdo zaklel. Neměla ani narozeniny, ani nebylo výročí svatby, tedy všechny důvody, proč by ho zrovna dnes tak ráda viděla, když před necelým týdnem při jeho návštěvě jen znuděně čekala, kdy už ji konečně opustí. Doufal, že ráno se všechno vysvětlí. Nevysvětlilo, tedy pokud za vysvětlení nepovažuje budíček orálním sexem: na prahu bdělosti si pochvaloval, že se nějak dobře vypal, když se tak hezky cítí a chvíli potom již plnil něžná ústa své manželky. Ještě více zděšeně nahlédl pod peřinu. Zářící Narcisa se usmála a řekla: „Dobré ráno.“ „Máme problém,“ zašeptala Hermiona Dracovi, jen co vedle něho dosedla při první hodině. „Že by… on?“ důvod k ztišení jeho hlasu zřejmě nebyla jen vykládající McGonagallová… „Ne, ne, Severus říkal, že pokud ví, tak on se to zatím vůbec nedozvěděl. Má teď přece jiné starosti,“ odpovídala. „To je fakt, táta psal, že je, bohudík, pořád pryč… Tak co se děje?“ „Severus, dal mi pěknou podmínku. Nejhorší je, že nás rozhodně netahá za nos. Má nádherný hlas, zpívá si ve sprše…“ „Pane Malfoyi!“ okřikla jejich zastrčenou lavici paní profesorka. „Promiňte,“ zašeptali zahanbení žáci, zdáli se být o polovinu menší. Ještě je probodla pohledem a pokračovala dál. Asi dvacet minut se pilně věnovali výkladu, poté Draco koutkem úst zkusil štěstí znovu: „Tak co ti manžílek řek?“ „Že bude zpívat, jen když mu seženeme dva vokalisty a klavíristu…“ „V čem je pro…“ „Pane Malfoyi!!!“ obočí paní profesorky bylo staženo do té nejvodorovnější čáry, „Srážím Zmijozelu… Nebo ne,“ rozmyslela si trest, „zdržte se tu laskavě po hodině.“ „Ano, paní profesorko,“ souhlasil potichu. Do konce hodiny se již neodvažovali vyrušovat, kdyby byli na hodině jednoho z Carrowových, nerozpakovali by se, ale jsou profesoři, u kterých se prostě z principu nezlobí. Hermiona Dracovi naznačila, že počká venku, pan Malfoy si šel vyslechnout ortel ke katedře. Po přemněňování měli hodinu volna, takže nebyl problém na něho počkat, když rozhovor s paní zástupkyní trval déle, ale neklidní druháci čekající před učebnou ji více méně přinutili, aby se šla podívat, co se děje. „Tam musí být smyčcové kvarteto, ale dobré, v takhle malém počtu a přesně fázované skladbě se nic neschová, paní profesorko,“ Draco opřený o první lavici stál proti McGonagallové opírající se o katedru, oba se tvářili velmi zadumaně. „To samozřejmě máte pravdu, jen… narovinu, vy byste si ten part klarinetu vzal?“ zeptala se energicky. Draco si povzdech, „víte, paní profesorko, já nemám nic proti spolupráci s vaší kolejí, jen na klarinet nehraji moc dlouho, a tohle jsem nikdy nehrál. Kdybyste mě žádala o flétnu, to bych vám kývnul…“ „Flétnu bude mít slečna Grahamová, dokonce hrála přesně tuto skladbu, jinak bych po ní také nesahala, to se rozumí, ale zase v málokterém díle se harfa dostane tak hezky ke slovu, chápete…“ „Samozřejmě,“ přikývl, stejně jako ona, se zadíval z okna v hlubokém přemýšlení nad řešením nastalé komplikace. „Co se děje?“ zeptala se Hermiona opatrně. „Já sem chtěla s několika žáky zahrát část smyčcového kvartetu F dur,“ vysvětlovala. „Introduction et allegro pro harfu, klarinet, flétnu a čtyři smyčce,“ doplnil Draco. „A nemůžu všechny party obsadit svými studenty, když to má za něco stát…“ „Samozřejmě, o tom jsem už přemýšlela, body budou udělovány celému vystoupení a poté se procentuelně rozdělí mezi koleje účinkujících,“ řekla s povzbudivým úsměvem. „To je šlechetný nápad,“ pokývla McGonagallová. „Nicméně můj problém to neřeší, nedostává se mi klarinetisty.“ Učebnou zavládlo ticho. „Pane Malfoyi…“ zaškemrala McGonagallová až koketně, „já vám odpustím čtyři domácí úkoly, abyste mohl pilně cvičit…“ Hermioa se tlumeně rozchechtala, Draco se usmíval, tváří mu polichocením prokvetl ruměnec. „Pokud vám to udělá radost, madam,“ prohlásil gentlemansky s malou úklonou, „vynasnažím se.“ „Výborně, děkuji. Dám vám vědět, kdy se sejdeme na první zkoušku, ano?“ kvapně je vyšoupla za dveře, „pojděte dál!“ vyzvala čekající třídu. „Teda…“ vydechl Draco na liduprázdné chodbě. „… to se dějou věci,“ doplnila ho. „Kdepak, paní profesorka asi trpí na Maurice…“ usmál se. „Jakého Maurice?“ nechápala. „Jakého? Maurice Ravela, nevzdělaná organizátorko. Kdepak, jak může někdo zařizovat, nu řekněme, hudební festival, když se nevyzná v hudbě?“ vyčetl jí s typicky Malfoyovskou povýšeností. „Trhni si nohou, šedooký blonďáku!“ lesklými kudrnami, jako by jí probíjela statická elektřina. „Nezačneš mi tu svítit, že ne? Nebo třeba Eliášův oheň, že by?“ popichoval ji. „Já tě zmlátím! Jako ve třeťáku…“ zavrčela. „Klid holka, tak co naše hvězda pan ředitel, co je s ním,“ zeptal se smířlivým tónem, vykročili ke knihovně. Poznámka autora: Majku a Denice nenchávám čekat a Rezi rozhodně nechci zabít! Smích život naopak prodlužuje. Děkuji děvčata!