Asi v polovině cesty zastavili u jezera, které Kevin již jednou zmiňoval.
Severus byl za tu přestávku vděčný. Začínalo být mu nevolno.
„Co kdybychom se trochu prošli kolem jezera?“ navrhl Kevin.
„Proč ne,“ souhlasil Snape, kterému by v jeho současném stavu procházka
po čerstvém vzduchu jenom prospěla.
Kevin mu vysvětlil, jak se otvírá auto i zevnitř, takže teď by měl být
Severus vybaven všemi znalostmi ohledně auta.
Kráčeli podél jezera a mlčeli. Ticho mělo být ale co nevidět prolomeno.
„Takový krásný den,“ promluvil konečně Kevin. „Bylo by škoda, kdybych to
neudělal.“
„Neudělal co?“ nerozuměl Snape.
„Neskočil do té vody,“ a než dořekl, měl tričko dole. Rozepnul si kalhoty
a …
Víc už Severus nepotřeboval vidět. Raději se otočil a sledoval auto,
které zaparkovali asi 100 metrů od místa, kde teď stáli.
Teprve až uslyšel šplouchnutí, usoudil, že je bezpečné se opět dívat.
Naštěstí to odhadl správně. Kevin teď plaval na zádech. Pak se přetočil a
plaval kraula. Najednou se potopil. Snape věděl, že se musí vynořit,
přesto znejistěl. Počítal vteřiny a s každou další měl strach, že se
přece jenom něco stalo. 10 vteřin, 15 vteřin – jak dlouho to může
vydržet? Netopí se? Začal netrpělivě podupávat nohou. Zdálo se to jako
věčnost.
Konečně se Kevin vynořil. Severusovi se znatelně ulevilo. Jenom velmi
nerad by tam skákal pro něj.
I když…
Na druhou stranu…
… raději by zůstal u té představy.
Kevin připlaval blíž ke břehu, kde stál Severus.
„Nepůjdeš taky, Toby?“ zavolal na něj.
„Ne, díky, budu tu hlídat.“
„Neblázni, nikdo tu není.“
Sakra, chtělo by to lepší výmluvu.
Nahý Snape v jezeře? Copak se svět zbláznil?
„Ehm…“
Jak je možné, že ho nic nenapadá? Tohle se mu přece nestává.
„Nechci plavat, snad někdy jindy.“ Nezbylo mu nic jiného než říct pravdu.
Kevin naštěstí na něj nenaléhal. Otočil se a plaval zpátky doprostřed
jezera. Snape ho celou dobu sledoval. Nedokázal od něj odtrhnout zrak.
Jenom jednou se mu podařilo odvrátit oči od muže v jezeře. Naneštěstí
jeho oči pak zabloudily k hromádce prádla, kterou tam po sobě Kevin
zanechal. Na samém vrcholu svítily žluté boxerky. Snape šokovaně uhnul
pohledem.
K čemu se to proboha snížil? Prohlížet si cizí spodní prádlo není přece
hodno jeho důstojnosti. A co teprve sledovat nahého muže? Ta myšlenka ho
vtrhla do reality. Ten vnitřní hlas má pravdu.
Dal se do kroku, jenom aby nemusel šmírovat Kevina nebo zkoumat jeho
oblečení. Kde a u čeho to vůbec skončil?
Když se Kevin vracel zpátky na břeh, Severus se opět odvrátil. Už jen to
pomyšlení, že by mohl zkoumat něčí přirození, ho děsila.
Tohle se přece nedělá. Každý slušný člověk přece…
Chlapi se před sebou nestydí ve společných sprchách, Severusi. Co to s
tebou je?
Ano, jenomže tam člověk nemá na výběr, tady ano.
Chtělo by se říct, jako by to dělal Kevin schválně. Nemohl v tom být
úmysl, že se tu před ním svlékl?
Ale Severusi, jaký úmysl? Co by z toho měl? Navíc on takový zajisté není.
Prostě si chtěl zaplavat. Co je na tom špatného? Už při první schůzce
říkal, že by do toho jezera rád skočil. No, a teď si to přání prostě
splnil. Jenom ses k tomu prostě nachomýtl i ty. To je vše. Žádný úmysl.
Severus už stál u auta, když došel Kevin. S hrůzou zjistil, že je pořád
nahý.
„Ehm…, ty se nebudeš oblékat?“ snažil se položit otázku ledabyle a
nezaujatě.
„To bych už mohl skočit do toho jezera rovnou oblečený, nemyslíš?“
„Ručník s sebou nemáš, co?“ hledal Snape záchranu.
„Ne, bohužel,“ zklamal ho Kevin. „Je pěkný den, sluníčko svítí. Brzy budu
suchý.“
Brzy? Kdy je to brzy? To je celá věčnost. Jak to s ním takhle vydrží?
„Nemáš žízeň?“ ozval se Kevin. „Mám v autě jednu minerálku a jednu colu.“
„Ne, díky,“ odmítl Snape automaticky.
„Máš ty vůbec něco rád?“ zeptal se Kevin. „Nemusíš odmítat všechno, co ti
nabídnu.“
„Ehm, promiň,“ vyděsil se Snape a otočil se čelem ke Kevinovi. To
poslední, co by chtěl, je vyvolat v Kevinovi pocit, že ho tu nechce a že
ho od sebe odhání. V žádném případě to totiž nebyla pravda. Raději se na
něj usmál a přemýšlel, co by měl říct. Něco čím by Kevina ujistil, o tom,
že je mu jeho společnost příjemná.
„Totiž prožívám teď těžké dny a možná proto se chovám trochu divně.
Nechci, aby sis myslel, že.. Víš, je to pro mě těžké.“
„Promiň,“ omlouval se Kevin. „Nemyslel jsem to zle.“
„Já vím,“ usmál se Snape a sklopil zrak. Ihned ale zjistil, že udělal
chybu, protože Kevin byl stále nahý a on se díval přesně tam, kam
nechtěl. Okamžitě se od něj otočil zděšený sám sebou.
„Nepůjdeme se ještě projít?“ Raději rychle něco navrhl.
„Dobře,“ přikývl Kevin.
A ke Snapeově obrovské úlevě se začal oblékat.
„Toby,“ ozval se po chvíli Kevin. „Nemohl bych mít na tebe takovou malou
prosbu?“
„Cokoli,“ odpověděl Severus.
„Odpovídáš dřív, než víš, co budu po tobě chtít. Jsi si jistý, že činíš
dobře?“
„To je jedno, chyb už jsem tak či onak udělal v životě dost. O jednu víc
či míň na tom teď už nesejde.“
„Nepůjčil bys mi tvoje oblečení?“
„Tohle?“ zděsil se Severus.
Kevin se na chvíli šíleně rozesmál.
„Ne,“ začal ho uklidňovat, když se přestal smát. „Doma určitě něco máš.
Podívej, takhle přece nemůžu domů.“
A ukazoval na mokré fleky na tričku a na kalhotách.
Neměl jsi skákat do té vody: pomyslel si Severus. Nikdo tě nenutil. Vážně
jsi to musel?
„Půjčil bys mi tedy něco?“ zopakoval Kevin otázku.
Snape zbledl. Samozřejmě že půjčil, jenomže… Shodou okolností tohle bylo
jediné mudlovské oblečení, které zrovna měl. Zbývaly mu pouze dvě
možnosti a ani jedna z nich nebyla přijatelná. Buď mu půjčí své
kouzelnické anebo… tohle mudlovské, co má na sobě. Jedno horší než druhé.
Přinutil se k milému úsměvu. Co si teď počne? Honem si něco vymyslet.
„Chápu, že to pro tebe…“ začal Kevin, ale Severus mu skočil do řeči.
„Ale ne, dám ti cokoli. Mám plný dům nepotřebného oblečení. Totiž… Mohli
bychom zajet ke mně domů a usušit tvoje věci. Znám na to pár vylepšení.“
„Vážně? Takže dobře.“
Snape si oddechl. Při nejhorším použije magii, aby dal Kevinovy věci do
původního stavu.
Vydali se opět kolem jezera. Tentokrát na druhou stranu než předtím.
„Víš, že působíš hrozně tajemně?“ zeptal se ho Kevin.
„Cože? Já?“ podivil se Severus pobaveně. „Děláš si legraci?“
„Ne, myslím to vážně.“
„Vždyť ty jsi pro mě taky enigma.* To je přirozené, když se vůbec
neznáme, nemyslíš?“
„Tak to abychom se poznali blíž,“ tvrdil Kevin.
Blíž? Jak to myslel? Nemá to spojení i víc významů?**
„Můžeš začít,“ vybídl ho Snape. „Já ti už o své rodině řekl.“
„Dobře. Rodiče žijí na malém statku na venkově. Chovají ovce a koně.
Jezdím tam tak často, jak jen to jde. Od Birminghamu je to sice kousek,
bydlí ve Walesu, ale autem jezdím rád. Jezdím tak aspoň každý měsíc.
Skvělý relax, protože je tam hodně přírody a práce na statku. Nejraději
mám projížďky na koni po okolí. Úplně si tam od všeho odpočinu.“
„Počkej, říkal jsi rodiče. Když tvůj otec zemřel, pak máš nevlastního,
ne?“
„Když mě vlastní otec opustil, už jsem ho neviděl. Někdy mi něco napsal
nebo poslal, ale to si musel výjimečně vzpomnět, že nějakého syna má.
Simona jsme potkali, když mi bylo sedm. Je to už tolik let, že ho ani
jinak neberu. Je jako můj vlastní otec. Vychoval mě a vždycky jsem si s
ním rozuměl. Mám v něm víc než otce. Vždycky mi se vším pomohl, byl mou
oporou. Nejhorší bylo, když jsem přišel a řekl, že jsem gay. Máma se
musela smířit s tím, že žádná nevěsta ani svatba nebude. Pár nocí
probrečela. Nikdy nic neřekla, ale vím, že ji to hodně ublížilo. Nikdy mě
ale nepřestala mít ráda. Vypořádala se s tím. Ovšem tátovi to trvalo
déle. Nechtěl to pochopit. A věř mi, ono to pochopit nelze. Nikdy
nezapomenu, jak se na mě díval, když jsem držel Davida za ruku, anebo se
začal před ním líbat s Davem. Ještě o něco horší to bylo, když jsme se s
Davidem prezentovali na veřejnosti jako pár a otec byl s námi. Nakonec si
zvykl. Byli skvělí. Obdivuji je. Myslím, že lepší rodiče bych si nemohl
přát. A pak je tu sestra. Je už vdaná a bydlí v Leedsu. Má desetiletou
dceru. Občas se vídáme.“
„To máš docela báječnou rodinu,“ povzdechl si Severus, který nikdy to
štěstí neměl. „Musel jsi mít skvělé dětství.“
„Ale ne,“ přerušil ho Kevin. „Byl jsem hrozné dítě. A nejhorší v pubertě.
Divím se, že se rodiče ze mě nezbláznili.“
Severus se usmál.
„A co ty?“ obrátil se na něj Kevin s otázkou. „Co tvé dětství?“
Severus zvážněl a na jeho tváři se objevil ztrápený výraz. „Rodiče se
pořád hádali. Byl jsem opravdu rád, když jsem mohl v jedenácti odejít na
školu. Shodou okolností na tu, kde jsem později učil.“
„Jaké to bylo na škole?“ vyptával se dál Kevin.
Severus se smutně usmál. „Ne takové, jak jsem očekával. Nebyl jsem
oblíbený. Měl jsem jednu kamarádku, jenomže nás rozdělili. Patřila to
jiné koleje. Ztratil jsem ji. Začal jsem se přátelit s těmi lepšími.
Někteří studenti byli totiž ze vznešených, starobylých rodů. Považovali
se za něco víc. Nejvíce jich bylo právě v mé koleji. Já jsem byl
poloviční. Moje matka pocházela ze vznešeného rodu, zatímco otec byl
obyčejný mudla.“ Severus se zarazil a pak se rychle opravil. „Totiž z
obyčejné, prosté rodiny. A s mými novými přáteli jsme ubližovali těm z
obyčejných rodin, kteří neměli žádné vznešené předky. Bylo to hloupé a
navíc mými přáteli stejně nikdy nebyli. Chtěl jsem patřit k nim. Myslel
jsem si, že konečně něco dokážu. Místo toho jsem ale klamal sám sebe. A
podívej, kde jsem to skončil.“
„To se prostě stává, že lidé chybují,“ konejšil ho Kevin a jeho hlas měl
opravdu velmi uklidňující efekt. Měl velmi příjemný hlas. „Myslím, že
důležité je, že teď už víš, že mezi těmi z bohatých rodin a těmi
obyčejnými není vůbec žádný rozdíl. Mladí lidé chybují, ale pokud se ze
svých chyb poučí, je to správné. Neudělal jsi nic, co by neudělali jiní
před tebou.“
Severus pohlédl na muže po svém boku. Byl vděčný, že tu teď s ním může
být. Co na tom, že je to mudla. Lily pocházela taky z mudlovské rodiny,
ačkoli byla čarodějkou. Klidně ať je Kevin jenom mudla.
„A co ta tvoje kamarádka z jiné koleje? To přece nebyl důvod k ukončení
vašeho přátelství.“
„Urazil jsem ji. Jednou jsem ji nazval… Použil jsem pro ni dosti nepěkný
výraz. Naštvala se. Nechtěla přijmout mou omluvu. Měla pravdu. Ty jako
ona jsem urážel a ubližoval jim. Proč bych se měl k ní chovat jinak?
Nelíbilo se jí, co dělám ani s kým se přátelím. Už nikdy více nebyla mou
přítelkyní.“
„To je mi líto,to…“
„Dostal jsem jenom to, co jsem si zasloužil. Zničil jsem život sám sobě.
Nevážil jsem si jediného člověka v mém životě, který mě bral takového,
jakým jsem byl. Posral jsem to.“
„Byla to jenom chyba,“ snažil se ho Kevin uklidnit.
„Chyba? Jenom chyba? Byla to největší chyba v mém životě! Nikdy jsem se
neměl narodit!“
„Nesmíš to tak brát. Život jde dál. Někdy se stane něco zlého a hned nato
ti život přinese něco krásného.“
Severus pohlédl na Kevina.
A kde je to krásné? Uplynulých X let to bylo jenom samé špatné. Kdy
přijde tedy to dobré?
„Lily je mrtvá. Už nikdy to nebude dobré,“ povzdechl si. „Je to moje
vina.“
„Tvůj problém je, že jsi ztratil naději, Toby,“ tvrdil Kevin. „Lily není
jediný člověk na zemi. Musíš vztyčit hlavu a jít dál. Nesmíš přestat
věřit. Ty už jsi ten boj dávno vzdal. To je špatně. Život není jenom
černý nebo bílý, je barevný. Nevěříš? Můžu ti ukázat jeho pravou tvář.“
Severus se zastavil a chvíli hleděl ohromeně na Kevina.
„Proč bys to dělal?“
„Protože ti chci pomoct jako přítel,“ usmál se Kevin. „Taky jsi mi
pomohl. To přátelé dělají.“
Severus váhal. Je možné, že by mu tenhle mudla nabízel nový život, lepší
život? Je to snad pomyslná druhá šance pro Severuse začít znovu?
„Je už pozdě,“ povzdechl si.
„Ne, to tedy není,“ zarazil ho prudce Kevin. „Ono totiž pozdě není nikdy.
To bys měl vědět.“
Severus se nejistě usmál. Možná je Kevin opravdu anděl, kterého mu
seslali z nebe, aby posbíral a spravil Severusova polámaná křídla. Třeba
naučí Severuse opět létat. Vznesou se spolu na stříbrných perutích a
zamíří k nebesům. Poletí výš a výš, nad vrcholky stromů, střechy
paneláků, nad vrcholky hor, nad bílá mračna až doletí do samého nebe. Vše
ostatní, bezvýznamné nechají hluboko pod sebou. Svět jim bude ubíhat před
očima a bude nicotný. Už nikdy se na něj nebude chtít vrátit.***
„Jsi připraven podniknout se mnou dlouhou pouť?“ zeptal se Kevin.
„Ano,“ přikývl Severus při představě létání a nebe.
„Dobře, uvidíš, že život může být i krásný. Jenom nesmíš čekat na
zázraky. Zázraky se nedějí samy od sebe. Věř mi, že tě nezklamu.“
Vrátili se k autu. Kevin nastartoval a pokračovali zpátky v cestě do té
opuštěné změti domů.

A/N:
Pozn. Kevin je záhada sama o sobě. Proč vůbec Severusovi pomáhá? Proč je
vůbec takový? Milý, pozorný, laskavý a přátelský k úplně cizím lidem. Je
to prostě pán Dokonalý. Zdá se, že nemá žádnou chybu. Napadlo mě, že by
se tu taky hodila kategorie Mary Sue. To on Kevin tak trochu je v mužském
provedení.

*For me you are an enigma, for me you are really a mystery, a mystery.
(Amanda Lear – Enigma)
To slovo enigma jsem tam prostě musela kvůli téhle skladbě použít místo
slova záhada nebo označení tajemný, záhadný.

** Já prostě jinak nemůžu. Tyhle narážky si prostě nedokážu ušetřit.

**Možná to někomu může připomínat Never Let Me Down Again od Depeche
Mode. Inspirace tam byla. Navíc se v některých textech DM objevují
andělé, proto Severus mluví o Kevinovi jako o andělovi.